Braniboři v Čechách (Tyl)/12.

Braniboři v Čechách Josef Kajetán Tyl
11.	12.	13.

Údaje o textu
Titulek:	12.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 341–349. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V tu samou hodinu bylo veliké hemžení lidu na prostranství okolo spálené kovárny. Dílem to byli zvědavci z blízkých i vzdálených ulic, kteří byli o nové prostopášnosti Braniborů zaslechli, dílem to byly však osoby, ježto měly něco docela jiného v úmyslu, než aby se byly jenom na spáleniště koukaly. Tu jich stálo pět, šest pohromadě a strkajíce hlavy k sobě, vypravovali něco tajného; tam se jich valil zase houfec ku bráně i za bránu, a z venčí jich přibíhalo také po hejnech, tak že braniborští strážníci již s podivením a nedůvěrou na to hleděli a chuti dostávali ty houfy rozptylovati.

Nejochotněji a skoro jako posedle počínali si mezi tím ale Jiskroví tovaryši; ti byli brzo zde a brzo tam, všudy jaksi domlouvali a rozněcovali.

Mistr jejich ale, jenž byl celou noc u mrtvého těla manželky své ztrávil a pak je na vlastních rukou prozatím do kaple na blízký hřbitov odnesl, stál nyní v hlubokých myšlénkách na Zderaze uprostřed velikého a hlučného množství lidu, kteréž vypadalo, jako by se byla chudina ze všech děr zedraného království českého na tom místě sehnala.

Byli to mužové, starci a mladíci, také ženy a dívky nescházely; jedni byli v oděvu rolnickém, druzí v městském, všickni byli spojeni jedním svazkem jako bratři a sestry, totiž nedostatkem. A uprostřed této strakatiny nacházela se menší tlupa lidu vybranějšího; tu bylo vidět Ctibora, Chotouna, Viktorina a Jiskru, a ti rozprávěli horlivě s jinými, rokujíce vespolek, jak by se nalezla pomoc proti brandeburským nátiskům. Jenom Jiskra mlčel; ten měl vlastní myšlénky, a ty byly hrozné, neboť pocházely z horoucí toužebnosti po krvavé pomstě; čelo jeho bylo při tom svraštěné a obočí silně stažené.

V tom se ozvalo se strany, kde krčma stála, hlasité pokřikování.

„Uhněte boky a rozevřete řadu!“ křičel Kojata a klestil cestu dvěma mužům, kteří za ním hrubý stůl přinášeli. „Přicházíť kazatelna! Není arci svěcená, ačkoliv byla dosti často kropená; ale věřícím duším a řádnému kazateli učiní tu samou službu, jako by měla požehnané bradlení. Ustupte!“

A když se dostal na místo, kde stál Ctibor s přáteli, dal stůl na zemi postaviti a v okamžení vymrštil se na něj nahoru.

I ohlížel se nějakou chvíli kol a kolem, a množství hledělo k němu zvědavě vzhůru; někteří se také smáli a ptali se: „Jaký je to přepodivný tovaryš?“ — neboť měl na sobě opět zedraný šat královského šaška.

Posléze zatleskal Kojata několikráte rukama, chtěje všeobecnou pozornost vzbuditi, a začal pak povýšeným hlasem takto mluviti:

