Braniboři v Čechách (Tyl)/9.

Braniboři v Čechách Josef Kajetán Tyl
8.	9.	10.

Údaje o textu
Titulek:	9.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 318–325. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Když se blížil večer, bylo ticho v ulici, kde Kojata přebýval, i bylo ticho v sednici, kde hosté jeho, Ctibor s Eliškou, a nešťastná Markytka seděli. Prvnější dva byli zabráni do hlubokých myšlének a poslední hleděla na prázdnou kolébku.

V tom se klepalo z venčí na dvéře, a sice právě tak, jako když Kojata ráno s hostmi přicházel. Skoro nevědomky a jen jako ze zvyku zvedla se Markyta a šla otevřít. A když otevřela, stál před ní mladý člověk v selském oděvu, s osmahlou tváří po parném slunci, uprášen a unaven, jakoby z daleké cesty přicházel.

A sotva ji spatřil, roztáhnul ruce a chtěl zkřiknouti: „Markyto!“ ale pro prudké tlučení srdce nemohl ze sebe slova vypraviti, oči se mu zalily slzami, a on hleděl mlčky, ale s velikou toužebností po dívce.

I tato hleděla na něj upřenýma očima, pak ale řekla:

„Dobré jitro! Pojď, my se už vyspali; ale dej pozor, ať se maličké nezbudí!“ — a s těmi slovy se obrátila, dávajíc příchozímu znamení, aby šel za ní.

Ale pohled a slova její pronikly příchozího v hlubinách duše jeho, i zděsil se a ztrnul, a srdce jeho, před chvílí ještě prudce bijící, bylo by málem zledovatělo.

„Markyto! moje Markyto!“ zvolal nyní třesoucími se ústy. „Duše moje! posečkej a promluv! Uvítej svého Viktorina jinak — on toho zasluhuje!“

I chytil ji při těch slovech za ruku a hleděl jí, pokud soumrak dovoloval, tak dychtivě do tváří, jako by v nich spasení své duše vyhledával.

Dívka se nechala vzíti za ruku, ale hleděla na něj tak studeně, že mu poznovu mráz všechny údy přeběhl.

Potom řekla:

„Jen pojď, hosté se již scházejí. Družička plete věnce a já mám sukni připravenou.“

„Milostivé nebe!“ zvolal příchozí s velikou bolestí. „Co se to děje? Změnil ten krátký čas moje tváře tak velice, že na nich ani té nejmenší památky bývalé podoby nezůstalo? — anebo vyschnul pramen její paměti až do nejhlubšího dna, že nemá dost malého poznání, kdo s ní rozpráví?“

A velice stísněn kráčel za Markytou, kteráž se nyní rychlými kroky do jizby vracela.

A když vešla přes práh, obrátila se zas k němu, položila prst na ústa, dávajíc mu znamení, aby se tiše choval, šla po prstech ku kolébce a tam se radostně zasmála. Příchozí ale zastavil se u samých dveří a hleděl na ni s hrozným tušením; čím dále, tím jasněji přicházelo mu na mysl, v jakém stavu se rozum dívčí nachází, a žalost jeho byla náramná.

Nyní zpozoroval ale také Ctibora s Eliškou v sednici. I obrátil se tedy k nim a řekl:

„Pochváleno budiž jméno Páně! Není doma hospodář? Já jsem přítel Kojatův, kterýž po delším čase opět přes práh jeho přichází a velikou změnu tady pozoruje.“

„Tedy počkej, až se Kojata navrátí a tu změnu ti snad vysvětlí,“ odpověděl Ctibor. „My jsme teprva ode dneška pod jeho střechou a neumíme žádnou zprávu podati.“

„Žádnou zprávu?“ opakoval příchozí; pak přistoupiv blíže, doložil tichým hlasem: „A nemůžete mi ani o stavu této dívky nic povědít? Já nevím, jsem-li vlastním utrpením nebo dlouhou cestou tak zchvácený, že nemohu zdraví od choroby rozeznati — anebo je vskutku dívka… nemocná, že se ke mně chová jako k člověku cizímu, ačkoli jsem její nejvěrnější přítel?“

