Božena Němcová (Vávra)/I. Z dětských let Boženy Němcové

Božena Němcová Vincenc Vávra
Úvod	I. Z dětských let Boženy Němcové	II. Ve Chvalkovicích

Údaje o textu
Titulek:	I. Z dětských let Boženy Němcové
Autor:	Vincenc Vávra
Zdroj:	VÁVRA, Vincenc. Božena Němcová. Praha : J. Otto, 1895. s. 6–27. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Božena Němcová

Božena Němcová, rodným jménem vlastně Barbora Panklová, narodila se ve Vídni dne 5. února 1820. Otec její, Jan Pankl (v matrice česko-skalické Pankel, ve chvalkovické také Bankel) byl Rakušan a Němec, který teprv později se přiučil jazyku českému. Byl podkoním hraběte Schulenburka, jenž si vzal za choť známou té doby pro výstřední svou povahu vévodkyni Kateřinu Zahaňskou (Sagan v pruském Slezsku).

Otce svého Němcová zvěčnila ve své Babičce pod jménem Jana Proška. Byl otcem dobrým, pečlivým, jenž veškeren sobě volný čas věnoval výchově četných svých dítek. Postavy byl drobné a tváři pěkné.^[1]

Matka Boženina jmenovala se po rodě Terezie Novotná a pocházela z české pohorské vesnice v horách orličných, Olešnice, nedaleko Nového Města nad Metují. Jako všichni obyvatelé hor krkonošských a orličných, tak i rodina Novotných alespoň v zimě provozovala tkalcovinu. Náhoda zavedla Terezii Novotnou do Vídně k tetě, kde seznámila se s Janem Panklem, za něhož později se provdala. Dle Babičky byla to paní málomluvná, vážná, přísnější než otec, dítky své i manžela však vroucně milovala. Ráda a mnoho čítala, báchorek však babiččiných nerada slýchala, pokládajíc je za výmysl starých lidí na zábavu dětí.

Panklovi přestěhovali se v létě r. 1821 se svou vrchností na stálý pobyt do Ratibořic u České Skalice.

Ratibořice jsou víska neb vlastně samota severovýchodně od České Skalice, vzdálená od města pouze tři čtvrti hodiny. Jest tam 10 obydelných stavení, z nichž knížecí letní sídlo jest ovšem nejvýstavnější. Obyvatel měly r. 1890 106 duší.

V horách krkonošských a orličných jest mnoho, přemnoho míst, jež poutají oko malebností a půvabem svým. Některé pohledy jsou tak úchvatné, že bychom v cizině podobných hledali dlouho.

Připomínám jen Špindlerův mlýn (Spindelmühle) a Sv. Petra pod Sněžkou, pak celé okolí Nového Města nad Metují. Než není ve velkolepých těch horách místa tak útulného, jako jsou Ratibořice, ležící v údolí, protínaném divokou Úpou a tak nádherném, že už od 14. stol. si je volívali za letní sídla mocní rodové panští.

Zámek, vystavěný na místě celému údolíčku vévodícím, z části dvoupatrová to, velmi úhledná budova, v nynější své podobě pochází ze 17. století. Až do r. 1582 byly Ratibořice rytířským sídlem samostatným. V listinách připomínají se jako držitelé Vaněk ze Žampachu r. 1388, Jan z Ratibořic r. 1440, Aleš z Rizenburka seděním na Ratibořicích r. 1465, který zboží ratibořické spojil s Rizenburkem. Po něm byli majetníky spojeného zboží Zdeněk Lev z Rožmitálu a na Blatné a Hynek Krušina z Lichtenburku; ti prodali celé zboží r. 1534 Janovi z Pernšteina. Po něm přešly Ratibořice a Rizenburk koupí na Bernarda Žehušického z Nestajova, jenž je zase prodal strýci svému Janu Žehušickému r. 1563. Po jeho smrti nastoupil Hertvík Žehušický r. 1565. Roku 1582 prodala Ratibořice sestra Hertvíkova, paní Magdalena Žehušická, Hedvice Smiřické ze Smiřic, čímž připojeny k panství náchodskému, — a k tomu náležejí až doposud.

Roku 1792 zakoupil panství náchodské na samém pomezí pruského Slezska se prostírající s velkolepým a starobylým zámkem náchodským Petr, vévoda z Kurlandu, po něm přešel v majetek vévodkyně Kateřiny Zahaňské.

Jako dřívější majetníci, tak i učená Kateřina Zahaňská zvolila si Ratibořice letním sídlem svým.

Již Vavřinec kníže Piccolomini (1673—1712) dal zámek zcela přestavěti a rozšířiti. Kateřina Zahaňská zámek obnovila, skvostně ozdobila a celou kotlinu úpskou od přírody již lepotvárnou přetvořila ve skvostný park. Tu přijímala návštěvy učenců a jinak slavných mužů. Dne 16. července 1813 byli v Ratibořicích hostmi učené vévodkyně ruský car Alexandr I., král pruský Bedřich Vilém II. a rakouský ministr kníže Metternich.

