Braniboři v Čechách (Tyl)/4.

Braniboři v Čechách Josef Kajetán Tyl
3.	4.	5.

Údaje o textu
Titulek:	4.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 277–284. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Od Zderazu dolů k hradbám Starého města Pražského táhla se toho času podobou jakéhosi předměstí nevelká osada, jsoucí větším dílem vychudlé hnízdo lidu bez jistého výdělku, a poněvadž se tenkráte v Praze veliký počet podobného lidu nacházel, bylo tu skoro pořád živo.

Jednoho jitra objevil se v těch místech zástup braniborských zbrojnošů a postavil se do půl kola zrovna v prostřed osady. Provázel totiž tři holomky, kteří zde šibenici stavěli.

I netrvalo dlouho a již stál okolo nich strakatý zástup zevlujících bídáků. Ale nejblíže odvážila se hubená mužská postava, kteráž nejen pro svou osobu, nýbrž i pro neobyčejný šat každému do očí padala. Hlava její byla totiž přikryta karkulí, jež byla někdy červená; teď jí ale ze vší slávy nezbývalo nic jiného, než rolnička, na kterou však majetník zvláštní péči nakládal, neboť se leskla, jakoby byla právě koupena. Menší starosti zdál se míti o šat ostatní, tak že mu ze strakaté kazajky na zádech kusy visely a rukávy lokte lezly. Také na kalhotech byla červená nohavice delší nežli žlutá, jinak-li se mohlo potem, prachem, deštěm a mastnotou zašpiněným hadrům toto jméno přiřknouti. Ostatně mohl tento podivný člověk míti sotva čtyřicet let, ačkoli se podle osmahlých tváří a vráskovitého čela o mnoho starším býti zdál. Jenom oči jeho měly posud živost mladickou.

Když přišel k braniborským oděncům tak blízko, že jej mohli dlouhým dřevcem dosáhnouti, zastavil se a podepřev obě ruce do boku, usadil se na bobeček a začal se hlasitě chechtati:

„Hi, hi, hi!“ mluvil při tom podivně lámanou němčinou. „To bude hezká houpačka! Co pak musí člověk umět, aby se na ni dostal?“

„Ty nepotřebuješ nic více umět, nežli umíš,“ odpověděl Luděk, zrzavý vůdce zbrojnošů, „a já ti udělám třeba radost, že tě nejprvnějšího zahoupám.“

„Pěkně děkuji, velikomyslná moudrosti,“ řekl otrhanec. „My hloupé české palice nejsme tak chtivé, abychom hned všeho okoušeli, jako jistí ptáčkové, kteří k nám přes mezník lítají.“

„Budeš mlčeti, hladový pse!“ okřikl jej Branibor. „Podívej se dobře na tyto čtyry sloupy a zaštěkej to svým druhům, aby věděli, co znamenají.“

Otrhanec nedal na to žádné odpovědi, ale začal vskutku štěkati, a vyceniv na oděnce zuby, běžel čtvermo k zástupu, kterýž nevěda, co se děje, v hlasité chechtání vypuknul.

„Chyťte ho!“ zkřikl vůdce braniborský na svůj lid a dupal zlostí nohama, neboť myslil, že se zástup slovům jeho posmívá. Zbrojnoši byli několika skoky za otrhancem, a ten vida, že ho pronásledují, skočil rovnýma nohama mezi diváky. Braniboři byli ale jako slídní psové v patách za ním; vrazili do lidu, a ten se rozprchnuv nechal nešťastníka uchvátit.

„Pomozte, duše křesťanské!“ začal ubohý křičet. „Pomyslete, že odvádějí vašeho pastýře. Já dával pokrm vaší veselosti, a sám jsem při tom zhubeněl; já střehl vaši moudrost, a sám jsem při tom pozbyl své kapky rozumu. Pomozte! nežli nás jednoho po druhém na houpačku pověsí!“ Hlasitě vyrážel ze sebe tato slova; ale zástup diváků nekvapil mu na pomoc. Někteří hleděli zvědavě, co se bude dít; jiní reptali, druzí vyhrožovali; ale nikdo neučinil kroku, aby se byl nešťastníka zastal. — „Zpamatujte se, udatní mužové,“ obrátil se tento nyní k Braniborům, „to nebude dílo požehnané! Krev moje zapáchá semenem bídy a všelikých neřestí, z toho vám nezroste zlatá úroda!“

