Braniboři v Čechách (Tyl)/5.

Braniboři v Čechách Josef Kajetán Tyl
4.	5.	6.

Údaje o textu
Titulek:	5.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 285–292. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Můj ubohý příteli, ty jsi poznamenal brzo naši stopu krvavě!“ promluvil Ctibor k Chotounovi, kterýž na zemi sedě, pasem raněnou ruku si ovazoval, při čemž mu Kojata pomáhal.

„Jen kdyby vyrostla z každé kapky jedovatá bylina na záhubu těm pekelníkům!“ odpovídal Chotoun hlasem trochu sesláblým, neboť jej byla ztráta krve zemdlila. „Ale tak vytekly všechny nadarmo! I při nejlepší vůli nemohl jsem do masa brandeburského hluboko zajeti; alespoň by byli na dnešek pamatovali.“

„Lépe, že se větší krveprolití nestalo,“ řekl Ctibor; „snadno bychom i my byli přišli k úrazu, a sklesnouti před prahem není věc potěšitelná.“

„Sklesnouti není také za prahem nic potěšitelného,“ ozval se nyní Kojata. „Buďto má člověk nohu již zlomenou, anebo si ji pádem podvrtne. Tak,“ mluvil dále, obvazek na ruce Chotounově dodělávaje, „teď bych měl nad tím ještě nějaké zaříkání držeti. To je nejlepší lék, když neví člověk nic moudřejšího…“

Tato krátká rozmluva děla se blízko městských zdí, kamž se byl Ctibor po zlé příhodě na Zderaze se svými společníky uchýlil. Pro mdlobu Chotounovu nemohli hned do města, a tak zde zatím odpočívali, až si věrný sluha ránu opatřil.

Podivnými city naplňovala se prsa Ctiborovi, když byl zase tak blízko u města, v němž druhdy u dvora královského život vedl a při nejhlavnějších veřejných záležitostech veliký podíl míval. I viděl v duchu minulé dny české slávy, a nyní stála před ním Praha jako opuštěná vdova v černém rouše, a tisíce nešťastných sirotků plakalo v jejím lůně.

Tesklivé očekávání pronikalo srdce jeho; neboť u místa, k němuž dychtivě putoval, potkala jej nešťastná příhoda, a to bylo zlé znamení.

Vedle něho seděla Eliška anebo jak jí nyní říkali: Miroslav. Z vlastních šatů byla si mužský oděv přistřihla, a temnozelený, dlouhý, v bokách červeným pasem přepnutý kabátek slušel jí dobře k zažloutlým nohavicím, i k malé, černé, kožešinou lemované čepici. Vlasy měla tak krátce přistřihnuté, že jí v hustých kadeřích jenom na týl padaly. Mladá dívka byla po smrtelném zděšení do hlubokých myšlének zabrána a obírala se v duchu s mladým rytířským ochráncem.

Obvazek na Chotounově ráně byl hotov, a Kojata stál nyní před Ctiborem, hledě mu bedlivě do tváře.

„Kdyby neměla hlava tvoje tolik stříbra na sobě,“ promluvil konečně polotichým hlasem, „řekl bych, že jsem ji vídal na místech, kde by ti byl nesměl nikdo o brandeburské houpačce bez pokuty mluviti. Ale ovšemť, časové nejsou ze skály, nýbrž utíkají tak prudce, že ti skrze prsty proklouznou, i kdybys je držel nevím jak pevně.“

„Děkuji ti za moudré připomenutí,“ řekl Ctibor vstávaje; „právě pozoruji, že také nám čas utíká, a že se musíme po hospodě ohlídnouti.“

„Počkej ještě, bratře v neštěstí, a neodcházej, nežli mi s očí bělmo nestrhneš,“ zdržoval jej Kojata hlasem skoro dětinsky prosebným, důvěrně naň při tom pohlédaje. „Ty mě znáš, je-li pravda?“

„Nebyl jsem na omylu, když jsem prve o tobě s braniborským rytířem mluvil…“

„Nebyl jsi, nebyl!“ zaplesal otrhanec. „Jsem Kojata, poctivý žertotepec, hladový domácí pes; znáš mě, jako já tebe znám. Neslyšel jsi nikdy pohádku o Ctiborovi? Veliký, ale nešťastný muž mu přezděl: Moudrá hlava! — Ty jsi to, ty! já tě poznal i pod stříbrnou bradou.“

„A nyní půjdeš,“ řekl Ctibor a vztýčil se před ním u své celé důstojnosti, „nyní půjdeš a zkřikneš nepřátelům mým do ucha: On jest tady, vypovězenec, kterýž druhdy proti vaší moudrosti bojoval; pojďte a chopte se ho, je člověk bezbranný!“

Mlčky stál po těch slovech před ním Kojata a hleděl na něho vypoulenýma očima.