Nyní jsou letním sídlem prince Viléma ze Schaumburku, jehož dcera Charlota jest královnou würtemberskou. Ráda zavítává královna do milého toho údolí a ježto dostalo se jí také českého vychování a zvláště že si velmi oblíbila národní písně české, jest miláčkem veškerého širého okolí. Okres česko-skalický má ráz ryze český.

Sem tedy do krásných Ratibořic přestěhovali se Panklovi z Vídně s malou Barunkou r. 1821. Otec Barunčin zastával v zámku službu štolby, matka pak byla klíčnicí vévodkyně. Byt byl jim vykázán v pop. č. 6. na tak zvaném „Starém bělidle“.^[2]

Poněvadž údolí „Babiččino“, jak se nyní kotlina ratibořická nazývá, každému poněkud vzdělanému Čechovi jest známo alespoň dle pověsti, nebude zajisté od místa zmíniti se o něm poněkud obšírněji; neboť čtouce „Babičku“, k lepšímu porozumění potřebujeme znáti také místo dějů tak zajímavých.

Od města k Ratibořicům vedou dvě cesty, kratší ze „starého“ města mimo panský pivovar po mostě přes Úpu, a delší od kostela. Touto cestou babička chodívala neděli co neděli do „božího kostelíčka“ a také Barunka s ostatními dětmi ratibořickými denně do školy. I my zvolíme si ji na pouť údolíčkem. Od kostela, kde si u zdi prohlédneme skrovný pomník kněze a buditele českého lidu na Náchodsku, J. Myslimíra Ludvíka, sejdeme uličkou k faře a po mostě dřevěném přes Úpu na panské lučiny. Zde otvírá se nám krásný pohled.

Obloukem po pravé ruce vine se divoká Úpa jako stříbrný pás, omývajíc příkré stráně, na nichž rozkládá se Skalice. V levo vystupuje znenáhla stráň, zvaná Dubina; zde sveden byl 28. června 1866 krutý boj, jak dosud hlásá pomník padlých bojovníků. Mezi stráněmi rozkládají se lučiny, zelené po celé léto jako brčál, ježto jsou uměle zavodňovány. Brzo jsme ve stínu košatých stromů a krásně upravenou cestou ubíráme se, majíce zelené louky po pravé ruce, k bažantnici knížecí. Zde onde u cesty jsou lávky, zvoucí k odpočinku. Divíme se bujné květeně jak na louce tak na svahu stráně. Zvláště ovšem upoutá nás parnassie (tolije) svým čistým, bílým květem. Vzpomínáme, jak tento něžný pohorský kvítek dal Al. Vojt. Šmilovskému podnět ku krásné povídce „Parnassie“. Na jednou rozevře se les, a s údivem patříme na krásný letohrad knížecí, položený v samé zeleni. Vstoupíme do parku. Cítíme se jako doma, vše tak známé — z Babičky. Dosud zelené žalusie chrání okna od vichřice, dosud stkví se v parku hladina malého rybníčka, v němž si pohrávají zlaté rybky. Na břehu přivázána jest malininká lodička.

Zde v nádherné komnatě zámecké vypravovala babička prostým svým způsobem své osudy hrdé a učené vévodkyni, jejíž srdce rychle si získala, takže se stala její důvěrnicí. V levo stojí úřednická budova hned vedle zámku; tu bydlela Barunka se svými rodiči od r. 1836. Několik kroků dále najdeme vysoký letní sklenník; jako za babičky i dnes tu kvetou a zrají pomeranče a citrony. Odtud sejdeme do teplého sklenníku, kde právě dozrávají libovonné ananasy. Vystoupíme z parku. V pravo klapotá mlýn, odkud denně „pan otec“ chodíval dohlížet ku splavu a zastavoval se u babičky „na okamžení“, aby se s ní potěšil a svěřence její poškádlil. Těsně vedle mlýna jest nové bělidlo. Kráčíme podle struhy mlýnské proti vodě a spatříme úhledný jednopatrový dům — hostinec, odkud pocházela vždy veselá Kristla. Zvědavě prohlížíme si zde každý kout. Dole všecky světnice jsou klenuty a neobyčejně čisty. Za letní doby obývá tu mnoho hostí cizích, aby se pokochali v krásné přírodě a nabyli nových sil ku práci. Zde také Fr. A. Šubert, ředitel Národního divadla v Praze, napsal své drama „Jan Výrava“. Vystoupíme opět na čistě upravenou cestu a před oči se nám staví jednoduché, nízké dřevěné stavení, obyčejná to česká chaloupka — staré bělidlo. Mimoděk zaráží se v nás dech. Zde tedy, v té prosté chatě, pokryté šindelem, vychována byla spisovatelka ducha tak mohutného, žena tak geniální! Porovnáváme v duchu popis Němcové skrovné této chaty se skutečností. V Babičce čteme: „Bylo to stavení neveliké, ale hezoučké. Okolo oken, obrácených k východu, táhla se vinná réva, před okny pak byla malá zahrádka, plná růží, fial, resedky i salátu, petrželky a jiné drobné zeleniny. Na severovýchodní straně byl ovocný sad, a za ním táhla se louka až ke mlýnu. Veliká stará hruška stála při samém stavení, kladouc se všemi svými ratolestmi na šindelovou střechu, pod níž hnízdilo mnoho vlaštovic. Uprostřed dvorku stála lípa, pod ní lavička. Na jihozápadní straně bylo menší stavení hospodářské, za tím táhlo se chrastí a křoví až ke splavu na horu… Od stavení přes strouhu byl mostek na stráň, kde byla pec a sušírna.“ Jak zestárla od dob Babiččiných také tato chaloupka!