„Však my tě pověsíme, že ti ani krůpěj krve neukápne,“ ušklebil se zrzavý Luděk; „jenom abys ve výšce trochu vyvětral.“

„Já jsem tuze lehký, mě odnese vítr!“ namítal nešťastník. „A budete míti darmo těžké zodpovídání, zmaříte-li v království českém květ moudrosti:“

„Mně se zdá,“ zvolal vůdce, „že chlap chce dělat ještě šašky a nebo nás míti za blázny? Dejte mu lněný obojek.“

„Ne, ne!“ křičel teď chycený z plného hrdla, a strach a veselá mysl jeho splynuly skoro v hlasitý pláč, „já nechci zahynouti jako pes! Pověste mě bez obojku! Já míval vždy svobodnou vůli při slovech a činech svých, já nechci žádný obojek. On by mě tlačil, a já bych neměl ani po smrti pokoje.“

Ale braniborští honci nedbali na slova jeho a navzdor všemu cloumání hodili mu provaz na hrdlo. Jeden z holomků popadl pak nešťastníka a jako pytel plev přes rameno jej přehodiv, přistoupil s ním k šibenici, a pomocníci jeho vztahovali po něm ruce, ohavně se šklebíce, jako by si jen veselou hru tropili.

V tom se ozval na blízku silný mužský hlas.

„Ve jménu zemské správy a obecního pořádku! Ustaňte!“

Byl to Ctibor z lesů, kterýž se právě s dcerou a věrným sluhou na své pouti ku bránám měst Pražských přibližoval a spatřil, co se tu děje.

Stálť tu ještě ve prostém kroji z poušti, ale pln své přirozené důstojnosti, a protož ihned všeobecný zřetel na sebe byl obrátil.

„Kdo jsi, nesmyslný bídníku?“ zkřikl vůdce Braniborů, „že se opovažuješ mužům do cesty vstupovati, v jichžto rukou právo nad životem a nad smrtí spočívá?“

„Kdybys byl v stavu význam poctivého jména českého pojmouti, řekl bych ti, kdo jsem, a zahanben odešel bys, věda, že se výhrůžek nebojím,“ odpovídal Ctibor. „Neptej se tedy a pověz raději sám, co tento bývalý sluha královský zavinil, že ho chceš trestati na hrdle?“

„Jdi svou cestou, odbojníku!“ rozpálil se zrzavý Branibor; „nebo tě učiním společníkem tohoto nestoudného šaška.“

„I u všech rohatých ďáblů!“ zvolal nyní Chotoun, kterýž německým slovům sápavého cizáka úplně sice nerozuměl, přece ale vyhrožování jeho poznal. „Pane, mám jíti a tomu holomkovi ústa zacpati, že pro celý svůj život na řeč zapomene?“

„Vykonejte své dílo!“ poroučel Luděk holomkům, kteří nešťastného otrhance drželi.

Ti však byli mezi tím svou pozornost na Ctibora obrátili a kořist svou tuze pevně nedrželi; nešťastník ale, sotva to ucítiv a nenadálého ochránce spatřiv, nabyl, jakož se v nebezpečných okamženích stává, nové odhodlanosti. I sebral všecku sílu svou, a škubnuv sebou, vyletěl pochopům z rukou, vrazil zase mezi zástup diváků a zmizel.

Omámeni hleděli holomkové na sebe, a láj vypukla v hlasitý smích.

„Ha, zlořečený šaškáři!“ rozpálil se zrzavý vůdce oděnců, „však ty mým rukoum neujdeš, a pro dnešek si ztrátu nahradím. Holá! chopte se toho šedivého odbojníka!“ poroučel svým sluhům, na Ctibora ukázav; „ale dělejte, ať vám zase nevylítne, sice dám vás na krkavčí hody mezi nebe a zemi pověsiti!“

Vztekle hrnuli se holomci na starce; ale na tři, čtyry kroky museli se náhle zastaviti, neboť Chotoun skočil kvapně před Ctibora, a vytrhnuv meč z pochvy, začal tak prudce okolo sebe sekati, že nebylo bezbranným pacholkům radno povinnost svou vykonati.

Zrzavý Branibor náramným vztekem zblednul a poručil nyní zbrojnošům, aby se Chotouna zmocnili; načež tito s oštěpy a meči na něho se shrnuli a navzdor statečnému bránění ruku jeho tak poranili, že musel v zajetí upadnout.

