Braniboři v Čechách (Tyl)/3.

Braniboři v Čechách Josef Kajetán Tyl
2.	3.	4.

Údaje o textu
Titulek:	3.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 272–277. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na horách ležela ještě ranní mlha, když Ctibor s Chotounem zase pod jasany seděl a věrnému sluhovi noční příhodu vypravoval.

„Žalost nad lidem naším užere mi srdce,“ pravil konečně. „Vlastníma očima spatřil jsem stín bohaprázdných neřádů, ježto se v zemi páchají. Oh, musí to býti do nebe volající hospodářství, a já bych tak rád vstal a zkřikl na ospalé…“

„Aj, tedy to učiň, pane!“ zvolal Chotoun velmi horlivě. „Snad že hlas tvůj přece někoho probudí, a časy omlouvají člověka. Teď je dobrá rada vzácná věc, nechť přichází odkudkoli. Vzchop se tedy, pane, a postav se, kam patříš.“

„A co počne zatím Eliška?“ ponavrhnul Ctibor.

„Je pravda!“ udeřil se Chotoun do hlavy. „Ta zde nebude chtít zůstati. Ale u živého Boha! pane, já zde nemohu také zůstati. Jakž bych mohl snésti myšlénku, že jsi bez mé pomoci jako na slabé lodi do zbouřeného vlnobití vyjel?“

„A já bych se měla spokojiti, vědouc otce v nebezpečenství?“ ozvala se nyní Eliška, jež byla za nimi rozmluvu přeslechla a pak blíže přistoupila. „Já bych měla doma zůstati a v lenivé pohodlnosti zatím několikráte po sobě umříti, nežli bych zvěděla, co jazyk otcův nebo meč dokázal?“

„Co zde děláš?“ ptal se otec polopřekvapený, polohněvivý.

„Poslouchala jsem,“ odpověděla dívka, hlavu poněkud svěsíc. Potom sepnula ruce a přistoupila k otci s nevýslovně sladkým úsměvem.

„Eliško!“ domlouval jí Ctibor.

„Ano, pokárej mě, zasluhuji toho,“ řekla pološeptem; „ale potom se těš, potom budu já tebe kárati. Je-liž to způsob dobrých otců, míti před svým dítětem tajnosti? Počni si co počni, já tě ani na chvíli s očí nepustím. Vzchop se, já půjdu s tebou do Prahy.“

„Do Prahy? co ti to napadá!“

„Něco moudrého, a jsem dříve s tím hotova, nežli by vám rozumným mužům v hlavě se bylo rozbřesklo. Poslechni, drahý otče!“ mluvila švitorně dále, a berouc jej za ruku vedle něho si usedla. „Ty mě máš rád, není-liž pravda? Alespoň máš o mne strach, protože mě tu nechceš v té samotě s dvěma nebo třemi věrnými čeledíny nechati; a já mám tebe ráda a nechci živa býti bez tebe; protož můžeš věřiti, že všechno učiním, abych u tebe zůstala. Či se bojíš, že jsem tak slabá, že bych tu cestu nevydržela? Anebo že by to dívce neslušelo, kdyby se do světa vydala?“

„O neslušnosti nemůže býti řeč,“ promluvil otec; „vždyť by na tebe otcovské oko hledělo; ale pouhé oko tě nemůže před útokem zlých lidí chrániti, a tvoje mladost…“

„Ah, nyní rozumím!“ zvolala dívka, několikráte hlavou pokývajíc. „Ale což, kdyby tato starost odpadla? Kdyby tě neprovázela dcera, nýbrž syn?“

„Jak to?“

„Nevypravoval jsi mi jednou o velikém vůdci, jemuž dal řecký císař oči vyloupati, a kteréhož pak dcera v oděvu mužském po světě vodila? Ty ovšem nejsi slepý, toho není ale také potřebí; já se mohu proto přece do mužského šatu obleknout a mladého kluka si pak nikdo nevšimne.“

