Braniboři v Čechách (Tyl)/8.

Braniboři v Čechách Josef Kajetán Tyl
7.	8.	9.

Údaje o textu
Titulek:	8.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 304–318. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jasně svítil měsíc, stoje v úplňku nad Vyšehradem, když Kojata a Chotoun z krčmy vyšli.

„Ahá, dostali jsme společníka,“ řekl Kojata, ukázav na měsíc „ale nevítaného. Musíme si pospíšiti, abychom přišli do brány, nežli tu dílnu brandeburských zločinů zavrou. Celé dnešní rokování nestálo by za strach, v jakém by naši lidé doma tonuli, kdybychom se nedostali do města. Bylo to trochu dlouhé cvičení, ale ovšem, z takových žáků je těžko najednou mistry a mudrce dělati.“

„Inu, k tomu, co vlastně chceme,“ odpovídal Chotoun, „není také velikých mudrců potřebí. V takových případech bývá kus chytlavého srdce užitečnější. Ostatně, přítelíčku, není-li tobě času líto, který jsi dnes v krčmě ztrávil, já jsem rád, že jsem si mohl hned první večer vyběhnouti a na Pražském kameně hubu trochu obrousiti, třeba to nic nezpomohlo.“

„Aha! ty děláš jako mastičkáři a dryáčníci, když své umění provozovati začínají,“ řekl zas Kojata. „Padni jim do ruky kdo padni, oni se cvičí na každém, a co se nepodaří na jednom, podaří se na druhém.“

Takto rozmlouvajíce, přiblížili se rychlými kroky až ke bráně; ale tady shledali k svému nemalému leknutí, že je zavřeno.

„To je také jedno z těch krásných ustanovení brandeburských,“ řekl Kojata mrzutě starostlivým hlasem, „že v naší ubohé Praze ani zvonek zacinkati nesmí; člověk ani neví, kdy je klekání. Bylo by věru potřebí, aby letěl do hnízda se slepicemi.“

„Snad abychom zatloukli,“ ponavrhnul Chotoun.

„Ne, ne,“ prohodil Kojata; „v brandeburském evangelium nestojí: Kdo tluče, tomu se otevře, nýbrž: Kdo tluče, tomu se vytluče. Nám nezbude pro dnešek nic jiného, nežli tamhle s tím hořejším poutníkem celou noc pod šírým nebem rozprávku držeti, a mně se zdá, že se nám již posmívá, jak ty své tváře nafukuje!“

„A mně se zdá, že dostaneme společníky ve svých trampotách,“ řekl Chotoun, který v nesnázi kolem se ohlédaje, cestou od Zderazu dvě postavy přicházeti zahlídl.

Byl to Adalbert a jeho tlumočník.

Tito dva ubírali se volným kročejem ku bráně.

„Co jsem, pane, řekl, že je dohoníme, třeba bychom nohy měli z olova?“ pravil zbrojnoš k mládenci, když se přibližovali. „Jen si dejme na čas. Ti dva chlapíci nejsou myši, aby proklouzli skulinou.“

A v malé chvíli octnuli se u nich.

„Ah, to jsou pánové z Okoře!“ zvolal Kojata. „Nu, pěkně vítáme, tovaryšové našich radostí! Nesete s sebou podušky? Nemáte-li jiného noclehu, v Praze ho dnes nedostanete.“

„Tys hubený blázen a děláš málo cti svému řemeslu, že ani nevíš, jak se do brány dostati,“ odbyl jej Adalbertův průvodce; „to pojď se mnou a něčemu se přiuč.“

Na to přistoupil ku bráně a začal jilcem těžkého meče na postranní dvířka bouřiti.

„Kdo to?“ ozval se za nimi po německu mrzutý hlas bedlivého strážníka.