„Její nejvěrnější přítel?“ opětoval Ctibor, hledě naň bystrýma očima. „To je velké slovo. A má toho dívka důkazy? má přesvědčení, že jsi jí ve všem věrnost zachoval?“

„Neporušenou,“ odpověděl příchozí velmi horlivě. „A s tím ujištěním jsem také od ní odešel.“

„Tedy budeš mít lehčejší svědomí, nežli bych v tobě podle stavu této dívky vyhledával,“ řekl Ctibor vážně. „Bůh dej, abys to mohl také hospodářovi dokázati, neboť on ve tvou neporušenou věrnost jaksi nevěří — to jest: jsi-li ten, kteréhož si myslím a kterýž si byl tuto dívku oblíbil.“

„Ten jsem, ano!“ řekl příchozí. „Jsem Viktorin, kterýž v této dívce vezdejší nebe nalezl, jak praví stará píseň. Muselť jsem na čas odejít, ale myšlení moje vracelo se každou chvíli k této dívce a toužení moje neslo mě sem v duchu přes hory a doly; v duchu byl jsem u ní každý den!“

„Tedy hleď, abys jí to vysvětlil,“ odpověděl stařec přísným hlasem; „neboť ona o tom, zdá se, nevěděla, a tato nevědomost učinila pustinu v její mysli a paměti; hleď, abys to i hospodáři vysvětlil, neboť v očích jeho spadla míra přátelství tvého velice.“

A Viktorin se obrátil po těch slovech k Markytě i chtěl k ní promluvit; ale ona kynula, aby pomlčel, klekla si na podlahu, přehnula se přes kolébku a začala temným hlasem písničku zpívati, jako by chtěla dítě uhejčkat.

A Viktorin ztrnul poznovu a rozpomenuv se na minulé časy, pocítil velikou žalost a přisednuv k nešťastné dívce, začal k ní líbeznými slovy mluviti; ale ona ho na počátku ani neposlouchala, a když se konečně k němu obrátila, jako by chtěla pozor dávati, bylo na ní patrno, že smyslu slov jeho nechápe a že jen pouhé zvuky poslouchá.

A Viktorin přestal konečně pro velikou lítost mluviti a skloniv těžkou hlavu na dlaně, zůstal tak v hlubokém mlčení seděti.

I Ctibor mlčel a zabral se zase do myšlének, a když zhynul poslední úsvit letního večera, jenž byl až posud jizbu polovičním šerem naplňoval, vzchopila se Eliška, jež byla za den celou domácnost poznala, rozdělala oheň, rozsvítila kahanec a jala se připravovati skrovnou večeři. I byla s ní hotova, ale Chotoun a Kojata se ještě nevraceli. Sám Ctibor začal jaksi pečlivě hlavou potřásati.

„Jen aby je nebylo nic zlého potkalo!“ prohodil starostlivým hlasem, ale ohlednuv se po Viktorinovi, umlknul a doložil jen v duchu sám k sobě: „Braniborská osidla jsou nastavena se všech stran a z horlivosti přehlídne člověk snadno, kam kráčí. Jeť arci svrchovaný čas, aby se vyhledávalo pomoci; ale budeť také potřebí, aby se to činilo s velkou opatrností, dokud není alespoň nějaká síla pohromadě. — Teď by tu mohli být již nazpátek,“ řekl pak zase k Elišce. „A Chotoun by měl na to zvláště pomysliti; raněná ruka jeho bude potřebovat odpočinutí.“

„Já myslím, že se šťastně a brzo vrátějí,“ řekla Eliška, „a že jim bude večeře chutnati. Ty bys mohl ale snad pojíst, otče… budeš hladový.“

„Na mne nemysli s tělesní posilou,“ odpověděl stařec. „Tělo mé se živí toužením po jistých opravách a nezpomene na pokrm. To bude snad potřebněji, aby tento mladý člověk, tento neočekávaný host k míse zasednul. Zdá se býti po daleké cestě, a není-li žalost srdce jeho větší nežli mdloba údů, bude mu pokrm chutnati.“

I přistoupil k Viktorinovi, ale zpozoroval, že mladík buďto sedě spí anebo v takovém zamyšlení vězí, že neví, co se kolem děje.