Stěny jsou nahnuty, oprýskány, rozervány, po útulné zahrádce není památky. Kde byl dříve dvorek, zvedá se vysoká, kamenná, neúhledná prádelna. Vše se tu změnilo. Za mostkem místo peci a sušárny jest nízký baráček, obydlí hlídačovo. Staré bělidlo stojí opuštěno, poskytujíc nyní přístřeší panskému dozorci luk. V srdci nespokojeni, že tak zpustlým nacházíme domek, v němž vychována byla naše první spisovatelka, pomalu, stále po chaloupce se ohlížejíce, kráčíme podle struhy ke splavu. Zde večer sedávala nešťastná Viktorka, zpívajíc zádumčivé ukolébavky a házejíc kvítí do vody. Cesta se dělí. V pravo přes řeku vede krásně upravená cesta k Rizenburku, v levo po boku stráně ku Slatině, kde končí roztomilé údolí ratibořické. Pod Červenou Hůrou, blíže trosek starého hradu, známého z dob husitských, rozkládá se malebný mlýn p. Kordinův, zakončuje takto důstojně údolí Babiččino. Toť jsou místa, kde ztrávila Němcová nejkrásnější a nejšťastnější dobu svého života — zlaté mládí. Jak bolně vzpomíná v pozdějším věku Ratibořic! „Často si zapláču,“ píše Němcová pí. Čelakovské dne 24. července 1845,^[3] „když na to milé místečko, kde jsem nejblaženější doby prožila, vzpomenu. A ty upomínky mi duší vanou jako znění zvonků, jako drahá, milená píseň. Vidím se na té louce plné kvítí, nade mnou nezkalené modré nebe. Kvítí záhy uvadlo a nebe zkalil mrak. A však to jinak býti nemůže, slunce vždy nesvítí a vždy není zamračeno.“ —

Paní Panklová, zastávajíc v zámku obtížnou službu klíčnice, nemohla se věnovati výchově drahých svých dítek. Celý den jí bylo v létě až do podzimu dlíti u vévodkyně a dítky své vlastní, jež tak vroucně milovala, svěřiti musila rukám cizím, nespolehlivým. Z té příčiny naléhala na stařičkou svou matku, Magdalenu Novotnou, aby z Olešnice k ní se přistěhovala a vnoučata vychovávala. „Babička se rozplakala, nevěděla, co dělati. Srdce ji táhlo k dceři a k vnoučátkům, jichž neznala ještě; dávný zvyk poutal ji k malé chaloupce a k dobrým přátelům. Ale krev není voda; touha přemohla dávný zvyk, babička se rozmyslila, že pojede.“

Bylo to v létě r. 1825, kdy babička do údolí ratibořického se přestěhovala.

Panklovi měli tehdy „čtvero dítek, Barunku, Jana, Viléma a Adélku“. V Babičce čteme pouze tato jména, ač všech dítek Panklových bylo čtrnáct, z nichž nejstarší byla Barunka.^[4] Prohlížeje všecky matriky farské v České Skalici i ve Chvalkovicích, jakož i veškery školní zápisy na obou místech z let 1820—1840, zjistil jsem toto: Barunka narozena byla ve Vídni; Jan (rok nemohl jsem vypátrati) v Ratibořicích, jako všecky ostatní dítky: Johanna, nar. 10. srp. 1823.; Ferdinand, 2. dubna 1826; August, 7. října 1827; Konstancie, 17. února 1829; Marie, 8. srpna 1830; Augustin, 10. června 1832; Adéla, 10. listopadu 1833; Adelhaida, 11. května 1835; Gustav, 11. břez. 1837 a Otto, 11. prosince 1840. Z těch zemřeli v dětských letech Jan (r. 1827), Johanna (1829) a Konstancie (1829). Za to přibyli ještě Jan, jenž chodil do Chvalkovic do školy od r. 1834—36, a Josef, který do téže školy chodil v letech 1835—37.

