Broučci (1968)/IV.

Broučci Jan Karafiát
III.	IV. První výlet	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Jan Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Jan. Broučci. 81. vyd. [s.l.] : Státní nakladatelství dětské knihy, 1968.
Licence:	PD old 70

A bylo jaro. Všechno, všechno kvetlo, a ty včely tolik bzučely, a ta tráva byla taková veliká, a ta rosa jako granáty, a ti Ptáčci tolik zpívali, a ti cvrčci — ale ti se něco nacvrčeli! A Janinka už byla u Broučka, a kmotříček a kmotřička a Beruška, a čekali, až jen slunko zapadne. Brouček byl takový silný a veliký. Seděl vedle Janinky, radost mu zářila z očí, ale neříkal pranic. Maminka se nemohla zdržet, samou radostí až plakala. A snídaně by tak honem nebyla uvařená; kdyby jí Beruška nebyla pomohla. Měli čokoládu — nevím, kde ji vzali, — a k ní smažené věnečky. Pomodlili se, nasnídali se, a - že už slunko zapadlo. Brouček byl první venku. Povznesl se do výšky, letěl třikrát dokola — jakoby nic! — a u Janinky se zas spustil na zem. Všichni si stoupli kolem něho, a tatínek, že má něco na srdci.

»Milý Broučku! Já mám radost, maminka má radost, a my všichni máme radost, že už dnes poletíš. To je dobře, Pán Bůh to tak chce. Ale my nebudeme vždycky pohromadě, musíme se rozdělit, aby lidé všude viděli. A tu mám o tebe strach. Hodné Broučky má Pán Bůh na starosti a nic se jim nestane. Ale jen jestli ty budeš hodný a budeš-li pořád pěkně svítit, jak to Pán Bůh chce! Já bych měl velkou radost a maminka také a kmotříček také, a my všichni, kdybys uměl pěkně poslouchat.« — A přitom tatínek div neplakal, a maminka opravdu plakala. Janince také stály slzy v očích, a i Broučka by byli rozplakali. Tu se ještě ozval kmotříček: »Milý Broučku, už máš přece rozum a slyšíš, že si všichni přejeme, abys pěkně poslouchal. Já ti řeknu jen to, že kdybys neměl poslouchat, ty sám bys nejhůř přitom pochodil. A teď už ve jménu Páně poletíme.« — A letěli, ale jen nizoučko a pomalinku, aby jim mohla maminka i kmotřička a Janinka a Beruška stačit – až přiletěli tam za potok a přes vrch, odkud bylo vidět daleko, daleko, do širého světa. Tu kmotříček, že aby se už vrátily. A tak se vrátily a Brouček letěl pryč a pryč do širého světa. Ony ještě za nimi: »S Pánem Bohem!« — »Sprovázej Pán Bůh! Šťastné navrácení! Sám Pán Bůh tě nauč poslouchat!« — ale Brouček už byl daleko, daleko, a už to snad všechno ani neslyšel. A tak se vracely a povídaly si, jaké má Brouček krásné světlo. kmotřička myslela, že je krásně žluté jako zlato, mamince se zdálo víc do bíla, hodně jasné; Beruška tvrdila, že je do růžova; Janinka pak měla za to, že je takové, jaké mívají broučci když ponejprv letí, a že jen aby Brouček poslouchal, že ona má strach, že poslouchat nebude.

Maminka však myslela, i že snad bude, a kmotřička také, i že ano, a tak už Janinka neříkala nic. Byly již daleko, daly si s Pánem Bohem a letěly každá domů. Maminka tam měla stát hromadu nádobí, dala se hned do práce, ale nešlo jí to jaksi od ruky. Myslela na Broučka a myslela na Janinku. »že by měl být můj Brouček neposlušný?« — To ji na Janinku skoro mrzelo.