„Dobrý známý!“ odpovídal zbrojnoš venku, „a není-li dost na tom, tedy pojď blíže, a já ti něco pošeptám.“

„Nedělej šašky, chlape!“ řekl zbrojnoš uvnitř, „sice ti přejedu hubu, že ji do nejdelší smrti neotevřeš.“

„I ty nevypláchnutý sude hlouposti!“ zvolal na to Adalbertův průvodčí. „Nechceš-li, abychom ti my zejtra hubu přejeli, tedy pojď a nastrč uši, ať do nich něco plivnu, co ti hned ruce rozváže. Anebo zavolej branného — rychle!“

„I totě jsem přece čertův,“ zamumlal strážník, „kdo se to venku tak naparuje!“ S těmi slovy přistoupil ku brance a odšoupnul za ní železnou okeničku z malého, mřížovaného okna. „Kdo jste?“ ptal se nevrle.

„Ptej se, co se máš ptáti,“ odpověděl zbrojnoš venku.

„Jaké heslo?“ zabručel strážník.

Nyní se nahnul Adalbertův tlumočník až k samému okénku a pošeptal mu něco do ucha.

V okamžení na to zarachotila těžká závora a železem kované dvéře zavrznuly v zaprášených veřejích.

„Nu pojďte, přátelé, pojďte!“ obrátil se nyní žoldnéř k společníkům. „Ovčinec je otevřen; hleďte, ať do něho šťastně vklouznete. Nepřijdete-li zejtra o kožich, dnes vám ho již nestáhnou.“

Chotoun a Kojata se nedali dlouho pobízeti. Viděliť, že nejsou ve společnosti Okořských oděnců, a toto poznání nedělalo jim tuze veliké radosti. Nemluvíce prošli bránu a pospíchali do města.

„Zůstaneme vašimi dlužníky,“ promluvil k nim potom Kojata, když přišli k prvním stavením; „neboť bez vás byli bychom ještě tvrději pospali, nežli to můžeme v ovčinci udělat. Teď se ale bezpochyby rozejdeme; vy potáhnete k mostu a my se pustíme tuhle uličkou.“

„My jdeme právě tudy k řece a dáme se převézt,“ odpověděl braniborský žoldnéř. „Vy nás můžete kus cesty vyprovodit, a my to vezmem za zaplacení dluhu, ačkoli vám také počkati můžeme; neboť doufáme, že jste poctiví dlužníci.“

„To jsme,“ řekl Chotoun poněkud nevrle; „na to se můžeš spolehnout. Jsme tak poctiví jako lidé, kteří se za čeleď domácích pánů vydávají a zatím cizopanskou kukli nosí. Nemějte mi za zlé.“

„I neostýchej se!“ odpověděl zase žoldnéř. „My jednáme rádi s lidmi, jižto si pravou hlavu na krk nasadí, a také se podle toho řídíme.“

„Tak?“ řekl Chotoun. „Nu, to máme tedy stejný obyčej. My jednáme také rádi s lidmi, o nichžto podle zevnitřního roucha víme, jak u vnitř vypadají.“

Další rozmlouvání jejich překazilo se temným povykem, jenžto právě z té strany přicházel, ku kteréž je cesta vedla. I zastavili se vespolek a bedlivě poslouchali.

„To bude hračka našich milých brandeburských hostů, při nížto snad některému našinci zuby drkotají,“ prohodil Kojata.

I ostatních zmocnilo se podobné tušení, a protož pospíchali k místu, kdežto mohli vysvětlení této věci nabyti. I přiběhli z úzké ulice na šíré prostranství, na němžto stará kovárna s učazenou dílnou i s kovářovým obydlím stála.

Tady byl podivný sběh lidu. Větší zástup hemžil se okolo samého stavení a několik menších bylo roztroušeno po celém prostranství.

Mezi větším houfem řinčela zbraň, potom padaly rány na dvéře, spolu drnčela okna a z jednoho rohu nízké dílny šlehal plamen. Suchá střecha zmizela v jeho požíravém chřtánu jako troud.

Okolní obyvatelé sbíhali se arci v hrozném zděšení, vidouce ale, že tu rota braniborská svoje kousky páše, poznali také, že by třeba krvavé lebky a přetlučené hnáty odnesli, kdyby chtěli kovárnu hájiti, a protož jen kleli, křičeli a zatínali pěstě; ale k smělému činu nemohli se odhodlati. Strach před zlými Branibory byl již vůbec tuze veliký.

