Broučci (1968)/VI.

Broučci Jan Karafiát
V.	VI. Brouček dělá šťastným sebe i jiné	VII.

Údaje o textu
Titulek:	VI.
Autor:	Jan Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Jan. Broučci. 81. vyd. [s.l.] : Státní nakladatelství dětské knihy, 1968.
Licence:	PD old 70

A byl srpen. Tam dole v pšenici zněly srpy a ten vřes byl v plném květu, tak krásně zardělý, ažaž do tmava, a také bílý jako mléko. Brouček se pokaždé zastavil na okamžik u Janinky. Však potom tatínka a kmotříčka dohonil. Anebo letěl sám, však cestu už znal. A Janinka mu říkala: »Jen, Broučku, všeho nech a pěkně sviť!« — A Brouček, že ano, a letěl. Půlměsíček začínal svítit, povětří se samými broučky až třpytilo, a když Brouček přiletěl do zahrady u toho krásného domu, byla tam pod širým nebem slavnost. Pod jasanem stál dlouhatánský stůl, u něho seděla ta velká paní s kadeřemi a Fréda a Pavlíček a Ela a hromada jiných děvčátek větších i menších, a hoši tam také byli. Jedli buchty a pili něco ze šálečků, a Ela měla na hlavě krásný věnec, a jenom ona a nikdo jiný. Brouček si sedl na hrušku na samý vrcholek a díval se a poslouchal. A když si je tak všechny prohlížel, ten bělovlasý Pavlíček se mu přece ze všech nejvíc líbil. A už od stolu vstávali, a že si budou hrát, a už se chtěli rozbíhat, ale ta velká paní: »Ne, ne, milé dìtě! Nejdříve Pánu Bohu pěkně poděkujeme.« A Elinka se modlila nahlas tu pěknou modlitbičku. A teď, že nač si mají hrát? — Vzali se do kruhu za ruce, ta velká paní také, chodili a zpívali: »Vyletěla holubička ze skály, ze skály.« Ale Pavlíčkovi se to jaksi nelíbilo, a že aby si hráli na slepou bábu. A tak si hráli na slepou bábu. A když tak běhali a tu slepou bábu šťouchali, sletěl Brouček z hrušky a pěkně jim svítil. Však beztoho už nebylo dobře vidět. A když byl Pavlíček tou slepou bábou, tu mu Brouček svítil, že až někdy o něj zavadil. A Pavlíček měl zavázané oči, a jakoby neviděl, ale on byl šelma, a přece viděl! A ta slepá bába už ho taky nějak mrzela. Když Brouček zas drobátko o něj zavadil, strhl šátek z očí, chytl z hlavy ten kulatý černý klobouček a ze vší síly jím po milém Broučkovi praštil. Skutečně ho trefil, tak nehorázně! — a bylo po Broučkovi. Celé jedno křidélko zůstalo na kloboučku sedět, a ten ostatní Brouček spadl do růžového keše a zůstal za trn viset. Dětem se už nechtělo hrát. Přestaly jakoby nic a šly domů. Ale s Broučkem byl konec. Ani sebou nehnul. A tak tam visel a visel, a maminka nevěděla nic, a Janinka nevěděla nic. Až pak za dlouhou chvíli jako by v něm přece ještě dušička byla, trošičku zavzdychal, ale docela potichu. Tu však letěl nějaký brouček, a že se mu zdálo, jako by byl někdo zasténal, díval se a svítil si, a tu ho viděl; toho Broučka. Visel na trnu, takový rozbitý, a to pravé křidélko bylo celé pryč. Ani sebou nehnul.

Ten cizí brouček ho budil, ale on nic. A ještě ho budil, ale on pořád nic a nic a nic. Až pak za dlouhou chvíli zas trošičku zavzdechl. A tak ten brouček zavolal ještě jednoho broučka a ten honem nabral v trávě rosy a šplíchnul ji Broučkovi do očí. Ale Brouček sebou ani nehnul. A tak ten brouček ještě jednou letěl pro rosu, a ještě jednou, a pořád ji šplíchal Broučkovi do očí, až Brouček oči trochu otevřel a upřeně se na něj díval. »Broučku, čípak jsi?« — Ale Brouček nic. — »Broučku, kdepak zůstáváte?« — Ale Brouček zas nic.»Viď, Broučku, vy zůstáváte tam za potokem pod jalovcem, viď?« — A Brouček jako by trošku kývl očima, ale už je zas zavřel a bylo dočista po něm. — »Tak je to on. Já jsem si to hned myslel.« povídal ten první brouček. »Když jsem poprvé letěl, tak mně ho tatínek ukazoval. Letěl s ním jeho tatínek a kmotříček, a ten zůstává tam nedaleko našich pod dubem. A tatínek povídal, že ten malý brouček zůstává pod jalovcem, a pak mně jednou ten jalovec ukázal.«

