Bludné duše/Oddíl první/XXI

Bludné duše - Oddíl první Václav Beneš Třebízský
XX	XXI

Údaje o textu
Titulek:	XXI.
Autor:	Václav Beneš Třebízský
Zdroj:	BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Vácslav. Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70
Pokračování: Oddíl druhý, kap. I.

Před Ouřadovým statkem ozval se zvonec. Bylo už sice k večeru; ale klekání to přece ještě býti nemohlo. Také nepodtrhovali, a zvonec klinkal hezkou chvilku, že by se už byli pomodlili klekání desetkrát.

Ze statkův a chaloupek vycházeli mužové v kožiších s kosami, podávkami, a nejvíce jich mělo cepy. Za chvíli bylo však v dědině zase ticho. Jiřičtí odtáhli sesílit rebelanty.

Ouřada si na půdě v seně rozhryzl vzteky celé rty. Ti, již pravili, že se schoval na loubi, měli pravdu. Už tam byl třetí den. A když zaslechl dnes strašlivý řehot ze stáje, vzchopil se náhle a sáhl po vidlích; ale vyhlédnuv vikýřem na náves mrštil jimi daleko od sebe, vrhl se nazpět do sena a hluboko zaryl hlavu ve traviny.

Teprv když se sešeřilo, slezl dolů a zašel se podívat do stáje.

Za hodnou chvíli vkročil do světnice.

V jizbě byla čirá tma. O chase nikde ani zmínky. Ouřada šel po paměti ke kamnům. Na lavici někoho nahmátl. Byla to selka.

„Rozsvítíš-li?“

Žena vstala, poslechla a rozkřísla troud.

„A sedni si semhle naproti! Ať si vidíme do tváří!“

Selka zase poslechla; ale muži svému se do tváří nepodívala. Zahleděla se tupě do plamenů na krbu, jimž Ke dnes nechtělo do veselého, skotačivého reje.

„Slyšíš? — Do očí se mi dívej a do tváře! Rozumíš?“

Sedlák Ouřada uchopil ženu za hlavu oběma rukama. Nebránila se mu. Ani nešeptala; ani prudčeji neoddechla, jako by živa nebyla. Oči její byly bez lesku, jako dva oblázkové kaménky.

„Takhle spolu ve statku býti nemůžeme! — Takhle pod jednou střechou taky žíti nemůžeme! A do očí se mi koukej, ty — —!“

Sedlák Ouřada užil ošklivé nadávky, jakou věděl nejhorší. Ženě jeho ve tváři nepohnul se však ani jediný rys, jako by byla „na poleno“.

„A proto pryč z tohohle domu! Táhni si za ním; beztoho jste se na mne umluvili! Nebyl bych tu mezi vámi ani jist životem! Už dávno jsem vám ten statek krvavě zaplatil! Nepůjdeš? — Chceš mne drážditi? Chceš mne dohnati k nejhoršímu! — Já vám, vy kuňata, ukážu, kdo to rychtář Ouřada! Pryč odtud! — A kouká jako dub. Je to plemeno ještěrčí!“

Ouřada stál nad svou ženou s rukama napřaženýma, s očima koulícíma se divoce a na opuchlých, zčervenalých rtech s bílou pěnou jako pominulec.

Selka se dosud nepohnula, jako by opravdu byla zdřevěněla. Nebylo by také divu po výjevech za posledních dvou dnů! Kde to kdy v Podlesí ve které rodině od sta let bylo slyšeti, aby otec proklínal syna a syn každinké to zaklení otci vracel ještě zostřené! Kde to kdy v Podlesí ve které rodině od sta let bylo slyšeti, aby otec vyháněl syna z rodného domu se slovy: „Abys bloudil světem jako Kain, aby ti každý četl ve tváři, žes proklatec, žes horší než Kain. Aby ti na čele narostlo znamení, před kterým lidé na sto kroků se křižují a dvéře zavírají na dva západy!“ — A kde to kdy v Podlesí bylo slyšeti, aby syn odcházeje z domu otcovského klel té hodině, kdy se narodil, a svému otci řekl do očí: „Když jsem se narodil, měl jste mi hoditi na krk provaz, na ten provaz uvázat kámen a utopiti mne v rybníce! Tuhle hodinu byste si byl ušetřil. Ale sám ďábel vám to vntikl, že jste mne nechal na živu, že tiste mne vychoval —“

„Pomohu ti, když sama nechceš!“

„Půjdu ,sama!“ řekla selka hrobovým hlasem; vstala a šla opravdu.