Tím živěji hýbalo se to zatím okolo kovárny a v samém stavení.

Z venčí tropili si zlí hosté z hrozného divadla jen bohaprázdný smích, i stáli tu u velikém kole, aby se nemohl nikdo k stavení přiblížiti, a uvnitř tloukli se jich soudruhové s lidem domácím.

Bylo tam několik statných tovaryšů; ti měli v ruce těžká kladiva a těmi dotírali vztekle na své noční vrahy. Byl tam i sám kovář, Moravan Jiskra, vysoká, ramenatá postava třiatřiceti let, jenžto s Branibory krvavý zápas veda, strašlivě je proklínal. Dlouhé, tmavé vlasy jeho házely se mu po širokém týle jako husté chomáče; krk a zarostlá prsa jeho byla obnažená, sotva dopolou košilí přikrytá, tváře jeho náramným vztekem zdivočilé; tak se dral s bosýma nohama, v širokých, spěchem sotva upnutých nohavicích, v pravici těžký, se stěny strhnutý meč — tak se dral ven, přes práh domu svého, do něhož byli Braniboři nočního času pro kořist vrazili. A meč jeho padal strašlivě na zbraň i na lebky zlých hostů i klestil mu cestu pod širé nebe i chránil nejdražší klenot jeho, mladou ženu, kterouž držel pevně silnou levicí a polo z domu nesl, polo vlekl, aby mu ji plamen nepohltil.

V tom samém okamžení, když se mu podařilo noční lupiče až na práh domu svého vytisknouti, octnuli se před kovárnou Adalbert a jeho druhové.

„Ve jménu markraběte, našeho pána!“ zkřikl tu mládenec silným hlasem; „co se to zde děje?“ A při těch slovech zablesknul se mu již také meč v pravici.

Společník jeho stál mu chutě po boku. Chotoun skřípal zuby, že byl od rána poraněn, a Kojata ho pobízel, aby hleděli uklouznouti, dokud se to nechá bez modřin učinit.

Na zkřiknutí Adalbertovo obrátili se ovšem Braniboři po hlase, kterýž jim tak náhle dílo kaziti se osměloval.

„Kdo to zde kváká?“ ozval se vůdce mezi drancovníky, a někteří pokročili ihned proti nenadálému odpůrci.

Tím nabyl Jiskra poněkud volnějšího místa a prosekal se až pod šíré nebe, ačkoli tím mnoho nezískal; neboť neměl krytá záda a padl tedy v nové nebezpečenství. I vířilo to okolo něho v divém chumáči; Adalbert a jeho průvodce začali po tělech braniborských těžké rány rozdávati, a tito nelenili stejnou měrou spláceti.

Chotoun ale běhal mezi houfy diváků a křičel:

„Nestůjte na zahálce! Nenechte si střechy páliti a mlýnské kameny na krk uvazovati. Zatněte pěsti, vždyť jsou snad ještě české a dovedou ty braniborské lebky rozraziti.“

„Kousejte! kousejte, nežli vám zuby vylámou!“ pobízel Kojata. „Škrábejte, škubejte, nežli vám nehty ořežou!“

Ale množství váhalo a omlouvalo se.

„Těžko ostré železo rukama popadati! Těžko škrábati, když člověka ocelí přes prsty tlučou!“

Ale jiní odvážlivější nebo zoufanlivější přiběhli předce se zbraní, tu se starým mečem, tam s oštěpem nebo palcátem, onde jen s notným obuškem, i začali na Branibory dotírat; jiní se odvážili také ohni přítrž činiti, jelikož jim o vlastní střechy běželo, a tak nastalo konečně po celém prostranství hrozné tísnění, při němžto se noční lupičové posléz na útěk dáti museli.

