Braniboři v Čechách (Tyl)/11.

Braniboři v Čechách Josef Kajetán Tyl
10.	11.	12.

Údaje o textu
Titulek:	11.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 332–341. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Adalbert zatím tiše spal. Rána jeho byla sice dosti hluboká, ale nikoli nebezpečná, a dobré vymytí studenou vodou, pečlivé obvázání, měkké položení a zvláště mladická krev — to všecko způsobilo, že ušlechtilý mládenec, když pak na úsvitě z dlouhého a pevného spaní procitnul, ani bolesti, ba skoro ani žádné mdloby necítil.

V prvním okamžení hrubě nevěděl, kde se nachází; teprva krátké rozmyšlení mu vyjevilo, co se bylo minulý večer událo.

„U koho to jsme?“ ptal se svého průvodce, neboť byli v jizbě samotni.

„U poctivých Čechů, pane,“ řekl Bohuš; „jen že ti nemohou pro tíseň těchto časů lepšího poležení poskytnouti.“

„Také by ho snad neposkytli, kdyby věděli, kdo jsem,“ řekl Adalbert.

„To již vědí, to jest tak dalece, jak to sám vím,“ odpověděl zbrojnoš.

„A přece mě pod svou střechu přijali?“ ptal se rytíř.

„Jako vzácného ptáka z hejna hladových dravců,“ řekl Bohuš. „Promiň, pane, že mi trochu mé české krve tak nepozorně ústy proskočilo.“

„Však máš dobře,“ řekl Adalbert a čelo se mu zatemnilo. „Dle toho, co jsem včera viděl a zkusil, není žádné příčiny, aby se v Čechách jiná píseň zpívala. Ale při sám Bůh! ty věci musí dostati jinou podobu, sice nechci miláčkem našeho pána slouti!“

Po těch slovech vstal a začal se oblékati.

„Alespoň dost malého ulevení mohli by páni Brandeburci českým hřbetům a plícím dopřáti,“ prohodil Bohuš, pomáhaje mládenci při oblékání; „sice jim padnou pod rukama všecky bez dechu, a pak nebudou míti milostiví páni ani koho týrati.“

„Dobře, dobře!“ pravil Adalbert. „Ale kdež pak jsou obyvatelé, kde je hospodář domu tohoto, abych mu za hostinské přístřeší poděkoval? Spí to ještě všecko?“

„Nebylo by divu, kdyby si jednou hodně dlouho odpočinuli,“ odpověděl průvodce. „Ale hospodář i ostatní obyvatelé odešli již po práci.“

„Tak časně?“

„Co se má dařiti, musí s ranními červánky vstávati. A na dnešní chůzi jejich záleží. Možná, pane, že o ní také na hradě uslyšíme. Ostatně mám ti ještě od našich hospodářů uctivé pozdravení vyříditi, a že se důvěřují, že budeš tak dobře jazykem jako mečem vládnouti, když se bude o jich prospěch jednati.“

„A kdo jsou vlastně ti hospodáři?“ ptal se Adalbert.

„Jak?“ divil se Bohuš. „Byly zraky tvoje u večer tak silnou mázdrou potřeny, že jsi svoje známé ze Zderazu opravdu nepoznal?“

„Tedy skutečně u nich? A odešli všichni?“

„Až na jednoho,“ usmál se zbrojnoš. „Nebo vlastně na jednu?“

„Na jednu?“ ptal se Adalbert zvědavě. „Tedy jsem se neklamal? Onen pacholík se šedivcem…“

„Byla dívka,“ řekl Bohuš.

V tom se klepalo zlehounka na dvéře, a když k nim Bohuš popošel, otevřely se pozvolna a mezi nimi ukázala se Eliščina hlava.