Ježto jména dítek Panklových v Babičce uvedená ve všem se neshodují se skutečnými a pak že Němcová změnila jméno otce svého za „Proška“, jest patrno, že v Babičce nepodává nám úplně věrný popis osudů své rodiny. Počínala si v Babičce Němcová podobným způsobem jako J. W. Goethe ve svém slavném díle Aus meinem Leben, Wahrheit und Dichtung (1809—31). Křivdil by Němcové, kdo by jí z toho výtky činiti chtěl; nepsalať historii, nýbrž povídku. Tolik tvrditi však můžeme, že povahu svou (Barunčinu) v Babičce líčila věrně dle skutečnosti, jakož i snad povahu svých rodičů. Pokud idealisovala babičku, nesnadno nyní určiti.

Nám Babička zůstává pramenem jediným a spolehlivým pro dětská léta slavné naší spisovatelky. Barunku oblíbila si babička nejvíce a nejdříve, jednak že byla nejstarší a tedy nejrozumnější z dítek, jednak že s celou vnímavou a přítulnou duší svou k babičce přilnula. Babička převzala za dceru svou nejen celou domácnost, nýbrž i opatrování a vychovávání vnoučat. Vodila dítky do krásné přírody, vše jim dle svého způsobu vysvětlujíc a vedouc je k lásce k Bohu a přírodě. Záhy babička vyvíjela v dítkách smysl pro šetrnost a hospodárnost. „Upustilo-li dítě chléb z ruky, musilo jej pak políbiti, jako za odprošení; tak i kdyby kde zrnko hrachu bylo leželo, babička zvedla je, a vyznamenaný na něm kalíšek uctivě políbila. Tomu všemu babička i děti učila. Leželo-li na cestě husí peříčko, babička hned na ně ukázala řkouc: „Shýbni se, Barunko!“ Barunka byla mnohdy líná a říkala: „Ale, babičko, co pak je o jedno pírko?“ Ale z toho ji babička hned kárala: „Pomysli si, holka, sejde se jedno ke druhému, bude jich několik; a to si pamatuj přísloví: Dobrá hospodyňka má pro pírko přes plot skočiti.““^[5]

Babička nechtějíc čiperné a učelivé Barunky ani s oka spustiti, postavila jí lože ve své světničce zcela po starosvětsku upravené. A Barunka byla skutečně schopnou žačkou babiččinou. Naučila se od ní všímati a vážiti si všech starých zvykův a obyčejů českých, naučila se od ní krásným pohádkám našim a písním, zamilovati si ten dobrý nezkažený náš lid, lnouti ku vlasti a jazyku českému — a símě, které babička v duši Barunčině uložila, vyspělo později v krásný, ušlechtilý strom i přineslo hojně ovoce národu českému. Ostatní dítky, které nerozuměly ještě babičce a také jí nikdy plně nepochopily — odcizily se nepříznivými poměry národu českému a zapadly v zapomenutí. Nemáme o nich zpráv nižádných.

Povahy byla Barunka vznětlivé, čilé, snadno chápavé, někdy i blouznivé, jak o tom svědčí četná místa v Babičce. Pohádky babiččiny často roznítily obrazotvornost Barunčinu tou měrou, že usnouti nemohla. „Sedněte si ke mně, babičko,“ říkávala pak, „já nemohu usnouti.“ Tu babička vzala ruku vnuččinu do své ruky a začala se s děvčátkem modliti, a modlila se, až oči zamhouřilo.^[6]

Babička, jak nám ji líčí Němcová, jest vzorem prosté ženy české. Vědomí české jest jí přirozeno a nepochopuje, jak by kdo mohl národu svému se odciziti. Než by poněmčila dítky své, raději vydala se z Pruska na krušnou cestu do Čech, nevědouc, co na ni čeká. Na výtku kněžninu, že by děti její v Prusku od krále dobře byly zaopatřeny, odpovídá těmito tklivými, prostými, ale památnými slovy: „Dosti možná, milostivá paní, ale byly by se mi odcizily. Kdo by je tam učil milovati svoji otčinu a mateřskou svou řeč? — Nikdo. Byly by se cizí řeči, cizím mravům naučily a konečně zcela zapomněly na svoji krev. Jak bych se mohla z toho před Pánembohem zodpovídati? Ne, ne, kdo z české krve pochází, ať zůstane při českém jazyku.“^[7] A v tomto prostém, přirozeném vlastenectví vychovala i Barunku. — Na podzim vyvedla babička jednou za krásného dne svěřence své na stráň, odkud daleko viděti po hranicích prusko-českých. Barunka unesena krásou přírody a zadívavši se do hor kladských, vzpomněla si na Sibyllino proroctví o zkáze země české, které od babičky byla slyšela, a zvolala:

„Ach, babičko, já mám někdy strach, že vám to ani vypověděti nemohu; viďte, vy byste také nechtěla, aby česká země na koňských kopytech byla roznesena?“

„Bláhová, jak bych mohla takovému neštěstí chtíti; vždyť se každý den modlíme za zdar české země, vždyť je to naše matka. No tedy, když bych viděla matku ve zkázu upadati, mělo by mi to býti jednostejno? Což byste vy dělaly, kdyby vám chtěl někdo maminku zabiti?“

„Křičely bychom a plakaly,“ ozvali se chlapci a Adélka.

„Jste děti,“ usmála se babička.

„To bychom jí pomáhati musily, viďte, babičko?“ řekla Barunka, a oko jí zahořelo.

„Tak, děvče, tak, to je to pravé, křik a pláč nic nepomáhá,“ pravila stařena a položila ruku na hlavu vnučky.

„Ale, babičko, my jsme malí, jak bychom mohli pomoci?“ mínil Jan, jehož mrzelo, že babička málo o něm soudí.

„Nevíte, co jsem vám povídala o malém Davídkovi, který skolil Goliáše? Vidíte, i ten malý mnoho může, když má pevnou důvěru v Boha — pamatujte si to! Až vyrostete, přijdete do pokušení. Pak si vzpomeňte na svou babičku, co vám říkávala, když s vámi chodívala. Víteť, že jsem zanechala dobrého živobytí, které mi pruský král podával, a raději pracovala do úpadu, než bych si byla dala děti odciziti. Milujte tedy i vy českou zemi jako matku svoji nade všecko, pracujte pro ni jako hodné děti, a proroctví, jehož se bojíte, se nevyplní. Já se vás jako mužných nedočkám, ale naděju se, že na babiččina slova pamatovati budete,“ dořekla babička pohnutým hlasem.

„Já jich nikdy nezapomenu,“ šeptala Barunka, schovávajíc tvář do babiččina klínu.^[8]

Tak babička vychovávala Barunku u vědomí českém.

Již v září r. 1824 zapsána byla Barunka do školy česko-skalické (v Kostelní ulici, nyní č. 19.), tam také, dokud cesta byla schůdna, s ostatními dětmi ratibořickými docházela. V zimě, dokud byla malá, vůbec nechodila do školy, později za počasí nepříznivého. Za to pan učitel docházel do Ratibořic.

V České Skalici byly tehdy dvě třídy, „menší“ a „větší“. Ve větší učil „vzorný“ učitel Viktorin Keyzlar (Geisler). Do menší třídy zapsána byla Barunka r. 1824 až 1826, do větší až do července r. 1830. Od r. 1826 tedy do 1830 Barunka měla učitelem stálým Viktorina Keyzlara, muže laskavého, nad obyčej vzdělaného, který tam blahodárně působil až do r. 1837.

Dle školních zápisů česko-skalických chodila Barunka do r. 1826 do menší třídy k učiteli mladšímu, Augustinu Šmídovi. Učilo se, jak ani jinak býti nemohlo, jazykem českým. Ve větší třídě převládala již němčina. Zápisy školní a matriky psány byly jazykem německým, „kniha chvály“ čili tak zvaná „zlatá“ byla česká. Do této „knihy chvály pilných žáků ve větší třídě“ zapsáno také a do dnešní doby zachováno jest ze dne 2. července 1829 jméno Barunky Panklovy. V téže knize r. 1830 čteme i jméno bývalé přítelkyně Barunčiny, Steidlerovy Heleny (Héla v Babičce).

Do téže školy chodily z dítek Panklových ještě Jan r. 1827 (zemřel), Johanna r. 1829 (zemřela), August 1833—39, Konstancie 1835 (zemřela), Marie 1836, Adéla 1841 a Gustav r. 1843.

Němcová v Babičce podává nám rozkošný obrázek školy doby své. Kdo sám chodil do školy „přes pole“, zajisté shledá v něm vzpomínky na mládí své. Vypsání to náleží k nejkrásnějším částem „Babičky“ a proto budiž nám prominuto, že je na charakteristiku tehdejší doby i spisovatelčina líčení zde klademe. Píšeť Němcová na str. 210 (191) Babičky:

„Ó, babičko, to je škoda, teď když začnou třešně, jahody, když tu bude veselo, musíme seděti celý den ve škole,“ smutně řekl Jan.