„Moje drahé, zlaté dítě!“ zvolal Ctibor a sevřel dívku v náruč a líbal čelo její. „V skutku bys chtěla s otcem vydati se na pouť, k nížto jej silný hlas srdce pobádá? Měl bych tě sice z toho úmyslu zrazovati; ale ty jsi vrostla v srdce mé, a bez tebe zůstal bych jako poutník bez vůdce v divých pustinách. A déle v těchto samotách meškati? to také nemohu; duše moje poletuje k lidu českému již od té chvíle, co se u něho pláč a bída rozhostily, a jen bázeň o tvé štěstí ochromovala posud její peruti.“ A nový život rozehřál se nyní ve starci. „I zdáť se mi,“ mluvil dále, „že mě až podnes Bůh spravedlivý v této poušti jen proto udržel, abych zde mohl na lid pohlednouti, kterýž před vrahy svými nahý život ukrývá. I neslyšel jsem žaloby jeho nadarmo. On se těší nadějí, že se mu nebožtík král navrátí; já pak se chytím sladkého klamu tohoto a použiju hlasu jeho, abych smysl i srdce lidu roznítil. Hleďmež tedy jen, abychom se na cestu vypravili. Srdce moje tluče ohnivě,“ dokládal nyní a vztáhl ruce k Elišce i Chotounovi, „a pomyslím-li, že mě bude z jedné strany dětinská láska, z druhé věrná oddanost provázeti, roste důvěra a zmáhá se jako jedle na těchto výšinách.“

Na to se začali vespolek raditi a umlouvat, až se konečně věrný služebník podle vůle Ctiborovy na cestu k rolnickému lidu vypravil.

Tato z rozdílných končin smetená hromada držela právě radu, co má začíti a kam se obrátit, an k ní z hustého lesa Chotoun přistoupil.

„Pochváleno budiž jméno Páně!“ zvolal svým zvučným hlasem, dříve nežli si ho byl kdo povšimnul.

„Až na věky věkův!“ odpovídali rolníci ze zvyku a teprva potom se poněkud zděšeni ohlíželi. Spatřivše ale člověka ve sprostém oděvu a slyšíce z úst jeho jazyk mateřský, shodili se sebe všecku nedůvěru a zvědavě ho obklopili.

„Vítám vás, přátelé a bratří v stejném utrpení, jižto jste přišli, útočiště hledajíce v tichém koutečku našeho ubohého království!“ promluvil k nim Chotoun, maje z prvnějších let jazyk dosti obroušený. „Zvěděli jsme o vás, a lítostí pohnuti nabízíme vám přátelské služby své, ačkoliv, bohužel! tou měrou pomoci nemůžeme, jakou srdce žádá.“

„I Bůh vám požehnej a každou pomoc odplatiž!“ zvolali hned někteří, sladké víry se chytajíce, že od nich snad všechna bída odstoupí.

„Především ale, přátelé a bratři v stejném utrpení,“ mluvil Chotoun dále, „musíte mi upřímně vyznati, hodláte-li se tady usaditi anebo jenom na čas ukrýti, nebo ještě dále odejíti, zkrátka: bez obalu mi povědíti, s jakým úmyslem jste do této pustiny se utekli.“

Údové strakatého zástupu začali na sebe pohlížeti, jakoby se očima radili, zdali by měli neznámému člověku důvěřovati; někteří sestrčili na chvilku hlavy k hlavám; posléz ale jal se nejstarší a jak se zdálo, posud i nejzámožnější mezi nimi mluviti. „Příteli a bratře v stejném utrpení, kteréhož neznáme,“ řekl a škrábal se za uchem, nechtěje člověka pohoršiti, kterýž k nim jako posel boží mluvil, „kteréhož neznáme, jako ty nás neznáš; neradi bychom lhali, neboť jsou nás již beztoho snad pro naše hříchy dopuštěním božím zlí časové zastihli, a ty mluvíš slovy lahodnými; ale neradi bychom také, abychom se napotom snad ani tam ani jinam obrátiti nemohli. Chceš-li však uvěřiti slovu našemu, kteréž jest pravdivé, jakož i my tobě důvěřujeme, že s námi jednáš podle pravdy: tedy věz, že hledáme útočiště v lesích, nemajíce lepšího ve svých dědinách. Jak dlouho zde zůstaneme, kdož to může věděti? Nemůželiž Bůh ve svém hněvu ty cizí lupiče i do těchto krajin vehnati? A kdož ví, komu z nás kámen na kameně pod střechami zůstane, kteréž jsme opustili, abychom život uchránili? Proč bychom se tedy navracovali?“

„Velmi moudře mluvíš, příteli a bratře v stejném utrpení!“ odpovídal mu Chotoun s velikou vážností. „A protož myslím, aby zde zůstal, komu se líbí, a komu se nelíbí, aby odešel. K obojímu nahazuje se dobrá příležitost. Neslyšeli jste, že se náš veliký král navrátí?“

„Slyšeli, slyšeli!“ zaznělo ze mnoha úst najednou.