A tak, že ho tam pod jalovec zanesou. Zavolali ještě dva kamarády, udělali taková malá nosidélka, ustlali na ně trochu měkounkého mechu — natrhali ho na hrušce u samé země — a milého Broučka na to položili. Ale Brouček nevěděl o ničem. A nesli ho pomalu a opatrně. A už byli za potokem, už byli u samého jalovce, a kdo jim tu jde naproti, to je Broučkova maminka. Drží v ruce džbán a jde na palouk pro rosu. Ona se hned lekla, ale když nevěděla, co to je! —»Máte vy nějakého Broučka?« ptali se jí broučci. — »I arciť, že máme! Bodejť bychom neměli!« — »Tak se pojďte podívat!« — »I pro pána krále! Copak je?« — zvolala maminka a šla se podívat. Ale ještě u něho nebyla a už to věděla, a vzkřikla a padla na zem a byla jako mrtvá. A tak broučci zanesli nejdříve Broučka do chaloupky a položili ho na postel a pak přivedli maminku. Ona se zatím vzpamatovala, ale nemohla ze sebe slova vyrazit. Až pak se dala do takového pláče! »Ach, on snad byl přece neposlušný, ach, on snad byl přece neposlušný!« — a prosila broučky, aby skočili tamhle pod dub pro kmotřičku a pro Berušku. A oni, že ano, a letěli rovnou cestou pod dub. Do chaloupky se však nemohli dostat. Ony byly obě někde tam vzadu na dvorku. A tak tloukli na dveře, a Beruška přiběhla otevřít. »Kdopak to tluče?« — »Já.« — »Kdopak to je?« — »To jsem já, brouček, tadyhle nedaleko z roští. Mám vám něco vyřídit.« — Tak Beruška mu otevřela a kmotřička zatím také přišla.»Abyste prý přišly ihned pod jalovec. S Broučkem je zle.« — Jak to kmotřička slyšela, honem, honem pod jalovec. A tu jim maminka lomila rukama naproti: »Ach, on snad byl přece neposlušný, ach, on snad byl přece neposlušný!« A spěchaly do světnice, a tu ležel Brouček na posteli takový rozbitý. To pravé křidélko bylo celé pryč a ani sebou nehnul. A tu teprv počaly všechny tři plakat a plakaly a lomily rukama a plakaly, ale Brouček o ničem nevěděl a ani sebou nehnul.

A když tak plakaly, tu někdo spěchal k chaloupce pod jalovec. Byla to Janinka. Nikdo jí to nepověděl, ale ona jako by to věděla, už měla dvě lahvičky s sebou, tu jednu s olejem a tu druhou s vínem. A ony jí lomily rukama naproti a maminka tolik naříkala: »Ach, on snad byl přece neposlušný, ach, on snad byl přece neposlušný!« — Janinka spěchala do světnice a tu ležel Brouček na posteli takový rozbitý. To pravé křidélko bylo celé pryč, a ani sebou nehnul. Janince se sypaly z očí slzy jako hrachy, ale nelomila rukama. »Copak vy Broučka tak necháte a nebudete nic dělat? Honem, Beruško, přines do džbánu rosu, honem!« — A Beruška se honem k tomu měla, ale nemohla najít džbán a nemohla a nemohla. Až pak si najednou maminka vzpomněla: »I honem běž, holka, já jsem jej nechala na palouce stát.«

A Beruška honem běžela, nabrala do džbánu rosu a Janinka ji honem na Broučka stříkala a šplíchala. Ale Brouček se ani nehnul, a Janinka počínala už mít strach a slzy se jí zas sypaly z očí jako hráchy. A ještě stříkala a tím vínem milého Broučka omývala. A když ho tak zomývala, Brouček pootevřel oči a upřeně se na ni díval. Ach, to měla radost, a to měly radost.

Ale Brouček ani nepromluvil a už jim zas pod rukama omdléval. A tak ho Janinka zase omývala. Pak vzala tu druhou lahvičku a nalila mu do ran oleje. A když mu ten olej do těch ran lila, tu najednou přiletěl tatínek s kmotříčkem. Slunko ještě nevycházelo, ale kdosi jim řekl, že je s Broučkem zle, a ubohý tatínek byl celý pryč. Plakal a naříkal, a zas plakal, předhazoval si, že přece neměl nechávat Broučka tak samotného. Kmotříček ho chlácholil, vždyť prý všichni broučci lítají sami, a oni že také nikdy s nikým nelítali. Ale nechali všeho a letěli honem domů. A tu bylo pláče! Maminka zas plakala, kmotřička plakala, Beruška plakala, tatínek plakal, kmotříček také plakal — jenom Janinka neplakala, ale celého Broučka olejem potírala. Brouček však o ničem nevěděl, ale už nebyl jako mrtvý, ale jako by spal.

