Braniboři v Čechách (Tyl)/10.

Braniboři v Čechách Josef Kajetán Tyl
9.	10.	11.

Údaje o textu
Titulek:	10.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 325–332. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Pozvolna utichl zase hluk, kterýž byl příchodem tolikera osob Kojatňv příbytek naplnil.

Dívky odpočívaly na chatrném ale čistém loži v malé vedlejší komoře; Markyta již tiše spala, a Eliška byla by se po nábožné modlitbě také ráda v utěšené sny zabrala, i doufala, že se jí to tím spíše podaří, an jí něco velmi příjemného na mysli tanulo — totiž Adalbertův obraz; ale ono se to nechtělo jaksi dařiti. Uleklať se ovšem na počátku, když v raněném zbrojnoši šlechetného panice a vysvoboditele poznala; ale toto uleknutí přešlo konečně v jakési rozkošné pocítění a radování, že je tak blízko u něho, a jenom to jí dělalo ještě nepokoj, že nemohla zvědět, co jeho přestrojení vyznamenává; s tím nepokojem šla také na lože a ten jí nedal bezpochyby tak snadno usnouti; alespoň nevěděla o jiné příčině, proč by jí bylo srdéčko nepokojně tlouklo.

Raněnému Adalbertovi upravil Kojata poležení v jednom koutě jizby, a průvodce jeho posadil se vedle něho na podlahu, chtěje takto noc přečkati. Ostatní mužové nemyslili ještě na odpočinek, neboť byli vesměs u velikém pohnutí, i měliť ještě vespolek co mluviti.

„Jděme na dvoreček, tam nám nebude žádný zakuklený vyzvědač po ústech hledět,“ řekl Kojata pošeptmo k hostům svým, mrštiv při tom očima po braniborském zbrojnoši. „Tam hoří jen hvězdy nad námi a ty nás nezradí.“

A přátelé učinili podle slov jeho a vyšli ven a počali polohlasitou rozprávku.

„Mluv upřímně a bez ostýchání,“ začal hospodář k Viktorinovi. „Tento ctihodný muž je Ctibor, věrný služebník nebožtíka krále, a navštívil Prahu, aby přičinil hlavu i pravici svou ku spasení našeho království.“

„Ctibor, jemuž také moudrá hlava říkali?“ ptal se Viktorin velmi horlivě, „a kterýž by se byl samou moudrostí bez mála o hlavu připravil?“

„Ano, ten samý!“ dosvědčoval Kojata. „Slýchal jsi o něm, ptáčku?“

„Kdož by nebyl slýchal v české zemi nebo alespoň v Praze o muži, kterýž musel jako vyhnanec z vlastního domova odejíti, že chtěl ku slávě českého krále raditi!“

„Nechme toho, mladý člověče!“ řekl Ctibor. „Netřeba nyní o minulosti rozprávět, kdežto přítomnost všechen náš zřetel požaduje. Pověz, co náš hospodář od tebe žádá, milý příteli!“

„Ano, počni již ve jménu božím!“ řekl Kojata, obrátil se pak ale ještě k Ctiborovi:

„Abys však, pane, věděl, na jakou váhu slova jeho položiti, tedy věz ještě, že je vskutku člověk, jemužto jsem svěřil nejdražší svůj poklad na světě, jakož jsi ty prvé sám již znamenal. Já ti ho chválím jako poctivého člověka, a on toho také zasloužil. Když jsme se poznali, nechal oblomiti vůli svou, a šel a dal se na královském hradě do služby brandeburské, a vylíčil tvář i řeči svoje falešností, aby získal důvěry — a to jen proto, jakož posud pevně věřím, abych dostával jisté zprávy o dítěti svého nebožtíka pána, ježto bych byl rád na rukou nosil, k němužto jsem ale jako prašivý pes ani z dálí páchnouti nesměl. Ach, byly to zlé časy!“

„Nech, příteli, žalostného zpomínání!“ prohodil Ctibor. „Nevíš-li, že máme dílo před sebou, kteréž velí hleděti ku předu?“

„Nu tedy vypravuj, cos mi povinen!“ řekl Kojata Viktorinovi. „Nechť se vespolek naše srdce novým hněvem rozpálí! Mluv, jak jsi přišel z Prahy, abych již viděl, že jsi tak s námi falešně nezahrál.“

