Braniboři v Čechách (Tyl)/1.

Braniboři v Čechách Josef Kajetán Tyl
Předmluva	1.	2.

Údaje o textu
Titulek:	1.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 261–267. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Bylo uprostřed letního času a po parném dnu zapadalo slunce. Na lesnatých vršinách staročeské župy Rakovnické leskly se vrcholky hustého stromoví a pod větvemi začalo se smrákati. Na širokém temenu jednoho z nižších pahorků stálo dřevěné, dosti rozlehlé stavení, majíc podobu venkovského dvorce a jsouc obehnáno silnou ohradou z hrubých netesaných klád; v ohradě se nacházela velká vrata, a před vraty stály dva staré jasany. Pod jasany bylo drnové sedátko a na něm seděly tu chvíli dvě osoby.

Byl to muž asi šedesáti let, ale ještě zdravého pohledu a statečné postavy; jenom dlouhé vlasy a husté vousy jeho byly již ku podivu bílé. Oděv jeho vypadal prostě a podobal se oděvu rolnickému; ale v tváři muže tohoto spočívalo tolik zkušenosti a moudrosti, že ho mohl každý na první pohled za člověka držeti, kterýž byl k něčemu jinému stvořen, než aby život v lesní samotě trávil.

Vedle něho seděla mladá, spanilá dívka. I její oděv byl prostinký, zelená suknička a přes ni bílá kazaječka se širokými rukávy; ale vše bylo úhledné, čisté a krásou jejího těla zvýšené. Barva tváří jejích byla sice trochu osmahlá, za to ale uprostřed tím ohnivěji prokvětlá. Černé oči její jen jen hrály a havranní vlasy visely jí po předu i na zad v silných pletencích. Okolo plných malinových rtů pohrávalo jí stálé usmívání, prozrazujíc veselou mysl a čistou panenskou duši.

Stařec hleděl dolů do travnatého údolí, kteréž právě pod jeho nohama leželo, a nespouštěl ani oka z úzké pěšinky, kteráž houštím protějšího lesa jako hádě se vinula a k pahorku vedla, na němž osamělé stavení strmělo. Poslední sluneční paprsky padaly zrovna v tu stranu a osvětlovaly každý keř a každou větev; ale starcovo oko nemohlo přece postihnouti, co toužebně hledalo.

Dívka seděla u přeslice a hleděla si tenounké nitky; ale chvílemi pokukovala po starci. Ten si konečně vzdychl a položil hlavu na dlaň své pravice, kterouž byl opřel o koleno. Dívka to zpozorovala a zastavila vřeténko. Potom tiše vstala a odešla do stavení. V několika okamženích se zase vrátila, nesouc knihu psanou na úzkých listech pergamenových. I usedla si zase a začala pak libozvučným hlasem takto čísti:

„— Toho roku na zvláštní přímluvu arcibiskupa Mohučského učinili jsou knížata říšská Rudolfa hraběte Habsburského německým císařem, aniž byl k volení povolán Otakar, král český, ačkoliv mu toho dle práva slušelo. I nesl toho Otakar velmi žalostně i všickni věrní přátelé jeho, poctiví Čechové; ale nepřátelé jeho, jakých měl mezi pány českými — neboť Pánu Bohu nasívá zlý duch vždy koukol mezi pšenici — tito protivníci moci královské, kteráž jich prostopášnost na uzdě držela, ti se radovali v srdci svém. A když napotom král veškeré pány a rytíře k sněmu obeslal, aby se poradil, má-li volenému císaři poddanost učiniti, jakož na něm požadoval bývalý hrabě Habsburský, kterýž byl druhdy nějaké časy živ při jeho dvoře: tuť ovšem pozdvihli hlasů svých tajní nepřátelé moci královské, radíce, aby král nečinil poslušenství císaři, jemuž on při volení hlasu svého nedal, nýbrž aby král byl králem v Čechách a císař císařem v Němcích, i to bojovnému Otakarovi na pamět uvádějíce, kterak jsou Čechové, předkové jejich, císaře někdy od pomezí království českého odháněli.“

Teď učinila dívka ve čtení malou přestávku a hodila okem po starci.

