Braniboři v Čechách (Tyl)/2.

Braniboři v Čechách Josef Kajetán Tyl
1.	2.	3.

Údaje o textu
Titulek:	2.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 268–271. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V pevném spaní odpočívala již Ctiborova dcera na mechovém lůžku a Chotoun se uchýlil do velké dřevěné jizby čili ratejny mezi ostatní čeledíny a soudruhy osamělého života. Jediný Ctibor procházel se ještě pod šírou oblohou, neboť srdce jeho bylo přeplněno prudkými city, tak že nemohl ulehnouti a odpočinku hledati.

„Oni mě nenáviděli,“ mluvil sám k sobě, „ježto jsem vlastní silou z nízkosti k jich výši se povznesl; oni proti mně brojili, pomlouvali mě, moudrých hlav mi přezděli — vím to všecko, vím! — a já odešel u vyhnanství, srdce svoje odtrhnul jsem ode všeho, k čemu je sladký obyčej poutával, syna svého oplakal jsem, zchudnul jsem; a přece — o bláhové srdce! přece mě to zase mezi ně pudí, po tolika letech mě to žene, abych pozdvihnul hlasu svého po třetí; snad že to bude přece posléz k platnosti! — Smím-li pak se ale mezi nimi zase okázati? A proč bych nesměl? Otakar odešel k otcům svým, slovo jeho zemřelo, a já vejdu mezi lid skoro jako cizinec, jakož každý jiný učiniti může, jehož srdce ještě neumřelo a pramen myšlének nevyschnul. Vždyť neučiním nic k svému prospěchu, nebudu nic k vůli sobě vyhledávati; ale budu míti zohavený národ a zedranou zemi na mysli, a promluvím tam, jako jsem před samým králem mluvíval.“

Při tom utkvělo oko jeho toužebně na oné straně dlouhého lesa, za nímžto cesta k staroslavné Praze vedla.

Náhle se mu zdálo, jako by hustinou lesa paprsky nějakého plamenu proskakovaly, a tomu se nemálo podivil. Kdož mohl v této pustině a touto hodinou co pohledávati?

I rozhodnul se najednou, vešel pozorně do stavení, do své jizby, sundal s velikého hřebu meč a připnul si ho na bok. Do ruky vzal okovanou hůl, zavřel za sebou tichý příbytek a pustil se po stráni do lesa.

I nešel tuze dlouho, a již se počala před ním ohnivá záře množiti, a k uším jeho donášely se jednotlivé hlasy. Pozorně kráčel houštím dále, až se octnul na okraji skrovného palouku, jejž lesní potok protékal a na němžto vedle několika plápolajících ohňů podivný zástup lidí odpočíval. Okolo něho popocházelo několik krav, a jak se podobalo, chutnala jim i touto pozdní dobou čerstvá lesní tráva.

Byl to zástup sběhlé chudiny a vesnického lidu, kterýž před nemilosrdnými lupiči braniborskými na několik mil z kraje utíkaje, své chýše, stodoly a stáje opustil, jen aby holý život uchránil. Co mohli nešťastníci z nábytku svého sebrati, to ovšem sebrali, a chtěli se v těchto pustinách ukrýti. Celý den na útěku ztrávivše, dělali nyní přípravy k nuznému obědu a spolu večeři. Jedni měli beznohý kotlík, jiní bezuchý hrnec, ale to neškodilo jich kuchyňské zběhlosti; i přikládali okolo nich pilně na oheň, aby voda vřela, do kteréž pak černou mouku zavařovali a nehebkou, ale sytnou kaši strojili.

Ctibor stál nyní za silnými stromy tak blízko, že mohl celý zástup přehlednouti a rozprávky jeho vyslechnouti.

„Vás tedy vypálili až do prachu?“ ptal se rolník leže hladový na břiše a bradu o dlaně opíraje.

