Božská komedie/Očistec/Zpěv dvacátý devátý

Božská komedie – Očistec Dante Alighieri
Zpěv dvacátý osmý	Zpěv dvacátý devátý	Zpěv třicátý

Údaje o textu
Titulek:	Očistec
Podtitulek:	Zpěv dvacátý devátý
Autor:	Dante Alighieri
Původní titulek:	Divina Commedia. Purgatorio. Canto ventinovesimo
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Očistec. Praha: J. Otto, 1929. s. 145–150.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Ta zpívajíc jak žena láskou jata
řeč svoji zakončila slovy těmi:
„Beati quorum tecta sunt peccata.“

Jak nymfy, které stromů haluzemi
se v lesích míhají, ta slunce hledá,
a jiná opět stín, kde padá k zemi:

Tak vznášela se; hle, jak svůj krok zvedá
po břehu proti řece, šel jsem za ní,
krok malý s jejím malým v souzvuk veda.

Sto kroků tak jsme nešli spolu ani,
když stejně v tom se břehy obracely,
čímž ku východu moje pouť se sklání.

Ni pochod náš tak dlouhý nebyl celý,
když paní ke mně tvář svou obrátila
řkouc: „Bratře, viz a napni sluch svůj bdělý!“ —

Hle, mocná záře v tom se náhle lila
skrz velký les a na všech stranách plála
tak, že se blýská, duše moje mnila.

Leč blýskavice přejde, není stálá,
a tato záře rostla víc a dále.
Co asi je to? duše má se ptala.

A sladká melodie zněla stále
tím zářným vzduchem, Evy vzdor z vší síly
jsem kárati zde musil v těžkém žale,

Jež sama žena, stvořena před chvílí
pod závojem být nesnesla, kdy cele
i země s nebem v poslušenství žily.

By pokorna jej snesla, tyto skvělé
a nevýslovné slasti rajských prahů
dřív moh’ jsem míti a je cítit déle.

Co tak jsem kráčel na svém retu vláhu
těch prvotin nebeských plesů nesa
a roztoužený po větším jsa blahu:

Hle, vzduch jak oheň vznícen v stínech lesa
plál do zelených ratolestí řady,
ó slyš, zvuk sladký kterak v písni plesá!

Ó svaté Musy, jestli kdy jsem hlady
a zimou, bděním strádal pro vás v žití,
teď odměnou chci, nyní čas je tady,

By Helikon mi chtěl zdroj otevříti,
mně pomoci svým sborem Uranie,
do veršů dát, co těžko duši sníti.

Dál vzdálenost, jež zraku věci kryje,
mne klamem sedmi zlatých stromů víže,
jich lesk, ač vzdálený byl, v zrak mi bije.

Leč chůzí svou když stanul jsem jím blíže,
že předmět společný, jenž smysly šálí,
neztrácel dálkou více, bez obtíže

Tu síla, která odhaduje, v dáli
tam sedm zlatých svícnů rozeznává
a v hlasech zpěvu Hosanna zpěv stálý.

Hle, s výše plála svítilna ta žhavá
jsouc jasnější než měsíc, svojí září
když v úplňku noc jasnou obetkává.

Já ku Virgilu s udivenou tváří
se obrátil, však rovněž ve úžase
na líci jeho týž se podiv sváří.

Ku divům těm pak obrátil zrak zase,
jež volněji a slavněji k nám spěly,
než mladé nevěsty jdou v plné kráse.

A žena děla: — „Proč tak vzplanul’s celý
při pohledu na tato světla živá
a nezříš, za nimi čím pln hvozd ztmělý?“

Lid zřel jsem, jaká řada vážná, snivá,
šli za vůdcem svým oděni v šat bílý,
zář neobvyklá na světě z nich splývá!

Na levo vlny v stříbrolesku byly,
jak v zrcadle mou levou tmavou stranu
obrážely, když zrak můj k nim se chýlí.

Na břehu ve své dráze tomu stanu;
že pouze překážkou mi řeka byla,
tož, bych líp viděl, zastavit krok planu.

