Božská komedie/Očistec/Zpěv dvacátý čtvrtý

Božská komedie – Očistec Dante Alighieri
Zpěv dvacátý třetí	Zpěv dvacátý čtvrtý	Zpěv dvacátý pátý

Údaje o textu
Titulek:	Očistec
Podtitulek:	Zpěv dvacátý čtvrtý
Autor:	Dante Alighieri
Původní titulek:	Divina Commedia. Purgatorio. Canto ventiquattresimo
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Očistec. Praha: J. Otto, 1929. s. 120–125.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Řeč poutí a pouť řečí přetrhána
zde nebyla; my statečně dál spěli,
jak rychlá loďka dobrým větrem hnána.

A stíny bledé, jakby znova mřely,
skrz očí důlky kolem podiv ssály,
jakmile, že jsem živ a dýchám, zřely.

Já dále stopuje svůj hovor stálý
děl: „Ovšem stoupá k výši pomaleji
a důvod toho věru není malý.

Leč Piccarda kde jest a v tomto reji,
— zda víš, mně pověz, — kdo tu za řeč stojí
z všech, upřeně co na mne pohlížejí? —“

„Má sestra koruně se těší svojí
již v Olympu, tak dobrá, krásná byla,
v čem větší, říci věru ret se bojí.

Dál jmenovat je — věc-li tobě milá, —
zde všecky lze, neb naším postem zcela
se tvářnost všechněch tady proměnila.

Ten tady — jak to ústa jeho děla,
zved’ ruku svou — jest Buonagiunta z Lukky
a onen, tvář nad jiné zhladovělá,

Kdys Církev svatou nepouštěl z své ruky,
byl z Toursu, ryby z Bolzeny a vína
teď splácejí mu postu těžké muky.“ —

A jiná jména jmenoval a jiná
a všickni s tím kol spokojeni byli,
a nebyla tvář žádná proto stinná.

Já Bonifáce zřel, jak hlady kvílí
a zuby tře, pod jehož berlou býval
kdys mnohý dav, i Ubaldina z Pily,

Zřel pana Marchese, jenž kdysi píval
ve Forli s hrdlem ovšem méně sušším
a přece vždycky velkou žízeň míval.

Jak ten, jenž mnoho vidí a pak v užším
si volí kruhu, já jsem toho chytil
jenž z Lukky byl; víť nejvíc o mně, tuším.

On bručel pro sebe a tam, kde cítil
tu ránu spraved’nosti, jež ho šlehla,
vzdech Gentucca se z útrob jemu řítil.

— „Ó duše,“ dím, „již touha mocná zžehla
po řeči se mnou, vyslov se, by přání
tvá jako moje v šťastný přístav vběhla. —“

„— Již žena žije, závoj kolem skrání
však nemá ještě,“ začal, „jíž ti drahá
má obec bude, nechť ji nyní haní.

Ta tucha s tebou dále půjde blahá;
mou řečí bludem měl-lis srdce jaté,
tam pravda z ní ti objeví se nahá.

Však rci mi, jsi-li ten, rty jehož zlaté
neznámé dosud světa rýmy dýší:
Ó paní, které plamen lásky znáte!?“ —

Já odpověděl: — „Ten jsem, který slyší,
když Lásky dech jej ovane, co praví
mně v hloubi duše, ihned po něm píši. —“

— „Ó bratře,“ pravil, „teď zřím uzel pravý,
jenž Notáře, mne a Guittona vázal,
že nestihli jsme sloh tvůj sladkohravý.

Teď zřím, že píšete, co Amor kázal,
že vaše péra jdou jen za ním s péčí,
ten nedostatek naši cenu smazal.

Kdo nad to vzlétá, byť i touhou věčí,
ten rozdíl slohu nechápe již více.“ —
Jak upokojen ztichl touto řečí.

Jak ptáci, na Nilu již zimujíce
hned ve vzduchu se v husté tlumy řadí,
hned čarou letí k předu chvátajíce:

Tak všecken lid, který byl tady, pádí,
krok urychluje, od nás chvátá břehem,
jak vyzáblost mu s dobrou vůlí radí.

