Božská komedie/Peklo/Zpěv patnáctý

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Zpěv patnáctý
Autor: Dante Alighieri
Zdroj: Archive.org
Vydáno: Praha, J. Otto 1897
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Po jednom tvrdém kráčíme teď kraji,
dým z říčky té se nad ním vznáší tmavý,
čímž před ohněm tak proud i hráze hájí.

Jak mezi Kadsandem a Bruggem staví
si Flamští proti moři, jež se řítí,
hráz, aby před ní proud ustoupil dravý;

A podél Brenty jak lze hráze zříti,
kterými Padovští své chrání villy,
než Korutanské hory teplo cítí:

Těm hrázím podobné též tyto byly,
ač sotva výšku tu a tloušťku měly,
ať číkoliv je ruce postavily.

Od lesa tak jsme zatím dále spěli, že,
kde on byl, jsem nemoh’ rozeznati,
i kdybych třeba obrátil se celý,

Když duší dav zřím proti nám se bráti,
tak podél hráze do cesty nám vběhly;
jak nový měsíc když nevidíš pláti,

Když večer dva se potkají, tak šlehly
svým po nás zrakem; při tom brvy křiví,
jak starý krejčí na ucho své jehly.

A tato společnost co na nás civí,
byl od jednoho poznán jsem, jenž táhnul
mne za lem šatu křikna: „Jaké divy?“

A ramenem svým on když po mně sáhnul,
já v tahy popálené tváře této
zrak upřev, ruku k jeho lícím nahnul,

Jež, ač v nich množství jizev bylo vseto,
přec poznati jej duchu nebránily,
i pravil jsem: „Vy tady, ser Brunetto?“

A on: „Snad bude vhod ti, synu milý,
když s tebou půjde — tlum ať dále spěje —
zpět Brunetto Latini malou chvíli?“

Já k němu: „Zcela z duše mé se děje;
i posadím se s vámi, jestli chcete,
když ten, s nímž tady kráčím, tomu přeje.“ —

„Ó synu!“ děl, „kdo z této tísně kleté
na chvilku zde se zastaví v svém chvatu,
sto let pak leží, nechť jej oheň hněte.

Jdi, půjdu vedle lemu tvého šatu,
pak dohoním svůj zástup dosti záhy,
jenž s pláčem pro svou věčnou muku lká tu.“

Já netroufal si dolů sejít s dráhy,
bych vedle něho kráčel; hlavu schýle
jsem šel jak člověk, jenž jde v úctě. „Blahý,

On začal, jaký los neb štěstí milé
před smrti tvé dnem dolů sem tě zove,
kdo vede tě, že nemineš se cíle?“

„Tam v žití veselém,“ dím v řeči nové,
„kdys v jednom lesním údolí jsem zbloudil,
než splnili se mého žití dnové.

Když včera ráno z něho jsem se loudil,
při návratu mně bylo toho zříti,
jenž tou mi cestou kráčet domů soudil.“

On: „Za hvězdou když půjdeš, jež ti svítí,
tu nelze tobě přístav slávy minout,
když správně v krásném znamenal jsem žití.

A kdybych nemusil tak záhy zhynout,
tak nebe vida tobě nakloněné,
moh’ dílu tvému odvahou jsem kynout;

Však nevděčné to lidstvo zaslepené,
jež z Fiesoly přišlo v dávné době
a z hor má v sobě cos i od kamene,

Za dobré tvé se vrahem stane tobě,
a právem, nebo nesluší se, fíku
plod sladký v hořkém trní myslit sobě.

Báj zve je rodem slepých smrtelníků,
v němž lakota, pych, závisť nepřestává,
hleď brzy jejich odříkat se zvyků.

V tvém osudu je pro tě taká sláva,
že obě strany budou tebe lačné,
leč daleko od zobce bude tráva.

Zvěř Fiesolská nechť v své zlobě mračné
se zdupe na stlaní, ať nepobrobí
květ v hnojišti svém, jestli klíčit začne,

V němž objeví se símě svaté z doby
těch Římanů, již na těch místech zbyli,
kdy založeno hnízdo také zloby.“ —

„Byť tužby mé se zcela vyplnily,“
já děl: „vy byste lidské těla svazky
byl ještě neopustil, mistře milý!

Neb tkví v mém duchu obraz vaší lásky
ten otcovský a drahý, nenadále
jenž se mnou sdílel ony blahé zkazky,

Jak zvěčňuje se v žití člověk stále,
jak drahé mi to, vždycky zvěstovati
chci, dokud budu živ, ku vaší chvále.

Co o mém žití jste mi řek’, chci psáti
a s druhým výrokem dám jedné paní,
jež, až k ní přijdu, smysl bude znáti.

To, byste věděl, jediné mám přání,
že v každý los chci vzdát se bez prodlení,
jen svědomí když bez viny se chrání.

Ten závdavek mým uším nový není,
nechť lopatou svou jak chce sedlák mává
a Fortuna své kolo, jak chce, mění.“

Tu mistr můj se obrátil, kde pravá
je strana tváře, na mne zrak svůj stavil
řka: „Dobře slyšel ten, kdo pozor dává.“

A dále jda jsem hovorem se bavil
a ptal se Brunetta, kdo z druhů jeho
jsou největší a nejznámější. Pravil:

„Ač slušno je, z nich znáti některého,
však jiné zamlčet se lepší zdá mi;
čas překáží, bys dozvěděl se všeho.

Věz, celkem většinou jsou kněži známí
a učenci, svět druhdy znal jich slávu,
a hříchem tím se poskvrnili sami.

Zde Priscian jde v středu toho davu,
z Accorsy František; tvá touha žárná
když poznat žádá větší hnusnost mravů,

Moh’ viděti jsi toho též, jejž z Arna
k Bacchilionu poslal Sluha sluhů,
kde ochablé své čivy složil, stárna.

I o jiných bych mluvil z toho kruhu,
leč pouť i hovor nemůž' trvat déle,
zřímť nový kouř z písčitých stoupat luhů.

Lid, s nímž se nesmím sejít, jde;
nuž vřele chci „Poklad“ svůj ti ještě poručiti,
víc nežádám si, neb v něm žiju cele."

Pak obrátil se a z těch zdál se býti,
o sukno zelené již běhávají
ve Veroně a v závody se řítí,

Však ne co ztrácejí, leč vyhrávají.