Broučci (1968)/V.

Broučci Jan Karafiát
IV.	V. Pěkné začátky	VI.

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Jan Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Jan. Broučci. 81. vyd. [s.l.] : Státní nakladatelství dětské knihy, 1968.
Licence:	PD old 70

Ráno byl Brouček první na nohou. »Tatínku, už slunko zapadá. Viďte, poletíme, kam jste letěli oknem.« A tatínek vstával a maminka honem vařila snídani, a pomodlili se a nasnídali se a už letěli. »Jen zas pěkně poslouchej!« volala maminka za Broučkem. A Brouček, že ano. Kmotříček už na ně pod dubem čekal. Jen se pozdravili a letěli. Kmotřička také volala. »Jen pěkně poslouchej!« a Beruška doložila: »A neboj se!« a jako by se trochu smála. Brouček to zpozoroval, ale jako by si toho ani nevšiml. Myslel na Janinku. »Kmotříčku, nestavíme se u Janinky? Ona včera u nás nebyla.« — »Pane, také si to myslím. Jestli ji nebolela hlava! Často ji bolívá.« A tak, že se u ní na okamžik zastaví. Však to bylo u samé cesty.

U háječku pod skalou vysoký vřes, už sem tam kvetl, červeně a bíle, a v tom vřesu mech jako samet, a v tom mechu na samé skále krásná chaloupka. Ale nikde nikdo. Černé, lesklé dveře zavřeny, okénka, celá z jednoho křišťálu, zavřena a zastřena a nikde nikdo. Broučkovi počínalo být úzko. »To ona stůně,« — šeptal kmotříček a tatínek šel až k samým dveřím a pozvolna zaklepal. — »I jen dál!« ozvalo se zevnitř. Tatínek otevřel, a tu ležela Janinka na lůžku a měla hlavu zavázanou. »Vždyť jsem si myslela, že to jste vy. Vítám vás. Milý Broučku, já stůňu.« Ale milý Brouček se dal do pláče. »I neplač, Broučku! Vždyťjá neumřu. Myslím, že se toho ještě dočkám, že ti Pán Buh naučí poslouchat.«  A přitom Janinka Broučka pohladila. — »Byla bych včera zas přišla, ale bolela mě hlava, až jsem musela ulehnout. Ale nic neplač, to nic není!«  A Brouček už neplakal. »My dnes poletíme, kam tatínek letěl s vaším tatínkem oknem.« — »Tak? Ale to už musíte letět, abyste nepřiletěli pozdě. A pěkně poslouchej! Však tě Pán Bůh naučí.«

A letěli. Slunko už bylo u samého západu, a tak honem přes potok, přes vrch, vedle lesa, vinicemi dolů, kolem města. Tam za městem v krásné zahradě u cesty stál veliký krásný dům, okna náramně veliká a dveře ještě mnohem větší. A ta okna byla plná světla, a ty dveře byly dokořán otevřeny, a do těch dveří vcházeli pořád lidé, staří i mladí, hoši a děvčata. Kudy tam vletět? Okna byla všechna pootevřena, a tak vletěli tím prostředním nade dveřmi, sedli si dole na rám a dívali se. Od stropu dolu visely tři velikánské svícny a krásně svítily. Dole na zemi bylo plno lavic. Když kdo přišel, vkročil do lavice, zůstal chvilku stát — někteří se přitom dívali do klobouku — a pak si pěkni sedli. Každý si přinesl pod paží dvě knihy a tu jednu otevřel. Až jeden vystoupil na takové lešeníčko, kde byl malý stoleček, a že budou zpívat. A zpívali, a tak krásně.

Tam v první lavici u samého lešeníčka seděli dva hoši, takoví hezouncí a pěkní učesaní, jeden drobátko větší a jeden drobátko menší. Kabátky a všechno měli jeden jako druhý, ale vlásky měl ten vitší jasně kaštanové a ten menší krásně bílé. A dívali se do knížky a tolik zpívali. Broučkovi se moc líbili, skoro pro ně na všechno zapomněl. — A vedle toho mladšího seděla taková krásná holčička. Byla celá černá a měla takový široký klobouček, že jí ani nebylo do očí vidět, a měla takové krásné bělounké vlásky. Visely jí přes ramena a byly svázány modrou stužkou. A vedle té holčičky na samém kraji lavice seděla velká, silná paní, celá černá jako ta holčička a klobouk měla také takový široký, že jí ani nebylo do očí vidět, a po stranách dolů jí visely dvě krásné, jasně kaštanové kadeře. »Tatínku, podívejte se, tamhle na kraji v té první lavici, to je ta paní, která včera otevřela to okno.« — »Ba, snad to ona bude,« zdálo se tatínkovi. Ale kmotříček do nich šťouchl, aby nemluvili tak nahlas, že už nezpívají.