I bylo tu ovšem strašlivé povykování, ale nade vše jiné ozývalo se bolestné řvaní kováře Jiskry. Ten stál uprostřed prostranství — střecha kovárny jeho na něho svítila a on držel v náruči mrtvé tělo ženy své.

V tísni krutého boje a ve své zlosti nebyl totiž pozoroval, že jí vražedná ocel hlavu rozpoltila, i neslyšel její smrtné zkřiknutí, necítil její ztrnutí, neviděl proud krve její, až teprva nyní, když se roj Braniborů okolo něho rozprchnul a když chtěl pro svůj skvostný poklad nějaké outočiště hledati, tu teprva poznal hroznou ztrátu svou. I zkřiknul strašlivě, ruce mu na okamžik ztuhly, srdce mu zledovatělo, a vypoulenýma očima hleděl na spanilé, toliko nočním šatem lehounce přioděné a krví zbarvené tělo. Potom sebou ale prudce trhnul.

„Marto, moje Marto!“ začal křičeti; „otevři oči — usměj se! — tvůj Jiskra tě volá — tvůj muž, jenž tě na rukou nosil! Marto, Marto! co je ti? O zlořečená chvíle! — zlořečená ruka! Moje Marto! — moje ubohá, drahá Marto!“

A nesmírnou bolestí sklesly pod ním kolena, drahé břemeno padlo mu z náručí, a on sám svalil se vedle něho na zem. Mrákoty zastřely jeho mužnou mysl.

„Co pak se přihodilo tomu dobrému člověku? Kdo je to?“ ozval se hlas mezi houfem lidu, jenžto se hned okolo nešťastníka nahrnul.

„Neznáš mistra Jiskru?“ prohodil na to mladý tovaryš a dělník z kovárny, kteráž nyní v jednom plamenu stojíc již již sypati se začala. „Neznáš moravského kováře?“

„Já nejsem v této straně naší milé Prahy hrubě povědom, a nikdy jsem toho člověka neviděl,“ řekl letitý muž důstojné postavy, jenžto se byl prvé tázal.

„Proto, proto! sice bys nečinil takovou otázku,“ zabručel tovaryš a chtěl se dodrat k mistrovi; ale s tím se obíralo již tolik lidí, že nemohl k němu ani přistoupiti, a protož odpovídal na otázky: Jak se vůbec ta celá příhoda udála? — i učinil to tím ochotněji, an si při tom častěji zaklel, a takž hněvu svému poněkud ulehčil.

Toho dne ráno, vypravoval tovaryš, stál mistr Jiskra u kovadliny a hleděl pilně díla svého, an tu z nenadání brandeburský rytíř na koni před kovárnou se zastaví. Za ním přišlo několik zbrojnošů.

„Hola, kováři!“ zvolal rytíř a shoupnul se s koně, „ukovej mému vraníkovi podkovu!“

Jiskra pustil kladivo na kovadlinu, až to všem v uších zaznělo, a přál si v duchu, aby je mohl Braniborům tak na hlavu pustit.

„Co povídá?“ zeptal se potom tovaryše, kterýž trochu německy rozuměl, a ten mu vysvětlil rytířovu žádost.

„Jdi, podívej se mu na zvíře, kteréž beztoho někde z české maštale ukradl!“ prohodil na to mistr, mumlaje, a tovaryš šel a přistoupil ku koni.

„Jsi ty mistr?“ ptal se ho Branibor.

„Nejsem,“ řekl tento.

„Tedy táhni nazpět a lehni mezi trusky!“ zkřikl Branibor. „Či myslíš, nedomouněný pomahači, že své šlechetné zvíře nedospělým rukoum svěřím?“

„Hola, ty pane zevlovači a mistře lenochu!“ volal dále do kovárny. „Hni se, hni se! Nebo ti dám do výhně dýmat, až ti sedne plamen na střechu.“

Jiskra si dal rytířovo požadování krátce vyložit a vyšel z kovárny. Jda měřil Branibora bystrýma očima.

