Pan učitel/II

Pan učitel Božena Němcová
I	II	III

II

Bylo nás dětí ve škole čtrnácte lavic; osm lavic chlapců a šest lavic děvčat; v prvních dvou lavicích seděly, co měly tabulky a slabikáře. Když větší psaly, vybírajíce ze čteného buď podstatná jména nebo časoslova a jiná, aneb jiné příklady na pravidla mluvnická čili pravopisná, aneb početní úlohy pracujíce, učil pan učitel menší děti písmena znát, v složky a slova skládat, počítat s kuličkami, ano i s kroužky a fizolemi, učil je zvířata a květiny jmenovat, popisovat, rozeznávat; při čemž se však obyčejně dítky tím způsobem zúčastňovaly, že co na zvířatech, bylinách samy našly, pan učitel pochválil a potřebné doplnil; načež povídané napsati a přečítati musely.

S malými musel milý náš učitel zvláštní trpělivost míti, neboť jak se poučily, štěbetaly a hrály si, překážejíce větším v učení. Avšak ihned pomáhal a výtržnost zamezoval, dal jim kreslit buď písmenka, buď cifry, jež právě jmenovat se naučily, aneb jim sám nakreslil čárkami: stoleček, stolici, domek, pejska a podobné věci. Štěbetaly sice mezitím některé, ukazujíce sobě vespolek práce své a vyčítajíce si chyby, to ale větším nepřekáželo, a mělo-li se s většími něco důležitějšího a těžšího pracovati, odešli maličcí, jak se poučili, domů.

O rok později přišel mladý pomocník, který učil malé děti ve zvláštní světnici. Já seděla v třetí lavici, neboť jsem již uměla dosti obstojně číst, začínala jsem psát a počítat jsem znala do dvacíti, když jsem do školy přišla. Ačkoli jsem hned na začátku mezi čtenáře přišla, přece s pana učitele jsem nespustila ani zraku ani sluchu, když učil on číst. Byl mi způsob jeho zcela nový. Napsal totiž hlásky, na př. m, a napodobil mumlání medvědovo a vypravoval o něm, což i děti dělaly, pak k té mumlavé souhlásce připsal buď a, buď e, buď i, aneb o, a děti hned čtly ma, me, bez slabikování, píšíce spolu na svých tabulkách. Měl také písmenka na tabulkách nalepená, která děti vyhledávaly a do složek od něho vyřknutých skládaly. Jaká to bývala radost, jaký řehtot, když takto na tabulce byla má ma, aneb tá ta, aneb ko tě, neb ja ho da, aneb něco jiného, co děti zajímalo! S jakou radostí, s jakým smíchem si to každé to pouzdrátko na svou tabulku křídou nebo rafijí psalo! To mi bylo zcela nové a já upřímně spolu se smála a v radostných posuňkách překvapených maličkých sebe samu viděla, ač jsem se tomu tak neučila. Neboť když mi byla čtyři léta, přinesla mi matka z jarmarku tabulku, na níž byl lístek, potištěn černými literkami; nad nimi byl vymalovaný červený kohoutek. „Tu máš tabulku, když si pamatuješ písničky, můžeš si pamatovat i písmenka,“ pravila mi matka. V sousedství bydlel pan strýček, tak ho všickni volali, ačkoliv nebyl nikoho strýcem, také o něm povídali, že umí víc než chleba jíst.