Oni pak letěli, vlevo kmotříček, vpravo tatínek a Brouček v prostředku. Na západ se nebe rdělo a Broučkovi se srdce v těle smálo. Ale tu se blížili k velikému dubovému lesu a Brouček si vzpomenul na žlunu.»Tatínku, tady jsou žluny.« — »I neboj se. Vždyť my do lesa nepoletíme, jenom okolo. Tady je naše cesta.« — Ale sotva to tatínek dořekl, už se to na ně z lesa řítilo, a tolik to zvučelo a tolik to hučelo, a hned se to sypalo na milého Broučka. Ach, ten křičel! »Tatínku, tatínku - tatínku, tatínku!« — »I mlč, i mlč! Neboj se! Vždyť to není žluna, to je chroust.«

Ale Brouček křičel a krčil se a schovával, až to přestalo bzučet. »I Broučku, to se nesmíš bát,« tišil ho kmotříček. »Vidíš ho tamhle, to je chroust. On se nás asi lekl, že jsme tři.«

»Ale když to tak hučelo!« — »I to chrousti tak bzučí.« — A letěli a letěli, až tam na konci lesa bylo něco vidět.»Tatínku, podívejte se tamhle, copak to je? Takové velikánské.« —»To je hajného chaloupka.« — »Ta je veliká! A to jsou dveře tam nahoře v prostředku?« —»I ne, to je okénko.« — »Ale to je veliké. A načpak jsou pod tím okénkem a kolem narovnány ty klády?« — »I to nejsou klády, to jsou polínka, aby měl hajný čím topit.« —»Ale! A tatínku, kdopak to je ten hajný?« — »I vidíš ho, však jde tamhle naproti nám.«

A hajný přicházel naproti nim. Takový veliký, a měl široký klobouk s perem a po straně takovou tašku a přes rameno velikánkou pušku. »Ale tatínku, já se bojím.« —»I neboj se! On je rád, že mu posvítíme.« — A letěli a posvítili mu, a on byl rád a díval se za nimi. - »A tatínku, copak že ten hajný nespí? « — »I on musí dávat pozor.« —»Načpak?« — »Tady na les, aby jej lidé neukradli.« — »Tatínku ti lidé kradou?« — »I kradou a prý nic se nemají rádi:« —»Ale to já bych jim nesvítil. Ten hajný nekrade, viďte?« — »Ne, ten ne. Ale když Pán Bůh chce, abychom jim svítili, tak my jim svítíme, ať kradou nebo nekradou.«

A letěli a dívali se a povídali. Ale tu to najednou před nimi strašně zahučelo. Bylo to takové veliké jako mračno, mělo to oči jako řeřavé úhly a zobák takový zahnutý a drápy až hrůza, a Brouček už byl celý bez sebe. — »Tatínku, tatínku — tatínku, tatínku!« — už padal na zem, zalézal do trávy a myslel, že už ho žluna polkla. Tatínek hned za ním a kmotříček také. »I neboj se, Broučku, neboj se! Vždyť to není žluna; to je sova. Ta nám nic neudělá.« — Ale Brouček jako by neslyšel. A když se přece trochu zotavil, počal plakat. »Tatínku, já půjdu domů, ach tatínku, já půjdu domů.« — Ale tatínek a kmotříček mu to vymlouvali: »I ne, Broučku. Toto! Copak by si doma pomyslely, kmotřička a Beruška a Janinka! To se nesmíš bát! Broučci se nic nebojí. Vždyť to byla sova, a ta broučky nežere!« — »Ona broučky nežere?« —»Ne. Brouček je jí málo. Ona raději nějakou myšku nebo žabku.«

A zas letěli. Dlouho ještě letěli, a tu to tak zadunělo, že sebou všichni trhli. Ale tatínek honem Broučka těšil: »Slyšíš, to ten hajný asi tu sovu zastřelil.«

A kmotříček také myslel, a tak byl Brouček rád, a letěl a svítil a svítil.

Les přestal a šlo to dolů do takového krásného údolí. Po stráních byly vinice s hezounkými chaloupkami, a ta vůně! - to byla vůně. A když tak letěli, tu viděli dva Broučky.»Vidíš je, Broučku, tamhle!«ukazoval kmotříček.»Ten malý také dnes poprvé letí. Já je znám, jsou tam nedaleko od nás. Zůstávají v roští. Vidíš, on se nic nebojí.« — »Vždyť já se už, kmotříčku, také nebojím.« A už se Brouček nebál. A když se potkali, volal tatínek a kmotříček:»Zdař Bůh!«a Brouček také řekl:»Zdař Bůh! Zdař Bůh!« a oni oba: »Zdař Bůh! Zdař Bůh!« — Ten malý také. A když přiletěli dál, tam se broučci kmitali, jeden sem, druhý tam; staří a mladí, velicí i malí, a pořád: »Zdař Bůh! Zdař Bůh!«a zas:»Zdař Bůh! Zdař Bůh!«A kde vinice přestaly, tam počaly krásné zahrady a v těch zahradách krásné veliké domy, a zahrada vedle zahrady a krásný dům vedle krásného domu.