„To víte beztoho,“ začal na to Viktorin, „že dlouhý čas o tom pověst proskakovala, že hodlá markrabě Ota vdovu královnu přísně držeti, až ji také všeho komonstva pozbavil; ale že by s ní ještě hůře naložiti směl, nemohl se nikdo nadíti, a my věrní, kteří byli u nich nejblíže, nemohli jsme již dokonce nic horšího očekávati, poněvadž nám srdce již při tom krvácelo, co musela královská paní se svým útlým dítětem ve vlastním domě snášeti. Mimo nadání počne se ale jednoho dne mezi naším lidem v hradě mluviti, že ji z Prahy povezem, a náš hejtman vybíral k tomu pouhé cizozemce, samé drsnaté chlapíky; jenom jediný domácí měl k nim býti přidán, aby byl jako nejbližším služebníkem samé královny a jejího sirotka. I ztrnul jsem, slyše, co má ty drahé osoby potkati, a prosil jsem o tu službu hejtmana; já mu namluvil, že nemůže bedlivějšího strážce, nežli já jsem, nalezti; lhal jsem — Bůh mi odpusť! že učinil nebožtík král otci mému křivdu, že chci jeho vdově stejnou měrou spláceti, i velebil jsem Branibora jakožto spravedlivého opravce všech věcí v českém království a zavazoval jsem sebe k věčné úsluze. Lest moje se podařila; nejvíce přispělo k tomu bezpochyby to, že jsem dříve celý čas pilný pozor dával, abych pravé smýšlení své na jevo nedal, a vždy jenom jako jeden z oněch se okázal, co dobrovolně a s velkou chutí brandeburskou službu přijali, aby měli čím hrdlo naplnit. Zvolili mě tedy, abych byl nejblíže při osobě samé královny a mladého Václava, dílem abych jim posluhoval, dílem však též abych kroky jejich střehl, a když by bylo potřebí, též vyzradil. To všecko rozhodlo se na přísný rozkaz Oty odpoledne v několika hodinách, a ještě před večerem měli jsme odejet. Mně stačilo sotva tolik času, že jsem mohl k matce doskočit a ji požádat, aby vám pověděla, proč Prahu náhle opouštím. Jáť myslil tenkráte, že nebudou čeští pánové takové vzdálení mladého krále svého trpělivě snášeti a že nás nový rozkaz Oty brzo zase nazpět povolá. I odcházel jsem z Prahy s tou myšlénkou, že mi otcovský můj přítel i moje drahá Markyta porozumí a odpustí — a nenadál jsem se, že je teprva po dvou letech zase uvidím, a že se vespolek tak smutně shledáme!“

Při těch slovech se Viktorin žalostně zamlčel a podal Kojatovi ruku, kterouž mu tento vřele stiskl. Po malé přestávce vypravoval dále:

„Byl sychravý, chladný večer v měsíci listopadu, když jsme vyjeli z královského hradu. Královna seděla na hrubém voze na otepích slámy, Otakarův syn ležel jí na klíně a plakal; já seděl na druhém konci vozu, a vedle mne stará, mrzutá žena, kteráž měla býti komornou, společnicí a zrádkyní vdovy královské. Okolo nás klusalo dvacet jezdců s obnaženou zbraní. Srdce moje bylo jako rozštípeno, já se musel za žebra popadat a je tisknout a do rtů se kousat, nechtěl-li jsem v hlasitý pláč vypuknout.“

A- po těch slovech se Viktorin zase zamlčel, a ostatní tři mužové mlčeli s ním v hluboké žalosti.

Bylo to poprvé, co o tom nešťastném večeru od očitého svědka vypravovati slyšeli.

„Aj, pánové a přátelé, což pak se scházíte do němé rady?“ ozval se najednou blízko nich Adalbertův tlumočník, jež byl spícího pána opustil a zvědavostí i mrzutostí, že chtěli domácí něco před ním tajiti, potichu z jizby vykročil.