A už nezpívali. Ten na tom lešeníčku vstal a všichni vstali, a on se počal modlit, že jsou nestateční lidičkové a že byli neposlušní, aby jim to Pán Bůh pro milého Syna svého odpustil a svým Duchem aby je posvětil. Potom otevřel tam na stolečku velikánskou knihu a četl z ní, že »poslouchati lépe jest nežli obětovati.«

A když si zas sedli, tu on jim pěkně vypravoval, že Pán Bůh nechce od lidí žádné oběti a dary, že má sám toho všeho dost a dost, až rozdává, a co lidé mají, že to všecko od niho mají, takže on se nikoho o nic neprosí; ale to že má rád, když lidé pěkně poslouchají a dělají to tak, jak on jim poroučí, a když to tak nedělají, to že on si nemuže nechat líbit, a ti neposlušní lidé že nejhůř pochodí.

»Vidíš, však jsem ti to včera povídal«, šeptal kmotříček Broučkovi.

A až potud Brouček pěkně poslouchal, ale teď viděl, jak ten bělohlavý hošík loktem o toho kaštanového zavadil a prstem ukazoval na prostřední okno nade dveřmi: »Vidíš je? Jsou tři. Ten jeden je ještě malý.« Oba se dívali na Broučka a usmívali se. Tu řekl ten na lešeníčku: Amen. Všichni zas vstali a modlili se, pak zas zpívali, a když už vycházeli, dávali u dveří něco na talíř, až to cinkalo. Ti hoši také šli, a ta holčička také, a také tam něco dali. To to cinklo!

A kmotříček, teď ře si musejí popílit a svítit a svítit, aby to zas dohonili. Ale Brouček prosil: »Tatínku, počkejme, kam ti hoši půjdou, jestli jsou tam z toho domu.« A tatínek by to byl také rád věděl. A hoši už byli venku, v zahradě u brány. Tam stojí krásný kočár s párem krásných černých koní. Hoši už do niho vskočili, ale ještě čekají. A tu jde ta velká, silná paní s těmi kadeřemi a vede tu černou holčičku za ruku. A sedly, kočí ťal do koní a už uháněli po silnici k městu. Broučci za nimi, ale sotva jim mohli stačit. Tu napadlo kmotříčka: » Vždyť my nemusíme za nimi. Oni si musejí zajet městem. Poleťme tadyhle rovnou cestou k tomu domu a uvidíme, jestli tam přijedou.« A Brouček skoro nechtěl, ale když tatínek, že ano; a kmotříček také, že ano, tak letěli. Ale spěchali, co jen mohli, a už tam byli, ale nikde nikdo. Brouček počínal mít strach: »Ach, když jsme neletili za nimi!« — »I neboj se! Jsou-li odtud, však sem přijedou. Třeba se někde stavili.« — A sotva si broučci tam na okenici pěkně sedli, už to od města začalo hrčet. A už vidět krásný kočár s párem krásných černých koní, už jsou u samého domu, ale ó — oni nezastavují! Letí pryč a pryč — ale přece ne! Tu najednou zčistajasna kočí u samých schodů přede dveřmi zarazí, dveře se otevřou, a jako by už na ně čekala, služka v bělounkém čepečku a bělounké zástěrce běží naproti a chce jim pomáhat z kočáru. Ale hoši už byli dole a smáli se na ni. Zato holčička se dala sesadit a ta paní si dala podat ruku. Pěkně se na kočího ohlídla, usmála, zakývala hlavou a byli doma. To byl Brouček rád!

»Tatínku, já budu svítit tady na zahradě, ano?« — A tatínek se radil s kmotříčkem a zdálo se jim, že ano. — »Milý Broučku, to bys tu musel zůstat sám. My musíme tam, kde jindy, svítit.« — A Brouček, že ano, jen aby se pro něho stavili, až poletí domů. — »Tak jen pěkně sviť! Víš, co tam na lešeníčku povídal!«