„Ne, ne, — ty mě neznáš, a já neznám tebe,“ promluvil konečně skoro plačtivým hlasem a vrtěl žalostně hlavou. „Ctibor, neohrožený přítel nešťastného krále, nemluvil by takto k člověku, kterýž jediný v jeho prospěch hlasu pozdvihoval, když ostatní na něho sočili; nemluvil by takto k nešťastnému Kojatovi, jemuž z minulých dnů veselých nic nezůstalo, nežli rozedraný šat a smutné, ale věrné srdce.“

„Odpusť, příteli!“ zvolal Ctibor a chopil bývalého šaška Otakarova za ruku. „Zle jsem to nemyslil; ale bídní časové jsou rodičové nedůvěry, a právě utrpená nesnáze podráždila srdce mé.“

„Mně je milejší, že ti moje nesnáz hlavu nepodráždila,“ řekl Kojata s radostným usmíváním; „nebo kdybys byl na mne se svou bývalou moudrostí hleděl, byl bys brzo poznal, že je neradno prsty mezi veřeje strkati, a já bych teď visel na houpačce.“

„Nechme nemilých zpomínek, příteli!“ odpověděl Ctibor, „a můžeš-li, pověz mi o bezpečné, laciné hospodě.“

„To jsou za našich časů v Praze velmi drahé vzácnosti,“ řekl Kojata. „Kdybych ale věděl, po jakém bezpečí toužíš, a že bys ku svému pozorování přijal za vděk s malým hnízdečkem, tedy bych tě někam dovedl.“

„Nechť je sebe menší,“ řekl Ctibor, „jen když budeme moci pokojně a čistě hlavu položiti. O jakém však mluvíš pozorování?“

„Aha, ty mi ještě nevěříš?“ odpověděl druhý. „Anebo myslíš, hlavo moudrá, že je Kojatův rozum již tak rozedraný, jako jeho kazajka? Však on ví dobře, proč přicházíš; nemusel by znáti Ctiborovo srdce! Ale to mi věř, kdybych měl čepice s rolničkou na rozdání: ty bys dostal nejpěknější. Bojím se, bojím, že jsi se vydal s pošetilostí na cestu a že se s lítostí navrátíš. Praha není, jako bývala.“

„Tím líp,“ řekl Ctibor horlivěji; „nechciť ji míti, jak bývala. Pak by nebyla cesta moje prospěšná. Avšak zde není času řeči vésti o věcech takových; ukaž nám hospodu, ať můžeme bezpečně odpočinouti a sluha můj své rány hleděti.“

„Pojď tedy, pojď, vzácný poutníče!“ pobízel ho Kojata, „dovedu tě do jistého hnízdečka, do malého sice, ale čistého a tichého, a protož také do něho žádný sokol svým krvavým zobákem neklobne. Uvedu vás k dobré hospodyni, jenom že s ní budete muset mít strpení; neboť mívá časem — bolení hlavy.“

S těmi slovy vedl bývalý královský šašek českého pána do města.

Hned za hradbami zahnuli do úzké uličky a brali se až ku nejzadnějšímu domku, nízkému, chatrnému stavení. Minouce tmavou předsíň, podle níž dvě, tři spustlé komory stály, přišli na malý dvoreček, a tam se dostali zase ke dveřím, kdež museli klepati.

„Otevři, Markytko, neboj se!“ zvolal Kojata, a v několika okamženích zachrastila závora.

Asi dvacítiletá dívka jim otevřela. Bylo to zvláštní zjevení; štíhlá, suchá postava, bledých, pravidelně utvořených tváří a slabých modrých očí. V celém pohlednutí jevily se známky bývalé krásy a budily citlivého člověka k jakési tiché outrpnosti. Oděv její byl prostý, chudinký, ale neobyčejně čistý a jako svátečně urovnaný.

Stála v malé síni, a tiše na příchozí pohlédajíc, žádného ani slovem nevítala. Jen s jednoho na druhého pohledla, potřásla hlavou a řekla s bolestným pousmáním:

„Ještě nepřichází!“

Pak šla napřed do jizby. Kojata vedl své hosti za ní.