„Bude-li raněný co potřebovati, přihlaste se,“ řekla pološeptem dívka, stojící ještě za prahem. „Mám o to pečovati, nežli se otec a hospodář navrátí.“

„Aj, pojď jen dále, ušlechtilá panno!“ řekl zbrojnoš. „Přítomnost osoby tvé bude nejlepší lék na ránu mého pána a vzácného soudruha.“

„Chceš, pane, snad misku dobré polévky?“ ptala se na to dívka samého Adalberta. „Slíbila jsem otci, že ji obstarám, a sama bych také ráda alespoň dost malou částku našeho dluhu nějak splatila.“

Mladý Branibor ale hned neodpovídal, neboť oči jeho hleděly dychtivě na dívku.

Ona tu stála jen v prostém oděvu ubohé Markyty, ale vlastní spanilost zdobila ji více, nežli by to bylo učinilo roucho knížecí.

I přistoupil k ní mládenec blíže a s jakýmsi sladkým vřením srdce svého řekl:

„Nemluv mi o dluhu, dívko spanilá, leda bys myslila ten, do něhož u tebe já za ten nejskrovnější důkaz péče tvé upadnu. Včerejší moje úsluha, může-li se tak rytířská povinnost nazývati, je bohatě nahražena tímto okamžením, kdežto vidím, že jsem nejspanilejší českou růži před úrazem ochránil.“

Eliška se při těch slovech začervenala.

„Nemluv o mně, pane!“ řekla s očima sklopenýma. „Na mém životě nic nezáleží; ale tys ochránil drahou hlavu otce mého, a ta může v těchto zlých časech lidu našemu velmi prospěti. Ale což mluvím s tebou o prospěchu lidu, kterýž má pod nohama tvých krajanů duši vypustit? To není milo sluchu tvému a žalost českého srdce nenajde místečka v srdci braniborském.“

„O nemysli to, děvo spanilá!“ zvolal mladý rytíř a sáhl po Eliščině ruce. „Právo a nepráví umí rozeznati každé poctivé srdce, ať je české nebo braniborské; já pak bych musel čest jména svého vlastní nohou ve prach zašlápnouti a pokoj svědomí svého vlastní rukou pobořiti, kdybych podal jediného prstu k těm nátiskům, které se tady ne tak pouze od Braniborů, jako od nevázané, se všech končin sběhlé čeládky, a jakž pevně věřím, bez vědomí našeho markraběte páchají. Věř mi, děvo ušlechtilá, že cítím hluboké rány, pod nimiž otcovská země tvoje naříká a na zmar přichází; také ti však slibuji, že učiním, co bude možno, aby truchlivý stav všech věcí k napravení dospěl.“

„Amen, dejž to Hospodin, já jsem svědek,“ prohodil na to Bohuš. „Na slova tohoto panice můžeš spoléhati, panno ušlechtilá, a uznáš-li za dobré, můžeš je také otci vyříditi; není-liž pravda, pane?“

„To můžeš,“ řekl mladý Branibor. „Ačkoli ho blíže neznám, uvazuji se mu v to samé rukojemství, jako jeho dceři. Nemá-li žádného jiného přítele na hradě Pražském, bude tam míti mne, dokud nebudu museti z něho vykročit.“

„Děkuji ti, pane, ve jménu jeho i všech přátel spravedlivé věci,“ řekla Eliška srdečně. „My to uchováme zajisté v paměti… ale teď nesmíme také na tvou ránu zapomenouti!“

„O tu se nestarej, děvo spanilá!“ řekl Adalbert. „Ta se brzo zacelí, bodejž by jiná za ni nepropukla, kterouž by hůře bylo hojiti!“

A při těch slovech pohledl na ni tak toužebně, že dívka zmateně oči sklopila.

„Pane!“ řekl nyní Bohuš, „já tě sice nerad z vezdejšího ráje vyvádím, ale chceš-li, jak jsi pravil, na hrad se navrátit, nežli tam bude všecko na nohou: tedy máme svrchovaný čas. Beztoho myslím, že již neproklouzneme, aby si nás nepovšimli.“

„Chceš, pane, již odejíti?“ ptala se rychle Eliška.