K tomu jsem druhý den šla tabulkou se pochlubit a on sám se nabídnul, že mne naučí literky znát. I naučil mne je znát, potom dohromady skládat v slabiky a ze slabik skládati slova; tak jsem se hravě a pomalu číst naučila. Přitom jsme také zároveň psali a na velikých olověných knoflíkách, co měl na modré kamizole našité a u dlouhé vesty s velikými kapsami, učil mne strýc počítat. — Ale v létě málo jsme se učili, více mne vodíval po zahradě, učil mne, jak se který strom jmenuje, dívali jsme se, jak včelky pracují, aneb jsem s ním v květné zahradě pracovala, maličkou motyčkou okopávala a zalévala z malé konévky. Práce moje za mnoho nestála, ale těšila mne a strýc měl též ze mne radost. — V zimě jsme se více učili, a když jsem byla hodná, ukázal mi strýc knihu, ve které bylo mnoho krásných ptáků a květin; povídal mi také někdy pohádky a učil mne zpívat. Rodiče však mysleli, že to tak jen hračka a žádné opravdivé učení, že do školy přece jen musím. Dali mne tedy do Chvalína, jak jsem později se dověděla, na radu strýcovu, který slyšel, že je tam hodný učitel. — Když mne pan učitel po prvé vyvolal, abych čtla, rychle jsem vstala, ale tu mi napadlo, že mne budou všickni poslouchat, i zapálila jsem se a nemohla slova ze sebe vypravit. I povzbuzoval mne pan učitel laskavými slovy: „Neboj se, Bětuško, a byt jsi i dobře číst ještě neuměla, nemusíš se za to stydět. Učeným se nikdo nenarodil, každý se musil teprv učit, a když jsem já byl tak malý jako ty, také jsem ještě číst neuměl.“ Osmělená těmi slovy pustila jsem se do čtení, a když jsem dočtla, pochválil mne pan učitel, že to šlo dosti dobře. — Tak byl k nám, ke každému laskav a k učení chuti nám dodával. — Předměty učení měly jsme, jaké jsou obyčejně v normálních školách: čtení, psaní, počty, mluvnici, náboženství. Mimo to vypravoval nám pan učitel týdně alespoň jednou některý děj z historie české. Činíval to obyčejně za odměnu, buď že jsme pozorné byly, aneb když v nehodě žádný školy nezanedbal, aneb že jsme uložené práce všecky pořádně zhotovily, a podobně.