Ctibor uchyloval se mezi tím i s dcerou k Zderazskému zástupu a volal o pomoc; ale lid tento byl tak znuzovatělý, bídou na těle i na duši tak malomyslný, že se při leskotu braniborské zbraně k žádnému odporu odhodlati nemohl. Ctibor je zaklínal všeobecným utrpením lidu českého, uváděl jim na mysl povinnost, aby se zmužili a jeden druhému přispívali: ale volání jeho, úpění a slze dcery jeho byly nadarmo, a brzo jej uchvátily ruce braniborských lupičů.

„Tedy pomoz ty, Bože všemohoucí, jenžto s výsostí svých tak dlouho na hříchy hledíš a vrahy naše trestati váháš!“ zvolal nyní Ctibor hlasem vysokým, „pomoz ty, soudce spravedlivý, a nedej mi při prvních kročejích pouti mé zahynouti! Opatruj ubohé dítě mé!“

„Pryč s nimi, pryč!“ sápal se vůdce Braniborů; „okažte všem třem povětrnou cestu na věčnost.“

Jako hladoví lesní dravci vlekli nyní Braniboři starce k popravě: an tu náhle z hlučného, nepokojně se hýbajícího množství diváků těžký kámen vyletěl a braniborského oděnce tak ve tvář uhodil, že tento ihned s pronikavým křikem se potáceje, zemi proudem krve pokropil. A po tomto prvním hození začalo se kamení jen jen sypati, tak že i ty osoby, k vůli jejichž vysvobození se vlastně házeti začalo, v nebezpečenství byly.

První ranou do nepřátel protrhla se ostýchavost utlačovaných bídáků; i pozdvihli vesměs hlasů svých, tak že se teď strašlivý povyk po dalekém prostranství rozléhal: an tu náhle od hradeb městských na bujné ryzce rytíř přijížděl a vysokým hlasem již z daleka pokoj poroučel.

Byl to ušlechtilý mladík v braniborském bohatém odění, a celá postava měla cosi rekovského. Za ním jeli čtyři pavezníci.

„Co se tu děje?“ zkřikl hlasem vysokým, zrovna k zástupu svých krajanů přiraziv.

Holomci náhle překvapeni okazovali na zrzavého Luděka.

„Víš-li, jakou cenu má krev nevinná,“ zvolal Ctibor, „tedy pomoz, pane, a nedej zahynouti osobám, kteréž jinou vinu nemají, nežli že nemohly na zlořečenou prostopášnost hleděti.“

S podivením pohlížel jinoch na starce, a jemný hlas v srdci jeho mluvil ve prospěch neobyčejného člověka. I pohledl také na mladíka, kterýž jako ve mdlobách vedle starce na zemi a v pacholčích rukou ležel, a útlost věku jakož i jemnost krásné tváře jeho naplnila mu prsa velkým pohnutím.

I obrátil se nyní ke svým průvodčím a velel jim, aby ty lidi z rukou holomků pod svou ochranu vzali. Potom se otočil k braniborskému vůdci.

„Znáš mě?“ ptal se ho, hrdě hlavou pohodiv.

„Jakž bych neznal urozeného Adalberta, miláčka našeho pána?“ zamumlal tento, očí pozvednouti si netroufaje.

„Tento miláček vašeho pána,“ odpovídal jinoch, „to jest, vysoce jasného vévody Oty a ne tvého Ebrharda, ptá se tebe tedy, co to všecko zde znamená? K čemu tyto katovské přípravy?“

„Taková jest vůle věhlasného správce tohoto království, osvíceného Ebrharda,“ oznamoval Luděk, „aby na postrach všech buřičů, všech nespokojenců a rouhačů zrovna při hradbách městských šibenice stála.“

„Pan správec království českého je arci déle v zemi a musí tedy lépe věděti, co jí prospěje, nežli já, kterýžto zde teprva nějaký den meškám,“ řekl Adalbert s patrným opovržením. „Stavu jeho sluší ale špatně, užívati takovýchto prostředků mezi lidem, kterýž je hladem a nahotou již beztoho k smrti stížený. Přistup sem, příteli!“ zvolal nyní na Ctibora, „a pověz pravdivě, jakož mi tvář tvoje slibuje, co jsi provinil?“