„Do němé nikoli,“ odpověděl Kojata; „ale poněvadž je opatrnost matka prospěchu, učíme se šeptem mluviti, aby nepadla slova naše do uší, kdež by mohla jako semeno zlé zrady vyrůsti.“

„Velmi moudře promluveno, pane hospodáři!“ odpověděl zbrojnoš; „ale já ti musím ještě podotknouti, že jako někdy opatrnost a chytrost k prospěchu bývá, rovněž také trochu důvěry časem škoditi nemůže. A můžete-li Viktorina v radě míti, nevím, proč byste k ní také Bohuše nepřipustili.“

„Jak?“ zeptal se Kojata rychle. „Ty znáš tohoto mladíka?“

„Abych ho neznal!“ usmál se zbrojnoš. „Arciť jsme se již na dvě léta neviděli; ať se jen ale na mne podívá a řekne, zdaž na mé tváři nic známého nevidí!“

„Při sám Bůh!“ řekl Viktorin v několika okamženích, když mu byl při měsíčním světle ostřeji do tváře nahlédl. „Je to Bohuš, s kterým jsem na královském hradě v brandeburské službě stával. Tenkráte byl duše poctivá.“

„Děkuji za to tenkráte,“ řekl Bohuš. „Já nemám obyčej smýšlení svoje svlékati jako had kůži na jaře, a barva moje, třeba se na rozličném světle rozličně leskla, je předce vždycky stejná.“

„Ale co jsi hledal dnes na Zderaze?“ ptal se Kojata netrpělivě. „A proč jsi strčil hlavu do cizí kukle a k tomu ještě s člověkem…“

„Toho ve své horlivosti ušetři, moudrý hospodáři!“ vskočil mu Bohuš do řeči. „To je bílý havran mezi mezi hejnem černých dravců — chceš-li člověku v cizí kukli věřiti. A pokud jsem zpozoroval, je nezdárný syn země brandeburské, neboť má outrpnost s českým královstvím a chtěl se očitě o bezpráví přesvědčiti, o němž slyšel, že se páše od jeho krajanů. Proto šel na Zderaz.“

„A za jakou příčinou chtěl se o tom přesvědčiti?“ ptal se Ctibor. „Chtěl snad vidět, je-li míra toho nepráví posud jenom pod kraj, aby se mohlo ještě nové na to nasypat?“

„Já nejsem, pane, jeho důvěrník, a provázel jsem ho jenom proto, abych mu vysvětlil, čemu by neporozuměl,“ odpověděl zbrojnoš uctivějším způsobem, nežli posud rozprávěl. „Takéť jsem již něco k jeho chvále pověděl — a chceš-li, pane, všecko vědět, tedy věz, žes ty sám byl jedna z hlavních příčin, že jsme se dnes na pouť vydali.“

„Já?“ podivil se Ctibor.

„Nic jinak; i nevěděli jsme, kde bychom tě jinde nežli na Zderaze hledali.“

„A co by chtěl mladý cizozemec od starého muže, jehož nezná, jehož toliko jednou spatřil?“

„To nevím,“ krčil Bohuš rameny. „Každý člověk mívá kus tajnosti; možná, že máš ty sám něco v nejzadnějším uzlu svých zámyslů, co bys nerad každému na nos pověsil, ku příkladu člověku, jako já jsem.“

„A kdo je tvůj pán?“ ptal se Ctibor dychtivě.

„Brandeburský rytíř,“ odpověděl zbrojnoš. „My mu říkáme rytíř Adalbert, a kdo má trochu tenčí uši, slyšel dotvrzovati, že je miláček samého pana Oty, ba někteří povídají, že mezi těma dvěma nějaké velmi úzké přátelství vyčíhali. Já to nevím, ale tou radou mohl bych vám býti, abyste mu věřili. Avšak, co mluvím a svou upřímnost vykládám! Vy nechcete člověka do rady, kterýž býval jedenkráte poctivá duše, jak sám ten povídá, kterého jsme prokleli, že se mezi katy královské vdovy a jejího dítěte samochtě dral — a nyní tu mezi vámi v radě stojí, ačkoli bych měl právo se ho ptáti: ‚Jak sem přicházíš a kde jsi se tady vzal?‘“

„Ty?“ ozval se Kojata horlivě. „Snad proto, že nevězí v haleně brandeburské? Že je mezi svými? že přiletěl český pták do českého doupěte? Na to se ho ptej, až bude státi před tvou soudní stolicí; teď je ale hostem u mne jako ty.“