„Bůh dej, aby to byla tichost mysli a nikoli pouhé zemdlení, kteréž tě vedle nešťastné dívky tak spočívati nechává,“ řekl stařec polovičním hlasem, a oči jeho spočívaly na mladé, statné postavě s velkým zalíbením. „Bylo by škoda té pěkné šupiny, kdyby v ní nahnilé jádro vězelo.“

Ale vnitřním nepokojem popouzen vyšel ze světnice a přešel dvoreček, aby se při měsíčním světle před stavením ohlednul, zdali by někde přátele nespatřil, které již skoro netrpělivě očekával.

Ale sotva že vyšel pod šíré nebe, zaslechl temný hlahol mnohých hlasů a mezi tím pronikavé provolávání. I poznal, že se na blízku veliký sběh lidu děje.

„Zavři za mnou, milé dítě!“ řekl na to, vrátiv se k dceři, „a nepouštěj nikoho, dokud se nebude známě klepati. Já se podívám jen k nejbližším stavením.“

A nedávaje Elišce na její poptávky již žádných odpovědí, pospíchal ven z ulice, až přišel na prostranství, kde Jiskrova kovárna hořela, kde nové zločinství Braniborů spatřil, přátele své nalezl a hospodářovi o novém hostu pověděl.

Skoro bez dechu přiletěl Kojata ke dveřím svého domova, a hlasitěji nežli kdy jindy dala pěst jeho obyčejné znamení. Eliška mu otevřela.

„Jak? ty, ušlechtilá hvězdo?“ svolal šašek, poznav, kdo mu otvírá. „Ty sama vybíháš, abys osvítila cesty mé? Kde je — host? kde je ten člověk, o němžto mi právě tvůj otec pověděl?“

„Mluvil jsi již tedy s otcem?“ zaradovala se dívka místo odpovědi. „A kde pak jsi ho zanechal?“

„Jde v patách za mnou,“ řekl Kojata, pospíchaje do světnice. „Neměj starosti.“

A co nejkvapnějším krokem vešel přes práh a při světle hořícího kahance nalezl vskutku člověka, po němž se byl nadarmo dlouho sháněl, a pro nějž byla Markyta bolení hlavy dostala.

Dívka tu seděla ještě u kolébky a pevně spala; Viktorin se byl ale silným tlučením přicházejícího hospodáře ze své poloviční dřímoty a hluboké sklíčenosti ducha protrhnul, i vzchopil se a stál nyní uprostřed jizby, an se Kojata mezi dveřmi objevil.

„O můj bratře! můj otcovský příteli!“ zvolal příchozí mládenec velmi živě, sotva že hospodáře uviděl, a chtěl ho vřele obejmout.

Ale Kojata rychle ustoupil a vztáhl ruku, aby mu nemohl Viktorin k tělu přikročit. A srdce jeho pohnulo se velikým hněvem, ačkoli nebylo od přirozenosti takové, aby bylo hněv a zlobu krmilo, a tváře jeho zahořely krví a hlas jeho se třásl, když začal mluviti.

„Co chceš, člověče, pod mou střechou?“ pravil k němu. „Máš tak velikou mlhu na rozumu a tak rozežraný vřed na srdci, že mi samochtě do ruky vbíháš a pomstu moji vybízíš? Myslíš opravdu, že neumím tíži tvého provinění ocenit a míru pokuty vymyslit?“

„Ustaň, Kojato!“ skočil mu Viktorin vážně do řeči, „abys nelitoval jedovatých střel, které do mého srdce vypouštíš. Já znám tíží provinění svého — je-liž to jaké provinění, že jsem musel na čas odejít; ale nikdy jsem se nenadál, že by mě mohl věrný služebník velikého krále proto pokutovati, že jsem dítě jeho, dítě slavného Otakara, tu naději celého národu, do vazby sprovodil a sebe sám z české země vyhostil.“

„Co pravíš, člověče?“ zkřikl Kojata, a vyvaliv oči, přistoupil blíže, jako by se chtěl očima i ušima o pravdě Viktorinových slov přesvědčiti.