„To jinak nelze, hochu, vždyť doma nemůžeš býti, ani vždy hráti. Nyní vám nastanou jiné starosti a jiné radosti.“

„I já ráda budu choditi do školy,“ pravila Barunka, „jen po vás, babičko, se mi bude stýskati, že se celý den vídati nebudeme.“

„I mně budete chyběti, milé děti, ale což je to všecko platno, stromek kvete, dítě roste; odkvétá strom, ovoce odpadne, odroste dítě, rodičům odběhne. Tak Bůh chce. Dokud je strom zdráv, dává užitek, když pak uschne, porazí ho, dají na oheň, boží oheň ho ztráví, popelem zmrví se země, na níž vzrůstají zase jiné stromky. Také babička vaše úkol svůj dopřede, a uložíte ji k věčnému spánku,“ polohlasitě dodala stařenka.

Ráno při snídaní kázala matka dětem, jak se mají učiti, pana učitele poslouchati, cestou jak mají se slušně chovati, dávala jim samé dobré naučení, až bylo dětem do pláče.

Babička chystala jim potravu. „Tu máte každý svoji porci,“ pravila, kladouc na stůl tři velikánské krajíce chleba, „tu máte každý kudličku, co jsem vám schovávala; vidíš, Jeníčku, ty bys ji byl dávno ztratil a nyní neměl bys čím chleba ukrojiti,“ řekla, vytahujíc z kapsáře tři kudličky s červenými střenkami. Pak vykrojila do každého krajíce jamku, nacpala do ní másla, přikryla ji vydlábnutou střídou, a položila jeden krajíc do rohožové mošinky Barunce, druhé dva do kožených kabelí chlapcům. K chlebu přidala ještě sušeného ovoce. Nasnídavše se děti vydaly se na cestu. „Jděte tedy s Kristem Pánem a nezapomeňte, co jsem vám řekla!“ napomínala matka ještě na prahu. Babička nedávala jim s Bohem, vyprovázelať je přes sad, a Sultan s Tyrlem běželi též s nimi. „Poslechněte, chlapci, Barunku, když vás napomene; je starší vás,“ kázala babička; „nevyvádějte cestou žádného takového skotáctví, až byste si ublížili! Ve škole neseďte nadarmo, sice toho budete jednou litovati! Každého slušně pozdravte; vozům a koňům se vyhněte! Ty, Vilímku, neobjímej kde kterého psa, některý je zlý, kousl by tě. Nelezte k vodě a uhřáti nepijte! Ty, Jeníku, nesněz chleba před časem a pak na ostatních nemámi! Nyní jděte s Pánembohem, večer vám přijdeme s Adélkou na proti.“

„Ale, babičko, nezapomeňte nechati nám oběda a všeho, co budete míti,“ prosil Jan.

„I jdi, bloudku, bodejť bychom zapomněli!“ usmála se babička. Pak požehnala děti křížkem, a již chtěly jíti, tu ještě vzpomněla na něco. „Kdyby měla přijíti bouřka, ale myslím, že nepřijde, nebojte se, jděte tiše svou cestou, modlete se, ale nestavte se pod strom, neboť do stromů rád hrom bije, rozumíte-li?“

„Rozumíme, babičko, tatínek nám to také jednou povídal.“

„No, tedy jděte s Pánem Bohem a vyřiďte panu učiteli pozdravení!“

Potom se babička rychle obrátila, aby neviděly děti slz, které se jí mimovolně v oči draly. Psi obskakovali děti velikými skoky, myslíce, že půjdou s nimi na procházku, ale Jan pověděl jim, kam jde cesta, žena je nazpět. Na babiččino zavolání vrátili se s ní, ale ohledli se několikrát, nezavolá-li jich přece některý. Také babička se ohlížela, a teprva když viděla, že děti už za mostek^[9] zacházejí, kde na ně Mančinka již čekala, kráčela bez přítrže dómů. Byla celý den jaksi zamyšlena, chodila po stavení, jakoby někoho hledala. Sotva kukačka v sednici odkukala čtvrtou hodinu, vzala vřetánko pod paždí a pravila Adélce: „Pojď, děvečko, půjdeme školáčkům naproti; počkáme na ně u mlýna.“

Šly a dětí šťastně se dočkaly.

„Povídejte mi tedy: jak se vám vedlo, čemu jste se ve škole učili a jak jste se chovali?“ ptala se babička cestou.

„Hečte, babičko, já jsem bankaufsér,“ vyjel rychle Jan, před babičkou poskakuje.

„Prosím tě, hochu, co je to?“ ptala se babička.

„Víte, babičko, kdo sedí na kraji ve škamně, ten dává na ostatní pozor, co vedle něho sedí a který se nepořádně chová, toho si zapíše,“ vysvětlovala Barunka.

„Mně se zdá, že tomu u nás říkají dohlížitel, ale to musil dávati pozor vždy jen nejhodnější a nejpilnější hoch z celé lavice, a pan učitel ho neudělal hned dohlížitelem.“

„Však nám to Kopřivovic Toník vyčítal, když jsme šli ze školy, že prý, kdybychom nebyli Proškovic, že by s námi pan učitel tolik nenadělal,“ žalovala Barunka.