„Já vyběhl jenom v košili,“ řekl druhý, nemaje na sobě jiného oděvu, nežli roztrhané plátěné nohavice a košili, z níž mu lokte lezly. „Ale což my chlapíci, my se mohli ještě brániti, a když to nešlo, mohli jsme vzíti nohy na ramena; ale ty ubohé ženy a děvčata! Zatra… Bože mi hříchy odpusť! — když si na to vzpomenu, oči bych si z lebky vytrhnul. Dvě jsme našli probodané, šaty byly s nich strhané, bezpochyby že se té ďábelské slotě bránily; asi tři nebo čtyry skočily na útěku před panenskými przniteli do živého plamenu.“

„Umučený Ježíši!“ zděsila se žena, a míchajíc kaši, byla by málem kotlík skácela. „Což pak jsou ti Brandeburci opravdu takoví pekelníci?“

„I to je jim, jako by ořechy louskali,“ ozval se jiný rolník. „Ti nemají žádného svědomí, a přikázání boží, to jsou u nich babské pohádky. Vy tady v dolejších krajích, vy jste ještě šťastni; ale my tam okolo samé Prahy, okolo jich hlavního hnízda, ať se zdráv z místa nehnu, stojí-li tam jaká vesnice, abyste v ní živé duše potkali! A kde se přece někdo mezi zpustlými chatrčemi potlouká, nemá na sobě kusa hadru; v rohožkách to leze, anebo věší na sebe z rokytí zástěru, a v pytlích to zůstává. Já jsem proti tomu ještě pán!“ mluvil dále, a jako by se chtěl všem okázati, rychle vstal.

Nohy jeho byly přikryty jen po kolena, svršek těla s jednou rukou vězel v potrhané haleně, a levici měl celou nahou.

„Oh, jsou to zlí časové!“ řekl potom, „a nebe otevřelo stavidla hněvu svého, jako náš duchovní pastýř mluvíval, dokud mu brandeburské pěsti lebku neroztloukly.“

„Bože nedopouštěj!“ bědovala žena, útlé rozeňátko své bojácně k prsoum vinouc. „Toť nás tedy ještě sám anděl Páně ostříhal, že jsme těm vrahům uklouzli. Ale ke mně by se také nesměli přiblížiti! Já bych jim okázala, jakých rukou Pán Bůh českým selkám udělil.“

„Milá zlatá matko!“ ozvala se za ní jiná žena temným hlasem, „luňák se neptá, zdali holubice křídloma tluče, když jí mláďata dáví. Mně hodili dvě roztomilé děti do ohně, proto že prý tuze křičely, když nám truhly rozbíjeli. A byli to chlapci jako řípa.“

S hrůzou pohlíželi posluchači na ženu, kteráž náramnou žalostí i zoufalostí otupělá jsouc, o strašlivé příhodě tak chladně mluvila, jako by o své svatbě nebo o radostných křtinách rozprávěla. Tváře její byly na smrt bledé, oči strhané.

„Jenom nezoufejte, lidičky!“ ozval se nyní mezi všeobecným steskem a hořekováním člověk hřmotné postavy. „Toto všecko děje se z dopuštění božího a je pouhé zkoušení. Nežli se nadějeme, bude všemu konec. Jenom až se náš slavný král navrátí.“

„Co to zase mluvíš, sousede?“ podivil se mu jiný rolník. „Myslíš ty opravdu, že by se náš nebožtík král, náš slavný Otakar, mohl ještě navrátit?“

A hned za ním hrnuly se i z jiných úst podobné otázky.

„Takž jakož my nemůžeme, kam bychom rádi,“ začal na to zase onen vykládati, „tak nemůže i král náš, kam jej srdce pohání. On není zabitý, a jakož mezi námi sprostými někdy člověk člověku nepřává, tak a ještě více pracuje závist mezi velkými, a takoví pánové drží krále našeho ve tmách, aby mohli zatím podle chuti v české zemi hospodařiti. Že v bitvě padl, to jenom rozkřičeli; ale nikdo není tak nešťastný, aby ho všickni přátelé opustili, a protož přijde opět i král náš se svými věrnými, nežli se nadějeme, a vyžene hladové vlky, kteří nás nyní dáví.“

„Bůh dej, abychom se toho dočkali!“ zvolali teď někteří hlasové.

„Jako jsme se tuhle kaše dočkali,“ doložili jiní s upřímným povzdechnutím, a chtivě počaly i hned ruce jejich po kotlíku sahati.

Ctibor hleděl tiše na toto divadlo, a srdce jeho bylo sklíčeno náramnou žalostí. Rád by byl mezi nešťastný lid vešel, ale nemohl se na mysli ustanoviti. Starost, aby snad nevčasně obydlí své neprozradil, zdržovala ještě kroky jeho.

Tiše, jakož byl přišel, navracel se tedy prozatím domů a zaslechl pak opodál polohlasité zvuky nábožné písně:

„Svatý Václave,
Vojvodo české země! —“

Byla to večerní modlitba nešťastného zástupu, jenžto se po dalekých lesích ukrýval.