Božská komedie/Peklo/Zpěv třináctý

Božská komedie/Peklo Dante Alighieri
Zpěv dvanáctý	Zpěv třináctý	Zpěv čtrnáctý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv třináctý
Autor:	Dante Alighieri
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie: Peklo Online na Internet Archive
Vydáno:	1897
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Nedospěl Nessus k břehu druhé strany
a v tmavý les již další pouť nás vede,
jenž stezkou žádnou nebyl znamenaný.

Ne listí zelené, leč barvy hnědé,
ne hladká snět, leč drsná se tu sklání,
ne na ní plod, leč ostny s jedem šedé.

Houšť taká nemůž' divé zvěři ani
být vlastí, která u Ceciny zdroje
a Corneta se vzdělaných niv straní.

Jen Harpyje tu staví hnízdo svoje,
jež budoucích škod zvěstujíce báji
kdys zahnaly od Strofad syny Troje.

Ty velká křídla, tvář, krk lidské mají,
spár na nohou, břich opeřený; v žale
na podivných těch stromech děsně štkají.

Můj dobrý mistr: „Nežli stoupíš dále“ —
zas mluvit začal — „věz, teď v druhém pruhu
jsi octnul se a setrváš v něm stále,

Až k písčitému dostaneš se luhu.
Kol dohře hleď a uzříš udivený,
co sotva bys mi uvěřil, můj druhu!“

A se všech stran jsem slyšel teskné steny,
však nezřel nikoho ni blíž, ni v dáli,
i stál jsem proto celý pomatený.

Já mním, že mnil on, já že mním, to lkali
kdes lidé v husté toho lesa šeři,
jenž zrakům našim v křovinách se halí.

I řek’ můj mistr: „Na některém keři,
když ulomíš si snítku, jež tam klíčí,
hned bludným shledáš, co teď duch tvůj věří.“

Jen trochu málo ruka má se vztyčí,
z velkého keře malým trh’ jsem prutem.
„Co škubeš mne?“ peň jeho na mne křičí.

A načež celý zčernal krve rmutem.
a jal se křičet: „Nač mne trháš tady,
což není soucitu v tvém srdci krutém?

Kdys lidé byli jsme, teď kmenů řady,
víc soucitu tvá ruka natažená
mít měla, byť i duše naše hady!“

Jak syrová louč, která zapálená
na jedné straně, s druhé strany svojí
lká vzduchem, jenž z ní vychází, a stená:

Tak z oné rány vespolek se rojí
krev s řečí; ruka má snět upustila,
i stál jsem jako člověk, jenž se bojí.

„By dřív to jeho mysl uvěřila,“
můj mudřec děl, „ty, duše zdrána v zlobě,
co jen má píseň jemu oznámila,

On nebyl by své ruky vztáhl k tobě,
mne svedla neslýchaná věc, jej míti
ku činu, jenž mne tíží v této době.

Nuž rci, kdo’s byla, on můž' osvěžiti
za pokání tvou pověsť v světě cele,
neb dovoleno jest mu nazpět jíti.“

A kmen: „Tvůj sladký hovor láká vřele,
že mlčet nelze: nezazlete slovu,
když v hovoru svém prodlím trochu déle.

Jsem ten, jenž oba klíče k Fridrichovu
měl ku srdci, hned tiše otvíraje
aneb je jimi zavíraje znovu,

Že nikdo nemoh’ vniknout v jeho taje,
až utratil jsem tepny své i žíly,
ten slavný úřad věrně zastávaje.

Však nevěstka, jež nikdy neuchýlí
zrak chlipný od císaře, ta smrt stálá
všech dvorů, a ten zločin, ze vší síly

Všech mysli proti mně tak rozhárala,
že rozháráni rozhárali pána,
až plesná pocta smutkem se mi stala.

Má duše v chvíli jedné rozervána
mníc ujít smrtí svému pokoření,
bez křivdy v křivdu k sobě byla hnána.