A plaménky zřím, kterak poskočila
v před hra jich pestrá, na vzduch malovaný
jak štětcem pruhy táhlé vykouzlila,

Že sedmi fábory byl vykládaný
v těch barvách, z kterých slunce má luk zlatý
a Delia svůj zářící pás tkaný.

Ty prapory víc v dálku byly vzňaty,
než postih’ zrak můj, a dle mého zdání
na deset kroků krajní skály vzpjaty.

A v tomto rajském, jak je líčím, plání
šlo dvacet čtyři kmetů po dvou v řadě,
květ lilií se točil jim kol skrání.

„Jsi požehnána!“ pěli pohromadě,
„z dcer Adama, žehnána vínkem slávy
v svých nekonečných vděků luzné vnadě!“

Když květiny a jiné svěží trávy
na břehu řeky proti mně již déle
ty vyvolené nehostily davy,

Jak šerem zvolna na obloze ztmělé
za hvězdou hvězda plá, tak zřel jsem čtyři
jít zvířata, ta měla na svém čele

Kol svěží lupení, a kol nich víří
šest křídel očí plných, takovými
by Argus žil, tak zřel by. Málo hýří

Při popisu těch zvířat zpěv můj rýmy,
ó čtenáři, neb jiný výdaj nový
mne nutí tady, abych spořil jimi.

Čti, bližší zvědět chceš-li, v prorokovi,
jak přihnaly se od chladného kraje
ve mraku, větru, ohni; svými slovy

Jak popsal on je, přišly v tyto háje,
s tím rozdílem, kde o křídlech řeč je mi,
ne s ním, leč s Janem zpěv můj v souhlas hraje

A prostor, jenž byl mezi čtyřmi těmi,
vůz dvoukolý, vítězný vyplňoval,
jejž hrdlem táhnul Noh a vždycky třemi

A třemi pruhy křídla prostrkoval
a prostředkem ta barvami se vila,
že žádný pruh svým peřím nestajoval.

Ta v nedohledno roztažena byla.
Co ptačí na něm, zlaté byly údy,
na druhých s nachem plála barva bílá.

S tak skvostným vozem Afrikana trudy
Řím neodměnil, August neměl taký,
ba proti němu Slunce vůz je chudý,

Jenž sjeda s dráhy spálen mezi mraky,
když na pokorné Země žalné lkání
byl tajně spravedliv Zev nad oblaky.

U kola pravého tři vidím Paní,
ty tančily, z nich první žárem žhoucí,
že skoro celá splývala v to plání.

A druhá, jež v té záři stála vroucí,
jak ze smaragdu plášť i tělo měla,
sníh padlý byla třetí, běloskvoucí.

Teď, zdálo se, je vedla stříbroskvělá,
teď ohnivá a zpěvem této právě,
buď rychleji buď volněj’ pouť jich spěla.

U levého pak čtyry panny hravě
rej vedly v rudém hávu podle písně
té, která z nich tři oči měla v hlavě.

A trochu blíže popsané té tísně
dva kmety zřel jsem různém ve obleku
v témž posuňku; jenž kyne vážně, přísně,

Ten z Hippokrata zdál se býti reků,
jejž příroda té zvěři darovala,
jíž nejvíc dobra přeje ze svých vděků.

Tvář druhého zas opak zvěstovala,
meč zářící a ostrý v ruce třímal,
až hrůza mne na břehu druhém jala.

Čtyř kmetů pokorných zjev můj zrak jímal,
sám s moudrou tváří stařec šel za všemi
a kráčel zvolna a v své chůzi dřímal.

A sedm starců těchto šaty těmi
jak první tlum oděno bylo, sami
jen skráň neměli tkanou liliemi,

Leč růžemi a z nachu květinami,
a přísahal bys, z dálky že jim svítí
a divně hoří cosi nad brvami.

A vůz ten proti mně když stál již, zníti
hrom slyšel jsem; jakmile zvuk ten skanul,
ctný sbor, jak zákaz měl by dále jíti.

S prvními prapory tu rázem stanul.