Božská komedie/Očistec/Zpěv patnáctý

Božská komedie – Očistec Dante Alighieri
Zpěv čtrnáctý	Zpěv patnáctý	Zpěv šestnáctý

Údaje o textu
Titulek:	Očistec
Podtitulek:	Zpěv patnáctý
Autor:	Dante Alighieri
Původní titulek:	Divina Commedia. Purgatorio. Canto quindicesimo
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Očistec. Praha: J. Otto, 1929. s. 75–80.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Jak mnoho ke konci hodiny třetí
od počátku dne sfera cesty dělá,
jež jako dítě žertujíc v kruh letí:

Tak mnoho koule slunce ujít měla
z denního běhu svého podvečerem.
Tam nešpor čas byl a zde půlnoc stmělá.

Zář na nos padá nám, jak dál se berem,
neb tak jsme obešli tu horu celou,
že západním teď kráčeli jsme směrem.

Tu ucítil jsem, kterak září skvělou
víc stižena má byla skráň než dříve,
co přijde, ždál jsem s myslí rozechvělou.

Ku výši obočí hned ruce chtivé,
jsem zved’ a stinidlo si dělal dlaní,
před světlem bych skryl oko nedůtklivé.

Jak od zrcadla neb od vodních plání
se paprsk nazpět v stejnou výši zvedá,
jak odražen byl ve svém dopadání,

A protivný cíl dráze svojí hledá
od kolmice v témž směru dál se chýle,
jak zkušenost nás učí nebo věda:

Tak světlem že jsem raněn této chvíle,
jež přede mnou že odraženo, hádám,
jen v útěk proto zrakem svojím píle.

„— Můj sladký Otče, co to jest?“ hned badám,
„že před tím nemohu svých očí skrýti,
a jež k nám šine se, kam nohu vkládám?“ —

„Ó nediv se, že tebe oslniti
můž’ ještě sluha nebes; posel to je,“
on děl, „jenž zve nás výše vystoupiti.

Již brzy nazírání v jejich roje
ti těžkým nebude, spíš takou slastí,
jak snésti dovedou jen city tvoje!“ —

Již dostihli jsme sluhu rajských vlastí:
— „Sem vstupte!“ — veselém děl ve hovoru,
„sem líp lze nohu nežli jinam klásti.“ —

My vystoupili, a za námi v sboru
Beati sant Misericordes pěli,
a jiní: Plesej z vítězství! Tu horu

Jsme mistr a já slézali a bdělý
já myslil cestou něco získat tady
teď z jeho hovoru, a proto smělý

Jsem k němu obrátil se: „Dej mi rady,
ten z Romagni stín, co chtěl asi říci
o spolku, nemožnosti?“ — „Svojí vady

Zná nejlépe on škodu trestající,
i není divu, když ji nyní kárá,
by aspoň jiným hlas byl varující.

Když touha vaše o věci se stará,
jež spolčením se rozpadají v díly,
měch vašim vzdechům zvedá závist stará.

Leč vaše tužby kdyby obrátily
se láskou hnány k nejvyššímu kruhu,
víc bázně v ňadrech byste necítili.

Čím víc, již naše dí, je tamo druhů,
tím dobra víc má každý jednotlivý
a tím víc lásky plane v onom luhu.“ —

„Svých tužeb skojení jsem více chtivý,“
já pravil, „než kdybych byl mlčel zcela
a větší pochybnost má duše živí.

Jak možná, aby statkem zbohatěla,
jenž rozdělen, čásť majetníků větší,
než kdyby menší v držení jej měla?“ —

On: „Zemské věci že jen stíháš řečí,
tvé myšlénky jen za nimi se honí,
tmou pouhou jen se tobě světlo vděčí.

To nevýslovné dobro, jež taj cloní
tam nahoře, vždy lásce v náruč spěje,
jak paprsk k světlému se tělu kloní.

Co žáru najde v něm, to zas tam leje:
tak láska jak se šíří, v stejné chvíli
též věčné síle její tak se děje.

A čím víc srdcí tam si v náruč pílí,
tím víc tam lásky, tím víc milování,
jak zrcadla zář, tak si lásku sdílí.

Však nemohu-li stišiti tvé plání,
na Beatrici počkej, která zkojí
ti nejen toto, nýbrž každé přání.

Jen hleď, by záhy tam na skráni tvojí,
jak dvě jsou pět ran bylo odklizeno,
jež pouze bolestí se tobě zhojí.

Chtěl říci jsem: Mně zadost učiněno!
V tom octnul jsem se zase v kruhu jiném,
mně zmlknout káže oko udiveno.

Jak vytržený bych byl jedním kynem,
já vidění měl náhle, zjev to blahý,
já mnoho lidí viděl v chrámu stinném,

A žena vešla, měla sladké tahy
a děla hlasem matky v roztoužení:
„Proč učinil jsi to nám, Synu drahý?

Hle, já s tvým otcem žalném ve úpění
jsme hledali tě“ — Jak se zamlčela,
vše, co jsem zřel, se v jiný obraz mění.

Zřím jinou ženu, v obličeji měla
slz krůpěje, jež bolest z očí dere,
když zlost na jiné velká v srdci vřela.

A děla: „Jsi-li vládcem města, které
kdys bohům bylo sporem svojím jmenem,
zkad všechněch věd se řinou zdroje steré,

Jej potrestej, objetí ve plamenném
jenž dceru objal nám, ó Pisistrate!“ —
A pán v svých tahů klidu neproměnném

Jí klidně pravil: „V zatracení klaté
mám toho vrhnout, jenž nás v lásce chová,
co s tím, jenž klne nám, pak dělat máte?“ —

Pak vztekem vzňatý dav jsem viděl znova,
jak jinocha kamenovali divě,
a „Mučte! mučte!“ zněla jejich slova.

On před smrtí, která již valem, chtivě
se blížila, se kloniti zdál k zemi,
leč k nebi obracel své oči snivě.

Ku Pánu prosbami on úpěl všemi
v tom boji, by dal vrahům odpuštění,
se zrakem, před nímž soucit neoněmí.

Když vrátil se můj duch po tomto snění
ke skutečnosti a já chápal zase,
své pravdivé jsem poznal pobloudění.

A vůdce můj, kterému to vše zdá se,
jak ze sna náhle bych se zbudil: „Synu
co děláš a proč vrávoráš?“ děl v žase.

„Mně zdá se, že tak jdeš již přes hodinu,
zrak zastřený a s nohou, jež se mýlí,
jak opilý, neb kdo jde v spánku stínu?“ —

„Poslouchat chceš-li, rád ti, otče milý,
vše sdělím, co se zjevilo mi právě
v tom, nohy mé co bezuzdné tak byly.“ —

A on: „Byť sto škrabošek svojí hlavě
jsi přičinil, přec tvoje nejtajnější
by myšlénky, věř, neušly mé správě.

Co viděl jsi, tvé srdce ukonejši,
by těm se míru vodám otevřelo,
jež z věčného se zdroje řinou skrejší.

Já neptal se jak lid: „Co se ti dělo?“
jenž slepým oken vidí, v světě všemu
když tělo jeho žití odumřelo;

Jen sílu bych vlil dále kroku tvému,
já ptal se; dlužno tak pobádat líné,
by spomohla jich bdělost kroku mdlému.“ —

A drahou naše chůze dál se šine,
a kam jen mohly oči dosáhnouti,
zář západu a jasná vstříc nám kyne.

V tom hustý kouř nás na další stih’ pouti,
a tmavý byl jako noc, kam noha vkročí,
a nemožno mu nikde uniknouti.

Ten zakalil nám čistý vzduch i oči.