Ten byl mezi tím hlavu zas pozvedl a seděl tu přímo, pozorně slova dívčí poslouchaje.

„Tak jest!“ promluvil nyní hlubokým hlasem. „Ještě je slyším, ty moudré rady, jak o to pracovali, aby velikého krále v nepřátelství s císařem uvedli, od něhož pošetilci napravení bujné a a pyšné moci své očekávali! Zatím si hodili sami otěž na hlavu a vlekou nyní břemeno, jehož zbýti nemohou.“

„Mám čísti dále?“ ptala se dívka, vidouc potěšena, že se v starci nová živost probouzí.

„Čti jen, čti!“ řekl tento. „Tys dobrá duše, já to vím, a ráda bys mou mysl na jiné věci upnula. Čti jen, máš-li z toho radost.“

A dívka začala zase takto:

„— Ale toho času byl při dvoře královském a mezi pány českými také člověk, jehož jméno bylo Ctibor, a kterýž byl i pro statečnost těla, i pro zdařilost ducha vzat na slovo, jako by rod jeho byl nejšlechetnější. A člověk tento smýšlel s králem a pánem svým upřímně a znal dobře běh věcí světských, i měl zkušenost ve mnohých případech života lidského. A podle rozumu svého a hlasem srdce svého vedený povstal mezi pány a učinil řeč ku králi v tato slova: ‚Zajisté vidí se mi býti potřebné, abys přátelství držel s Rudolfem císařem a jemu se pokořil. Neníť žádná hanba pokořiti se vyššímu a zvláště tam, kde toho rozum káže a potřeba všech věcí. A jakž medle mohl bys Rudolfovi odpor činiti? s jakým prospěchem? s jakým následkem? Síly tvoje jsou zemdleny a rozdvojeny, a budeš-li chtít s císařem válku vésti, kdož mu na trůn pomohli, zajisté mu i v boji přispějí a na záhubu naši přitáhnou. Nepravím to, jako bych se bál anebo starosti měl o sebe; ale mám starosti o tebe, aby se ti nestal posměch nějaký.‘ — Takto mluvil Ctibor, ale král poslouchal slova jeho s nelibostí, a pánové rozněcovali žluč jeho. — ‚Aj, ty hlavo moudrá!‘ zvolal Otakar. ‚Jsi-li tak bázliv, že se při pouhém pomyšlení na císaře chvěješ: tedy běž a skryj se před ním, abys nespatřil tvář jeho a já abych neviděl tvou!‘ — A v srdci Ctiborově se zmohla veliká lítost i šlechetný hněv; povstal opět a povýšeným hlasem ozval se takto: ‚Křivdu mi činíš, králi a pane můj, že mě zapuzuješ, abys nevídal tvář mou, i poznáš toho zajisté. Není vždy lékař dobrý, jenž podává léky lahodné; ale podle neduhu musí udělovati také hořkých. Zpomeniž na to, jak jsem ti před dvěma lety radil, já sám jediný, abys přijal korunu císařskou, kterouž ti knížata německá podávala, a ty opovrhnuv mou radou, učinil jsi podle řečí těchto, kteří tebe nyní k neposlušnosti ponoukají, a povrhnul jsi korunou. Dosti brzo pykal jsi a pykáš posud činu svého, a budeš jednou i toho pykati, co proti mé dnešní radě učiníš. Bůh tě osvětiž!‘ A takto řeč svou dokončiv, odešel, a od té chvíle nevidělo v Čechách oko lidské tváří jeho. A to vše dálo se leta po narození Spasitele 1273.“

Dívka opět přestala, položila ruce s knihou na klín a čekala, až stařec promluví.