»Broučku, nebolí tě křidélka?« ptal se tatínek. Ale Brouček, že ne a ne —. »I přece si trochu sedneme, abychom si odpočali,«radil tatínek. Ale Brouček pořád, že ne a ne. Až když kmotříček pravil, že už ho křidélka bolí, tu teprve, že si drobátko sednou. A sedli si v zahradě na hrušku na samý vrcholek a dívali se.

Měsíček vykukoval zpod mraků, tu a tam se hvězdička třpytila, a broučků všude plno. Nikde se nic nehnulo, ani ten list nezašustil. Lidé pěkně spali, jen tam v tom jednom okně u samé střechy bylo světlo. Tu se najednou tam někde dole ozvalo: Kykyryký! Kykyryký!»Tatínku, copak to!« — »To je kohout, tamhle někde v kurníku. Počkej, hned se mu některý ozve.« A hned se tam vedle ozývalo: Kykyryký! Kykyryký! a hned zas tam dál: Kykyryký! Kykyryký! A pořád: Kykyryký! Kykyryký! až tam daleko, že už to nebylo ani slyšet. A tu se to okno otevřelo. Velká, silná paní s dvěma krásnými kaštanovými kadeřemi se dívala na všechny strany, vzhůru a dolů po celém nebi, po všech hvězdách a po všech broučcích. Něco povídala, ale nebylo jí rozumět. Pak se okno zas zavřelo, světlo zmizelo, ale hned vedle v okně se objevilo, a hned zas v třetím okně, a za chvilku ve čtvrtém okně, až se ztratilo. Myslím, že se maminka byla dívat po dětech.

A broučci zase letěli, vlevo kmotříček, vpravo tatínek a Brouček v prostředku. Ze zahrady do zahrady, až zahrady přestaly, a tu na návrší krásné město. Vysokánská věž a na ní čtyři malé věžičky, kolkolem samé domy a jenom domy, a okny jenjen poseté. Ale všecko spalo. Nikde ani človíčka, nikde ani světýlka. A když tak letěli a když byli na konci ulice, tu se ozývalo jakési šplechtání a bublání. »Tatínku, copak to?« — »I to je voda. Tady jsme hned na náměstí.«

A byli na náměstí. Bylo takové čtyřhranné. V prostředku velikánská kamenná kašna, uprostřed kašny velikánský lev se dvěma ocasy. Tlamu měl otevřenou a voda se z ní do kašny valila, až to hučelo. Brouček se toho bál, ale kmotříček řekl:»I pojď, nic se neboj, on je kamenný.« A sedli lvovi na ucho a pěkně se dívali. Domy takové vysokánské, okno vedle okna a dveře vedle dveří, ale všechno zavřeno. Nedaleko kašny stál sloup a na něm lucerna. A tu Brouček vidí, že tam kdosi stojí zády o sloup opřený, přes pás veliký roh a v rukou takové dlouhanánské kopí.»Tatínku, vidíte, tamhle někdo stojí.« —»To je ponocný.« — »Ponocný? Copak tu dělá?« — »Ponocuje. Dává pozor, aby se zloději nevloupali do domů a lidi neokradli. Vidíš, jaké má kopí? To na ty zloděje.« — »Tady v městě také kradou?« — »Ó, moc prý kradou, jak jen mohou.« — »Ale to já, tatínku, budu raději svítit tam, kde ti kohouti kokrhali. Viďte, tam nekradou?« — »Tam snad ne.«

Ale tu se ponocný vztyčil, přiložil roh k ústům a hú, hú, hú, hú a tak dvanáctkrát hú.»Tatínku, copak to?« — »I to on troubí půl noci, aby lidé věděli, jako dlouho mají ještě spát.« — »A jakpak on ví; že už je půl noci?« — »I on to už dávno dělá, tak on to už ví. Však už musíme zase letět. Slunce bude brzy zas vycházet, a my jsme ještě nic nesvítili.« — Kmotříček myslel, že když dnes Brouček poprvé letí, že se to nemusí tak přísně brát, ale přece letěli, z města ven, a tam do těch zahrad.