„To si nemyslete!“ pravila babička, „pan učitel nebude s vámi dělati výjimky; když toho zasloužíte, potrestá vás jako Toníka; on to proto dělá, abyste si té pocty vážili, rádi do školy chodili a hleděli vždy hodnými býti. A co jste se učili?“

„Diktando,“ odpověděla Barunka i chlapci.

„Co je to vlastně?“

„Pan učitel nám předříkává z knihy, my píšeme a pak to překládáme z německého do českého, a z českého do německého.“

„A což rozumějí ty děti německy?“ ptala se babička, majíc při všem svoje zvláštní mínění a vše ráda do podrobna vyzvídajíc jako paní kněžna.

„I, babičko, žádný neumí německy, jen my trochu, protože jsme se doma již učili a tatínek s námi německy mluví; ale to nic neškodí, třebas tomu nerozuměli, jen když přinesou úlohy dobře,“ vykládala Barunka.

„No, ale jak pak je udělají, když neumějí německy ani koukat?“

„Však oni jsou dosti trestáni, že jich nedělají dobře; pan učitel jim buď udělá čárky do černé knihy, nebo musejí státi na místě hanby, a někdy dostanou fláky na ruce. Dnes měla také státi u černé tabule, co vedle mne sedí, rychtářovic Anina, nikdy diktanda německého neumí. Stěžovala si mi v poledne, když jsme před školou seděly, že neumí úlohy udělati. Ani strachem nejedla. Já jsem jí to tedy napsala a dostala jsem od ní dvě homolky za to.“

„Ale tos’ neměla od ní bráti,“ řekla babička.

„Vždyť já jsem jich nechtěla vzíti, ale ona povídala, že má ještě dvě: byla tak ráda, že jsem jí úlohy napsala, a slíbila, že mi přinese každý den něco, jen abych jí s tou němčinou pomohla. — Proč bych jí to neudělala, viďte?“

„Pomoci jí můžeš, ale ne dělati, sice se tomu nenaučí.“

„I co pak z toho, to nemusí uměti, to se učíme jen tak, že pan učitel chce.“

„Protože pan učitel chce, aby z vás něco bylo, a čím více umíte, tím snáze ve světě projdete. A německá řeč je přece jen potřebná; vidíte, ani nemohu s vaším otcem si pohovořiti.“

„Ale tatínek vám přece všecko rozumí, a vy tatínkovi, a nemluvíte německy. Ale ve Zliči^[10] mluví se jen česky, tedy netřeba Anině uměti německy; povídala, když bude chtít uměti, že může jíti do Němec. Ale pan učitel jinak nedá. A holečku, babičko, on se žádný rád neučí německému diktandu, je těžké; kdyby české bylo, oh je, to by šlo jako otčenáš.“

„Inu, když vy z toho ještě nemáte rozumu, ale máte poslechnouti a všemu rádi se učiti. Zdali pak chlapci poslouchali?“^[11]

„I ano, jenže Jeník začal, když pan učitel ze sednice odešel, s chlapci dováděti, až skákali po lavicích. Ale já jsem mu řekla…“

„Tys mi řekla, ty, já jsem sám přestal, protože jsem slyšel pana učitele!“

„To se dovídám hezkých věcí, máš dohlížeti na jiné, a sám tropíš; jak to?“ řekla babička.

„I babičko,“ ozval se Vilém, který posud byl tichý, ukazuje Adélce velký kus sladkého dřeva a knížtičku pozlátka, co vyměnil ve škole od jakéhos hocha za krejcar, „i babičko, to jsou rozpustilí ti kluci ve škole až hrůza. Kdybyste viděla, oni skáčou po škamnách a perou se, a dohlížitelé také s nimi.“

„I pro pána krále, co tomu říká pan učitel?“

„To když pan učitel odejde ze školy ven. Když má přijíti, to honem skákají na svá místa, dají ruce na škamnu a je ticho.“

„Nezbedové!“ pravila babička.

„A holky si zase hrajou s pannami ve škole, však já jsem to dobře viděl,“ žaloval Jan.

„Jste vy to kvítkové z raráškovy zahrady, aby měl učitel s vámi svatou trpělivost,“ pravila babička. Děti jí povídaly ještě mnoho o škole a jak se jim cestou dařilo; byla to první^[12] jejich cesta, a nemálo svojí samostatností se pyšnily, jak by se z Paříže vrátily. „A kde máš homolky? snědli jste je?“ ptala se ještě babička zkoumajíc, co vše děti jedly, neboť o jejich zdraví starost měla.

