Božská komedie/Očistec/Zpěv šestnáctý

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Očistec
Podtitulek: Zpěv šestnáctý
Autor: Dante Alighieri
Původní titulek: Divina Commedia. Purgatorio. Canto sedicesimo
Zdroj: ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Očistec. Praha: J. Otto, 1929. s. 80–85.
Online na Internet Archive
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Tma pekel a noc světla oloupená,
kdy nebem hvězdná záře nezaplála,
a obloha kdy nejvíc zatažena,

V tak hustý závoj zrak můj sotva jala,
a nepříjemná byla mému citu,
jak dým, v němž krajina zde celá stála,

Zrak otevřít jsem nemoh’ světla svitu;
tož průvodce můj věrný, cesty znalý,
blíž kroče, rámě dal mi ve soucitu.

Jak slepec za svým vůdcem kráčí v dáli,
by nezabloudil, nenarazil čelem
na věci, jež by snadno smrt mu daly:

Tak já jsem kráčel v hustém vzduchu stmělém
za vůdcem, jenž děl: „Měj se na pozoru,
bys nevzdálil se někde v kroku smělém.“ —

Já slyšel hlasy zníti; lkaly v sboru
ku Beránku, jenž všecky viny snímá,
o soucit, mír a zkojení všech sporů.

Ó Agnus dei takto rtoma svýma
počínal každý v písni stejnohlasé,
já zřel, jak všecky svorný souhlas jímá.

„Jsou, mistře, stíny to?“ já ptal se v žase,
a ke mně on: „Tak jesti, kterak hádáš,
a hněvu uzel rozvázat jdou k spáse.

Leč kdo jsi ty, jenž sem v náš kouř se vkrádáš,
máš smělost o nás tak zde rozumovat,
že zdá se, čas že podle kalend spřádáš?“ —

Hlas jeden zněl tak. „Hleď se dotazovat,“
děl mistr, „odpověz mu, ať ti poví,
kde možno po té straně vystupovat.“ —

A já: „Ó tvore, jenž v háv oděn nový
chceš k Tvůrci přijít, jestli půjdeš se mnou,
jen zázrak tady poznáš mými slovy.“ —

„Kam smím,tam půjdu,“ v odpověď dal jemnou,
„sluch, příteli, nás vždycky k sobě pojí,
byť zraku dým byl třeba clonou temnou.“

„Já s těmi svazky,“ začal jsem řeč svoji,
„jež zdere smrt, sem přicházím jda k výši,
já prošel, pekla hrůzy kde se rojí.

A v Boha milosti když takto dýši,
že uzříti smím jeho dvůr tak skvělý,
a způsobem, jenž ode všech se liší,

Mně netaj, kdos byl, než dech smrti smělý
tě zasáh’, rci, jdu dobře ku přechodu,
neb výrok tvůj náš bude vůdce bdělý.“ —

„Já Marco slul jsem z Lombardského rodu,
svět znal jsem a ctnost pěstil nejvíc v žití,
po které mířit nese teď jen škodu.

Jdeš pravou cestou, chceš-li vystoupiti.“
Tak děl a připojil: „Já tebe žádám,
až dojdeš tam, se za mne přimluviti.“ —

A já: „Zde svoji přísahu ti skládám,
že učiním, co chceš, leč pochybností,
než rozluští se tady, v mdlobu padám.

Dřív prostá, nyní tvojí výmluvností
jest dvojí, neb mi zřejmý důkaz dává,
že všechno, co jsem slyšel, pravdu hostí.

Svět ctnosti zbaven, jak zní tvoje zpráva,
jest na všech stranách pouze zloba lítá,
kam pohledneš jen, bujet neustává.

Leč prosím, kéž z tvé řeči zkázy svítá
mně příčina, ať mohu jiným říci,
ten na vrub nebi ji, ten zemi čítá.“ —

Vzdech hlubý v hlasné „ach“ se stupňující
on vydal a pak na to pravil: „Druhu,
svět slepý jest, ty z něho putující;

Vy žijící pak všecku tíž svých sluhů
jen nebi za hřích kladete, jak spěti
by muselo vše podle jeho kruhu.