A my větší, které výslovně určil, musely jsme doma, co a jak jsme pamatovaly, napsati a ve škole jeden neb druhý, jak koho určil, z napsaného čísti; čímž se nám ovšem při stálých jeho opravách a doplňcích vlastenecké děje hlouběji, úplněji a dokonaleji do paměti vštípily. Také jsme měli dvakrát v témdni učení zeměpisné. Ale jak? Čistý papír rozprostřel pan učitel na tabuli a na tom papíru poznenáhla nakreslil před námi podobu vlasti, hranice nejprv zelenou barvou — křídou, protože jsou to prý hnedle vesměs lesnaté hory; pak jedna řeka po druhé, též jezera a rybníky, ovšemže modrou křídou, přibývaly a konečně na těch řekách a jezerech, u lesů a pat hor stavěly jsme červené vesnice, zámky, městyse, města, pevnosti, až i hlavní město Prahu. Také jsme si musely krátká poznamenání psát toho, což při jednotlivých těchto věcech nám vypravováno. Na toto učení jsme se zvláště těšívaly; neboť věděl pan učitel velmi mnoho a krásně o kroji a životu obyvatelstva, o tvaru a úrodnosti jednotlivých krajin povídati a nejvíce ze své vlastní zkušenosti, poněvadž větší část Čech sám byl prošel a prohlédl. Neopomenul spolu vybízeti k cestování, netoliko ty, kteří budou řemeslníci, nýbrž i ty, kteří pluhem vzdělávati budou role otcovské. Ani zpěv nebyl v naší škole v podruží. Ačkoli jsme každý den na počátku školy i po škole, ano i mezi vyučováním, přecházejíce od jednoho předmětu k druhému, jako na zotavení, písně zpívaly, při nichž pan učitel houslemi přizvukoval, nicméně jsme měly dvakráte do téhodne vesměs všecky řádné cvičení ve zpěvu, kteréž obyčejně půl i třičtvrtě hodiny trvalo. Učili jsme se tehdáž děvčata diskantovým, chlapci altovým notám (vyjma zpěváky); učili jsme se je číst i psát, terce, kvarty, kvinty, sexty bráti; nové písně zpívali jsme obyčejně dvojhlasně. Školní písně naše mívaly dvě, tři, nejvýš pět slok. Než učili jsme se i chorálu. Dva zpěváky, v notách i v hlasu bezpečné, diskantistu a altistu, postavil před nás, těm nejdřív jednotlivým, pak v souzvuku dal zpívati několikrát nový, nápěv; my nato nejprv děvčata, pak hoši (ti s altem, my s diskantem spolu), pak i společně celá škola pokoušeli jsme se, dívajíce se do svých not, o novou píseň, až to šlo. Učitel buď stál před námi, aneb chodil mezi námi s housličkami v ruce, aby při nejasném aneb hlubším ozvaném pronikavém zvuku strunami i naši chybu napravil. Že jsme s chorály nezačali, nýbrž co s vrchem dokonalosti končili, nemusím snad ani připomenout. Třikrát v témdni měli po škole hudební hodinu chlapci, co na kruchtě hráli a zpívali. I já se učila později zpívat i hrát na klavír, ale po třech letech řekl mi pan učitel: „Nemoř se s tím, Bětuško, nech toho, z tebe nebude nikdy zpěvačka, ani muzikantka, spíše by z tebe byl dobrý študent, kdybys chlapcem byla! Vynalož ten čas na něco užitečnějšího!“ Poslechla jsem ho. Ve čtvrtek scházívali jsme se do zahrady a pomáhali jsme panu učiteli při práci; což nám bylo velmi užitečné, neboť nám při práci ustavičně vykládal, proč se to tak a ono jinak děje a jak která květina a strom se jmenuje, a rozličné věci z přírodopisu nám povídal. — Větší chlapce učil pan učitel i štěpovat a malou školku měl při sadě; také včely ve dvou úlích pěstoval a často nám o nich povídával, zvláště pracovitost jejich za příklad nám dával. Říkávala jsem někdy, když jsem to neb ono jmenovat slyšela: „To já úž vím, to mi strejček také povídal,“ a pan učitel ptal se mne na strejčka, a já vypravovala o něm; povídala jsem, že mi říkával: „Pamatuj si to, Bětuško, a děkuj každému, kdo tě něčemu dobrému naučí“; což i pan učitel pochválil a potvrdil slovy svými. Po práci přinášívala nám stará paní učitelová chléb a mléko, anebo nám pan učitel načesal ovoce. V neděli odpoledne po požehnání chodívalo nás, co jsme se sešli ze žáků i z opakováků, s přemilým panem učitelem na procházku, a to nám celou cestou povídával: tu byli mravenci na cestě a povídal nám o nich; tu pták, tu motýl, tu pole, tu rybníček, při všem a všudy nás poučoval.— Jednou jsme šli špatnou cestou okolo suchého vrchu, pod nímž stál močál. I zastavil se vůdce náš a pravil: „Vidíte, dítky, kdyby tu ten močál hospodáři vysušili, měli by o kus dobrého pole víc; kdyby tento holý vrch třešněmi posázeli, měla by obec za několik let několik set zlatých užitku, a kdyby si tu cestu spravili, nemuseli by koně týrat, vozy lámat a o čtvrt hodiny byli by dříve na místě. Pamatujte si, vy chlapci, až někdy hospodařit budete, co vám tuto řekl starý váš učitel!“ — Nejčastěji s námi chodíval na jedno návrší, s kterého na všecky strany daleko viděti bylo do kraje. A aj, tu učil nás znáti úhly země, jmenovati polní lány ve vůkolí, jmenovati vesnice všecky, ježto jsme odtud mohli spatřiti; ukazoval směr, v kterémž to neb ono znamenitější město leží a jež jsme na mapě dobře uměli hledati; vypravoval nám o dějích a zvláštnostech hradů, vsí a krajin, na které jsme hleděli; upínal pozornost naši na vrchy v dálce se buď modrající anebo černající, a kdo z nás ten neb onen vrchol nejdříve znamenal, pochválil bystrost zraku i pozornost jeho a pojmenoval je k obecné všech radosti. Tenkrát jsme i hry své nejraději provozovali, při kterýchž ovšem i milovaný náš učitel se zúčastňoval, obyčejně buď sám aneb jedním z nás je řídíval. Tuť jsme z velkého kamene učinili sobě kazatelnu a radostně, co kdo uměl, deklamovali, což i pan učitel spolu s námi činil. Tu jsme u nohou jeho usednuvše písně naše školní u velkém roznícení prozpěvovali, takže jimi okolí se rozléhalo a lid z nejbližších vsí vycházel do polí a zahrad, aby nás poslouchal. O, kterak jsme se na neděle a svátky těšívali, kterak nás nastalý dešť aneb vítr zarmoutil! Na takovémto výletu častěji i pan kaplan s námi býval, kterýž pak k rozmnožení veselosti naší buď mléka aneb višní aneb jiného ovoce nám nakupoval. Procházky takové bývaly nám milejší než kdovíjaká jiná zábava. — Ano, pan učitel trestával nezbedné děti tím, že buď nesměly do zahrady aneb s ním na procházku. A jakkoli bychom často bývali trestu zasluhovali, — ale on nás přece málo a nerad trestal. Tresty pozůstávaly obyčejně v mírném opisování některé průpovědi, znějící o vině opisovače, — aneb musel vinník ve škole přes oběd zůstati, aneb že nesměl, jak již povědíno, do zahrady a s panem učitelem na procházku. Mnohý by byl raději citelný než takový trest vydržel. Před školní hodinou bývalo ve škole jako v úle, ale jak pan učitel vkročil, hned se stalo ticho jako v kostele. -Nekřičel na nás ani nám nehrozil, mlčky se po nás po všech podíval, ale tak jaksi, že jsme usedli jako pěny, mimovolně oči sklopili a ruce na lavice složili. Málo zakazoval, ale co zakázal, nesmělo se dělati. Žalovat jeden na druhého jsme nesměli, toho nestrpěl, a jen tenkráte směli jsme vztyčením ruky hlásiti se, když kterému z nás soused v učení překážel. Partiky, nadávky, posmívání se jeden druhému pro neduh tělesný nebo cokoliv podobného, jak mezi dětmi bývá, zapovídalo se přísně. Také netrpěly se dětem nezpůsobné návyky, jichž mezi námi rozličných bylo, že jim některý žák dlouho neodvykl. — Já se mžhourat naučila, moje sousedka vytahovala si ustavičně prsty z kloubů, až je měla tak ohebné, že je nazpět dlaně obrátit mohla a „stoleček udělat,“ jak to děti jmenovaly, dovedla. Jeden ze žáků při psaní ukazováček levé ruky mezi zuby držel; druhý hubou stříhal; třetí zase zuby skřípal a takových nezpůsobů bylo i mezi většími. Ale všechny nás tomu moudrý vychovatel náš odnaučil, dílem trpělivým napomínáním, dílem hrozbou, že se na nás hněvati bude, když nezpůsobům těm neodvyknem, pro které bychom někdy v posměch a ošklivost před lidmi přijíti musili. Ráno když jsme měli jíti do kostela, dovedl nás tam, a uspořádav a napomenuv nás, abychom se nábožně modlili, zpívali a tiše se chovali, šel na kruchtu. Byl též ředitelem kůru. a měl k ruce větší žáky a některé selské synky, svoje vyučence. On sám hrával na varhany. Podivno, že se mohl na nás spolehnouti, že až na některé malé, které však nikdy do kostela nenutil, tiše a slušně chovati se budeme. Však nás také hned po mši svaté za zpěv a chování naše v kostele, ježto v zrcátku před sebou na varhanách upevněném alespoň zčásti pozoroval, buď pochválil aneb pokáral. Kdo se několikrát v kostele neslušně choval, ten tam na nějaký čas nesměl. My pak sami mezi sebou kárávali nepokojných, nenábožných rejdílků, nechtíce pana učitele zarmoutiti. Všichni měli jsme písně, každý svůj sešitek s pěknější obálkou; každý znal dokonale nápěv; my zpívali v dvouhlasu a dospělejší výrůstkové a lid doplňovali hlubšími hlasy náš zpěv dětinský. Kvůli našemu zpěvu i ze vzdálenějších vesnic a cizích osad přicházel lid k nám na služby boží a často zastavil se cizinec před chrámem, naslouchaje zpěvu našemu, a nás z kostela jdoucí chválil; což my ovšem s panem učitelem nikdy sděliti neopomenuli.