A Brouček pořád spal a maminka měla pořád strach, že snad přece umřel. Ale když se počínalo rozednívat, tu se Brouček probudil a otevřel oči. Janinka se na něho usmívala. Chtěl něco říci, ale nemohl. »Chce se ti pít, viď, Broučku?« ptala se Janinka. Brouček kývl očima a maminka mu honem podala koflíček s rosou. Brouček se napil a usnul, a když se zas probudil, už se trošku usmíval.

A tak se to pořád lepšilo. Už zase mluvil, ale jen slabounce, že ho bylo sotva slyšet. A když jim vypravoval, jak se mu to tam v zahradě stalo, tu maminka pořád bědovala: »Ach, on byl neposlušný!« a tatínek se vadil, ale Janinka se na něj pěkně dívala a neříkala nic.

A už se měl Brouček zas dobře. Maminka mu snášela, co jen mohla, kmotřička mu posílala po Berušce jahody a vařené švestky a Janinka se chodila den jak den na něho dívat, a vždycky měla něco s sebou, kousek medu nebo kapinečku vína, aby se Brouček posílil. Však už mu křidélko zas rostlo, ale bylo takové slabounké, a aby lítal, nebylo ani pomyšlení. »Počkej, jen počkej,« říkala Janinka, když u něho sedávala v trávě, »do jara se zotavíš a zas poletíš a budeš pěkně svítit.«

Však už byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí. Jen že se ještě sejdou pod jalovcem, protože Brouček nemohl dosud na krok z domu. A sešli se, kmotřička a kmotříček, Beruška a Janinka. Pak tatínek ještě pozval toho broučka z roští, který Broučka tenkrát nesl na nosidélkách domů, i jeho tatínka. A tak si sedli kolem kamen, však už bylo zima, a povídali si. Brouček seděl vedle Janinky, ale neříkal nic. Maminka přinesla koláče s tvarohem a s mákem, ale Brouček pořád nic. Pak šla maminka s Beruškou ven, a když za chvilku zas přišly, tu nesly celé zrnko vína, jak se z hroznu utrhlo, takové krásně modré až do červena. »Postavte je tadyhle na stůl, to bude nejlepší,« radil tatínek. Kohoutek už měl pohotově, vzal kladívečko, stopku vyrazil. Kohoutek nasadil a natočil do křišťálového koflíčku, až se to rdilo a přímo vyskakovalo. Beruška skočila se džbánem na palouk pro rosu, a tak si nalévali a natáčeli, pili a povídali. Ale Brouček pořád nic.Seděl vedle Janinky u samých kamen, a přece mu bylo skoro zima.

A ten starý brouček z roští prorokoval, že bude zlá zima, že to pozoroval na mravencích, a maminka počínala mít strach, že nebudou mít dost dříví, že se s tou Broučkovou nemocí nemohli dost zachystat. Ale tatínek, i že mají dost, že jim beztoho vždycky hromadu zbylo. A kmotříček také tak mluvil. A počalo loučení. Pěkně se líbali a Pánu Bohu poroučeli. Brouček se jaksi bál a díval se na Janinku, a Janince se sypaly z očí slzy jako hráchy. Když byl Brouček ještě moc slabý!

A tak se rozešli. Kmotříček a kmotřička a Beruška letěli pod dub, ten mladý brouček s tatínkem za dub do roští, Janinka tam k lesu do vřesu, a tatínek a maminka a Brouček stáli pod jalovcem před chaloupkou a dívali se za nimi. Když už je nebylo vidět, musel si Brouček hned lehnout do postýlky, tatínek pak s maminkou se sami dali do práce. Nejdřív přinášeli z komory do kuchyňky hrách a kroupy a jáhly a krupici a mouku a čočku a jiskřičku másla, aby to měla maminka všechno po ruce. Pak nanosili do kuchyňky a do sínì dříví, co se ho tam vešlo. Potom všechno všudy pěkně měkounkým mechem ucpali, takže nemohlo nikde ani profouknout, zavřeli zevnitř dveře na petlici, zastrřili špejlek, ucpali mechem dveře i okna a — teď ať si třeba mrzne! Ale maminka měla přece jaksi strach. — Jen se ještě pomodlili:

Podvečer tvá čeládka
co k slepici kuřátka
k ochraně tvé hledíme,
laskavý Hospodine.

