Božská komedie/Očistec/Zpěv dvacátý druhý

Božská komedie – Očistec Dante Alighieri
Zpěv dvacátý první	Zpěv dvacátý druhý	Zpěv dvacátý třetí

Údaje o textu
Titulek:	Očistec
Podtitulek:	Zpěv dvacátý druhý
Autor:	Dante Alighieri
Původní titulek:	Divina Commedia. Purgatorio. Canto ventiduesimo
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Očistec. Praha: J. Otto, 1929. s. 110–115.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Za námi Anděl zůstal, ve průvodu
jenž v šestý kruh nás vedl na tu horu,
a jeden znak mi smyl u jeho schodů.

Po spravednosti lačnícímu sboru
Beati děl a jeho hlasy zněly
až k sitiunt, kde zmlkly. Beze sporů

Já lehčí zde se cítil, rychlej’ spěly
mé kroky tak, že snadno, bez těžkostí
s rychlými duchy týž krok udržely.

Děl Virgil: „Láska zanícená ctností
vždy jinou lásku ušlechtilou vznítí,
jak její žár je zjevný; tož co hostí

Tam předpeklí, (kde souzeno mi dlíti),
Juvenala, z úst jeho známo je mi,
ctná přízeň jaká ke mně tobě svítí.

Ba cítím lásku k tobě mezi všemi,
jak k nikomu, jejž nezřel jsem, že krátká
mi nyní bude cesta schody těmi.

Však zjev mi, (buďtež slova tvoje sladká
ku příteli, když uzdu pustím příliš
své odvaze, mluv jako k druhu zkrátka:)

Jak lakota, pro kterou tady kvílíš,
při moudrosti tvé mohla najít dráhy
v tvé srdce, teď že tresty její sdílíš?“ —

Nad tím se usmál Statius, však záhy
dal za odpověď: „Velké lásky tvojí
mně každé tvoje slovo důkaz blahý.

Jsou v skutku mnohé věci, jež jsou zdroji
sta pochybností klamných, když nám skryté
jsou pravé příčiny. Tak v mysli svojí

Tys hádal, mním dle otázky tvé hbité,
že v tomto nyní když prodlévám kruhu,
mé srdce lakotou kdys bylo spité:

Nuž tedy věz: až příliš, milý druhu,
já lakoty byl vzdálen, proto strávil
šest tisíc měsíců jsem v tomto luhu.

A snahu svou kdybych byl nenapravil,
při místě, kde jsi, duše hněvem jata,
ku lidstvu tuto svoji kletbu pravil:

Že nenasytná, svatá touho zlata,
že nespravuješ všecky lidské snahy?
tož skály válela by hruď má vzňata.

Že příliš rozpínati křídla záhy,
já poznal, může ruka k rozdávání,
to pomoh’ mi sem lítosti cit blahý.

Jak mnozí vstanou k soudu ostříháni,
že lítost nevzbudili pro tu vinu
ni v životě, ni při svém umírání.

Věz tedy: Každá vina lidských synů,
jež protivou jest hříchu nějakého,
zde vlastní dřevo své s ním chystá k zhynu.

Tož jestli v davu lidu lakotného
jsem lkal, bych očistil se z hříchů lidských,
jen z protivy to bylo hříchu mého.“ —

„— Když pěl jsi boje zbraní gigantických
a Jokasty když pěl jsi smutek dvojí,“
— děl k němu Básník písní bukolických —

„Když s tebou Klio bila v strunu tvoji,
mně zdá se k víře neobrátil’s tváře,
bez níž i dobrý v soudu neobstojí;

Rci, jaké svíčky, kého slunce záře
ti zaplašily tmy, že plachty svoje
obrátil’s ihned člunem za Rybáře?“ —

On odvětil: „Dal’s první ty ze zdroje
mně Parnassu pít, ved’s mne v jeho sluje,
a k Bohu blíž mne vedly kroky tvoje.

Tys činil, jak kdo nazad nakloňuje
svou lampu, z které sám on nemá zisku,
leč cestu jdoucím za ním osvěcuje.

