Božská komedie/Očistec/Zpěv čtrnáctý

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Očistec
Podtitulek: Zpěv čtrnáctý
Autor: Dante Alighieri
Původní titulek: Divina Commedia. Purgatorio. Canto quattordicesimo
Zdroj: ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Očistec. Praha: J. Otto, 1929. s. 70–75.
Online na Internet Archive
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

„Kdo jesti, jenž tam kol hory se točí,
dřív než smrt křídla dala mu v let smělý,
jak chce zavírá neb otvírá oči? —“

— „Nevím, leč vím, že není osamělý,
ty oslov jej, neb stojíš blíže jemu,
mluv, by rty jeho rády v odvet zněly!“ —

Dva duchové tak jeden ke druhému
se kloníce to děli z pravé strany
a pozvedli tvář k obličeji mému.

A jeden pravil: „Duchu upoutaný
v jhu těla ještě, které v nebe spěje,
slyš prosby naše, mluv soucitem hnaný,

Kdo jsi a odkud? Milost, jež ti přeje
sem vstup, nás vrhá v také podivení
jak při věci, jež poprvé se děje.“ —

Já na to děl: „— Toskany středem pění
se říčka, zřídlo má u Falterone,
běh sta mil ten jí dostatečný není.

Své tělo přináším od řeky oné;
kdo jsem, ti říci, řeč byla by marná;
mé jméno ještě v hluku jiných tone.“ —

— „Tvou výpověď když vůle moje žárná,
se snaží proniknout,“ mně první pravil,
„tu zdá se mi o březích mluvíš Arna.“ —

A druhý děl: „Já jsem se pozastavil,
proč jméno oné řeky tak on tají,
jak hrozné věci kdo by rád se zbavil? —“

A tázaný děl: „I mně to jest bájí,
však vím, že dávno mělo zahynouti
to jméno, jež se dává tomu kraji.

Neb alpskými ty hory mohou slouti,
jichž Peloros jest utrženou částí,
že vody mají víc než jiné, v pouti

Té řeky, od vzniku až ku oblasti,
kde moři, co mu nebe vzalo, dává,
kteréž jest řek a proudů pravou vlastí:

Jak nepřítelka všech by byla dravá,
ctnost všady zahánějí jako zmiji,
ať zlý v tom zvyk neb místa hvězda tmavá.

Tak v povaze se mění, a tak tyjí
jak u Circe by kdys bývali v stravě,
kdo na břehu té kleté řeky žijí.

Ta prodírá se nejdřív namáhavě
nečistých prasat stádem, jídlo lidí
jimž nepatří, leč žaludy po právě.

Dál na své pouti štěkavce jen vidí,
ti kousavější jsou, než v moci jejich,
však těmi zhrdá, čumák jinam řídí.

A burácejíc v bujnějších vln rejích
ten kletý příkop zří, jak mění stále
psy v lačné vlky; větších ve peřejích

Pak skal stržemi ve tmách běží dále,
kde najde lišky lstivé, potměšilé,
před nimiž každý v lsti jest děcko malé.

Že ten mne slyší? Právě, to má píle,
snad bude dobře, vzpomene-li sobě,
co pravý duch mi odhalil té chvíle.

Zřím tvého vnuka, který v příští době
v tom kraji lovcem vlků těch se stane
u řeky zlé, a prchnou před ním v mdlobě:

Za živa prodá maso jich, a štvané
jak stará šelma potom všecky zdáví,
čím život mnohých a čest jeho splane.

Pak pokrvácen smutný ten les tmavý
on opustí, jenž tak zpustošen bude,
let tisíc škodu tu že nenapraví.“ —

Jak při proroctví neštěstí, jež bude,
tvář toho, který slyší je, se stmívá,
že, odkud zhouba jde, naslouchá všude;

Tak zřel jsem duši, poslouchání chtivá
jež stála tu, kterak se smutkem kryla,
když slyšela tu píseň, již on zpívá.

Tvář onoho, řeč toho zasmušilá
po jejich jmenech zvědavost mou nítí,
s mou otázkou tož prosba v spolku byla.