Broučka něco napadlo:»Tatínku, tam, kam jste letěli oknem, nepoletíme? Poleťme!« — »Tam, kde zpívají tu naši modlitbičku? To už teď nejde. Až někdy jindy. Je to tadyhle v jinou stranu za městem a museli bychom si přivstat, hned jak slunko zapadne.« — A tak svítilna svítili, ze zahrady do zahrady, ale nejvíce tam v té, kde si ponejprv na hrušce odpočali. Nikde se nic nehnulo, ani ten list nezašustil, a lidé pěkně spali. A ty hvězdy se třpytily a ti Broučci se kmitali a pořád:»Zdař Bůh! Zdař Bůh! Zdař Bůh« — a ti kohouti, ó ti teprve začali: Kykyryký, Kykyryký! a pořád Kykyryký! Jeden přestal a druhý začal, takže ani nepřestali. Ale hvězdy začaly jaksi blednout a tam na východě se tolik rdělo, že kmotříček radil:»Poleťme domů! Slunko už vychází a doma na nás beztoho čekají.«

A letěli domů. Broučkovi se z těch zahrad ani nechtělo, ale přece letěli, vzhůru vinicemi, až tam k lesu. Tatínek už Broučka těšil:»Jen se neboj! Slunko vychází a sovy už zalezly.« —»A žluny, tatínku, také?« — »I nic se neboj! Tady je naše cesta, zde se nám nic nemůže stát.« A letěli. Tu stála chaloupka hajného, ale Broučkovi se zdála tak malounká, že ji ani nemohl poznat. A z komína se kouřilo.»Vidíš, Broučku,«povídal kmotříček,»tady už vstali a vaří už snídani.«Dveře do chaloupky byly otevřeny, Na posteli ležel hajný a spal, tak neodstrojený. Puška visela na stěně na hřebíku a na zemi na dlážkách u samých dveří ležela velikánská zastřelená sova. - A letěli, pořád pěkně vedle lesa, až les přestal, a byli na vrchu. A z vrchu dolů a přes potok - a hned všichni tři tam pod jalovec.

Však už na ně čekaly, a když je viděly, vyběhly jim naproti, maminka a kmotřička a Beruška.»A Janinka tu není?«ptal se Brouček.»Není zde,« pravila maminka. »Ona si myslí, že nebudeš poslouchat. A jestlipak, tatínku, poslouchal?« — Tatínek se usmíval a neříkal nic. Ale kmotříček: »I poslouchal. Vždyť už má rozum a už se nebude bát.« — A že budou večeřet, beztak už měli hlad. Měli čokoládu a k ní smažené věnečky. Ale když nenechali Broučka ani se najíst! Pořád, aby jim vypravoval, jak se tam měli, a Brouček se beztoho sám k tomu měl. Jaká byla ta zahrada krásná, a v tom jednom okně že bylo světlo a že se okno otevřelo a taková krásná paní se dívala na hvězdy a na ty broučky, a ti kohouti tolik kokrhali jeden za druhým až tam daleko, a ten lev že sebou ani nehnul, měl takovou velikou hlavu a dva ocasy a pořád plil vodu. »A nebál ses ho?« ptala se Beruška. — »Ó, načpak bych se bál! A viďte, kmotříčku, toho chrousta jsme polekali. Ten se nás bál!« — »Ano, Broučku,«přisvědčoval kmotříček.»Ale ta sova!« — »Ó, však ji hajný zastřelil. Pane, tohos měla vidět, Beruško! Měl takový velikánský roh, hú, hú, hú, hú a pořád hú. To aby lidé věděli, jak dlouho mají ještě spát.« — »I ne, Broučku, to nebyl hajný, to byl ponocný,« Opravil ho tatínek. — »Ano, tak to byl ponocný.« — A kmotřička k tomu přidala:»Však ano, půjdeme spát. Broučkovi se oči zavírají.« — A tak že se budou modlit:

Podvečer tvá čeládka
co k slepici kuřátka
k ochraně tvé hledíme,
laskavý Hospodine.

Brouček dal pac a pusu, každý šel po svých a spali a spali. Krásně se jim to spalo.