Každé ráno, jako když jsem po prvé do školy přišla, ptával se pan učitel před učením, jsme-li všickni; chyběl-li který, hned se ptal, kde je, a byl-li nemocen, neopomenul navštíviti jej, a viděl-li, že je choroba značná, domlouval rodičům, aby pro lékaře poslali, což oni ovšem ne velmi rádi učinili, an lékař skoro hodinu cesty bydlel. — Byltě pan učitel učiněná dobrota a láska jak k nám, tak i k lidem. — Kdo jaké rady potřeboval, jakou stížnost měl, kdo prosbu jakou neb žádost napsanou míti chtěl, každý jen k panu učiteli, ten poradil a posloužil každému poctivě, nežádaje odměny. Jen v tom poslechnout ho nechtívali, když jim mnohdy dobré rady dával, co se jich živnosti týkalo, to měli svůj rozum, ač k své škodě. Vůbec byli pan učitel i paní učitelová ve vážnosti u lidu; paní kmotra říkávala, když se kdo zmínil o paní učitelové: „To je dokonalá žena!“ My školáci a školačky měli jsme starou paní také rádi. Měla šedivé vlasy, ale červené tváře, oči přívětivé a pracovala a běhala celý den po domě jako čemerka. Nosívala vždy bílý čepeček s modrou pentlí pod bradou zavázaný, na krku tmavý šátek, v létě soukenný kabátek, v zimě kožíšek, ve všední den kanafasovou sukni a širokou, na celé kolo zástěru s kapsami. Jako pan učitel vždy čist byl, tak také paní učitelová, jako by ji ze škatulky vytáhl; a tak i po domě všude čisto jako sklo. — Říkávalať: „Čistota poloviční zdraví.“

