Božská komedie/Očistec/Zpěv dvacátý třetí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Očistec
Podtitulek: Zpěv dvacátý třetí
Autor: Dante Alighieri
Původní titulek: Divina Commedia. Purgatorio. Canto ventitreesimo
Zdroj: ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Očistec. Praha: J. Otto, 1929. s. 115–119.
Online na Internet Archive
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Co svěží listí zrak můj pronikavý
tak pronikal, jak dělati má v zvyku,
kdo s ptáků chytáním svůj život tráví,

Jenž víc než otec byl mi, pravil v mžiku:
— „Pojď synu, čas, jenž uložen jest k pouti,
nám dlužno strávit v lepších věcí cviku. —“

Já spěchal zrak i krok svůj pozvednouti
za mudrci, již spolu hovořili,
že jsem moh’ lehce za nimi se hnouti.

V tom slyším hlasy, zpívají a kvílí:
Mé rty, ó Pane! tak tklivými zvuky,
že ples i bolest srdce mé hned sdílí.

— „Ó sladký otče, jakých duchů pluky
to lkají?“ děl jsem. Pravil: — „To jsou stíny,
jdou rozvázat své uzly a své muky. —“

A jako cestou poutníci když jiný
neznámý potkají lid, naň jen plaší
se ohlédnou, však dál krok nutí líný:

Rychlejší poutí stíhal zde pouť naši
dav zbožných duší, v chvatu mih’ se kolem,
zřel mlčky na nás, v očích jejich straší

Tma z hlubých děr, a tvář rozryta bolem
tak bledá a tak zhublá, dle jich kosti
tvar měla kůže v obličeji holém.

Tak nezmořen byl hladu ukrutností
na kostru Erisichthon v oné době,
kdy nejvíc bál se jeho divokostí.

„Hle, město ztrativše,“ já pravil k sobě,
„tak Jerusalemští as vyhlíželi,
když Marje v děcko zobák zatla.“ — V mdlobě

Jak bez kamenů prsteny tak zely
jim důlky oční, a kdo v lidské tváři
čtou omo, zde by M až příliš zřeli.

Kdo uvěřit by moh’, že touhou daří
tak nesmírnou je vůně této vody
a vůně jablek? V duši mé se sváří

Mé myšlénky, nemohou dojít shody,
proč zhublé tak jsou s šupinatou kůží
ty ubožáků odsouzené rody?

Tu obrátí se jeden stín, se vzmuží,
z děr hlavy upře na mne zrak a křičí:
„— Ach, jaká milost ke mně se to druží!? —“

Já nepoznal bych jeho tahy, líčí
však jeho hlas, co v jeho obličeji
trest těžký jemu pustoší a ničí.

Tou jiskrou opět vzplály zřetelněji
mé vzpomínky na znetvořené tahy,
zřím oči Foresa jak na mně tkvějí.

— „Kéž hnusný svrab můj nezleká tě záhy,
jenž moji kůži suchým strupem bělí,
ni bez masa že kostroun jsem tu nahý,

By tvoje rety pravdy zvěst mi děly,
o tobě, duších, s nimiž krok tvůj kráčí,
kéž hovor tvůj to všecko se mnou sdělí!“ —

— „Tvou tvář, pro mrtvou truchlil jsem již v pláči,
(já odvětil), když zřím tak zohavenou,
to neméně mne k naříkání tlačí.

Mou k řeči nenuť duši udivenou,
mluv ty, kdo svlíká vás jak stromy zima,
jak mluvit, když mám mysl přeplněnou? —“

I pravil: „Poslyš, radou věčnou dřímá
za námi v stromu, v zřídlu síla divá,
jež tráví mne a divuplně jímá.

A celý zástup, jenž tu v pláči zpívá,
ten v hladu, v žízni hledá posvěcení,
neb hltavost dřív týrala jej chtivá.

Jde z jablek, z vody, jež se tamo pění
a listy kropí, vůně lahodící,
ta v jídla chuť a pití vše nám mění;

Ten trest se obnovuje, těkající
jak noha znova obvodem tím chodí,
já pravím trest a měl bych rozkoš říci.

Neb ku stromu nás vůle stejná vodí,
jíž Kristus s plesem zvolal k otci Eli,
když krví svou nám stal se spásy lodí.“

— „Ó Forese!“ mé rty se řečí chvěly,
„cos vyměnil si svět za lepší žití,
rok pátý ještě neuplynul celý;

Když zhasla v tobě síla hříšně žíti,
než lítosti čas dostavil se sladký,
jenž s Bohem zase nás můž’ zasnoubiti,

Jak přišel jsi až sem za čas tak krátký?
Já doufal najít tebe trochu níže,
kde časem stejným splácí se čas zpátky —“

On: „Nella hořkým pláčem snula blíže
k sladkému pelyňku muk rety moje
a zbavila mne touhy trapné tíže.

Ze srázu, kde se čeká bez úkoje,
mne modlitbou povznesla i svým lkáním
i druhých kruhů sprostila mne boje.

Tak vdova má, již všeho srdce pláním
jsem miloval, je stále Bohu dražší,
čím samotnější v dobru spěje za ním.

Barbagia, jež se v Sardinii vznáší,
u žen svých, věř mi, cudnost více pěstí,
než Barbagia, jež v krajině jest naší.

Ó sladký bratře, jakých ještě zvěstí
mám tobě dát? zřím v duchu, zlý trest hříchu
že brzká doba na vás chystá snésti:

Kdy Florenťankám bezstoudným a v pychu
ve chrámích zakáže se ukazovat
své prsy s bradavkami bez ostychu.

Na barbary a Turky pamatovat
hleď, zdali kázeň učiti je musí,
že mají ňadra cudně zahalovat?

Však nestoudné byť věděly, co zkusí,
co nebes běh jim chystá, jistě k řvaní
by otvíraly teď již ústa; kusý

Sen není-li můj, pravé-li mé zdání,
dřív začnou lkát než zvousatí těch líce,
jež chůvy s „hajej“ konejší teď v spaní.

Teď ale, bratře, netaj se mi více,
ty zříš, ne pouze já, leč všecky tyto
zří k tobě, na tvůj stín zrak zvedajíce.“ —

Já k němu: „Vzpomeneš-li, co teď skryto,
jak s tebou já a se mnou ty jsme žili,
víc při vzpomínce bude ti to líto.

Od toho žití teprv vůdce milý
mne odvrátil, dnů málo tomu, v svitu
kdy plném zaplál toho bratr bílý.

(Já slunce ukázal.) On ve soucitu
mne vedl nocí, pravých mrtvol říší,
a já šel v tomto těle v pekla bytu.

Pak jeho přímluvou jsem kroužil k výši,
jež na vás ochotně zde narovnává,
co zkřivil svět, a vaše touhy tiší.

Tak dlouho bude prý má ruka pravá,
až, kde je Beatrice, v ráje luhy;
tam průvodu se mého navždy vzdává.

Ten (prstem ukázal jsem) Virgil; druhý,
jenž kráčí se mnou a jak stín se bělá,
tím zachvěla se veškerými kruhy

Říš vaše, když jej propustiti měla.“ —