A letěli tam v druhou stranu za město, kde vždycky svítili, a Brouček letěl do zahrady. Chtěl svítit, ale dole v těch dvou oknech bylo světlo a tu viděl Brouečk, jak si v tom pokoji sedla ta velká, silná paní a ta holčička a ti hoši kolem stolu. Na něm stál kotýlek s kohoutkem a pod ním hořel modrý plamínek. Už to strašně syčelo. Paní měla před sebou bílou konvičku a čtyři šálky. Postavila konvičku ke kotýlku, zatočila kohoutkem a vařící voda se jen valila. Pak že se budou modlit. Sepjali ruce, sklonili hlavu a ta holčička se modlila tak krásně nahlas takovou pěknou modlitbičku. Brouček poslouchal, už byl u samého okna, okno bylo otevřené — Brouček až do pokoje, sedl si u okna na stolečku na knížku. Ta paní nalévala do šálečků, služka měla pro ty hochy pomazánku už namazanou, a »Pavlíku, o čem se dnes kázalo? Pověz?« ptala se paní toho bělohlavého. »Že máme pěkně poslouchat.« — »Tak si to pamatuj! A ta slova si zas všichni zopakujeme« A nejdřív řekla ta paní : »Aj, poslouchati lépe jest nežli obětovati,« pak to řekl ten kaštanový, pak ten bělohlavý, pak ta holčička a naposledy tam vzadu to opakovala služka. Ale ten bělohlavý se jaksi ohlédl. »Frédo, vidíš ho!« a už běžel na milého Broučka. Jenže Brouček nečekal a honem zas oknem ven! Ale dostal strach. Což kdyby ho byl ten hošík chytil! A tak letěl na hrušku a sedl si na samý vrcholek. Měsíček jak rybí oko, hvězdičky se jenjen třásly a tam v trávě cvrčel ještě někde cvrček. Nemohl snad usnout.

Brouček se tak chvíli na to díval a naslouchal. Potom sletěl z hrušky a pěkně po zahradě svítil. Však tam byli ještě jiní broučci a pořád na sebe volali: »Zdař Bůh! Zdař Bůh!« A ta zahrada byla taková veliká a krásná. Ale tu slyší Brouček od domu takovou krásnou hudbu, náramně krásnou, a když přiletěl trochu blíž k oknu, tu viděl toho kaštanového sedět u takové almárky a klepat na takové černé a bílé klapky. Ale ten bělohlavý už zas běžel k oknu, a proto Brouček raději zpátky. Však to dlouho netrvalo, ta krásná hudba přestala a světlo se z pokoje ztratilo. Tam v těch oknech u samé střechy vpravo se na chvilku objevilo, ale pak zas zmizelo. Jenom v jednom okně zůstalo.

A Brouček svítil a svítil. Když už ho bolela křidélka, sedl si na hrušku na samý vrcholek. Tam nikde daleko kohout zakokrhal, sotva ho bylo slyšet. Ale hned se ozvalo tady blíž: Kykyryký, a hned zas - Kykyryký, a pořád: Kykyryký, až tam někde daleko za městem. A to okno se otevřelo. Ta velká, silná paní se dívala na všechny strany, vzhůru a dolů, po celém nebi, po všech hvězdách a po všech broučcích. Něco povídala; ale nebylo jí rozumět. Pak se okno zavřelo, světlo zmizelo, ale hned vedle v okni se objevilo, a hned zas v třetím okně, a za chvilku ve čtvrtém okně, až se pak ztratilo. Myslím, že se maminka dívala na děti, jestli pěkně spí.

A když tak Brouček sedí a dívá se, kdo tu najednou volá: »Zdař Bůh! Zdař Bůh!« — Byl to tatínek. Neměl tam jaksi pokoje, a kmotříček mu to vymlouval, ale on si to nedal vymluvit, že se přece poletí na Broučka podívat. A Brouček se smál. Tatínka hned nepoznal. Myslel, že je to nějaký jiný brouček, a řekl mu: »Zdař Bůh!« Ale on to byl tatínek. — »Copak, Broueku, nesvítí?? Nico ti je?« — »I tatínku, já jsem svítil, a teď si odpočívám. A ta paní zas byla u okna. Ale už spí, a ti hoši také, a ta holčička také.«

A tatínek byl rád, že Broučkovi nic nebylo a že se nebál. A tak aby jen svítil. A Brouček svítil a tatínek zas letil, a svítili a svítili, až se hvězdy počínaly ztrácet. Tu se stavili tatínek a kmotříček pro Broučka a letěli domů. Za potokem se pustil kmotříček vpravo přímo pod dub a tatínek s Broučkem přímo pod jalovec. A tam někdo stál, venku před chaloupkou, ba byli dva, a ten jeden, to byla maminka, ten druhý, to byla Janinka. A hlava ji už nebolela, a že nemohla včera přijít, tak že přišla dnes: »Nu tatínku, jakpak hodně Brouček poslouchal?« ptala se maminka. A tatínek se usmíval: »I snad to pujde.« — Maminka se podívala na Janinku a měla radost. A Janinka měla také radost. Zůstala před chaloupkou v trávě. Brouček si sedl vedle ní a povídal, co ten na lešeníčku kázal, jak se na něho ti hoši dívali, a jak se jmenují, a ten menší že ho chtěl chytnout, ale on že mu uletěl.

To se však Janince nelíbilo. »Poslouchej,Broučku, jestli ty tomu hochovi nedáš pokoj, uvidíš, že se ti to nevyplatí. On je s to tě udeřit, až by tě zabil. To ti povídám, až s ním víckrát nic nemáš!«