„Jednu jsme snědli, druhou jsem si chtěla nechati domů, a když jsem u tabule psala, vyšantročil mi ji Kopřiva z mošinky. Sedí za mnou. Kdybych mu byla co řekla, byl by mně, až bychom šli ze školy, nabuchcoval, ten je pěknej.“

Babička nedala dětem za pravdu, ale v duši si myslila: Vždyť jsme my nebyli lepší. Děti dobře věděly, že je babička shovívavější než matka, ona k mnohému šelmovství, co chlapci provedli, oko zamhouřila, nebránily, když si někdy Barunka zaskotačila, proto se jí také se vším svěřily spíše než matce, která dle své přísné povahy vše přísněji posuzovala. —

Tak tedy se vyučovalo na škole česko-skalické. Až do roku 1848 a někde i déle ve všech českých městech i městečkách školství obecné bylo celkem neb z části německé.^[13]

Než přece Barunka, majíc obezřetného a přičinlivého učitele, velmi dobře prospívala. V prvních dvou letech při „dobrých“ schopnostech vykazují katalogy školní u Barunky známky „dobré“ a „velmi dobré“, v posledním roce při „velmi dobrých“ schopnostech známky veskrze „velmi dobré“. Viktorin Keyzlar dal Barunce dobrý základ vědění a co nezmohla škola, to doplnila zkušená, moudrá a o Barunku nanejvýš starostlivá babička.

Roku 1830. v červenci rozloučila se se školou skalickou, aby vzdělání své doplnila ve Chvalkovicích.

Ze na školu česko-skalickou Němcová vzpomínala s vděčností, patrno jednak z toho, že r. 1845. pomáhala zakládati tam školskou knihovnu, která hned koncem toho roku měla 474 svazků knih, většinou českých, jednak vysvítá to z dopisu, jejž dne 14. ledna 1860 poslala učiteli česko-skalickému, Josefu Koliskovi, a kde mimo jiné píše: „Přiloženě odesílám několik knih; čásť jich a sice: Básně Růžičkové,^[14] Pohorskou vesnici, Kytku básniček, Báchorky, Deklamovánky, Dárek pilné mládeži a Benjamina Franklina odevzdal mi jistý spanilomyslný národovec pro školní mládež, ponechávaje mně na vůli, kam a komu to dáti. — Používajíc tohoto dovolení, posílám je mladým svojim krajanům do školy, kamž i já jsem chodívala, a přeju si, Pane učiteli, abyste: Básněmi Růžičkové a Pohorskou vesnicí dvě z nejhodnějších žaček vyšší třídy, Kytkou a Báchorkami dvě z nejpilnějších žaček nižší třídy odměnil. — Dárek pilné mládeži, Deklamovánky a Franklina rozdělte třem nejpořádnějším žákům. — Vy nejlépe věděti budete, Pane učiteli, kteří z Vašich žáků si těch dárků zaslouží; netřeba tedy, abych více něco určovala, prosím jen o to, abyste mně potom jména oněch žáků a žákyň sdělil. — Ostatních několik knih přidávám prozatím pro školní knihovnu ze svých knih, snad se Vám přece pro někoho hodí. — Později seberu Vám více a také jsem řekla Řezáčovi,^[15] aby Vám tam něco poslal.“^[16]

---

1. Viz životopis B. Němcové od Sofie Podlipské, v Praze r. 1891., str. 7.
2. Viz stať mou „Ze Starého bělidla“ v ročence Chudým dětem v Brně r. 1892 vydanou.
3. Z let probuzení. Kniha třetí. V Praze 1873, str. 26.
4. Viz mou stať v ročence Chudým dětem „Z dětských let B. Němcové“, v Brně, 1893.
5. Babička, vyd. Bartošovo, str. 12.
6. Babička, str. 23.
7. Babička, str. 106.
8. Babička, str. 174 (v Nár. bibl. str. 157). Proroctví Sibyllina nabyla v Čechách obliby v 15. a 16. stol., později zaměňovala se Sibylla s Libuší. Viz Jungmannovu Hist. lit. č. III. 911.
9. Vedle zámku. Pozn. spis.
10. Ves půl hodiny na severovýchod od Č. Skalice vzdálená. Pozn. spis.
11. Škola česko-skalická nebyla dle pohlaví rozdělena. Pozn. spis.
12. Toho jara totiž. Pozn. spis.
13. Nyní v celém okresu česko-skalickém (mimo soukromou klášterní školu z Pruska vyhoštěných jeptišek v Č. Skalici) není jediné školy německé neb česko-německé (utraquistické).
14. Anna Vlastimila Růžičková, nar. 1828, zemř. 1869. Přeložila též několik povídek.
15. Fr. Řezáč (Polehradský) nar. 1819, spisovatel paedagogický.
16. Z dopisu B. Němcové Jos. Koliskovi, jejž jsem uveřejnil v Nivě brněnské roč. III. č. 7.