„Musím,“ řekl Adalbert; „již proto, abych svlékl falešnou šupinu a pravé jádro své okázal. Uchovej pro mne místečka v paměti své, drahá… aj, vida, vždyť ještě ani nevím, jak tě jmenovati, kdybych chtěl v duchu s tebou porozprávěti!“

„Jmenuj mne Eliškou…“

„A ty mého pána Adalbertem, nebo nechceš-li ten cizozemský zvuk slyšeti, překřti ho Vojtěchem, budeš-li mu chtít v myšlénkách něco svěřit,“ skočil do toho tlumočník, i hrdlil zase mladého rytíře, aby se vrátili do hradu.

A ten se posléze rozloučil i ubíral se po boku svého průvodce úzkou uličkou k řece, kdež se chtěli dát přeplavit.

Bylo sice ještě časně ráno, ale na břehu panoval již hlučný život. To pocházelo hlavně z toho, poněvadž se tu mnoho chudiny zdržovalo.

Tu bylo dosti prostranného místa, bylo to říkaje v samém lůně města, tedy pro bídáky dost pohodlné položení. Sem zanášeli, co žebrotou sehnali; tady číhali, co jim voda přinese. Tady stála udice vedle udice, a k vůli malé bělici strhla se často krvavá půtka. Když nepršelo, spali zde také tito nuzáci, staří, mladí mezi sebou, sotva že měli hrst slámy pod tělem.

Obecní správa si toho hrubě ani nevšímala, poněvadž tomu pomoci nemohla; noví pánové na bídnou láj také nehleděli, poněvadž z ní žádného zisku vytěžiti nemohli, a takž měli s nimi největší kříž jenom přívozníci, proto že si mnohý člověk raději kus cesty na most zašel, nežli by se byl nechal u přívozu od té nuzné zběře obklopiti, uši pronikavým křikem si roztrhnouti a snad i srdce poraniti; neboť pomoc dáti nemohl skoro nikdo. Bída byla všeobecná.

Adalbert ztrnul, když se k tomu hlučnému množství dostali. Hladovci s vpadlýma očima, otrhanci s hubenýma rukama běželi jim již mnoho kroků naproti; tu byly ženy s rozcuchanými vlasy, mužové se zarostlými tvářemi, polonahé děti — a všecho to křičelo, všecko prosilo.

„Proklatý člověče! kam jsi mě to zavedl?“ pravil Adalbert pošeptmo ku svému průvodci, a rozdával v pravo v levo drobné peníze.

„Chtěl jsem ti Prahu také z této strany okázati, pane!“ odpovídal zbrojnoš též pošeptmo. „Škoda, že jsme sem včera večer nedorazili, byli bychom ten obrázek snad při záři několika hubených ohníčků viděli. — I půjdeš-li pak, pijavice!“ rozkřikl se potom na kluka, jenž se mu na ruku takořka zavěsil a pro milosrdenství boží o snídani prosil.

I shodil ho na zemi, vzal Adalberta rychle za ruku a skočil s ním na nejbližší loď.

„Jeď, příteli!“ řekl k přívozníkovi. „Ať jsme brzo na druhé straně.“

Ten zamáchnul veslem a loď se hnula od kraje.

I bylo štěstí, že střelila prudce do proudu, neboť odmrštěný kluk sehnul se po kameně a hodil ho za lodí; po něm, nevědouce ani proč, učinilo to několik jiných, a v okamžení na to padalo to do vody jako pravé krupobití.

„Co chtějí ti lidé?“ ptal se Adalbert poněkud pohoršen.