„Jen že já mám v koutě holé jizby a on v teplém srdci ustláno!“ prohodil Bohuš kysele. „Nu, jak se tvé moudrosti líbí! A nepotřebujete-li na hradě Pražském žádných přátel: také dobře, budu alespoň bez starosti.“

„Nemluv tak hořce, Bohuši!“ ozval se nyní Viktorin. „Moje noha stojí teprva třetí den zase na zemi české, ale co jsem v tom čase viděl a slyšel, učí mě, že tu není radno člověku na první pohled věřiti, když se jedná o věci veliké. Jsi-li ale člověk bývalý…“

„To můžete zkoušeti!“ dal se zbrojnoš polo mrzutě do smíchu. „Já nevím, jaké vlastnosti člověk míti musí, má-li se do vaší rady dostati; je-li k tomu ale srdce potřebí, co puká hněvem nad útisky, jimiž je království české sklíčeno; je-li k tomu hlavy potřebí, co přemýšlí, jak by mohla ty hladové kobylky jednou ranou zamáčknouti: tedy vám je mohu podati, a nádavkem dostanete dvě ruce, kteréž dovedou meč i na ty lebky vytasiti, ježto se teď pansky před nimi vypínají a rády by je do želez ukovaly.“

I naklonila se mu konečně mysl spojených přátel a po dobrém uvážení vzali jej do rady.

Ctibor spoléhal nejvíce na obecný lid, chtěje s ním něco k ulehčení země podniknouti; Kojata i Chotoun byli s ním jednoho mínění; ale Bohuš vrtěl hlavou a chtěl pomoc u pánů hledati. K němu se klonil i Viktorin.

„Já pánům nevěřím,“ bránil Ctibor svoje mínění. „Vlastní prospěch jde jim obyčejně nad prospěch obecný, a v těchto různicích, v tom hrozném neřádu věcí veřejných nalézá veliký díl našich pánů bohaté kořisti; tuť myslejí, že by mohli zase uloviti, co jim Otakar přistřihnul. A na můj hlas nedají už docela ničeho; já jim byl odjakživa jako trn ve chtivém srdci.“

„A já zase myslím,“ navrhoval Bohuš, „že se vysílený, znuzovaný lid k řádnému činu nezmůže, a jeden brandeburský oštěp zaplaší deset hladových nuzáků, kteří si už pranic nedůvěřují. Vždyť to vídám na své vlastní oči a pošel bych někdy zlostí, že musím na to hleděti. Kdyby se ale páni sebrali, tedy by dostal i nižší lid zmužilosti.“

„A já se vydal také proto na cestu,“ dokládal Viktorin, „abych vyhledal pomoc u pánů. Doufá-li však pan Ctibor podle své moudrosti, že se můžeme také na lid spolehnouti, tedy budu i z té strany nadějně pomoc očekávati.“

„Tu očekávej, mladý člověče!“ řekl Ctibor. „Nám přijde pomoc z pevného, věrného spojení sil, kteréž nyní rozdrobené a rozmetené leží, a to nechť jsou panské nebo obecní síly, jen když jsou mužné. Počkejte jen, až přijdou zástupy z krajů, kteréž mají Praze pomáhati.“

„Jen aby nepřišli tuze brzo, to je má jediná starost,“ řekl Chotoun. „A podle slibů, které jsme jim dali učiniti, myslím, že se nebudou po krajích dlouho toulati. Něco jich přijde již alespoň zítra, to vím.“

„Nuže, ať tedy přijdou,“ zvolal Ctibor, „dokud mohou nohy za sebou vláčeti. Kdybychom to odkládali ještě déle, snad by sem ani nedokulhali. Má-li se co díti, děj se rychle; sice udusíme skutek samým rozvažováním!“

„Jak se ti, moudrá hlavo, líbí,“ řekl na to ještě Bohuš; „ale podotknouti musím, byť i tvoje zástupy přišly, že budete předce jen holýma rukama na železného ježka dotírati. Dej pozor, co jsem povídal.“

I rokovali ještě déle, až je takořka ranní úsvit při tajnostech zastihl.