„Co zevluješ na mne?“ osopil se na něj rytíř, jakoby se přímého pohledu ostýchal. „Já nepotřebuji tvé pomoci. Tuhle se podívej. Mému koni upadla podkova. Přidělej mu novou; hezky čerstvě.“

Jiskra mlčel a dal se do práce; rytíř ho bedlivě pozoroval, v tom přišla mladá kovářka a přinášela manželovi misku pivní polívky, aby se nasnídal. Sotva ji rytíř zahlídl, již se k ní přibočil, bral ji důvěrně za bradu a mluvil k ní slova lichotná, jimž ale poctivá žena nerozuměla. Tu nechal Jiskra kování, přitočil se k rytíři a strčil jím na stranu. Rytíř se zapálil a sáhl po meči. Jiskra napřáhl ruku.

„Nech tu hračku v pošvě, sladký pane!“ zkřikl při tom. „Na takové tříšťky jsou moje ruce trochu neohrabané — a neumíš-li se k ženám českých řemeslníků počestněji chovati, tedy se nestav před jich stavení a dej si klisnu u holomka okovati.“

Po těch slovech plácnul koně plochou dlaní do stehna, že odskočil a několik kroků od kovárny utekl.

„Ha, ty nestydatý robotníku — ty se opovažuješ?“ rozkřikl se rytíř i chtěl na mistra dotírati; ale neohroženost kovářovy postavy, jakož i tří tovaryšů hrnoucích se honem přes práh, přivedla jej brzy na jinou myšlénku. I zaskřípal zuby, hodil meč do pošvy a dal se vztekem do smíchu. „Však já se ti na tu holubičku ještě podívám a zkusím, jak ji tvé drápy uchránějí!“ drmolil polohlasitě, vyšvihnul se na koně, kteréhož zbrojnoši zatím chytili, polektal ho ostruhou a jel dále bez podkovy.

Zbrojnoši mumlali a odcházejíce za rozhněvaným pánem, pohlíželi na kovárnu očima, z kterých zlé proroctví koukalo.

I vyjevilo se také toto proroctví. Pod pláštěm tichého večera, právě když umdlený dělník v prvním spaní leží a nejpevněji odpočívá, přikradl se rytíř braniborský s houfem hltavých pacholků a přepadl kovárnu. Strašlivý následek té cizozemské prostopášnosti jevil se nyní před očima shromážděného lidstva.

V tento smysl dokončil tovaryš svoje vypravování.

„A takové bohaprázdné věci páchají se v lůně naší královské Prahy?“ zvolal s hlubokým povzdechnutím starý muž, kterýž byl nejprvnější otázku učinil. „Taková svévole se tropí v domě poctivého měšťana? Tak hříšná hra provádí se tady se životem a statkem českého lidu? Mstiteli na věčnosti! což pak tu nejsou žádné ruce, ježto by zde tvůj úřad vykonávaly a ohnivým mečem tu neřest potíraly?“

„Aj, milý starý muži!“ ozval se hlas mezi shluklým lidem. „Což nejsi z českého království, že se tomu divíš? Neslyšel jsi ještě, jak nám ruce spoutali, že jich nemůžeme pozvednouti?“

„Anebo vlastně,“ prohodil jiný, „jak nám žaludek vypláchli, že se nemůžeme na nohou udržeti?“

„O hříšná malomocnosti! zúmyslné otročení!“ zvolal na to stařec. „Nestydíte se? Nebojíte se tady pod šírým nebem, že se na vás proboří, ježto samy sebe ve prach zavrhujete, kdežto byste měli týl vypínati? Dobře se vám tedy děje — dobře, a kdyby vás ještě více týrali, kdyby vás na smrt udřeli, protože tak bojácně krk pod nůž kladete — protože již ani krůpěje české krve nemáte.“

„Pomalu, pomalu, starý kazateli!“ začali okolo něho v houfu bručeti. „Tak zle ještě není. Jen dočkejme času; však ono se to přelomí —“

„A padne vám na hlavu a přetluče vám hnáty!“ doložil silný hlas. „Tento ctihodný muž má dobře! Styděti se máte sami před sebou a před nebem, že zde takové hanebnosti páchati necháváte. Houfem na ty brandeburské vlky! palicemi do nich, nežli nás všechny rozsápají. Jenom se obořme, však ono to půjde; kde je kdo šlechetný, postaví se do šiku!“

Tak mluvil Chotoun a přistoupil k Ctiborovi, kterýž se byl, náramným hlukem z tichého přístřeší vylákaný, také mezi sběhlé množství přimísil.