„Přátelé na jednom provaze a v jedněch okovech, jižto mne znáte i neznáte, otevřte uši a vydlabejte řeči mé schůdnou cestu k srdcím svým. Co mě znáte, budete zajisté vědět, z jakého kovu jsem udělán a jaké zvuky ve mně spočívají; co mě neznáte, buďte tak laskavi a poptejte se jiných, máte-li mi věřiti. Abyste ale všickni zvěděli, proč jsme se tak hojným počtem sletěli — jestli vám to jinak už vlastní srdce nebo rány a mozoly a hladový žaludek nepověděly, že nepotřebujete žádného výkladu — tedy učiňte mezi sebou ticho, aby ani slovo na pustou zemi nepadlo a jako neúrodné nezahynulo. Vystoupí člověk tuhle na místo mé a bude vám povídati pohádku, z kteréž poznáte, že to není jenom vrchovatá míra vašeho utrpení, vydrancované příbytky, popálené stodoly, pustá pole, hladové žaludky, bída, bolest, hněv a žalost, jež užírá vaše vnitřnosti — to že není všecko, co každého z vás popichuje a říká: Člověče, pomoz si, a nehleď se založenýma rukama, jak ti hrob vykopávají! Ano, přátelé, poví vám člověk ten historii, že vám srdce ztrne a oči zavlhnou a pěstě se zatnou a ústa zvolají: Jenom na ně! na ty trýznitele našeho pána, v němž naše veškerá naděje spočívá! Je to člověk pravdomluvný, a mnozí ho v Praze znají, co vydají za něho svědectví. Přistup ke mně, příteli!“ obrátil se nyní Kojata k Viktorinovi a podával mu ruku, a mládenec stál v okamžení vedle něho na stole. „Tento jest člověk, kterýž bude k vám mluviti!“ doložil pak zase k množství. „Mějte všechny smysly pohromadě, neboť bude povídati o dítěti Otakarovu, o sirotku Václavovi.“

Po těch slovech skočil dolů a mezi množstvím povstalo divné hučení.

„O dítěti Otakarovu?“ ptal se jeden druhého. „Aj, což ví ten člověk o tom ubohém? Kdo je to?“

Ale když pozvedl Viktorin hlavu na znamení, že chce mluviti, a když se vůkol sebe rozhlížel: tuť množství umlklo a hledělo pozorně na ústa jeho.

„Milí přátelé!“ začal na to. „Mám povídati o věcech, kteréž mi srdce i jícen stahují, a protož nevím, jak dovedu řeč učiniti. Přicházím od našeho mladého pána a přináším vám pozdravení jeho a mám k srdci vašemu položiti prosby jeho. On pláče v daleké cizině, vzdychá po vás u velikém toužení a doufá, že mu přijdou ruce vaše na pomoc.“

„Mluv, mluv! co jest?“ zvolalo několik hlasů netrpělivě, ale jiní počali nedočkavce okřikovati, a takž povstalo v celém zástupu zase šumné hučení.

Ale ono se podobalo jenom jako krátkému zavanuti hučivého větru; hned zase všecko utichlo a trvalo v hlubokém mlčení. A Viktorin otevřel opět ústa a jal se mluviti.

„Žádného z vás nebude zajisté tajno, že nynější správce království českého, strýc nebožtíka krále nebo co je —“

„Dovol, příteli!“ ozval se pod ním silným hlasem Chotoun. „Nemluv o nebožtíkovi, když mluvíš o králi Otakarovi! Čili nevíš opravdu, že je posud na živu a jenom někde v zajetí držán?“

„Co praví ten člověk?“ zvolalo několik hlasů po té otázce. „Že je Otakar na živu? Tedy by to byla přece pravda?“

„Svatá pravda!“ dokládali někteří jiní. „Jsou toho očití svědkové!“

„To není pravda!“ zahřímal mezi to zase jiný hlas; „já viděl na své oči Otakara mrtvého!“

„Mlčte! mlčte! ticho!“ křičelo nyní množství hlasů. „To se okáže! My chceme nyní slyšeti, co nám tento člověk od mladého krále přináší.“

A když se učinilo konečně zas nové pomlčení, mluvil Viktorin takto dále:

„Jáť vím sice předobře, že se praví, že veliký Otakar nezahynul, ale že je od svých nepřátel držán v tajném zajetí; avšak nemohu na to přísahati, a protož jsem ho nazval nebožtíkem dle obyčejného způsobu mluvení. Je-li ale skutečně na živu a vyjde zas jedenkráte na světlo, tedy bude tím větší radost naše a tím větší také milost jeho, když uvidí, že jsme se k dítěti jeho zachovali, jakož na věrný lid přísluší.

