Božena Němcová (Vávra)/II. Ve Chvalkovicích

Božena Němcová Vincenc Vávra
I. Z dětských let Boženy Němcové	II. Ve Chvalkovicích. „Pan učitel“	III. Návrat k babičce

Údaje o textu
Titulek:	II. Ve Chvalkovicích. „Pan učitel“
Autor:	Vincenc Vávra
Zdroj:	VÁVRA, Vincenc. Božena Němcová. Praha : J. Otto, 1895. s. 27–31. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Božena Němcová

V prázdniny r. 1830. stěhovala se desítiletá Barunka do Chvalkovic. Těžko jí bylo loučiti se s rodiči, s krásným útulným údolíčkem ratibořickým a ještě tíže s babičkou. Neodcházela daleko. Chvalkovice jsou farní osadou na samém rozhraní národnosti české a německé v okresu jaroměřském. Vzdáleny jsou od Ratibořic, ježto cesta jest dosti klikatá, na půl třetí hodiny směrem západním. Byly ve středověku sídlem rytířským slavného českého rodu Chvalkovských z Hustiřan. Roku 1618 účastnil se Václav Chvalkovský z Hustiřan stavovského odboje proti Ferdinandovi II., a statky mu po nešťastné bitvě bělohorské zabaveny. Po něm sídleli na Chvalkovicích Dobřenští z Dobřenic až do roku 1798. Od té doby patří Chvalkovice k panství náchodskému. Zámek vystavěn jest na vysokém ostrohu, se tří stran téměř nepřístupném.

Vcházíme širokými vraty do dvora. Na obou stranách prostranného dvora jsou hospodářská stavení, zámek, ležící přímo proti bráně, zastiňuje nám mohutná stará lípa. Přes širokou korunu lípy přeletělo as mnohé století, vždyť kmen její jest silnými železnými obručemi spjat. Než nechme vyprávěti samu Němcovou: „Bydleli jsme v starém, někdy rytířském zámku, který stál na skále; při něm byl dvůr a veliká zahrada. Pod zámkem byl rybník, zarostlý rákosím; od zámku okolo rybníka do půlkola táhla se vysoká stráň, při vrchu stála stavení, obklopená ovocnými sady a zahradami. Na protějším od zámku konci stráně, na samém vrchu, stál kostel, fara, škola a pěknější domky. — Pod zámkem u rybníka při hrázi byl mlýn a pivovar, a od pivovaru táhly se dolů dolinou dvě řady domků a chalup.“^[1]

Škola chvalkovická až do nedávna byla utraquistickou, kde však vyučovací jazyk český převládal. Přiškolené osady Střezoměřice, Bukovina, Bukovinka a Výhled byly od Chvalkovic odtrženy a vystavěna jim nová škola — německá. Chvalkovice s českými vesnicemi dostaly také novou školu úplně českou.

Štěstí přálo Barunce i ve Chvalkovicích. Dostala se do bytu správce Alfreda Hocha, přítele otcova, muže vzdělaného a mírného, pod dozor učitele Aug. Purma, který rovněž jako česko-skalický byl učitelem dle líčení Němcové nanejvýš horlivým, mírným a svědomitým. Čeho nedodávalo učení školské, doplňovala bohatá knihovna správcova. Správce sám určoval po zralé úvaze knihy Barunce.

Učitel, kterého Barunka měla ve Chvalkovicích, Aug. Purm, přistěhoval se sem stejnou dobou s Barunkou ze Studnic u České Skalice a působil tu od 23. září 1830 do 28. května 1838, kdy odešel na odpočinek do Červeného Kostelce. V Kostelci pak od 12. září 1837 provdána byla Barunka, takže se s ním častěji asi scházela.

Škola byla dvojtřídní s kursem opakovacím, do něhož chodily děti i patnáctileté, jak jsem se z matrik přesvědčil. Barunka vstoupila do třídy druhé (v Panu učiteli píše, že mezi drobné žáčky).

Základy, jakých nabyla v učení v České Skalici od V. Keyzlara, byly dobré; na těch dále stavěti měli učitel Aug. Purm a správce ve Chvalkovicích. Oba dostáli své úloze.

Učitele Purma rychle si Barunka oblíbila. „Vlasy jako sníh bílé splývaly mu až po límec, temeno hlavy měl lysé, přikryté obyčejnou černou čepičkou. Tvář měl hodně vráskovanou, ale pěknou, přívětivou, a modré oči jeho se na každého z nás tak laskavě dívaly, že jsem s něho očí spustit nemohla.“^[2] Byl nábožný, mírný, přívětivý a na tehdejší dobu neobyčejně vzdělaný; učil zvláštní dosud neobvyklou methodou názornou.