Pac a pusu, »Pán Bůh s námi a zlý pryč!« a lehli a spali a spali. Ale dlouho ještě nespali a Brouček se probudil. Bylo mu zima, skoro se až drkotal. Nemohl to vydržet:»Maminko!« Ale maminka spala. »Maminko!« Ale maminka zase nic a Brouček — byl nějaký churavý a dal se do pláče. Vtom se maminka vzbudila. »Broučku, copak ti je?« — »Ach maminko, mně je zima.«

»I vždyť není tak moc zima, skrč se pěkně pod peřinku!« — »Ach, maminko, já jsem skrčený, a mně je přece zima.« Vtom se probudil tatínek, a když slyšel, že je Broučkovi pořád ještě zima - tak že aby maminka šla trošku zatopit. A maminka šla a trošku zatopila a bylo jim zas teploučko. A tatínek povídal, že je venku tyranská zima.

A tak si povídali, až zas usnuli. Ale netrvalo to dlouho a Brouček se probudil. Bylo mu zima, až se drkotal. Nemohl to vydržet. »Maminko!« A maminka už měla spaní nějak přetrhané. Hned se vzbudila. »Maminko, mně je zima!« — A tak nezbývalo nic, než zas zatopit. A tak topili a topili. Drobátko spali a zas topili a topili. Ale Brouček pořád ještě, že je mu zima. Když ono tak tyransky mrzlo, a pořád víc a víc. Maminka už nevìděla, co si má počít. Dříví ubývalo a zimy přibývalo. »Tu máš, Broučku, vezmi si mou peřinu, ta je větší, já si vezmu tvou. « A tak si vzal Brouček maminčinu peřinu a maminka si vzala Broučkovu a myslím, že hodně mrzla, ale neříkala nic. A Brouček také nic neříkal, ale tolik už nemrzl. Vzpomněl si však na Janinku.

»Tatínku, jestlipak má Janinka dost dříví?« — »I má. Když jsem jí říkal, aby k nám ještě přišla, tak jsem se jí tam na ně díval. Má ho — ani ho nespálí.« — »A u kmotřičky také mají dost?« — »I to víš. Ti ho mají vždycky dost. Vždyť dělali celé léto o samém dříví.« — »A tam v roští, tatínku, také mají dost?« — »I ti ho mají, že jsem se až podivil. To ani za dvě zimy nespálí.« — A tak byl Brouček rád, a když už si neměli co povídat, tak spali a spali.

Ale dlouho to netrvalo a Brouček se probudil. Byla mu zima, až se drkotal. Nemohl to vydržet. »Maminko!« — A maminka beztoho jaksi špatně spala. »Copak je ti, Broučku?« — »Ach maminko, mně je zima. «A tatínek se také probudil a také povídal, že je zima. A tak zas topili a přitom vařili polívčičku, ale maminka byla plna úzkosti a polínečka počítala. »Ach, co si počneme?« — »I načpak si dělat starosti,« těšil ji tatínek. »Dlouho už to trvat nemůže a bude zas jaro.«

A najedli se a ohřáli se, a když už si všecko pověděli, zas spali a spali. A dlouho spali, ale tu se Brouček probudí a je mu zima, až se drkotá. Nemohl to vydržet. »Maminko!« A maminka skoro ani nespala: »Ach Broučku, snad ti není zas zima?« — »Ach, je mně zima, už to nemohu vydržet.« — »Ach, co my si počneme!« bědovala maminka, ale šla a drobátko zatopila, ale jen pradrobátko, že to nebylo ani pozorovat. Když už neměla skoro žádné dříví! A tu se probudí tatínek: »Zatop, maminko, je tady zima!« — »Ale vždyť jsem právě zatopila.« — »I to není nic. Musíš hodně zatopit!« — »Ale jen kdybych měla čím!« — »Copak už nemáš dříví?« — »I mám všeho všudy dvanáct polínek.« — »Nu tak je přilož a bude teplo!« — »Ale co potom?« — »I zas nějak bude. Jenom pěkně poslechni! Poslušné broučky má Pán Bůh na starosti.«

A tak maminka vzala těch dvanáct polínek a všechna je přiložila na oheň, ale měla přece jaksi strach. Ale tatínek si liboval, že je hezky teploučko, a Brouček také a krčil se, že ho ani nebylo vidìt. A tak si povídali, že už kolikrát bylo zle a že zas bylo dobře, a usnuli a spali a spali a spali. Dobře se jim to spalo.