„Tys také lékař, kterýž hořké léky podává,“ řekl tento po krátké přestávce; „mají ale dobrý účinek. Já ti rozumím. Ráda bys mi vyhnanství ulehčila vědomím, že je nezasluhuji, protož byla také psána tato povídačka a vylíčena takovou osoby mé pochvalou, a vskutku jest nevinnost nejmocnější lék v každém protivenství. Ale já netruchlím sám nad sebou, a cokoli potřebuji, nalezl bych v sobě a v tobě, dítě mé! — jen kdyby země české nebylo. Ale bídný osud našeho českého království rozhořčuje dny mé, a žalost nad tebou, kterážto jsi měla jiné časy vídati, nežli ve skrytém přístřeší na pustých horách život mařiti: ta umenšuje počet dnů mých.“

„Aj, což ti, milý otče, napadá?“ zvolala dívka a padla mu okolo krku a zlíbala ústa jeho. „Což nejsem šťastna po boku tvém? Mohu-liž míti krásnějšího hradu, nežli jsou tyto vysoké hory, a krásnějších čalounů, nežli je bujný trávník tamto v údolí? Ah — podívej se, podívej! já mám šťastné oči. Tamto jde náš Chotoun!“

A vskutku míhala se nyní při ubývajícím denním světle postava mužská jako černý stín po stráni. Byl to Chotoun, bývalý Ctiborův věrný soudruh na rytířských výpravách a pisák v pokojných komnatách.

Pádnými kroky pospíchal k lesnímu příbytku a dostoupil brzo na temeno pahorku. Byl silně rostlý, ramenatý muž, sotva padesáti let, v prostém oděvu, v dlouhé vlněné sukni, kteráž byla okolo života širokým řemenem stažena. Po boku měl meč a v ruce oštěp, o kterýž se při lezení na vrch také jako o hůl opíral. Celé jeho vzezření jevilo zdraví, sílu a velikou odvážlivost.

„Pochválen buď Ježíš Kristus!“ řekl nyní silným hlasem a políbil Ctiborovi ruku, kterýž byl vstal a vlídně mu na přivítanou pravicí potřásl.

„Amen!“ odpověděl stařec. „Vítej nám ve jménu Páně! Byl jsem již u velikých starostech.“

„Já poháněl hnáty dost pilně,“ odvece Chotoun; „ale země česká není za těchto dnů krajina, aby se mohl po ní člověk beze všeho omeškání projíti. Bůh to napraviž!“

„Jaké zprávy neseš?“ ptal se ho Ctibor.

„Bídné, zlé zprávy, pane!“ vzdychnul si Chotoun. „Kudy jsem kráčel, kam ucho nastrčil, viděl jsem jen bídu, slyšel jsem jen nářek. Zle je, zle, pane! Těžká metla dorostla na Čechy v těchto cizácích, v těch hladových Brandeburcích!“

„Aby je Bůh zatratil!“ prohodil mezi to Ctibor polohlasitě. „Vždy se mi žluč rozlévá, když to jméno zaslechnu. Říká se, že dělá neštěstí člověka pozorným; ale na českých pánech se to přísloví ještě neosvědčilo. Ký zmatenec jim dal radu, aby toho dlouhého Otu za správce země přijali? Chtivost jeho po statcích jest dávno známá, a nyní má tučnou příležitost měšec naplňovati!“

„Inu!“ řekl Chotoun, „pánové myslili snad ve své moudrosti že to navlekou kdo ví jak dobře, když po nešťastné bitvě osiřelou zemi císaři ve správu nedají, jakož prý chtěla učiniti vdova královna; oblíbili si tedy toho dlouhého Brandeburka a udělali kozla zahradníkem.“

„A co tedy dělají ti naši noví správcové, ti milí hosté z braniborských koutů?“ ptal se stařec, sedaje zase pod jasan.