„To je bezpochyby za to, že jsem to vychrtlé vížle trochu zostra setřásl,“ řekl Bohuš. „Oni mají teď hned právo po ruce. To jediné je mi s podivením, že ti ještě loď na pokoji nechali,“ doložil na to k přívozníkovi. „Při těch kusech dřeva mohl by se hodný hrnec žebrácké polévky uvařiti!“

„I což je o dřevo,“ odpověděl přívozník. „To se teď leckde povaluje; spíše je nouze o hrnec a nebo o to, co by se dalo do hrnce.“

Adalbert se zahalil do pláště a stál nyní mlčky na lodi. Brzo hleděl v levo na královský hrad a rozložené pod ním Menší město, brzo na dlouhý dřevěný most, po němžto se již strakatina lidu hemžiti začínala, brzo dále na Staré město, z něhož veliký počet věží mlčky k ranním nebesům pohlížel, jako by chtěl říci: „Dejte, ať brzo radostně zvony zaznějí, jež mezi svými zděmi chováme.“

„Z věnčí je posud hezké podívání na tu naši Prahu, je-liž pravda?“ promluvil nyní Bohuš k rytířovi. „Před několika málo lety bylo také veselé pohledění na život, jenžto se v lůně jejím rozkládal. Vezměme na příklad jen břehy naší Vltavy — to bývala podívaná! Lodě pro vyražení, lodě se zbožím, tam vory a prameny, tu veselí nosiči, tam hluční drvoštěpové — a ty mlýny zrovna zpívaly! Teď klapou, jako by se vlekly s prázdným žaludkem do hrobu. Ach, bývaly to rozkošné časy za nebožtíka pána, jemuž hanebná mstivost několika nadutých hlav na Moravě krvavý hrob ustlala.“

„Však ony se vám ty časy zase navrátí,“ prohodil Adalbert, ale jenom polohlasitě, jakoby tomu sám docela nevěřil.

„Jen abychom se toho my dva dočkali!“ vzdychl si taktéž Bohuš. „Já mám trochu tenkou víru.“

Zatím přijížděli k levému břehu, an tu zrovna v těch místech, kde chtěl přívozník s lodí přiraziti, shon lidu se okázal.

„Zase žebrota?“ divil se Adalbert.

„To bude něco zajímavějšího,“ řekl Bohuš, a když přijeli trochu blíže, tu spatřili, že tam plavci pět do naha svlečených, za nohy k sobě přivázaných lidských těl z vody vytáhli, kteréž, jak se podobalo, již několik dní v hlubinách ležely.

„To je brandeburská koupel!“ volali někteří mezi houfem lidu. „Aby těm katům čert posvítil!“

Jiní kleli zase jinak, jiní opět vzdychali a jiní se tomu jen hrubě smáli; neboť bída byla jim srdce kamennou kůrou potáhla.

„Pekelný trapiči!“ rozhorlil se nyní Adalbert, a popadnuv Bohuše za ruku, vlekl ho říkaje násilně z houfu diváků. „Pekelný trapiči! vybral jsi tuto cestu schválně, abych nemohl ani kroku učiniti, aby mi ohavnost vaší nynější správy na oči nelezla?“

„Může býti,“ mumlal Bohuš mezi zuby sám pro sebe, a bral se pak rychlými kročeji ku předu, aby přišli co nejdříve do hradu.

Avšak nedostali se již do vnitř, aby si jich byl nikdo nevšimnul; spíše se podobalo, že tam na ně čekali; neboť sotva že vkročili do brány, přistoupil vrátný a klíčník, pokývnul na zbrojnoše, kteří tu stáli na stráži, a obrátil se pak s úsměchem ku příchozím.

„Jeden mezi vámi nazývá se Bohuš, je-li pravda?“ promluvil při tom a sáhl Adalbertovu průvodci po klobouku, aby mu pohledl do tváře.

„Co jest?“ ozval se tento rychle.

