Božská komedie/Peklo/Zpěv šestnáctý

Božská komedie/Peklo Dante Alighieri
Zpěv patnáctý	Zpěv šestnáctý	Zpěv sedmnáctý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv šestnáctý
Autor:	Dante Alighieri
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie: Peklo Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, J. Otto 1897
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Již tam jsem byl, kde vody bouřně hřměly
v kruh jiný padajíce v takém hluku,
jak v plných úlech když se rojí včely,

Tu stíny tři se od jednoho pluku
v ráz oddělily, který táhnul břehem
a toho deště žárnou snášel muku.

I křikl každý nás dostihna během:
„Stůj ty, který zdáš podle šatu býti
se z vlasti naší zhouby plné zběhem!“

Ach, jaké rány na jich těle zříti
mně bylo ort plamenů na nich všady:
i při vzpomínce hruď má bolest cítí.

Můj mistr jejich povšimnul si vády, tvář
ke mně obrátil řka: „V této chvíli
dej pozor, k tem být zdvořilý hleď tady.

A kdyby nebyl oheň, který střílí
zde místa povaha, já řek’ bych, v dáli
spíš ty než oni že máš míti píli.“

Svou starou píseň začli, jak jsme stáli,
a když nás v hlučném dostihnuli reji,
z těl svých před námi všichni kola spjali.

Jak nazí athleti se prohlížejí,
kde vhodně by se mohli zachytnouti,
než spolu tlukou se a porážejí:

Tak každý z nich tvář svoji ke mně kroutí
se toče v kruhu, tak že hrdlo jeho
opačnou stále s nohami šlo poutí.

„Ó jestli bída toho místa zlého,
tvář naše spálená i naše přání“
z nich jeden děl „zhrdnutí dojdou tvého,

Kéž sláva naše tvého ducha sklání,
bys pověděl, kdo jsi, tak jisté živé
že nohy vláčíš pustou pekel plání.

Ten, v jehož stopy kladu nohy chtivé,
ač na něm nahém vše jest popáleno,
byl větším, než ty v mysli tušíš snivé.

Vnuk dobré Qualdrady byl, jeho jmeno
kdys Guidoguerra; v jeho bylo žití
dost myšlenkou i mečem dosaženo.

Ten druhý, kterého zříš písek tříti,
je Thegghiaio Aldobrandi, hlasem svým
na světě víc měl by platen býti.

A v kříži třetí s nimi zde to já jsem,
Jacopo Rusticucci, ženou raněn,
té pych mi nejvíc uškodil svým časem.“

O bych v té chvíli před ohněm byl chráněn,
já mezi ně bych uvrhnul se dolů
a mistrem skok ten nebyl by mi bráněn.

Leč že bych sžehnutý byl od plápolu,
má úzkost zmohla dobrou vůli moji,
jež toužila je obejmouti spolu.

Pak začal jsem: „Ne pohrdání kojí
mou duši, žal však nad vámi ji tráví
a brzy tak on s ní se nerozdvojí,

Neb ještě co mi tento pán můj praví,
já tušil již a pomyslil v té době,
že takých tlum, jak vy jste, zde se staví.

Jsem z vlasti vaší, jmena vaše v zdobě
tak zářící a vaše činy v pýše
a s láskou vždy jsem představoval sobě.

Žluč opouštím, k jablkům sladkým výše
za vůdce svého slibem chci se bráti,
však musím sestoupit dřív v střed té říše.“ —

„V tvých údech má-li duch tvůj dlouho vláti,“
on odpovídal dále na to, „má-li
tvá sláva ještě v příští věky pláti:

Rci, ctnost a mužnost posud přebývá-li
jak druhdy v městě našem, či snad samy
se z něho dávno v plachý útěk daly?

Neb Vilém Borsiere, jenž teprv s námi
čas krátký trpí a tam s druhy pílí,
nás příliš mučí svými rozprávkami.“

„— Lid nový, náhlé výhry zavinily,
že a pýchou nádhera k nám tak se vtírá,
že Florencie teď již nad tím kvílí.“

Tak zvolal jsem, má tvář se zvedla sirá,
a tři, jimž se to odpovedí zdálo,
se dívali, jak na pravdu se zírá.

„Když jindy by tě stálo to tak málo,“
mně všickni řekli, „upokojit jiné,
jsi blah, že hovoříš, co srdce prálo.

Nuž když opustiv tyto kraje stinné
se vrátíš, spatřit hvězdy, v lidská sídla.
když v slovu ‚Tam jsem byl‘ ti radost kyne:

Mluv lidem, jak nás duše tvá zde zhlídla.“
Pak rozlomili kolo, prchající
jich nohy v letu byly jako křídla.

Tak nemohl bys ani ‚Amen‘ říci,
jak zmizeli, a mistr můj měl péči,
dál pošinouti kroky putující.

My málo šli a hukot vody věčí
tak blíže nás již bouřil rozpoutaný,
že sotva svoje slyšeli jsme řeči.

Jak onen proud, jenž vlastním svahem hnaný
jde z hory Viso k východu se žena,
ku Apeninám z levé teče strany,

Se Aquacheta zove u pramena,
než v nižší řečiště svou drahou splyne.
u Forli pak již toho nemá jmena;

Dál přes San Benedetto s hor se řine
a v rokli, kde by asyl pro tisíce
měl býti, s třeskem divokým se vine:

Zde s příkrého se svahu sklánějíce,
jsme poznali, jak sluch nám v krátce času
by zranily ty černé vody hřmíce.

Já hrubý provaz měl jsem kolem pasu,
s nímž, myslil jsem, že chytne ruka smělá
to pestrobarvé zvíře ve zápasu.

Když odvázal jsem provaz ten si s těla,
jak vůdce poručil, dal jsem ho jemu
na husté klubko zatočený zcela.

On v pravo obrácen k propasti lemu
dál trochu od kraje ho dolů hodil
vstříc propasti té jícnu bezednému.

„Ký nový div as dole tam se zrodil,
by s novým kynem souhlasil,“ — dím v taji
„jejž mistr tak svým okem doprovodil?“

Jak opatrní lidé býti mají
zvlášť u těch, již se s činem nespokojí,
leč v myšlenku i duchem pronikají!

On ke mně děl: „Co v mysli tvé se rojí
a co já čekám, tryskne nad skal svahy
a objeví se v krátce tváři tvojí.

Té pravdě vždycky, která má lže tahy,
máš zavřít ústa jí se opíraje:
neb bez viny nás v hanbu vrhá záhy.

Zde mlčet však mi nelze, přísahaje
při této komedii já ti pravím,
kéž s přízní mi se její potká báje:

Já viděl hustým tímto vzduchem tmavým,
jak postava se nesouc vzhůru pluje
i statečnému srdci děsem pravým.

Jak vrací se, kdo časem sestupuje,
by kotvu zveď, již chytly skalin rohy
neb jiného cos, nad čímž moře duje,

Se vzepne výš a k sobě skrčí nohy.