Od něho naučila se Barunka především neobyčejně krásně psáti, a tož způsobem, jejž nám Němcová líčí v Panu učiteli, na str. 12. — Milovati přírodu, jmenovati jednotlivá kvítka naší květeny učila Barunku již babička; Purm však vštípil jí lásku ku přírodopisu vůbec a to tou měrou, že po celý další život svůj velice ráda a důkladně se zabývala studiem přírodovědeckým a souvisící s ním zdravovědou, jakož i zeměpisem. Zpěvu učila se rovněž ráda, hráti na klavír však dělalo jí obtíže, takže jí učitel jednou bez obalu řekl: „Nemoř se s tím, Bětuško, nech toho, z tebe nebude nikdy zpěvačka ani muzikantka, spíše by z tebe byl dobrý student, kdybys chlapcem byla. Vynalož ten čas na něco užitečnějšího.“^[3] Než v pozdějších letech, kdy sama své dítky dávala hudbě vyučovati, znova se vrátila k hudbě a ráda se jí zabývala, vědouc, že hudba a zpěv nejvíce srdce ušlechťují a mysl zjemňují.

Takovým způsobem neobyčejně nadaná Barunka dovršila školské své učení. „Čemu jsem se tam (ve Chvalkovicích) naučila, to mi zůstalo dobrým základem dalšího učení; a nejen já, ale všichni, kteří jsme tam do školy chodili, na pana učitele s vděčným srdcem pamatovati budeme. Naučilť nás milovati Boha, vlasť a bližního jako sebe samého, a i méně schopní tolik vědomostí nabyli, co každému k živobytí nevyhnutelně třeba.“^[4]

Třetí rok pobytu svého ve Chvalkovicích věnovala Barunka nejvíce praktickým potřebám budoucího života, učila se totiž ženským pracím, každé volné však chvilky používajíc k tomu, aby se z bohaté knihovny správcovy co nejvíce vzdělala. Správce, znaje veliké nadání Barunčino, sám vzal další její vzdělání do rukou. „Sám mi vybíral knihy; když jsem knihy přečtla, musela jsem mu povídati, co jsem četla; vykládal mi, čemu jsem nerozuměla; mně k vůli stál globus vždy pohotově, abych se v geografii cvičiti mohla…

Čítala jsem do noci: Tisíc a jednu noc, Claurenovy povídky,^[5] Van der Velde,^[6] to byla lektura, kterou jsem polykala, a co mi pán nedal, to jsem tajně z bibliotéky si vzala… Ale Clauren se mi zhnusil, zamilovala jsem si Tromlitze,^[7] Schillerova dramata, a začala jsem vypisovati básně. — V hlavě se mi pletly děje skutečného a báječného světa; chodíc mnohdy jsem snívala, když mne kniha mocně dojala, a nedělala jsem si pranic z toho, když jsem byla vylána od učitelky pro roztržitost. Měla jsem jiné věci v hlavě než počítati oka a křížky.“^[8]

Roku 1855, kdy bída a neštěstí na Němcovou doléhaly nejvíce, duchem svým nezlomným zalétala do dob zlatého mládí, pokud ještě nebe nezkalené klenulo se nad bezstarostným jejím životem. Vzpomínala školy česko-skalické a chvalkovické. Viděla před sebou milé tváře starých, svědomitých učitelů svých a tak utvořila jednu ze svých nejkrásnějších povídek, Pan učitel, shrnuvši dojmy obou škol v obrázek jednolitý, a postavila učitelům svým, zvláště pak chvalkovickému z vděčnosti pomník „krásnější a trvalejší než pomník mramorový, zdobící hrob jeho, pomník, kterýž sám si vystavěl v srdcích svých vděčných žáků a žákyň.“^[9]

Že jest povídka Pan učitel „básní i pravdou“ a že nelze ji všude a veskrze bráti za spolehlivý podklad životopisu Němcové, vysvítá z této celé stati, srovná-li se s onou povídkou. Sama Němcová dala Panu učiteli název, „povídka“ a přenesla děj do „Chvalína“, myslíc patrně Chvalkovice na panství náchodském, na něž i popis zámku se hodí.

I s učitelem V. Keyzlarem v České Skalici i s Aug. Purmem, bývalým učitelem chvalkovickým, zase v Červeném Kostelci Němcová zajisté častěji se stýkala a tak vzpomínky ty v pozdějších dobách z paměti jí nevyšly.

Purm nezemřel, jak Němcová udává, ve Chvalkovicích, nýbrž v Červeném Kostelci. Ani předcházející učitel ve Chvalkovicích, k němuž dle povídky Pan učitel byla by mohla choditi do školy (srv. Pan učitel, str. 1.), František Černý, nezemřel v místě svého působení, ale v Hronově. Učitel tento nastoupil ve Chvalkovicích 27. září 1805 a setrval ve službě do 16. září 1830, působiv tu celých 25 let.

Do Chvalkovic mimo Barunku z dítek Panklových chodili ještě do školy: Jan od r. 1834—6, Josef 1835—7, Marie 1837, Adéla 1842 a Gustav 1844.

---

1. Vybrané spisy B. Němcové. Do tisku upravil Fr. Bartoš. Díl II. Pan učitel str. 8.
2. Pan učitel, str. 10.
3. Pan učitel, str. 19.
4. Pan učitel, str. 29.
5. K. Boh. Heyn (pseudonym Clauren), zemř. 1854. Povídky a romány jeho i českým čtenářům z překladů jsou známy.
6. K. Fr., romanopisec německý, velmi oblíbený; zemř. 1824.
7. K. A. Witzleben (pseudonym Tromlitz), zemř. 1839 v Drážďanech.
8. Sojka, Naši mužové, II., str. 506.
9. Pan učitel, str. 29.