Ale další toto rozmlouvání ukončilo se teď křikem, kterýž na jiném místě povstal.

Mistr Jiskra protrhnul se totiž mezi tím ze svých mrákot, otevřel oči a zpomenul si, co se bylo přihodilo, i pozvednul zase tělo své drahé Marty jako dítě milou hračku, a dal se žalostí poznovu do řvaní, až pak náramným vztekem rozlícený všechnu bolest na krátkou dobu v sobě udusil a vrahům zlořečiti začal.

„Ale ať mi ruce ochromnou — ať jako mrcha scepením!“ sápal se hlasem vysokým, „jestliže se nepomstím a tuto vraždu stonásobným, tisíceronásobným způsobem nevynahradím. Nestarej se, moje ubohá Marto — nestarej se! já ti vystrojím pomstu, že bude o ní celé království rozprávět. Ne jednoho z těch cizáků, který svou zlořečenou ruku na tebe pozvedl — ale všechny, všechny budu stíhat a vraždit, krvavé řemeslo si z toho udělám a neukryju hlavu pod střechou, nepoložím tělo na odpočinek, nechť trpí déšť a vítr, parno a zimu, dokud to plemeno nezahyne — a kdybych je měl vlastníma rukama vyhubit.“

„To budeš mít mnoho co kovat, milý kováři!“ ozval se hlas mezi množstvím; „to ti upadnou ruce, nežli bude dílo hotovo.“

„Kdybych byl slaboch jako ty,“ zkřikl mistr, „nebo kdybych páchnul lenivostí jako tvoji tovaryšové, snad bych umdlel a klesl a pošel, jakož bych také opravdu zasluhoval. Ale já jsem ještě kus poctivého člověka, bez bázně před lidmi, a neklesám, nezoufám, třeba byl tu největší ztrátu utrpěl — já se ještě postavím! Však ty budeš také jinak zpívati, nejsi-li pouhý pařez v lidské podobě, až ti ženu zabijou a dítě uškrtí, nebo až ti otce a matku zardousí a střechu nad hlavou zapálí! Zatím jdi a zalez do díry a schovej se i se svou chasou jako bídný bázlivý zajíc. Já ale budu tak dlouho běhati a tak dlouho křičeti, až přece někoho probudím a tolik pěstí seberu, co by jich na ty zlořečené cizí lebky stačilo!“

„Ten muž mluví dobře,“ prohodil nyní Ctibor k Chotounovi. „To bude ostrý nástroj k našemu zámyslu a horlivý pracovník při nastávajícím díle. Musíme ho hned upoutati a v tom ohni otužiti.“

I chtěl se k němu přiblížiti, ale v tu chvíli nemohl již úmysl svůj vyvésti; neboť se k němu přitočil Kojata a pravil:

„Pane, snad bude prospěšné, abys pomyslil, že musíme dnes ještě pod střechu. K tomu dostaneme hosti, ne sice na dlouho, ale nesmíme jich zanedbati, jestli tvoje moudrost jinak neurčí. Pojď, pane! Co se tady stalo, to nám neuběhne; do zejtřka se to vykvasí, a pak budeme moci z toho těsta hned bochníky dělati.“

„Co jest? co se přihodilo?“ ptal se Ctibor, jda i s Chotounem ochotně za bývalým šaškem.

„Divná příhoda,“ pravil tento, vyváděje své hosti z hlučného zástupu. „Ty, pane, uvidíš od dnešního jitra známou tvář, a ty, bratře, od večera známé kabáty. Byla to malá maškara a teď se udělalo náhlé svlečení.“

S těmi slovy uvedl je na šíré prostranství, kdež nalezli dva lidi ve zbrojnošském oděvu, an seděli na zemi.