A jako ten, kdo unavený během
své druhy nechá, volným kráčí krokem,
až ňader bouř utiší s lící žehem:

Tak Forese, který mi kráčel bokem,
ten svatý zástup nechal dále jíti
řka: „Kdy tě zas postihnu svým okem?“

Dím: „Nevím, kterak dlouho budu žíti,
však nechť i brzy nevrátím se zpátky,
vždy touha moje břeh váš dříve chytí;

Neb kraj, kde musím trávit život vratký,
se denně víc a více ctnosti vzdává
a klesá v smutný pád a těžké zmatky.“ —

„Jdi,“ pravil, „toho, jenž té bědy hlava,
zřím, jak již vleče zvíře na ocasu
v dol hříchů, v kterém nářek neustává.

Vždy prudším skokem prudším ve zápasu
jej smýká zvíře, až rozbité tělo
kdes nechá ležet ptákům ku pospasu.

Sfér kolo byť se dále otáčelo,
má času málo, (upjal zraky k výši),
než poznáš, co mé tmavé slovo dělo.

Nuž zůstaň, čas je drahý v této říši,
a příliš mnoho ztratil bych, byť dále
šel krok můj za tvým a byl tobě bližší.“ —

Jak z tlupy jezdců jeden nenadále
sám vyskočí a rychle k břehu cválá,
by první útok pomohl mu k chvále:

Většími skoky zmizel, chvilka malá,
a sám jsem kráčel dále s dvěma těmi,
již světu stráž kdys byli okázalá.

A sotva zmizel mezi stíny všemi,
že nemohlo jej oko sledovati,
jak dřív řeč jeho sluch můj, s haluzemi

Plnými plodů jiný strom zřím státi;
a věru blízko stál, to tím, že malý
čas teprv jemu moh’ jsem věnovati.

Lid pod ním stál a ruce pozvedali
a křičeli, co nevím, na lupení,
jak děti chtivé, jež se rozplakaly,

Když ten, jejž prosí, trvá ve mlčení,
a touhu jejich by podráždil, zvedá
a neskrývá, po čem jich slídí chtění.

Jak sklamaná šla pryč ta tlupa šedá;
my ale přišli k stromu velikému,
jenž moři slz i proseb sluchu nedá.

Dál jděte, ani nebližte se jemu,
roub jeho vzat je stromu, z něhož jedla
kdys Eva, dále přijdete též k němu! —

Tak, nevím čí, se s haluzí řeč předla,
tož Statius, já, Virgil blíže k sobě
jsme stranou šli, která se k výši zvedla.

— „Těch kletých vzpomeňte, již v dávné době
se v mraku zrodili a zpiti vínem
dvouhrudí na Thesea vyšli v zlobě!

I židů těch, již v zmalátnění líném
při pití nemohli jít s Gideonem,
když proti Madianu spěl hor klínem!“ —

Tak jdouce těsně nade srázu sklonem
hřích obžerství, následky jeho bědné
jsme bičovati slyšeli tím stonem.

Pak cestu širší před sebou zrak shledne,
tou víc než tisíc kroků šli jsme dále
v svých mvšlénkách. V tom vzadu se hlas zvedne:

„Vy tři, proč zamyšleni jdete stále?“
Tak náhle děl to, že jsem chvěl se strachem
jak zvíře, jež se splaší nenadále.

Já k řečníkovi skráň obrátil vzmachem;
a věru sklo ni kov jsem nezřel v peci
tak rudé, žíznivé, tak pláti nachem,

Jak ten byl, jejž jsem viděl. — „Jestli přeci
výš chcete jíti, sem ať noha vkročí,
mír chcete-li, tu stráň musíte ztéci!“

A pohled jeho v ráz mne zbavil očí:
tož jako ten, jenž uchem dá se vésti,
za vůdci mými noha má se točí.

Jak vánek máje, jenž jest zory zvěstí,
se hne a voní travou, květy cele
jsa prodchnutý, a sladce zašelestí:

Dech tak jsem cítil na svém váti čele
a slyšel křídel tepot konejšivý,
zkad ambrosie vlála, a pak ztměle

Hlas ozval se: „Ó blazi ti, kdo živi
jsou milostí, že ňadra jim netrýzní
obžerství rozkoš, kteří spravedliví,

Již tolik vždy, jak spravedlivo, žízní!“ —