U nových kořenů na tomto kmeni
vám přisahám, že věrnost k mému pánu,
již zasloužil, nepřišla v porušení.

A opustí-li kdo z vás pekel bránu,
mou obnov paměť, jež tlí dávno v hrobě,
na závisti té zkázyplnou ránu.“

Pak čekal a když v krátké mlčel době,
děl básník: „Pospěš, času je zde škoda,
a mluv a ptej se, jak jest libo tobě.“

Já k němu na to: „Je-li v tom tvá shoda,
a sám ptej se na to, co mne upokojí,
mně nelze mluvit, neb mne soucit bodá.“

On začal: „Má-li splnit vůli tvoji,
co žádáš na něm, duchu uvězněný,
kéž v tom tvůj hovor naše přání skojí,

Bys řek’ nám, jak jsou duše upevněny
zde v těchto sukách; pak jestli má těchu
z nich některý, že bude uvolněný?“

Kmen vydychnul tu u hlubokém vzdechu
vzdech byl jak vítr a v tom slova zněla:
„Vám odpověď chci vhodnou dáti v spěchu.

Když spurná duše vyprostí se z těla,
jež vlastní vůlí v zaslepení zničí,
v kruh sedmý šle ji Minos, v místa ztmělá.

V hvozd tento padne, proti svému chtíči,
jen tam, kam sama náhoda ji hodí,
kde rychle jako zrnko špaldy klíčí.

Jak výhon a pak jako keř se zrodí,
jí na listí dav harpyjí se pase,
jenž bolest dělá jí a bol z ní vodí.

Pro tělo své my přijdem v onom čase,
však neoblečem sebe v schránku jeho,
neb člověk co si vzal, mít nemůž' zase,

Sem přivléknem svá těla, v příšerného
klín lesa tohoto je pověsíme
na trnový keř stínu zmučeného.“

Co ještě s pozorností na strom zříme,
že ještě cosi jiného nám poví,
hlas podivný nám v zlekaný sluch hříme.

Jak z číhané když slyší ten, kdo loví,
že vepř se blíží v honby divém ržáni,
jež činí zvěř a praskající křoví:

Dva stínové tu nazí, poškrábaní
se s leva prudce hnali, běh jich lítý
vše mříže lesa trhal v pospíchání.

„Spěš, smrti, spěš!“ křik zavzněl ostražitý,
a jiný, jemuž dlouho se to zdálo,
„Ó Lano!“ křičel, „tak jsi nebyl hbitý

U Toppo v tanci!“ Když měl dechu málo,
se zastavil a spojil na skupení
se křovím, které po boku mu stálo.

Les černých psů byl plný v okamžení;
jak lační chrti ku předu se hnali,
když s řetězu se urvou rozvzteklení.

A v toho, jenž se skrčil, zuby vťali
kus po kuse jej divě trhajíce,
a s údy těmi v útěk se pak dali.

Můj vůdce za ruku mne ujav, líce
obrátil ku keři a krok svůj stavil,
ten keř krev plakal darmo víc a více.

„Ó Jacopo ze Sant Andrea“ — pravil,
„že chránil jsem tě, byla pomoc lichá;
jest vinou mou, že’s tak svůj život strávil?“

Když mistr nad ním zastavil se zticha,
děl: „Kdo jsi byl, že každá tvoje rána
s tak boluplným hovorem krev dýchá?“

K nám pravil on: „ó duše, kterým přána
jest volnost, zřít mé pohanění celé,
jímž clona listí s těla mého rvána,

Ó sebeřte je, za to prosím vřele!
Já z města jsem, které patrona svého
kdys vyměnilo Jana za Křtitele.

Svým uměním mu sdělí mnoho zlého
na mostě Arna kdyby nezůstala
ta stopa jediná ze sochy jeho,

Vše práce, která město zakládala
na rumech, Attila jež nechal mstící,
by zbytečnou se záhy ukázala.

Já udělal si z domu šibenici.“