„Jsi ty to, ptáčku?“ ušklebil se vrátný. „Ano, ano, pamatuji se na tebe. Že prý si vycházíš rád na večerní toulky, abys našim pánům veselé hry kazil? To si musíš podruhé jinou hlavu vypůjčit, aby tě při tom nepoznali.“

„Co znamenají ty frašky?“ ozval se nyní Adalbert velmi nevrle. „Nestav se nám do cesty!“

„Pomalu, brachu, pomalu, aby ti nepřekypělo!“ řekl vrátný s velkou chladností a sáhl mu též po širokém klobouce, chtěje si ho lépe prohlídnouti; ale Adalbert odmrštil ruku jeho a pokročil ku předu.

„Stůj!“ zahřměl za ním vrátný a velel strážníkům, aby se ho chopili.

„Zpátky, slepí blázni!“ zvolal teď rytíř hlasem vysokým; „ať neucítí ostří meče mého, kdo by chtěl zastaviti kroky mé!“

„Jakže, pamatený tuláku?“ rozhorlil se nyní také vrátný. „Chceš se protiviti rozkazům pana hejtmana? Seberte je, hoši, a hoďte oba do chladu.“

„Měj pak rozum, příteli, abys neměl mrzutosti,“ počal nyní Bohuš velmi živě rozkládati. „To není zbrojnoš jako zbrojnoš, a mohl by ti strčiti ořech do huby, že bys měl na něm do smrti co louskati.“

Ale rozkládání jeho nic nepomáhalo; vrátný poroučel zase strážníkům, aby oba zajali, a poněvadž se tito vzdáti nechtěli, strhnul se veliký hluk na dvoře, kamž se byli všickni mezi hádkou dostali.

„Jaké to chování?“ zazněl náhle vedle nich přísný hlas mužský.

Pocházelť od samého zástupce Oty braniborského, od pana Ebrharda, kterýž jako bedlivý správce a ochrance domu hned ranní hodinou celý hrad obcházel a nyní malými, pobočními dvířkami na dvůr vyšel.

„Milosti!“ odpovídal vrátný s hlubokou poklonou, „máme tu dva tuláky, na kteréž mi pan hejtman Valberk číhati poručil, an se mu dnes v noci kdesi v městě do díla pletli, místo co měli být na hradě. Jednoho z nich poznal.“

S rostoucím mrakem na čele poslouchal pan Ebrhard zprávu vrátného, obrátil potom zraky po obžalovaných, a okamžitě ulehlo mu ve tvář hněvivé podivení, neboť poznal Adalberta, kterýž tu s obnaženým mečem a s obvázanou hlavou stoje, směle na něho pohlížel, jako by ho k půtce vyzýval.

Chvíli trvalo mezi oběma stranami mlčení; pak řekl Ebrhard:

„Odveďte oba pacholky do žaláře!“

„Ha, jen se opovaž, przniteli práva svého!“ zkřikl mládenec, a bleskem vběhla mu všechna krev do tváří a vstoupila ku hlavě. „Zpátky, slabé rákosí!“ volal dále, bráně se strážníkům, jižto se na něj hrnuli. „Řekněte dříve svému biřici, aby si protřel zraky, nežli vydá rozkazy, kteréž se mu krvavě odplatí.“

I švihal mečem okolo sebe, že bylo nebezpečno k němu blíže přistoupiti; ale prudkým pohybováním popustil obvazek na ráně, rozličnými city za celé jitro pobouřená a teď velikým hněvem rozpálená krev z ní zase vyrazila a polila čelo i tváře jeho.

„Ušetři se, pane!“ zvolal nyní sám Bohuš v té naději, že se šlechetnému mládenci žádné příkoří státi nemůže, i uchvátil jej pozadu, aby dalšímu zápasu zabránil, a v okamžení na to ležel jinoch v jeho náručí jako ve mdlobách.

„Učiňte, jak jsem pravil!“ poroučel ještě jednou Ebrhard a odcházel.

„Pane, odvolej!“ křičel za ním Bohuš. „Vždyť je to šlechetný rytíř Adalbert!“

Ale správce království českého zmizel v malých dvířkách, jako by ta slova neslyšel.