Ouřada vyběhl za ní na náves, jako by si své počínání chtěl rozmýšleti; ale potom prudce zabouchl dveřmi a zastrčil je na závoru. Na krb už nepřiložil. Plameny beztoho jen „zkomíraly“. Sedlák se postavil k oknu a poslouchal, zdali žena nezapláče, zdali se nebude dobývati nazpět do dvora. Ale venku přede dvířky a pod okny bylo ticho, hrobové ticho.

Ve statku se niíkdo nehýbal. Chasa v komoře ani nedřímla. Slyšeli každé slovo rychtářovo, chvěli se hrůzou nad jakovou řečí a šeptali si divná slova o sedlákovi.

„Ubohá! — Aby si jen na život nesáhla! Tak nezacházejí jinde ani se psem jako tenhle s vlastní ženou!“

„Vidíme — vidíme! A přišel prý sem s holýma rukama.“

„Však může takhle opět odtud s holýma rukama jíti!“

„Jdi se po ní, Francko, podívat! Přece nemůže zůstat na sněhu! Nebohá selka!“

„Zaškrtil by nás, kdybychom se tu hnuli.“

„Pojď! — Půjdfeme spolu!“

„Děvečky otevřely zlehounka komoru a vykradly se po prstech na dvůr. Už odstrkovaly závoru, když zaslechly ve světnici prudké kroky a jak se otvírají kvapné dvéře, až jim zaskřípnutí ve veřejích do kostí projelo.

„Kdo se to opovažuje?“

Ouřaďa znova zahřímal.

„Jdeme hledat panímámu! — Mohla by si něco udělat!“ ozvala se staršinka a pokoušela se odstrčili těžkou dubovou závoru. Ale ani jí nepohnula. Zapadla ve zdi hluboko do otvoru.

Sedlák se na zápraží zachechtal, co měl hrdla.

„Je to nelidské, pantáto! — Budete toho litovati!“

„Jakže, ty želvo! — Ty mne — rychtáře — napomínat? Kliďte se, sic se odtud živý nehnete!“

„Opovažte se! — Na svou ženu a na svého syna jste měl trochu práva; ale pojďte a dotkněte se mne — vy — vy krajáku přivandrovalý!“

Děvečkám podařilo se přece odraziti závory a než mohl Ouřada za nimi, pctly se již na návsi.

„Panímámo! Slyšíte?“

Nikdo se jim však neozval, leda sejček v lese zakulichal.

Na nové volání odpovědělo jim proklínání sedláka, jenž se za nimi vyřítil ze dvora.

„Půjdete obě dvě pod trdlice! Zítra vás dám z Jiřic vymrskati!“

Ouřada hnal se k lesům jako zběsilý. Co jej tam asi hnalo? — Zdaž zlé svědomí či přece se v něm probudil cit člověčí?" —

„Kdo tu! Stůj!“ zahřměl kdosi přímo před ním na vysoké mezi.

„Co ti po tom, kdo to!“ zaryčel sedlák.

Neměl však ani zdání, po kom se tu v zaslepenosti své rozhání. Pojednou cítil bodnutí do prsou zrovna nad srdce.

„Jsem rychtář Ouřada!“ vzkřikl ještě a navždy oněměl.

„Rychtář? Tos měl dříve ohlásiti! — Každý by tak mohl říci. Čekáme Refundu a namítne se Ouřada! — Nestál za mnoho!“

Voják, jenž tu stál na noční hlídce, sklonil se nad rychtářem, klesajícím bez ducha.

Za Podlešáky zaplatili Ouřadovi právě ti, jež, kde a jak jen mohl, na rodáky své štval a jimž ještě před několika dny zavlažoval hrdla, aby se na rebelanty hodně rozehřáli…

Někdy chodívá a plížívá se za člověkem trest v zápětí. Škoda, že ne pokaždé! —