Božská komedie/Očistec/Zpěv třicátý první

Božská komedie – Očistec Dante Alighieri
Zpěv třicátý	Zpěv třicátý první	Zpěv třicátý druhý

Údaje o textu
Titulek:	Očistec
Podtitulek:	Zpěv třicátý první
Autor:	Dante Alighieri
Původní titulek:	Divina Commedia. Purgatorio. Canto trentunesimo
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Očistec. Praha: J. Otto, 1929. s. 155–160.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

— „Ty, jenž dlíš tam na svaté řeky břehu,“ —
(hrot obrácejíc ke mně svojí řeči,
jež ostřím kruta byla ve svém šlehu,)

Tak začala zas bez přestávky věčí:
— „Mluv, pravdou to? Teď ať tvá zpověď pojí
se s obžalobou takou! — „Věru v křeči

Se pletla síla má, řeč zvedám svoji,
leč hlas můj sotva zvednut hasne dříve,
než jeho moh’ jsem pohybovat stroji.

Počkavši trochu řekla: — „Proč tak snivé
jsi mysli? Mluv, neb upomínka smutná
ti není smyta vlnou vody živé! —“

Strach s zahanbením, směs to věru rmutná,
mi ano takové z úst vytlačily,
je poznat, forma zraku byla nutná.

Jak u luku, jenž příliš napjat v chvíli,
kdy spustí struna, hned se oblouk láme
a šipka s menší silou letí k cíli:

Tak zdrcen byl jsem tíhou viny samé
a slzy moje tekly s vzdechy mými
a na své dráze mne i hlas můj klame.

Pak ona: — „S city mnou ti vnuknutými,
jež učily tě Dobro milovati,
jež všeho vrch, kam s tužbami jdem svými,

Jakými příkopy se’s musil bráti,
a řetězy, že v dobru dále spěti
jsi každé naděje se musil vzdáti?

A jakých úlev jsi moh’ obdržeti,
Co lepšího na jiných duše zřela,
že za jiným jen vždy tvá choutka letí?“ —

Tu hořkým vzdechem ňadra má se chvěla
a sotva mluvit nadešla mi síla
a stěží ústa mluvení tvar měla.

Zde chtíti mlčením neb zapíráním
krýt zpověď svoji, úspěchem se mine,
to před tím soudcem marným namáháním.

Leč obžaloba když se sama line
z úst hříšníka, tu proti ostří záhy
ve zdejším soudu kola běh se šine.

Leč víc bys rděl se z bludné svojí dráhy
a podruhé by Siren lákající
zpěv silnějšímu již byl méně drahý:

Slož símě pláče nyní se svých lící
a uslyš, kterak ku opaku mělo
tě pobádat mé tělo v hrobě tlící.

Ó ničím umění tě nerozchvělo,
ni příroda, jak sličné údy moje,
v nichž žila jsem, teď prach jest moje tělo.

A smrtí mou nejvyšší slasti zdroje
když tobě ucpány, ký předmět země
směl přilákati tebe v sítě svoje?

Tys ovšem měl se obrátiti ke mně
při prvním šípu světských pokušení,
neb hostilo mne nebešťanů plémě,

Ne dát si ohnout křídla k obdržení
ran nových k vůli dívky plaché kráse,
neb jiných marností, jimž stání není!

Na výstřely dva neb tři ve úžase
snad čeká ptáček, před starými ptáky
však nadarmo síť s lukem napíná se! —“

Jak děti studem němé sklopí zraky
a v lítosti svou vinu uznávají
a mlčky poslouchají, stál jsem taky.

A ona děla: — „Jestli umdlévají
tvé smysly bolem od slyšení, výše
vous zvedni, ať se patřením víc kají!

S překážkou menší, náš když vítr dýše,
duh ohromný se na skalisku kácí,
neb vítr zaduje-li z Jarba říše,

Hned brada moje k ní se výše vrací,
a vousem obličej když zváti chtěla,
jed řeči poznat malou měl jsem práci.

A moje tvář jak se k ní obracela,
že andělové od házení květů
ustali, moje zřítelnice zřela.

A plachý zrak můj viděl jako v letu,
jak Beatrice k Nohu obrácena,
jenž jedna osoba jest dvojích světů,

Za řekou tam ve závoj zahalena,
i sebe předčí krásou svou, se zdálo,
jak nad každou dřív byla povýšena.

Sta kopřiv lítosti mi srdce žhalo,
že všecko, co jsem nejvíc milovával,
mi jed a hnus jen v hloubi srdce slalo

Mých vin poznání taký bolu nával
mi vzkřísilo, že zničen jsem se zřítil,
jak bylo mi, ví, kdo mi bol ten dával.

Když, smysly že se vrátily, jsem cítil,
zřím onu, již jsem samotnou zřel, paní,
ta děla: — „Pozor, bys mne pevně chytil!“

Až po hrdlo mne v řeku strhla dlaní,
a za sebou mne táhnouc lehce, hravě
jak člunek tkalce vodní spěla plání.

Ku břehu blaženému blíž se plavě,
já Asperges me sladce slyšel pěti,
že mysliť to, ni popsat nelze právě.

I otevřela náruč, ve objetí
mou chytla hlavu a mne ponořila
že vodu polykal jsem, ve zápětí

Pak okoupaného mne postavila
do oněch krásných čtyr luzného kruhu,
z nichž každá svojím ramenem mne kryla.

„Zde nymfy jsme a hvězdy v nebes luhu,
než Beatrice sestoupila v žití,
my určeny již její na obsluhu.

Před její zrak tě uvedem, tam zříti
ve sladké světlo by tvé vnikly oči,
tři, hloub jež zří, ti musí přiostřiti.“

Tak zpívajíce začly a již kročí
ku hrudi Noha s nimi krok můj smělý,
zkad Beatrice na nás zrak svůj točí.

A řekly: „Hleď, by dle libosti zřely
tvé oči, před smaragdy stojíš právě,
z nichž Amora tě kdys ranily střely.“ —

A přání tisíc nad plameny žhavě
mé oči táhlo k oněm v touhy stesku,
leč na Nohu vždy tkvěly. V plné slávě

Jak ve zrcadle slunce v čaroblesku
se zhlíží, tak v nich zhlížel se Noh svatý
a dvojitý hned v tom hned v onom lesku.

Ó čtenáři, jak žasem byl jsem jatý,
když předmět ten jsem viděl klidný v sobě,
a v obraze svém novou změnou vzňatý!

Co udivena v plesu duše v mdlobě
té nadpozemské okoušela stravy,
jež nasytí, pak zbouzí hlad v též době,

Rod vyšší zjevujíce v tanec hravý
tři ony pustily se, k nebeskému
pak tanci jejich zpěv se pojil smavý:

„— Zrak svatý, Beatrice, obrať k němu,
hle, miláček tvůj věrný tady stojí,
co kroků udělal on k cíli svému!

Ty z milosti nám prokaž milost svoji
a odhal tvář, by druhou spatřil krásu,
již tajíš před ním stále ve závoji! —“

Ó záře věčného, živého jasu,
kdo v zřídle Mus moh’ plným douškem píti,
kdo zšedivěti tak moh’ na Parnassu,

By ducha spjatého se nezdál míti,
tě popsat chtěje, jak’s přede mnou byla,
kde nepřestanou sféry v souzvuk zníti,

Když’s vzduchu volně tvář svou odhalila?