Jizba, do níž vešli, byla nízká, ale dosti prostranná, dvěma malými okny osvětlená a ku podivu spořádaná. Chatrný nábytek byl arci starší, nežli jeho majetníkové, ale čistě umytý a srovnaný. I zdálo se, že jsou příchozí tím pohledem překvapeni.

Kojata to pozoroval, nečinil ale žádné zmínky a snášel dubové židle s jakýmsi radostným úsměvem.

„Pohovte zatím zemdleným oudům, nežli se také něco k občerstvení vyskytne,“ řekl při tom. „Nahlídnu alespoň, aby se v kuchyni naší nějaké přípravy učinily.“

„Pro živý Bůh!“ odpověděl Ctibor. „Myslíš, příteli, že jsme padli do tvého domu jako hladové kobylky? Míšek náš není ještě prázdný.“

„Můj také není,“ odpověděl Kojata, „ačkoli bych ho nechtěl bezedným jezerem nazvati. Slunéčko nemetá již do něho zlatých paprsků, jako dělávalo za nebožtíka krále; ale Kojata vyšuká vždy ještě kapsy, které se mu otevrou; sám mnoho nepotřebuje, a pro svou ubohou sestru dotře se vždy nějaké almužny.“

„To je tvoje sestra?“ ptala se Eliška, s velikou outrpností na dívku hledíc, která si byla do kouta k prázdné, staré kolébce usedla a ji houpala, jako by v ní dítě leželo.

„Ano, to je moje ubohá Markyta,“ odpověděl Kojata polohlasitě. „Dobré děvče, jako pouhé dítě; že ji někdy hlava bolívá, toho si nesmíte všímati; na dalekém světě nemůže býti věrnějšího a oddanějšího stvoření. — Markytko,“ obrátil se potom k dívce a mluvil nad míru vlídně, „nechtěla bys nahlednouti, zdali nám dnes ohniště něčeho poskytne? Dostali jsme hosti.“

Dívka se překlonila přes kolébku, jakoby poslouchala, zdali v ní dítě spí, a potom přistoupila k šaškovi.

„On tedy ještě nepřijde?“ ptala se tiše a nesměle.

„Dnes ještě nemůže, má zlatá Markytko!“ řekl tento, vzal ji oběma rukama za hlavu a políbil ji na čelo. „Možno ale, že snad zejtra nebo pozejtří…“

„Bůh mu dej pěkné povětří a šťastnou cestu!“ zvolala dívka a lehýnké usmání přeletělo tvář její. „Ještě máme pět stříbrných, za to se dá mnoho dobrých obědů připravit.“

S těmi slovy šla ze dveří, hostů si ani nevšímajíc.

„Světice boží!“ vzdychla nyní Eliška polohlasitě a sepnula ruce. „Ta ubohá je —“

„I není!“ vpadl jí Kojata rychle do řeči, neboť porozuměl, co chtěla říci; ale hned se také obrátil, ukrývaje slze, jež mu chtěly z očí vyhrknouti. „Ona mívá, jak jsem již pravil, jen bolení hlavy, a z toho se líhnou divné nápady. Na to ale nic nedbejte; ona vás nebude ničím obtěžovati, ba vždy najdete u ní nejpečlivější ochotu.“

„Koho pak ta ubohá očekává?“ ptal se Ctibor hlasem outrpným. „Zdá se to býti osoba, k nížto se veškeré myšlénky její schylují.“

„Ba,“ řekl šašek a posadil se podle dávného zvyku na holou podlahu; nohy přeložil křížem pod sebe a hotovil se k vypravování. „S vámi vespolek mohu o té věci mluviti; vám mohu do rukou dáti pochodeň, abyste příběh Markyty mé v pravém světle spatřili. Neníť v něm nic nelidského a kdo nemá v prsou kus chladného olova, nebude ji odsuzovati. Ty alespoň, pane, podle své moudrosti nebudeš po ní plivati, a ty, panno ušlechtilá, neuzavřeš tak pevně srdce své, aby do něho lidské slitování vejíti nemohlo.“

„Nešťastný může se utéci k účastenství mému, i kdyby byl můj nepřítel,“ řekla Eliška. „Jakž pak teprva —“