„Pane, jmenuješ-li vinou, že jsem chtěl hájiti nevinného, tedy jsem něco provinil a podrobím se trestu, nebude-li milost tvoje větší, nežli vina má,“ řekl Ctibor vážně a při tom i tak důvěrně, že slova jeho srdce jinochovo líbezně pronikla. „Cesta mě přivedla s mými společníky od Vyšehradu sem, právě když tito muži člověka lapili, o němžto z dávných časů vím, že je duše tichá, poctivá, veselá, nikomu neškodná, druhdy oblíbený šašek a domácí společník našeho nešťastného krále, jehož památku Bůh oslaviž!“

„Ať mi ještě jednou takový obojek na krk hodí!“ ozval se z druhé strany otrhanec, jenž se byl táhlým krokem zase přikradl a nyní na provaz ukazoval, kterýž mu ještě okolo krku visel. „Ať mi ještě jednou takový obojek darují, nemá-li tahle stará hlava paměť bez díry. Ano, jsem Kojata, druhdy veselé ptáče, kteréž z královské ruky jídalo a mnohou veselou písničku umělo, nežli mu brandeburským parnem mozeček zcvrknul a jazejček zdřevěněl.“

„A co jsi, blázne, učinil, že tě tito muži chytili?“ ptal se ho Adalbert v dobrém rozmaru.

„Byl jsem tak pošetilý, že jsem jim tuhle houpačku nechválil,“ odpověděl otrhanec.

„Co provinil tento člověk?“ ptal se Adalbert zrzavého Branibora.

„Vedl tu potupné řeči o pánu a ztrhnul si posměch z jeho ustanovení,“ řekl tento.

„I vyplivni jazyk, aby ti lhaním nenahnil!“ zvolal Kojata. „Já nazval dle nešťastného nápadu páně Eberhardovo ustanovení houpačkou, a řemeslník její, chtěje bezpochyby sílu dřeva jejího zkusiti, myslil, že bych se hodil k první zkoušce a chtěl mě tedy pro kratochvíli dáti zahoupat. Tento nemoudrý člověk,“ při tom ukázal na Ctibora, „bál se ale bezpochyby, že bych z toho mohl závrať dostati, a chtěl mu ten nápad vymluviti; já pak domnívaje se, že bych byl k první zkoušce tuze lehký, a že bych nemusel postáti, když mě holomci tuze nedrželi, šťastně jsem mezi tím upláchl, tak že musel plnitel osvícených rozkazů již mého pošetilého zastavatele popadnouti, chtěl-li houpačku přece zkusiti.“

„Mluví tento člověk pravdu?“ ptal se Adalbert Ctibora, zpytavě očí s něho nespouštěje.

„Čistou pravdu,“ odpověděl stařec, „a netoliko mne, i mé ubohé dítě, mého věrného sluhu chtěl svému nelidskému vzteku obětovati.“

„Pryč odtud, bez prodlení!“ zkřikl nyní mladý rytíř na Luděka a jeho pomocníky. „I kdyby svatá pravda nebyla, co tito nešťastní vypravují, pryč odtud! já nebudu takový soud v této zemi trpěti. Ty jsi na svobodě, starče, a může-li ti kus bídného stříbra za vystálé nesnáze nějaké úlevy zjednati — vezmi! je ti tak ze srdce přáno, jako každá příští pomoc, kterou budeš hledati u Adalberta Braniborského.“

S těmito slovy hodil mu váček do rukou, a dovoliv Zderazskému zástupu, jenž se byl zvědavě okolo něho nahrnul, šibenici zvrátit, pobodl koně k další cestě.

V tom ale padlo oko jeho ještě jednou na pacholíka, kterýž nyní opět smyslů nabyv, v náručí starcově spočívaje, černé zraky na statečného ochránce upínal, potkav se ale s jeho pohledem, zmateně je zase sklopil a cítě plamen v uzardělé tváři, stydlivě se na prsou otcových ukrýval.

„Při sám Bůh! to je podivné stvoření!“ zamumlal Adalbert sám pro sebe, a oči jeho spočinuly ještě jedenkráte na mladinké postavě.

Potom zalehtal koně ostruhou k rychlému poskoku a letěl k Vyšehradu.

Za jeho zády křičeli zatím sběhlí zástupové a v malé chvíli válely se sloupy braniborské houpačky na zemi. I byly hned sekery po ruce, které se o ně dělily, a množství dralo se o tříšťky, jako by to byly svaté ostatky.