Ale statečný mladík hned neodpovídal; oči jeho obracely se po Elišce, kteráž vešla, i zdálo se, jako by litoval, že byl již tolik před neznámou osobou pověděl.

„Mluv, co jsi to řekl?“ dotazoval se tedy zase bývalý šašek u velikém pohnutí. „Neohlížej se po tvářích, které pod mou střechou nalézáš; třebas ty je neznal, přece můžeš před nimi všechno tajemství odhaliti, co se škody a prospěchu české země dotýká; já znám barvu jejich a věřím jí jako sám sobě. Co jest tedy, mluv!“

„Aj!“ řekl Viktorin, „co se ptáš, jako bys ani toho nejmenšího zdání neměl, kde jsem se ten čas zdržoval? Vždyť jsem vám to dal zkázati, nežli jsem Prahu opustil, protože nezbývalo času, abych vám to byl přišel sám oznámit.“

„Nám? A co to bylo? My neslyšeli o tom ani slova.“

„Ani slova?“ podivil se Viktorin. „Já přece žádal matku, aby vám přinesla moje pozdravení, abyste ve mne věřili a navrácení moje pevně očekávali!“

„Tvoje matka nám nic nepověděla,“ řekl Kojata. „Buď vedla sama nářek, že neví, kam jsi zatoulal, anebo nás nevlídně odbyla, že tě nehlídá.“

„Moje matka?“ zvolal mládenec u velikém ustrnutí.

„Ano, ta žena, kterou nazýváš matkou, ačkoli spíše krahujec holuby vysedí, nežli ona tebe porodila,“ dokládal Kojata. „Ono jí to nikdy nevonělo, že jsi k nám docházel. Ale proč? to ví sám rarášek, její přirozený bratranec.“

„A já ji předce tak prosil! Jako oblažení své duše kladl jsem jí to na srdce!“ zabědoval Viktorin. „A vy tedy nevíte? vy snad myslíte, že jsem se vám zpronevěřil — že jsem Markytu opustil?“

„Tu se podívej, jaké následky tvé odejití a naše myšlení mělo!“ řekl Kojata i ukázal na sestru, která ještě pevně spala. „A příčina tvého zmizení musí býti nad míru veliká, aby mohla omluviti neštěstí, které nás potkalo. Co ses to zmínil o dítěti nešťastného Otakara?“

„Že právě od něho přicházím!“ odpověděl mládenec, šeptaje a k samému uchu Kojatovu se nakloniv.

„Cože pravíš?“ zkřikl tento jako u vytržení.

Ale v tom se ozvalo hlasité klepání na dvéře, že nemohl mládenec odpovědít.

„To je pán! To jsou přátelé!“ zkřikl Kojata, a točil se, nevěda, má-li se déle s Viktorinem obírat nebo jít otevřít.

Teprva když se sama Eliška hnula, chtíc vyběhnout, zaskočil jí cestu a řekl:

„Počkej, panno ušlechtilá! to není práce pro tebe. Rač raději na mou ubohou Markytu laskavě dohlednouti, kdyby se snad probudila, což bych si nyní také přál. Ty ale, příteli, rozhosti se, jako jsi jindy činíval, a připrav se ucho moje novinami napojiti, aby spadl kámen alespoň s jednoho srdce — druhé je beztoho již…“

Ale nemohl domluviti.

Nové klepání ho volalo. Skokem letěl ven, a za chvíli na to vrátil se opět, uváděje Ctibora, Chotouna i zbrojnoše, kterýž podporoval raněného Adalberta.