Tož kde jsi děl: Věk obnoví se, v trysku
se vrátí Spravedlnost a věk zlatý,
rod nový s nebe na zem sejde v blízku!

Tak tebou básník byl i křesťan vzňatý;
leč lépe, co ti kreslím, aby zřely
tvé oči, vztáhnu ruku k malbě. — Jatý

A těhotný byl pravdou již svět celý,
a pravou víru, která s nebe plála,
již apoštolé věčné říše seli.

Tu slova básně tvé tak v souzvuk hrála
se svatou řečí nových kazatelů,
že návštěva jich zvykem se mi stala.

Ctný život těchto svatých učitelů
tak dojal mne, že císař když je stíhal,
jsem slzy svoje přidal k jejich želu.

Jak prospět jim, já ustavičně číhal;
tam přivedli to mravové jich přísní,
nad každou sektu že jsem mysl zdvihal.

K Theb řekám než jsem Řeky doved’ s písní,
já svatou vodu vlít dal na svou hlavu,
leč křesťan žil jsem skryt a v strachu tísni.

Že pohan já se dlouho jevil davu,
to odpykal jsem, čtvrtý kruh kde pyká
víc nežli čtyři věky v líných bravu.

Leč ty, který mně nazvedl’s tíž víka,
jež velké dobro krylo, v tomto luhu
dej cestou zprávu, zač ti buď má díka!

Co o Terenci víš snad, starém druhu,
kde Plautus, Caecilius bydlí s Varrem,
jsou zatraceni? V jakém pekel kruhu?“ —

— „Já s Persiem i oni s mnohým párem,“
on odvětil, „u kmeta Řeků dlíme,
jejž Musy nad jiné svým nadchly žárem.

V tmě kruhu prvního tam všichni sníme
o hoře, na níž naše kojné bydlí,
jak přátelé tam vespol hovoříme.

Tam Euripides s Antifonem sídlí,
pak Agathon i Simonid a síla
těch Řeků, laur již na svém čele shlídli.

Z tvých Antigona a s ní Deifila
dlí pohromadě, s nimi pak Argia,
pak Ismena tak smutná jak vždy byla.

Jež ukázala kdysi zdroj Langia,
tam Thetis bydlí s Teiresia dcerou,
tam se sestrami svými Deidamia. —“

Již zmlkli básníci a dálkou šerou
se rozhlíželi pozorně v té chvíli;
teď plání bez schodů a skal se berou.

Dne čtyry služky zpět již ustoupily
a pátá řídí vozu slunce voje,
a její žhavý hrot již k výši chýlí.

— „Nám asi jest,“ děl vůdce „kroky svoje
i pravé rámě obrátit víc k lemu,
jak děláme, kol hory.“ — Rady zdroje

Zde tryskly ze zvyku nám, tedy k němu
jsme statečně se hnuli, zvlášť co ona
ctná duše nám v tom přisvědčila všemu.

Šli napřed, za nimi já v dumách tona,
jich slyše řeč, kterou s umění mého
tak mnohá spadla tajůplná clona.

Však koncem rozhovoru kouzelného
byl náhle strom, stál v středu cesty naší
pln ovoce, svou vůní líbezného.

Jak sosna k výši užší vždy se vznáší
od větve k větvi opačně zde bylo,
což od slezení jeho lidi plaší.

Kde cesty konec byl, tam skálu rylo
vln čistých zřídlo v sladkém zašumění,
a dolů přes listí se valem lilo.

Jak pěvci k stromu přišli, v okamžení
hlas zazněl z jeho listů husté směsi:
„Plod tento jíst vám dovoleno není! —

Marie myslila na svatby plesy
a plný zdar víc než na žízeň svoji
a rty, jež prosí za vás nad nebesy.

Římankám byla voda ku nápoji
a Daniel že krmí pohrdával,
tím ku moudrosti pravé pronik’ zdroji.

Věk první, ze zlata jenž jméno brával,
i duběnky činíval chutny hladem
a v nektar každý pramen předělával,

A Janu, jenž na poušti let žil řadem,
med s kobylkami stačil, jeho sláva
tím vynikla nad ostatních všech stádem,

Jak toho zvěsť Evangelium dává.“ —