„On se navrátí, a potom se napraví všickni neřádové,“ zvěstoval Chotoun, „potom přestane bída a klopocení, kteréž tyto časy zemi českou zdírají! Neboť povstanou mužové, věrní přátelé královi a všeho lidu, a zkřiknou hlasem vysokým, a ospalí se probudí a zbabělí se otuží a malomyslní nabudou smělosti. A role se budou opět zelenati, a zlatí klasové budou vláti povětřím, a tučná stáda budou laškovati na lučinách a střechy budou přijímati pocestných a na ohništi bude veselý oheň praskati a kolem budou státi plné hrnce, a na pažitě budou zaznívati čtveračivé písně a budou časové sedmkráte šťastnější, nežli bývali kdy jindy, a otcové budou o nich vypravovati synům svým, a z úst do úst půjde povést o těch časech a veškeren svět bude je nazývati požehnané.“

„Pán Bůh je račiž dáti!“ zvolali někteří, obrazem takových blažeností celí rozníceni; jiným se valily samou radostí již slze po tvářích, a jenom někteří vrtěli hlavou, jako by v tak veliké štěstí ani věřiti nemohli.

„Jen doufejte, přátelé a bratří v stejném utrpení, a zmužte se!“ mluvil Chotoun zas dále. „Abyste pak nemyslili, že mluvím do větru, uvedu vás k muži, kterýž déle nežli vy život chudobný a osamělý vede, ačkoliv jednou království českému veliké služby konával. Ten se nyní strojí opásati bedra svá, vzíti hůl do ruky a přispěti nám všem k pomoci. Kdo očekává jistého spasení, nech se béře za mnou!“

A když takto domluvil, ubíral se volným krokem nahoru ku stráni. Rolníci byli překvapeni; jedni mu ještě docela nevěřili, jiní ale následovali hned kroky jeho, jenom pozorně se ohlédajíce, zdali někde nějaký úskok nečíhá. Chotoun ale popošel několik kročejů napřed a pošeptal Ctiborovi: „Jiskru jsem do nich hodil; zdá se mi, že chytne a v plamen vyšlehne. Na první pokus je toho dost!“

Důstojná, ctihodná postava Ctiborova překvapila rolníky tou měrou, jakož je spanilost dcery jeho dojala. Plni podivení hleděli kolem brzy na osamělé, ale dobře uspořádané hospodářství, brzy na ty podivné, v pustinách neočekávané osoby. A Ctibor mluvil k nim onou výmluvností, kteráž mu jindy jako ohnivé blesky sloužívala, a kterouž jen spojený, zlomyslný odpor nepřátel kazíval. Prostá mysl rolníků zanítila se jeho slovy; neboť mysl nešťastného je měkký vosk, jenž v umělých rukou každou podobu na sebe přijímá; je tenké rokytí, ježto každým vanutím větru se ohýbá. I slíbili činiti podle slov jeho, pevnou víru skládajíce v brzké šťastné příští.

Brzo shromáždil se celý zástup okolo stavení. Nejstaršímu ze svých věrných tří čeledínů odevzdal Ctibor správu nad svou domácností. Někteří z rolníků slíbili přistavěti po stráni obydlí svá a jiní opět, nejchudší totiž, kteří neměli již co ztratiti, jinde ale vždy ještě něco získati mohli, odhodlali se proběhnouti krajiny, hlásati slova Ctiborova, vzbuzovati důvěru a k jistému času dostaviti se do Prahy s houfem sebraným. Tam doufali náhrady za nynější bídu nalezti. Několik set ozbrojených rukou mohlo již něco pořídit.