— Když viděla, že některý ze žáků do školy jde neučesaný, neumytý, hned se ho ptala, proč není umyt a učesán? Jestli se dítě vymlouvalo, že ho matka neumyla, říkala mu, že se může samo umýt, a hned mu podala vody i hřeben a ukázala mu, jak se má spořádat, a doložila, že je dost schopné, aby si to samo udělalo. Druhý den přišel žák ten jistě umyt, buď že sám se umyl, buď že se doma o tom zmínil, a matka zahanbena jsouc, jej spořádala. — Abychom se mezi učením nevyprošovali ven, měli jsme po každém delším předmětu chvíli svobodnou. Šli jsme obyčejně ven se napít; jak nás stará paní slyšela, vyšla z kuchyně se džbánkem plným vody a se sklenicí, nechtíc nás pustit ke studni, abychom tam nespadli. Přitom se nás obyčejně ptávala na rodiče, a jsou-li zdrávi; řekli-li kdo, že mu stůně matka, hned paní učitelová se začala vyptávat, co jí je a mají-li, čeho by potřebovali, jestli by si něčeho nepřála, což obyčejné dítě všecko povědělo. Když se na všecko vyptala, pozdravovala nemocnou a vzkázala, že ji navštíví; druhý den povídala nám dcerka neb synek: „Hleďte, včera byla u nás paní učitelová a přinesla mamince dobré jídlo, maminka nám potom také kousek dala!“

Od chudých dětí nebral pan učitel žádného sobotálesu, knihy a papír zaopatřil jim od velebných pánů a říkával: „Jen choďte do školy a učte se pilně a já vám rád zaopatřím a vyžádám, čeho budete potřebovati.“ — Byliť mezi námi zvláště dva chudí sirotci, chlapci, jimž rodiče jeden den a jednu hodinu na choleru zemřeli. Měli jen starého dědečka, chudého záplatkáře, který sotva sebe uživil. O ty dva chlapce staral se pan učitel jako otec; dostávali šat, stravu, učení, všecko zdarma a ještě se s nimi dědeček přiživil. Pan učitel věděl, že je pan farář dobrosrdečný člověk, panna Faninka, sestra jeho, že je dobrá hodina, pana pátera znal co lidumilného a na paní zámeckou (jak paní kmotru jmenovali) mohl ve všem spoléhati; nebyla tak chladná, jak se dělala. Chlapci se velmi dobře učili a byli i jinak poslušní a pořádní, pan učitel je měl rád a říkával: „Snad se na nich dočkám někdy radostí!“ A dočkal se radostí na nich. Z jednoho stal se dobrý truhlář a druhý měl též řemeslníkem se státi, že však neobyčejné schopnosti k hudbě ukazoval a žádost jeho byla státi se hudebníkem, nebránil mu v tom moudrý pěstoun, řka: „K čemu má člověk chuť, v tom i lépe prospěje.“ Cvičil ho sám, pokud síla stačila, a potom se přičiněním přátel do pražského konservatoria dostal. Stal se z něho výborný hudebník a došel později skvělého zaopatření v cizině, čeho se ale pan učitel nedočkal.