Dokládám tedy ještě jednou, že bezpochyby všickni víte, jakže Ota Brandeburský vdovu královnu i s mladým princem odvézti kázal a že vdova později nemohouc tu nehodnou vazbu snésti, aniž kde jaké pomoci pro sebe a syna svého nalézti, z pevného hradu Bezdězi na Moravu uprchla a Václava v rukou svých strážníků zanechala.

Onať doufala, že nalezne pomoci u pánů moravských, že vejde ve svazek s pány českými, a pak že nejen syna svého, ale i celé království z rukou jeho trýznitelů vysvobodí. Já to vím, já mohu o tom mluviti; já se dodral k její osobě, já se zapřel a vydal za jejího nepřítele, až jsem brandeburské náhončí oklamal. Ale královna poznala brzo věrného služebníka, kterýž jí zůstal samojediný ze všeho komonstva, i mluvívala se mnou, neboť rozmluva ulehčuje stísněnému srdci, a já poznal její zámysly a musel je schváliti; ale ona by se navzdor tomu všemu nebyla snad odvážila uprchnouti, kdybych nebyl sliboval život a duši za syna jejího obětovati, býti jeho pravicí a podnoží. Avšak arci, my se oba v počtech sklamali! Královna použila dovolené projížďky na Mělník, až se i více nenavrátila. Hejtman na Bezdězi zuřil, já se vztekal, jakoby byla mé pomstě nejtučnější kořist upláchla, i stavěl jsem se, jakobych chtěl na samého Václava ruce vztáhnouti; v hlubinách duše své otřesu se pokaždé, když na tu chvíli zpomenu! Já musel dělati, jakobych chtěl to drahé tělo zohaviti, pro kteréž bych byl z vlastní krve lázeň upravil, kdybych je byl mohl spasiti. Ale na tom nebylo dosti; já měl ještě tíži nového leknutí zkusiti. Hejtman se omluvil, neboť propouštěl královnu dle rozkazu samého Oty na procházky, ale dostal nové poručení stran Václava, kteréhož nechtěl pan strýc z rukou pustit.

O půl noci museli jsme sedlati, královské pachole bylo posazeno do vozu, já hlídač jeho k němu, a tak to šlo jako průvod duchů z Bezdězi dál a dál, nikdo nevěděl kam, krom brandeburského rytíře, kterýž byl schválně na hrad přijel, aby tu výpravu řídil. Přátelé, to byla hrozná noc! Já myslil, že se mi srdce rozpukne. Ubohé, opuštěné pachole plakalo a nevěříc mi tu chvíli, třáslo se bázní — a já nesměl sirotka těšiti; já se musel mračiti, abych pozorné hlídače oklamal, neboť ačkoli byla noční temnost veliká, předce by mě byly mohly tenké uši vyslídit. A když se začala obloha prvními červánky zardívati, poznal jsem, že jedeme proti východu, a když nám slunce první své paprsky poslalo, padly zrovna do tváří usnulého Václava, tak že vypadal, jakoby byl zlatou září politý, a moje srdce naplnilo se nadějí, neboť jsem to považoval za boží znamení. Ale pohříchu, až posavad nenaplnilo se moje doufání! My byli vezeni několik mil za hranice a na pevném hradě zavřeni; a tam byli již naschvál lidé vybráni, co vypadali jako lesní šelmy; kusa poctivé tváře nemohl jsem nalézti, přívětivého slova nemohl jsem zaslechnouti, tak že mě samého již úzkost přepadati začala. Já dostal ostré příkazy, abych s královským dítětem přísně nakládal, i musel jsem to slíbiti a potají ještě Bohu děkovati, že dal pacholíka do mých rukou, neboť jsem doufal, že mu předce nějaké pohodlí upravím. Ale naděje mě opět sklamala; nemohl jsem mu ničeho upraviti, ničeho zjednati; oba jsme byli přísně hlídáni a trpěli všeho nedostatek, nic jinak než jakoby sprosté zlosyny ve vazbě drželi. Srdce vám pukne žalostí, jako moje pukalo a puká posavad, když vám povím, že mladý náš král mnohdy ani teplého pokrmu nedostal, že jsem musel nešťastného pacholíka často v náručí držeti, jen aby se zahřál, a že ho nechali ve starém, oškubaném šatě chodit, jakoby byl dítě nejnuznějšího žebráka, kterýž nemá na celém světě, kam by hlavu položil.“