Byl to Adalbert a jeho průvodčí. První utržil totiž v prudkém boji s braniborskou čeledí ránu do čela; na štěstí nebyla však hluboká, jen že mládence omráčila a že ho musel zbrojnoš z tísně vyvésti, potom k nejbližší zdi na zem posadit a rychle mu ránu zavázati.

„Nelekej se, pane! — nezlob se!“ mluvil při tom; „nic z toho nebude, leda malý stroupek, jako když kočka škrábne; já to znám. Ale rád bych to, pane, viděl, kdybys mohl zůstat seděti nebo ležeti, kdybys si mohl hned odpočinouti, máme ještě kus cesty, a kolem se to vzteká jako poplašený roj sršánů. Počkej, něco mi napadá; já se podívám, jestli naše tovaryše najdu; neměj starosti, zde jsi ve stínu, zde si tě nikdo nevšimne.“

I nechal ho seděti a vběhl zase mezi lid a hledal, až dopadl Kojatu.

„Bratře,“ promluvil k němu, „teď musíš okázati, jak české milosrdenství vypadá. Ty nám sice tuze nevěříš, jak se prvé zdálo; avšak ty ještě uvěříš. My nejsme, co se býti zdáme.“

„To vím,“ řekl Kojata, „a radil bych ti, abys vzal nohy na ramena, nežli tě poznají; snadno by ti mohli v hořící kovárně ustlati, kdyby vyčenichali, že smrdíš jako holomek toho dlouhého Oty.“

„Milý člověče,“ namítal zase zbrojnoš, „já jsem Čech, poctivý Čech —“

„Ovšem, ovšem,“ řekl Kojata; „proto se také na to dušuješ; jinak by ti to živá duše nevěřila. Prosím tě, poctivý Čechu, nech mě, abych nedostal chuti o tvé upřímnosti tady slovíčko prohodit; mohlo by to vypadnouti, že je strakatá, a ta by našemu lidu nechutnala.“

„Moje upřímnost je čistá, jednobarevná, že bys ji prohlídnul jako skalnatý potok, jen kdybys chtěl, bratře!“ odpovídal zase zbrojnoš. „Čili jsi neviděl, že jsme tady na tu cizozemskou čeládku dotírali, až z toho kusy lítaly? To mi věř, já bych do ní mlátil, až by ani slámy nezbylo, jen kdyby se nechalo dělati, kdyby nemusel našinec sukni nositi, jakou na něj páni pověsí, kdyby měl jen kde co hrýzt; to mi věř, že je nás teď mnoho v tom osiřelém královském domě, kteří zuby skřípáme; ale teď nechci o tom nebo o sobě rozprávěti, já ti mám něco o svém tovaryši povědít, pojď se mnou a podívej se na něj —“

„Jděte jen svou cestou,“ odbýval ho Kojata. „Já si dovedu čas i bez vás ukrátit.“

„Ty si ho ale musíš při nás ukrátit,“ řekl zbrojnoš prudce, „nechceš-li, abych ti řekl, že máš mozek z kaše a srdce z kamene, že jsi šeredný nevděčník.“

„I ty ostrohubá poctivosti,“ zvolal Kojata. „Snad nebudeš tu službičku tak draze počítati, že jsi ve bráně se žoldnéřem promluvil a on nám volný průchod způsobil?“

„Já nejsem tak hladový krejčí, abych na plášť svých zásluh každý příštipek sbíral,“ řekl zbrojnoš velmi horlivě. „Já vám nic neudělal; ale můj tovaryš — dnes ráno — pamatuj se: neměl jsi se houpati?“

„Byl jsi ty mezi těmi holomky, co mě popadli, až mi kosti chrastěly?“ ptal se Kojata a nemálo se zamračil.