„Od té chvíle, co Ota odjel a správu země svému biskupovi postoupil, hospodaří jako vlci mezi stádem ovcí,“ odpovídal Chotoun, vedle Ctibora se posadiv. „Nahrnuloť se do země divných dobrodruhů, a ti vyjíždějí do krajin a páchají loupeže, drancují, plení, kde co dostihnou. Rolníci utíkají z vesnic, jen aby nahý život uchránili, a mohou-li s sebou krávu nebo ovci do lesů zahnati, pokládají to za štěstí. I viděl jsem celé kraje, an leží jako parným sluncem vyhořelé ouhory. Mrtvá těla nalezl jsem na veřejné silnici — oh, srdce mi puká, když mám na to pomysliti! lidská těla, zohavená vražednou rukou cizích lupičů anebo zhryzená tou potvorou, kterouž nazýváme hlad!“

„Jdi, jdi, milé dítě!“ řekl nyní Ctibor k dívce, „a podívej se, abychom dostali něco k večeři. Chotoun je asi hladov.“

Vlastně nechtěl, aby útlá dívka ty hrozné věci slyšela.

„Hned, hned!“ prohodila tato, rozumějíc, proč ji otec pro večeři posílá. „Ale já proto přece všecko uslyším. Chotoun bude muset ještě jednou vypravovati. Aby ale nežíznil, přinesu mu džbáneček zrovna ze sklepu; máme plný krajáč večerního mléka, a něco k zakousnutí také vyhledám.“

A lehkými kročeji odešla na to do stavení.

I Ctibor se vzchopil a začal sem tam živě přecházeti.

„Ubohý, ubohý národe!“ mluvil při tom hlasitými slovy. „Jaká jest asi míra těžkostí, která se na tebe uvalí? A budou plamenové střech tvých a krvavé rány prsou tvých dosti hlubokým písmem v paměti tvé a na mysli příštích pánů tvých, aby se dle toho řídili? O, kéž mohu za tebe život svůj jako oběť na oltář položiti a na prahu tvého spasení zhasnouti!“

„Ba, kdo by to mohl učiniti!“ dokládal Chotoun velmi srdečně. „Na mou živou duši! muselo by se to pěkně umříti, kdyby mohl potom člověk tak za hrobem, tam odněkud s těch výsostí, na sta a na tisíce radostných tváří pohleděti! Já jsem jen chatrný kůl mezi štěpy našeho zedraného království; kdybych ale mohl, dal bych se rád pro ně upáliti.“

„Ale což počínají naši pánové?“ ptal se nyní Ctibor. „Co jsi slyšel o českých rytířích?“

„Ah, mně se zdá, že jim ruka boží hlavu pomátla!“ vzdychl si Chotoun, mrzutě čelo zamračiv. „Jeden druhému nevěří; někteří se chytají také cizinců, sedí s nimi na hradech a v městech, a vedou pak bitvu s vlastními krajany; druzí rotí se proti cizím lupičům a činí potom náběhy i na statky mužů domácích. Je zmatek všeobecný, a nikdo není života neb zboží svého jist.“

„Světlo nebeské!“ zvolal Ctibor u veliké žalosti ruce sprásknuv. „Což pak není jediného muže, kterýž by se v tomto nešťastném zmatení jako skalina mezi vlny postavil a hlasem hučícího větru na ně zkřikl? Což pak zmizela všechna útrpnost, zhynulo všechno právo, rozletěla se všechna mužnost ze srdcí oněch, kteří mají bdíti nad hlavami lidu? Oh, to jsou zlí, nešťastní časové!“

S těmi slovy uvrhnul se plný bolesti opět na drnové sedátko a poslouchal ještě dlouho vypravování Chotouna, kterýž byl v minulých třech dnech celou krajinu až ku Praze prošel, aby se o stavu všech věcí přesvědčil a pověsti lidské přeslechl. Mezi tím přinesla dívka skrovnou večeři, kteráž ale poctivému a těžkou cestou unavenému sluhovi lépe chutnala, než libě páchnoucí mísy oněch lidí, skrze jichžto zlomyslnost v Čechách tolik slzí teklo.