Po těch slovech se Viktorin zamlčel, ale množství okolo něho dalo se náhle do křiku a činilo průchod žalu i hněvu svému. Jedni litovali královské dítě, druzí proklínali jeho katy, a po celém prostranství to hučelo jako vlny rozvodněného proudu.

Ale po chvíli začaly zase jiné hlasy křičeti:

„Ticho, ticho! ten dobrý člověk chce ještě mluviti!“ — a Viktorin se opět zmužil, otevřel ústa a jal se povýšeným hlasem takto dále mluviti:

„Ano, drazí přátelé! tak se děje spravedlivému dědici koruny české — jedinému synu velikého Otakara, kterýž by měl ve zlatohlavu choditi, na zlatě jídati a líhati — uprostřed lidu svého, na srdci, na rukou lidu svého — ten je držán od vlastního strýce ve špíně a v hladu! Ale konečně přetekla míra mé trpělivosti! Já nemohl na to utrpení nevinného dítěte déle hleděti, já nemohl tu žalost vlastního srdce déle snášeti; i vzchopil jsem se a ustanovil na mysli, že uteku do Čech, abych viděl, zdali tam o těch hanebných nátiscích vědí. Odvážil jsem na to krk, drazí přátelé! S nebezpečenstvím života vykradl jsem se z pevného a silně střeženého hradu — avšak co bych mluvil o sobě? Kdybych byl před sebou otevřený hrob viděl, já bych se byl do něho uvrhnul, vždyť se tu jednalo o spasení Otakarova sirotka!

V pusté noci, po neschůdných cestách, bázeň v srdci, že mě Otovi pochopové dostihnou, a trapnou myšlénku v hlavě, že se stav královského pacholíka mým útěkem zhorší — dostal jsem se na českou půdu, vkradl se do smutné Prahy a stojím teď mezi vámi, a vztahuji k vám ruce ve jménu utiskovaného Václava, vašeho budoucího pána, a volám: Pomozte! pomozte!

Pozdvihněte hlasy, ozbrojte ruce, ať vydají dědice našeho království na svobodu. Pomyslete, že je to syn pána, kterýž veškerou lásku svoji městskému a venkovskému lidu daroval. Pro památku jeho — osvoboďte Václava — tím osvobodíte i sami sebe!“

„Osvobodíme! osvobodíme!“ křičelo nyní množství okolo něho a po něm hulákaly také ostatní zástupy.

„Ale jak jej osvobodíme? a jak sebe?“ ptali se někteří.

„Poženem se na ně,“ odpovídali druzí; „potlučeme jim ty cizozemské palice, jestli nám Václava nevydají.“

„Ale vždyť nemáme, čím bychom tloukli!“ namítali zas druzí. „Holýma rukama je těžko sahati do ohně.“

„Nu tedy scepeňte jako baby na kutích!“ sápali se jiní odvážlivci. „My podrtíme holýma rukama jejich meče a pouhým křikem svalíme jejich kamenné hradby.“

A mezi tím, co se takto ve všech houfech, mezi domácím i venkovským lidem hovořilo, křičelo a proklínalo, rokovali s nemenší horlivostí také přátelé Ctibor, Chotoun, Kojata a jiných více, k nimž byl i Viktorin přiskočil.