„Na to ti dám jindy odpověď,“ řekl Adalbertův průvodce, „třeba to pláclo, až tě tváře zabrní. A jak se mi zdá, byl by můj tovaryš dobře udělal, kdyby ti nebyl pomohl na nohy ani tvým přátelům, ano, ano, jen koukej! to byl můj tovaryš, a leží nyní raněný, že zde českou kůži bránil.“

„Brandeburský rytíř?“ divil se Kojata.

„Pojď a podívej se,“ řekl druhý a táhl šaška za sebou, kterýž se déle nezpouzel a jen cosi brumlal.

A když nabyl přesvědčení, že je to vskutku mladý rytíř, kterýž ho byl ráno z rukou jistého zahynutí vysvobodil, tu požádal jen o malé strpení, vrátil se honem zas mezi houf, aby sehnal Chotouna, chtěje se s ním poradit, a tu napadl také Ctibora. I pověděl jim, co se bylo přihodilo, a ti se ovšem nemálo divili.

„Nu, co myslíš, pane?“ ptal se potom Kojata. „Tys nyní velitelem v mé chatrné domácnosti, máme mladého Branibora vzíti pod střechu, nežli mu bude lze pohodlně domů se vypravit? Zdáť se, že se po své krvi nezdařil a že si nenasadíme štíra do hnízda.“

„Ovšemť,“ řekl Ctibor po krátkém rozmýšlení, „onoť je veliké opatrnosti potřebí, ale pod tvou střechou neuvidí jinoch nic nebezpečného; co se posud děje, ukrývá se v našich prsou. Ostatně myslím, že je ten mládenec šlechetný člověk, i bylo by dobře míti takového přítele mezi tou čeledí; a kdyby i nešlechetností zapáchal: radila by přece moudrost hleděti si jeho přátelství, aby nám jinak škoditi nemohl. Před lety byl bych arci toto naučení zatratil; ale věk oblomil tvrdou hlavu, a obecné nebezpečí je tuze veliké, abychom si měli snad ještě více nepřátel dělati. Jděmež tedy a chovejme se k němu lidsky, jakož on se k nám zachoval.“

A šli tedy.

„Ale,“ prohodil nyní Chotoun, „proč vychází v zakuklení, jakoby po něčem slídil? A mně se zdá, že po nás pase. Ten jeden alespoň hned v krčmě po nás očima střílel, a pak se oba na nás věšeli, jakoby nám chtěli mermomocí pod prsty a pod žebra nahlédnouti.“

„I nech je nahlížeti,“ řekl Ctibor, „však nic nevypátrají. Opásáme se opatrností, a poněvadž není rána zlá, jak sám pravíš, může mládenec snadno do jitra pod tvou střechou zůstati, an se celá příhoda jinak zatočiti nenechá. Já jen tebe lituji, ubohý příteli! — tys v tom nejhůře a pozbudeš skrze nás všeho pohodlí; neboť mimo nás nalezneš doma ještě hosta, kterého jsi se také dozajista nenadál.“

„Koho?“ ptal se Kojata.

„Já ho neznám, a on mi nepověděl, co obnáší. Přišel s večerem a zdá se býti pod tvou střechou velmi povědomý.“

„Povědomý?“ divil se zase Kojata. „Mladý? Starý?“

„Mladý,“ řekl Ctibor. „Nechci nic prorokovati; ale zdá se mi, že je to člověk, kteréhož dávno očekáváte.“

„Markytčin…?“ zvolal Kojata nad míru překvapen.

„Tak se podobá.“

„Soudce na výsostech! Co se to dnes děje? Nehněvej se, pane!“ mluvil poctivý šašek u velikém pohnutí dále, „však se nebudeš hněvati, neboť jsi moudrá hlava, tuhle jsme na místě, tu je raněný mládenec; ale nyní dovol, abych ještě před tebou cestu svými podešvemi umetl, vždyť snad i beze mne do hnízda doletíte! Já poletím napřed. Nemáme daleko.“

A po těch slovech se u velikém pohnutí obrátil a zanechav Ctibora s Chotounem u raněného mládence, letěl k blízkému domovu.