Byť bylo tak, svobodné vůle vznětí
by nebylo; pak spravedlivo není,
že dobru ples, kvil zlu jest ve zápětí.

Pohnutku dává ovšem nebe chtění,
leč všemu ne, a bych i pravil všemu,
vám dáno k zlu i dobru osvícení.

A vůle svobodná pak duchu mdlému,
když s nebem první půtky překonala,
se dobře živená vzpře hnutí zlému.

Vás volné síla větší ve jho jala
a lepší příroda, ta ve vás tvoří
tu duši, kterou nebi nepodala.

Když z pravé cesty svět se v bludy noří,
jen vaše hruď je těchto bludů vlastí,
tě poučit, v tom chci tobě být zoří.

Neb z ruky Toho, jenž zří na ni v slasti,
než stvořena jest, jako dítě pravé,
jež laškuje, ať v smíchu nebo v strasti,

Jde lidská duše v prostotě své hravé,
nic nezná, z Tvůrce veselého dlaně
se vrací, kde jí plesy kynou smavé.

Prv malý ples jí stačí, který planě
ji láká dál, jde za ním neustále,
když neřídí ji uzda odhodlaně.

Tím nutnost zákona i nutnost krále,
jenž aspoň pravého by města věže
moh’ rozeznat, je zjevna. Spějme dále!

Jsou zákony, leč pověz, kdo jich střeže?
Ni jeden! Pastýř, který v čele kráčí,
jest jednokopytník, ač žvýká v leže.

Když zástup tedy zří, že vůdce tlačí
se k dobru, jež on sám chce, jím se živí,
víc nežádá, to jemu právě stačí.

Tím jasně poznáváš, že původ živý
všech hříchů spočívá ve správě špatné,
ne v přírodě, již viní soud váš křivý.

Řím, v světě město všeho dobra statné,
kdys mělo dvojí Slunce, světské pouti
i cestě k Bohu stejným světlem platné.

Muselo jedno druhým uhasnouti;
meč k berle pastýřské se nyní pojí,
čímž obé nikam nemůže se hnouti.

Neb jedno druhého se málo bojí,
mně nevěříš-li, ó tu viz jen klasy,
neb símě jméno rostlině dá svojí.

Kde s Adiží Pad teče, dlouhé časy
ctnost kvetla rytířská se statečností,
než Fridrichův svár zved’ tam sporné hlasy:

Teď můž’ tam projít každý bez starostí,
kdo ze studu se pouze tomu brání,
by nesetkal se s dobrých společností.

Tři starci žijí tam jak pokárání
starého času nové době, hosty
by k sobě vzal je Bůh, jest jejich přání.

Currado da Pallazzo ctností skvosty
je Gherardo znám i da Castel, spíše
po francouzsku já řeknu „Lombard prostý“.

Nuž vyznej, římská Církev v svojí pýše
že břímě své i sebe poskvrnila
tvou dvojí vládou v kal padnuvší s výše.“ —

„Tvá ústa, Marco, dobře hovořila,
teď teprv poznávám, proč děti Levi
kdys boží moudrost statků vydědila.

Leč jaký Gherard, ať tvá moudrost zjeví,
zbyl tam jak pomník lidu vyhaslého,
jak výtka v času zdivočelých hněvy?“ —

„Buď zkoušíš mne, neb klameš mne dle všeho,
děl, dobrého Gherarda nechtě znáti,
ač řečí z lidu zdáš se Toskánského.

Já nevím, jiným jménem jak ho zváti,
jen leda podle dcery jeho Gaje;
leč s Bohem! dál mi nelze víc se bráti.

Viz, denní zář jak hustým kouřem hraje
a svítí tamo, k spěchu čas mám krátký,
než Anděl přijde, jenž ty střeží kraje.“ —

Mne slyšet nechtěl a se vrátil zpátky.