Božská komedie/Očistec/Zpěv třicátý

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Očistec
Podtitulek: Zpěv třicátý
Autor: Dante Alighieri
Původní titulek: Divina Commedia. Purgatorio. Canto ventinovesimo
Zdroj: ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Očistec. Praha: J. Otto, 1929. s. 150–155.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Jak sedmihvězdí to prvního nebe,
bez východu jež svítí, bez západu
a vyjma vinou, mhou neskrývá sebe,

A každému zde věrnou dává radu,
by povinnosti dbal, jak ve vln víru
tam řídí hvězda u kormidla vládu,

Se zastavilo; dav ten, v srdci víru,
jenž kráčel mezi ním a Nohem spolu,
se k vozu obrátil co k svému míru.

A jeden z nich jak s nebe poslán dolů,
Veni sponsa de Libano“ tak v pění
po třikrát zvolal, za ním všickni v kolu.

Jak svatí při andělské trouby znění
se náhle vztyčí každý ve své skrýši,
jich nový hlas se v allelujah změní:

Na božském voze pozvedlo se k výši
sto jiných hned ad vocem tanti senis
tož sluhů, poslů z ráje věčných říší.

I zpívali: „Benedictus qui venis
a do kola kol házejíce kvítí:
Manibus o date lilia plenis!

Já viděl již, co mladý den se nítí,
jak strana východní plá v růží roji
a nebe jasnou veselostí svítí

A Slunce tvář se zvedá ve závoji,
že moh’ jsem dlouho v páry jemné řase
naň upírati zřítelnici svoji.

Pod mrakem květin, jichž déšť rozlétá se
z andělských rukou stále svěží, nový
výš stoupá, a klesaje rozprchá se.

V závoji bílém, věnec olivový
na skráni, v plášti zeleném zřím paní,
jak oheň háv ji šatil purpurový.

Můj duch, jenž v teskném žití putování
tak dlouhý čas se bez ní v temno řítil
a nezachvěl se v sladkém omdlévání,

Ač její tvář svým okem nezachytil,
přec tajnou silou, která z ní se lila,
zas nesmírnou moc staré lásky cítil.

Jak oči moje tato jala síla,
tak mohutná, jež, sotva z dětství šatů
jsem vykročil, mé srdce poranila,

Já s úctou v levo obrátil se v chvatu,
s tou úctou, s kterou k matce běží dítě,
když bojí se, neb žal má nebo ztrátu,

Bych Virgilu řek’: „Drachmu krve stěží
bys našel ve mně, jež se nezachvěla,
tak staré lásky žár zas cítím svěží.“

Však darmo kolem zřítelnice zřela,
mne Virgil opustil, nejsladší, drahý,
ten, jemuž vzdala se má duše celá.

Vše, pramáti co ztratila tak záhy,
nic nezmohlo, zas v slzách moje líce,
již dříve pozbavené slzí vláhy.

— „Ó Dante! Virgila že nemáš více,
to neplač, pro meč jiný nechť se rodí
slz proudy a tvé rosí zřítelnice! —“

Jak admirála, jenž na přídě lodi
a hned na zadku pozorně se dívá
a ku práci lid povzbuzuje chodí,

Na levém kraji vozu co zaznívá
zvuk jména mého (nutností jen hnaný
jsem psal je čtenáři!), kde květů splývá

Déšť, ženu vidím státi, nad ní stkaný
ten oblak z květů andělských, ta oči
mně obrací vstříc z druhé břehu strany,

Leč tak, pro závoj, který se jí točí
se skrání, Minervy spjat listím celý,
že moje oko nezcela ji zočí.

Cos pyšně královského v sobě měly
posuňky její, jak ten, který líčí
jen chladnost řeči tlumí příval vřelý.

— „Jen na mně hleď, zříš ovšem Beatrici;
jak’s uráčil se tuto horu slézti?
Což nevíš, zde že lidské štěstí klíčí?“ —

V zdroj čistý musil oči své jsem vésti,
leč spatřiv sebe, upřel jsem je v trávu:
tak velký stud má skráň musila nésti.

Jak matka zdá se bezcitného mravu
na syna býti, ona ke mně zdá se,
neb hořká láska hořkou mívá šťávu.

I mlčela, zpěv andělský v sluch zase
ni zazněl: In te Domine speravi,
leč u slov pedes meos zamlká se.

Jak sníh zamrzá mezi kmenů davy
na horách Italských, kdy ostře zavyl
vír větrů Slavonských a pak se taví

A zvolna ztrácí, jak by sám se ztrávil,
když země, jež stín ztrácí, teplem dýchá,
že zdá se, jakby oheň svíčku tavil:

Tak bez vzdechů a slzí byl jsem zticha
při zpěvu těch, kteří dle věčných kruhů
svůj řídí zpěv, zdroj jehož nevysýchá;

Leč když jsem cítil, v písni rajských sluhů
že soucit zní a větší, než by řekli:
— „Proč, ženo, tak jej trápíš v rajském luhu?“ —

Tu v úzkosti se moje smysly lekly,
led kol mé hrudi na dech, vodu splynul,
ten ústy, zraky proudy její tekly.

Zjev její pevně z levé vozu kynul
a k zbožným duchům na to zazněl blaze
a řečí tou se její hovor vinul:

— „V dnu věčném bdíte v neunavné snaze,
že sen ni noc vám neuloupí kroků,
jež učinit věk musí na své dráze,

Tož onomu, jenž slzy tají v oku,
víc odpověď má, by mne chápal, svědčí,
by s vinou bolest v jednom spěla toku.

Ne působením velkých sfer a péčí,
jež každé símě vůbec k cíli vedou
dle oběhu hvězd, leč milostí větší

A zvláštní, před níž každá milost bledou,
tou, k dešťům svým jež tam až mívá páry,
že postihnout jich oči nedovedou,

Ten zahrnutý takými byl dary
v svém žití novém, každá schopnost pravá
že mohla vždy cíl dobrý mít a jarý:

Leč semenem zlým půda zemská stává
se horší, nevzdělaná, zdivočilá,
čím vnitřní síla bujnosti jí dává.

Čas nějaký já jsem ho povznášela
svým pohledem, co zornice má plála,
jsem po dobré jej cestě provázela.

Leč na prahu když druhé již jsem stála
své mladosti a život proměnila,
tu jeho duše jiným hned se vzdala.

Když z těla k duchům pak jsem vystoupila
a krása více ve mně vzrostla s ctností,
míň příjemnou a drahou mu jsem byla,

On obrátil své kroky k nepravosti,
za dobra klamným zdáním šlo jen tělo,
jež nedalo, co slibovalo dosti.

A nespomohlo, že jej probouzelo
v snech k dobru mého ducha působení
tak málo jemu na tom záleželo!

Již klesl tak, že k jeho napravení
vše marné bylo, leda ukázati
mu zatracenců těžká utrpení.

Na bránu mrtvých šla jsem zaklepati
u toho, který sem jej vedl, smělá
jsem začla v slzách naříkat a lkáti.

A zrušen byl by zákon Boha zcela,
byť Lethe přešla se a krmě taká
se bez pokuty okusiti měla

Té lítosti, jež hořké slzy láká.“ —