„Já si myslím, že nesmíme váhati a věc odkládati,“ pravil Ctibor. „Houfy se nám sehnaly proti nadání — a dlouho je zde neudržíme, neboť nevím, z čeho by se uživili, nemají-li vycházeti na loupež; ale teď jsou rozpáleni…“

„A hladoví k tomu!“ doložil Kojata, „a to bude hlavní poháňka, to mi věř. Já myslím, abychom je hnali hnedle k snídani, třebas měli jísti na krvavých talířích.“

„V prvním ohni dařívá se arci věc nejlépe,“ řekl Viktorin; „jen jestli také v Praze chytne a se vzejme, co my tady za branou rozsíváme. Tento houf bude však se svými mlaty a vidlemi a holemi nadarmo na hrad dorážeti, nezdvihne-li se celá Praha najednou, aby se ty cizí kobylky rázem zděsily a snad uletěly anebo do našich pěstí upadly.“

„O Prahu se nestarám,“ řekl Kojata. „Tu svrbí dávno dlaň, že by se ráda poškrábala nebo nějak ochladila; jen až to vypukne. Co myslíš, mistře Jiskro?“

„Já?“ odpověděl kovář s divým, zasmušilým pohledem. „Že je škoda každého slova; že bude lépe kladivem na ty brandeburské lebky tlouci, nežli k nim prosebně mluviti. Já ručím za padesát kladiv, z nichžto každé kus hradby ulomí, za nížto se naši vrahové snad ukryjou; a neukryjou-li se, tím líp; tedy ručím za sto ruk, z nichžto každá deset vrahů zardousí.“

A jakž tak mluvil ze srdce, v němžto se pomsta vařila, rozlehl se hluk od brány, a v malé chvíli na to bylo viděti veliký zástup samých kovářů, kteří dílem výskajíce, dílem píseň o zlých Brandeburcích zpívajíce, těžká svoje kladiva na rameně nesli nebo jimi v povětří točili.

A za nimi se valila nepřehledná strakatina rozličného lidu městského, dílem pouhých zvědavců, dílem však i takových, kteří by rádi byli při nějaké třenici s Branibory měli podílu. A tento houf rozmnožoval se od samé brány tím hojněji, an tu kováři braniborské strážníky přepadli, svázali, pak sami bránu osadili a jako vítězové z města se hrnuli.

„Ha!“ zvolal teď Jiskra novým životem naplněn, když poznal, kdo to přichází. „Slyšíte je? Moji dělníci jdou a nebudou zajisté na zpustlé vinici zaháleti! Již k vůli mé Martě nebudou! Bušení Jejich kladiv na brandeburských lebkách bude umrlčí písní pro mou drahou Martu — a hořící střechy budou jí svítit do hrobu. Pojďte, tovaryši z krvavé kovárny!“ křičel pak dále i běžel příchozím naproti, „pojďte, ustrojíme si veselý den, aby přestalo v Čechách smutnění a zubů skřípění!“

I v celém ostatním shromáždění stalo se nové a veliké pohnutí, a Kojata vyskočil zase na stůl a začal křičeti:

„Uveďte si tedy honem ještě jednou na mysl celou řadu bídy a neřestí, kterou vám Brandeburci již naložili — potom zatněte pěstě, zazpívejte si píseň, až se obloha otřese a svatý Václav zase vyjede, a hrňte se za námi! Půjdeme na vrahy českého království, aby se vrátili dnové, jaké jsme za Otakara mívali.“

„Pojďte, pojďte!“ volal na jiné straně Chotoun. „Pro Otakara a jeho nevinného sirotka!“

A za malou chvíli valilo se celé množství jako hromové mračno k městské bráně a hrozný povyk rozléhal se po celém okolí. Bylo to větším dílem strašlivé proklínání Brandeburků a volání o pomstu.