Vdova po zemřelém synu pana učitele zůstávala i s dcerkou ve škole; učila nás děvčata ženským pracím. Odměnu za své přičinění brala jen od několika zámožnějších, kteří drůbeží, obilím aneb vařivem, málokterý penězi jí spláceli. Za chudá děvčata platil pan farář, který též len na přízi, kužele a vřetena, roubelce a vlnu k pletení punčoch, jehlice, jehly, nitě, náprstky, plátno a kanafas k šití zjednal a zaopatřil. Punčochy, rukavice, sukně, šátky, košilky takto námi zhotovené, rozdávaly se spolu s obuví na sv. Mikuláše chudým pilným dítkám; při čemž se obyčejně celá osada sešla, zvláště ženské, dílem ze zvědavosti, aby viděly a slyšely dítky dárky podělené jásati, dílem aby shlédly a posoudily práce naše, při které příležitosti neopomenuly chválit a díky vzdávat neúnavné vdově, která tak pěkným věcem nás naučila. Byla to velmi upřímná paní a měly jsme ji rády, při práci nám buď povídala o věcech hospodářství se týkajících, co nám prospěšné býti mohlo, buď nám čtla některou pěknou povídku, aneb z nás některá předčítala, pletouc přitom punčochu. Někdy přišel k vyučování v pracích také pan kaplan, někdy i pan farář; každé dílo prohlíželi a pro každou malou dělnici slovo povzbuzující i potěšující měli. Často přicházíval k nám pan učitel, a tu buď poslouchal a vykládal, co některá předčítala, aneb pěkné domácí pověsti nám povídával, anebo hádankami, jichž na sta sepsaných měl, mysl naši bystřil a nás rozesmával. Někdy prosívala vnučka: „Dědečku, zahrajte nám některou píseň!“ — a dědeček, pan učitel, laskavě na vnučku se usmál, sednul ku klavíru a zahrál nám některou národní píseň a my zpívaly; zvlášť rád hrával „Osiřelo dítě“, při kteréž se nám obyčejně oči slzami zalívaly! Měla-li paní učitelová pokdy, přišla mezi nás, sedla do široké sesle, ruce složila do klína a oči upřela na pana učitele, a to bývala tvář její jako ozářena, a když pan učitel hráti přestal, přistoupil k ní a buď jí ruku podal aneb jí po hlavě pohladil. — Někdy jsme v zahradě pomohly okopávat, plet, někdy Márince na bělidle plátno polívat, což nám potěšením bylo největším. Paní učitelová nám vždy říkala: „Jen vy se učte, děvčata, takovým pracím, jestli to nebudete muset samy dělat, budete umět poručit; což také každý neumí!“ — Po práci dostaly jsme vždy dobrou svačinu. — Pan učitel měl ve své skříni mnoho krásných knih, z nichž i nám půjčoval, měl mnoho květin, zvláště kamenů; ale čeho jsme se z počátku báli, byla umrlčí hlava, kterou měl na skříni ležeti. Každý týden, dostali jsme báseň, kterou jsme potom, když jsme se jí nazpamět naučili, přednášet museli. Když jsme se dobře učili, ukazoval nám některé věci ze své přírodovědecké sbírky a jmenoval nám je a jednou nám i umrlčí hlavu na stůl postavil a museli jsme ji vzít do ruky — až posud tkví okamžit ten v paměti mé.

Šest let byla jsem v Chvalíně, a čemu jsem se tam naučila, to mi zůstalo dobrým základem dalšího učení; a nejen já, ale všickni, kteří jsme tam do školy chodili, na pana učitele s vděčným srdcem pamatovat budeme. Naučilť nás milovati boha, vlast a bližního jako sebe samého, a i méně schopní tolik vědomosti nabyli, co každému k živobytí nevyhnutelně třeba. — Vystoupila- jsem z chvalínské školy o celoroční zkoušce přede žněmi. Mívaliť jsme každý rok dvě zkoušky, jednu v postě, druhou o sv. Prokopě, po každé mohli žáci dospěvši k dvanáctému roku vystupovati ze školy. Ale zkouška o sv. Prokopě bývala slavnější, poněvadž k ní pan vikář a mnoho kněžstva z vůkolí, úředníků a více osadníků přicházelo.

My pak také školu sobě květinnými a obilními věnci a rozmanitými ratolestmi ozdobili. Nejprve zkoušel pan katecheta a pan učitel, pak pan vikář a mnoho se zvláště těch mladších a slabších tázával; posléze předvolali se ti z nás, kteří ze školy měli vystoupiti, a tu žádal pan vikář všecky přítomné hosty, aby sami tázali a přesvědčili se, zdali jsme pro obecný, společný život dosti vycvičeni. Duchovní pánové, tážíce se nás o různých věcech náboženských, země-, přírodo-, dějepisných a o povinnostech občanských, dodali druhým hostům chuti a hned se tázal lékař o některých zdravotních pravidlech, tu pan hospodářský úřední o něčem z hospodářství a pan obroční dal si o obilí, pan starý o pivu, kramář na lokte a kusy v různých penězích počítat; sousedé pak dali si číst a psát; načež pan vikář vybídnul nás, abychom napsali seznam vydání a příjmů hospodářských, a vida, že v tom sběhlí jsme všickni, pokynul, bychom děkovací list našemu dobrému učiteli ještě zde před vystoupením složili. Když jsme práce své, ten i onen, v jeden smysl a upřímně znějící předčítali, hluboce dojatí hosté ohlíželi se po pilném učiteli a moudrém vychovateli našem, ale on tam nebyl; mezi prací naší tiše, aniž od koho pozorován, vyšel; neboť nedala mu skromnost poslouchati díků našich.