„Osoba, kteráž bude tvou nejvěrnější služebnicí, není-liž pravda, moje ušlechtilá panno?“ vskočil jí Kojata do řeči, a přišoupnuv se k ní po podlaze, uchopil ruku její a začal ji líbati. „Ah, ty bys mohla snad svou milostností tu skálu se srdce jejího svaliti; ty bys mohla panenským zjevením svým snad bolení hlavy zaplašiti; ty bys mohla mou ubohou dívku z kalu bolestí jejích povynesti, a takž i korunu života mého pozvednouti; neboť ona je svět můj, dech můj, život můj, snažení moje, myšlénka moje, ona jediná — na celé zemi nemám žádného.“

A po těch slovech pustil ruku její a skloniv hlavu na obě dlaně, zůstal chvíli s přehnutým tělem tiše seděti. Hosté jeho pohnuli se velikou lítostí, i mluvili k němu slova útěchy, a on začal posléze takto vypravovati:

„Otec i matka leželi v hrobě, já sám dýchal jen jako v pěkné rakvi, veda život k obveselení jiných, kteří neviděli srdce šaškovo, jež bylo tak pošetilé, že toužilo také po lásce. Jenom když jsem mohl z hluku dvoru královského do tichého domova uklouznouti, opadla bolest prsou mých; neboť tam jsem nalezl osobu, kteráž byla živa v lásce mé a v jejížto lásce založen stál i život můj. Byla to sestra Markyta, jediné, ale drahé dědictví po rodičích. I pěstoval jsem útlé mládí její, a blaženi byli dnové naši, a jako člověk pošetilý myslil jsem, že bude štěstí naše věčně trvati. Tu odešel nešťastný Otakar k otcům svým, a lesk domu jeho zatměl se noční tmou, braniborským násilím rozptýlil se dvůr jeho a jako plevy do všech končin rozletěli se věrní sluhové. Já si vynašel tichou skrýši, kdežto jsem chtěl i se sestrou hlavu bezpečně uložiti. Zbytky z minulých dnů měly nás hájiti před prvním nedostatkem, později, myslil jsem, najde se něco, k čemu Kojatovi ruce a rozum postačí. I vedlo se mi na začátku vedle jednoduchých žádostí; ale na dlouho nechtělo štěstí u starého blázna postáti a začalo se ke mně zády točiti.

Markyta dospěla mezi tím k oněm letům, kdežto prý se v srdci dívčím jakási mezera dělává, kterouž nelze jinak zaceliti, nežli dovolením, aby se do ní jiné srdce ukrylo… my sprostí říkáme o takových děvčatech, že se jim chce lásky. I naskytl se tu také člověk, a musel bych lháti, kdybych nechtěl připustit, že byl mladý, švarný, hladkých tváří a ohebného jazyka. I uměl také sladce mluviti, a při tom zněla slova jeho, jakoby je byl čítal z písma svatého. Dívka mu věřila i složila v něho svou veškerou důvěru, a já sám měl bláznovské potěšení, že nalezla člověka, po jehož boku mohla utěšeně kráčeti, kdybych já byl na pouti života nešťastně klopýtnul a potom se do hrobu položil. Ale radost moje byla jako panská přízeň; brzy utekla — utekla za hanebným zrádcem, kterýž Markytu nenadále opustil a zmizel, jakoby ho byla věčnost pohltila. Co jsme se načekali, nahledali! ale čekání a hledání bylo nadarmo. Já se naučil proklínati, hněv a mstyžádost narodily se v srdci mém a popichovaly mě jako jedovatá háďata — já oblekl zase tyhle své staré poctivé šaty a třel se do všech koutů, kde bych nevěrníka vyslídil; ale všecko bylo nadarmo. Markyta mezi tím plakala, štítila se božího dne — a já jí musel všechen poklad bratrské lásky okazovati, jen abych ubohou žebračku před zoufáním uchránil. Když k nám ale konečně vrána přiletěla, tu jsem poznal, že utichuje bolest srdce jejího, ale že jí začíná… hlava bolet. Brzy na to měli jsme tichý pohřeb; ale ubohé děvče myslí pořád, že leží vránin dárek v kolébce, a že jej musí ostříhati, až se nevěrný otec navrátí. Já od té doby nesložil bývalé šaty své; neboť jsou nejpohodlnější pokrývka všeho toho, co mi časem v prsou burácí. S paběrky veselé mysli své pouštím se mezi hluk lidský, a semotam naleznu ještě milosrdnou ruku, kteráž k vůli věrnému sluhovi nešťastného krále do kapsy sáhne.“

Tím dokončil Kojata své vypravování, kteréž hosté jeho s velikým oučastenstvím poslouchali.