— „Ty žádáš a já ochoten mám býti,“
děl duch, jenž nejdřív se mnou mluvil, znovu,
„co skrýváš tak sám, tobě odhaliti?

Leč pro milost, jíž pláš, chci tvému slovu
být povolným a nelakomit řečí,
věz tedy: Guido del Duca se zovu.

Tak závistí jsem zahořel, že něčí
když zrak jsem viděl zanícený plesem,
mé sesinání nemohlo být větší.

Ze setby své tu slámu teď žnu s děsem.
Ó lidstvo, rci, proč s takou horlivostí,
kde nelze druhem býti, srdce nesem?!

Ten Rinier jest, k slávě, věhlasnosti
dům da Calboli přived’, jeho jménu
víc žádný dědic nebyl roven ctností.

Od hor až k Po, a od moře až k Rénu
ty statky, pravdě jež i slasti slouží,
tam nejen jeho vzaty byly kmenu;

Že, kam jen tyto hranice se dlouží,
vše divě bují jedovatým býlím
jež vymýtiti, pozdě mysl touží.

Kde Mainardi je teď s Liciem milým,
kde Guido z Carpigna je s Traversarem?
Ó lidé bastardů, jak pro to kvílím!

Kdy v Bologni vzplá Fabbro v lesku starém,
ve Faenze di Fosco Bernardino,
na slabém stonku prut nestižen zmarem?

Když lkám, Toskánský, buď mi odpuštíno,
mé mysli ožil zas Guido de Prata,
i, jenž s námi žil, d’Azzo Ugolino;

Tignosem s druhy mysl má jest jata;
dům Anastagi, kde dům Traversara?
Je stihla všecky ctných dědiců ztráta.

Ó rytíři, ó paní v květu jara,
ó dvornosti a lásky plesy, žaly!
Teď všady v srdcích pouze zloba hárá.

Ó Brettinoro, proč neprcháš v dáli,
když kmen tvůj prch a lidé na útěku
jsou v strachu, zlými že by též se stali!

Vymírá Bagnacaval k svému vděku,
a Castrocaro s Coniem k své zkáze
zas rodí syny k hanbě svého věku.

Paganů ďas-li pojde, bude blaze,
však nikdy tak, by lidské pomlouvání
s ctným jménem jejich bylo v rovnováze.

Nic, Ugolino z Fantoli, nebrání
tvé slávě, nebo že by tvoje jméno
kdos zatemniti mohl, není zdání.

Však dál jdi, Toskánský, neb moje věno
teď spíše pláč jest nežli hovoření,
tak srdce mé tou řečí zasmušeno.“ —

My věděli, že naše odcházení
ty drahé duše slyšely a pravou
že cestou šli jsme, dlely ve mlčení.

Dál sami drahou šli jsme namáhavou,
když zazněl hlas, jenž v sluch mi šleh’, jak v zraku
blesk šlehá, jenž vzduch dělí ryhou žhavou.

Kdo uzří, zabije mne bez rozpaku!
a znik’ jak hrom, jenž dozní rychlým zvukem
a rychle prchá, jak byl vytrysk’ z mraků.

S tím sotva sluch když spřátelil se hlukem,
zas jiný hlas tak zaburácel v hřmění
jak hrom, jenž zní ráz na ráz divým hukem.

Jsem Aglauros změněná na kamení!
Bych blíže k Básníku se stulil spátky,
ne k předu, zpět jsem učinil krok v chvění.

Vln vzdušných povrch byl již kolem hladký,
on ke mně děl: „Toť tuhá uzda jesti,
jež měla by váš rozum krotit vratký,

Však po vnadidle lapáte a v pěsti
vrah starý udicí vás chytí slepé,
zdar uzda s výstrahou vám nemůž’ nésti,

Vás nebe volá, krásy velkolepé
vám, jak se točí, stále ukazuje,
však zrak váš hledá zem a proto tepe

Vás Ten, jenž liší vše a pozoruje.“ —