Božská komedie/Peklo/Zpěv čtrnáctý

Božská komedie/Peklo Dante Alighieri
Zpěv třináctý	Zpěv čtrnáctý	Zpěv patnáctý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv čtrnáctý
Autor:	Dante Alighieri
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie: Peklo Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, J. Otto 1897
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Cit lásky ku rodišti tak mne schvátil,
že rozptýlené listí kol jsem sbíral
a tomu, který chraptil již, je vrátil.

A pak jsme došli k mezi, tam, kde svíral
se druhý pruh od třetího se děle,
zde hrozný čin jsem spravednosti zíral.

Bych všecko nové vypověděl cele:
My k nedohledné dospěli jsme pláni,
jež rostlin nevytrpí na svém těle.

Les boluplný kolem ní se sklání,
jak smutný onen příkop kolem něho;
na kraji zde jsme stáli v zadumání.

Tu množství písku tomu podobného
kol půdu krylo, (kam jen oko točím),
jejž tiskla noha Catona kdys ctného.

Ó pomsto Boží, kam jen tady kročím,
zřím, kterak musí před tebou se chvíti,
kdo čte, co mým zde zjevilo se očím!

Já nahých duší stáda musil zříti,
jak naříkala úpěnlivě bolem,
leč každá tresť rozsudků jiných cítí.

Na zádech čásť jich ležela tu kolem,
dál zcela skrčených jsem viděl řady,
díl třetí sem tam chodil tímto dolem.

Kdo chodili, těch více bylo tady,
a méně těch, již na zádech zde byli,
však jazyk jich byl pln hroznější vády.

Na písčinu tu ohně vločky dštily
tak zvolna a tak husté a tak valné
jak hor sníh, když se větry utišily.

Jak Alexandr v Indů zemi dálné
na vojsko své zřel sypat se déšť žhavý
a dopadati k zemi vločky palné

I kázal, aby rychle vojska davy
je zadupaly v zem, neb dřív se zkojil
žár, pokud sám, než v tlumu poletavý:

Tak věčný oheň pomalu se rojil,
až písek vzplál jím, jako pod ocelí
lunt vznítí se; tím bolest jejich zdvojil.

Jich ruce v tanci třásly se a chvěly,
teď zde, teď tam, bez klidu, bez ustání,
a nové plameny vždy střásti chtěly.

Dím: „Mistře můj, před kterým vše se sklání,
jen demonů ne tlupa zarputilá,
jichž u brány tam vstříc nám znělo lání,

Ten velký kdo jest, jehož ohně síla
se nezdá tknout, jenž leží mračen, křivý,
vzdor jehož posud prška nezlomila?“

Tu vida on, že losu jeho chtivý
jsem vůdce svého ptal se, s křikem pravil:
„Zde mrtvý taký jsem, jak byl jsem živý.

Kováře svého kdyby Joviš znavil,
od něhož ostrý blesk vzal rozhněvaný,
jenž poslední den žití mého strávil,

Byť na druhé též křičel na vše strany,
zmdlel všecky v černé výhni Mongibolla:
‚Sem! pomoz! Vulkáne můj milovaný!‘

Jak v bitvě u Flegry byť zevšad hřměla
těch nejostřejších blesků na mne vřava,
msta jeho málo radosti by měla.“ —

Tu hlasem silným vůdce provolává,
jejž neslyšel jsem před tím nikdy zníti:
„O Capanee, tím, že nepřestává

Tvá hrdost, větší trest se na tě řítí,
neb sotva větší muka než tvé lání
by vhodný trest za vztek tvůj mohla býti!“

Pak s jemnějším rtem hned se ke mně sklání:
„Toť jeden z oněch sedmi králů,
Theby již oblehali, jenž v svém vzdorování

Jak zhrdal, posud zhrdá Bohem v nebi,
však zdobou vhodnou, jak jsem řekl jemu,
jsou jeho prsoum jeho vztek a škleby.

Teď za mnou pojď, však pozor, by se všemu
žhoucímu písku vyhnul krok tvůj smělý,
jdi nejtěsněji podél lesa lemu.“

Tak mlčky šli jsme tam až, kde jsme zřeli,
že z lesa pramení se říčka malá,
nach jejíž posud děs muj vzbouzí celý.

Jak z Bulicame bystřina se vzpjala,
již nevěstky si spolu rozdělují,
tak ona říčka pískem dál se hnala.

Jí kameny kraj i dno obrubují
i svahy oba, břehu strany obě,
že tady přechod jest, hned pozoruji.

„Ze všeho, co jsem ukazoval tobě,
co spolu onou vstoupili jsme branou,
jež každému jest volná v každé době,

Tvůj zrak neviděl věc tak nevídanou,
jak tato říčka, jejíž povrch hasí
a plameny vše ničí jednou ranou.“

Tím slovem vůdce můj se ke mně hlásí;
i prosil jsem ho, by mi podal stravy,
po které lačním již tak dlouhé časy.

„Jest zpustošena země v moři,“ praví
on ke mně, „která Kreta nazývá se,
pod jejímž králem svět znal čisté mravy.

Tam hora stojí, v řek a listí kráse
dřív stkvěla se a Ida zvána byla,
teď zpustlá věci staré podobá se.

Za věrnou kolébku tu vyvolila
pro syna svého Rhea starostlivá,
když lkal, křik dělala, by lip jej skryla.

V té hory nitru velký kmet se skrývá,
jenž k Damietě obrací svá záda,
a jak v zrcadlo své se na Řím dívá.

Z jemného zlata jeho leb se skládá,
z čistého stříbra hruď a paže dvojí,
až ku rozkroku rudá měď převládá.

Ze železa až dolů vše se pojí,
a pouze jeho noha pravá z hlíny,
víc vzpřímen na ní než na druhé stojí.

Jen zlato vyjímaje každý jiný
díl trhlinu má, která slzy roní,
jež smíšeny skal prožírají klíny.

Jich spád se valem v údolí to kloní,
kde Acheron, Styx s Flegetonem tvoří,
viz úzkou strouhu tu, jak tekou do ní.

Až, hloub kde nelze stoupat, když se vnoří,
jsou Kokytem, ten močál na tě čeká,
sám uzříš jej; tož řeč má slovy spoří.“

Já k němu zase děl: „Když tato řeka
zdroj v našem světě má, ó rci, můj druhu,
proč teprv zde nám viditelná stéká?“

On ke mně: „Dobře víš, my jdeme v kruhu
a nechť jsi vždy se v levo otáčeje
dost hluboko již vstoupil v pekla luhu,

Přec okruh celý neprošeďs. Dál spěje
když novou uzříš věc, tu udivení
se nesmí tknouti tvého obličeje.“

Já zase: „Mistře, Lethe kde se pění
a Flegeton? Neb o jedné jsi němý,
o druhé, díš, z těch slz že má své vření?“

On: „Otázka tvá každá milá je mi.
Na jednu by ti měla odvět dáti
ta rudá voda svými peřejemi.

Ty jinde uvidíš zdroj Lethy státi,
tam duše, která, když se z viny kaje,
se vnoří v lázeň, z níž se čistá vrátí.“

Pak děl: „Jest čas se obrátiti z háje;
bys vždycky za mnou kráčel, dej si práci,
nám stezku skytnou nehořící kraje,

Nad kterými se každý plápol ztrácí.“