Bludné duše/Oddíl druhý/I

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Oddíl druhý, kap. I
Autor: Václav Beneš Třebízský
Zdroj: Archive.org
Vydáno: In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence: PD old 70
Předchozí: Oddíl první, kap. XXI.

Nejneúnavnějšími podněcovateli vzpoury v Podlesí byli poustevníci. Na několika místech postavili se sami v čelo vzbouřencům. Byly to vysoké, statné postavy vnahnědlých habitech, v bocích stažených provazy a za těmito s klokočovými růženci.

V druhé polovici minulého století bylo ve zdejší krajině pousteven více než far. Na četných samotinkách říkají do dneška „na poustce“. Poustevny byly chaty sbité z trámův, pokryté stříškou mechovou i vyložené mechem, ponejvíce na výšinách, pod nimiž klokotal potůček. Před chatami stával kříž s klekátkem, také mechem obrostlým; na kříži visel zvonec, který třikrát denně se rozhoupal, zvěstuje chodci v lesní tišiněi, že čas k modlení.

Poustevníci požívali zvláštní vážnosti mezi Podlešáky. Sami zacházeli si do vsí jen v řídkých, praneobyčejných případech. Za to však tím častěji vyhledával je lid na jejich samotách. K poustevníkům dávali se lidé, kteréž oklamal svět; někdy arciť také tací — ale to bylo málokdy — kteří chtěli klamati svět. Dobré duše zanesly je vším, nač si jen pomyslili. V poustevnách nouze bývala hostem neznámým, alespoň v těch na Podlesí. Poustevníci znali se v nejrůznějších věcech. Uměli léčiti všecky duševní nemoci, uměli duše vysvobozovati, dovedli staleté kletby činiti neškodnými, vyznali se i v příštích časech, v srdcích lidských čítávali jako v rozevřených knihách, odkrývali tajné události, byli mstiteli zkažené nevinnosti, byli strážci spokojenosti v rodinách, někdy — ale zřídka — také rušiteli, byli ochránci nešťastné, pronásledované lásky, byli smírčími mezi rozvaděnými přátely — slovem: poustevníci srostli s radostmi a žalostmi zdejšího lidu.

A loňským rokem přišly najednou ostré rozkazy, kterými zrušovaly se všecky poustevny a obyvatelům osamělých chat přísně nařízeno, opustiti je okamžitě a vrátiti se k dřívějšímu živobytí. Kde se zdráhali rozkazům těmto vyhověti, bylo užito násilí. Bývaly to podivné výjevy: kolem dva či čtyři vojáci s blýskavými bodáky na ručnicích a uprostřed muž, leckdy už s hlavou jako stříbro bílou, v dlouhém tmavém rouše z látky hrubé a u boku s růžencem, jehož kuličky podobaly se lískovým oříškům.

A z toho již vidno, proč poustevníci v Podlesí vyskytli se zase z nenadání a proč se v čelo bouře postavili.

V oudolině, ve které leží dědiny: Pozdeň, Hřešice, Srbeč, Spálenkův mlýn, tři dny nikdo o ničem jiném nepovídal, než že se vrátil poustevník.

„A viděli jste ho opravdu?“

„Na spasení své duše vám to povídám!“

Poustevník už odpočívá půl léta! — Je to jeho duch!"

„On to sám! Na vlastní oči jsem ho viděl; rozprávěli jsme spolu; povídal, že nás navštíví, abychom se chystali, abychom nebyli poslední, co vstali za svobodu a za svá práva... Vousy sáhají mu až přes pás, a jsou ještě bělejší!“

Srbečský Králíček kroutil nad touhle novinou pořád ještě hlavou nedůvěřivě. Na posledním trhu ve Slaném slyšel přece zcela určitě, že zdejší poustevník ležel u Božího hrobu nade městem mrtev tolik dní. Když ho našli, začínal prý už tlíti. Nechtělo inu nějak z mysli, že by to mohl býti on. Ale za hodinu přesvědčil se o pravosti podivné noviny.

Poustevník přitáhl do Srbče s Pozdeňskými a lidem Hřešickým. Měl opravdu delší vous a nad čistý sníh bělejší. Jen habit jeho byl nějak příliš sešlý, rozedřený a dřevěnky na nohou ovázané provazy a vycpané slamou klepaly podezřele, jako by nechtěly už nohám starého muže sloužiti.

V Srbči bylo již beztoho všecko vzhůru, a sotva že zástup rebelantů pojevil se u první chaloupky stojící v pravo na cestě od Hřešíc, vyhrnulo se všecko na náves. Muži smekali čapky před poustevníkem, se sousedy podávali si ruce a ženy s dětmi zůstaly opodál netroufajíce si přiblížiti se k otci Jarolímovi, o němž myslili všude, kdo ho znali, že je na pravdě Boží a že tam na Podlešáky nezapomíná.

Chatka otce Jarolíma stávala někdy za nynějším kostelíkem svaté Trojice, který na hřebenu za Pozdní na míle daleko dívá se bílým, jasným okem do kraje. Když ji onehdy zase poprvé navštívil, skorem ji nepoznal. Střechu odnesly adventní větry, kříž se zvoncem před poustevnou vyvrácen a na klekátku, jindy i za tuhé zimy pokrytém hebounkým mechem, třípalcová vrstva ledu.

„Vítáme vás, vítáme, otče Jarolíme! -- Už jsme se za vás modlívali!“

„Modlívali? — Dobře jste činili, milí lidé. A proto vás Pánbůh vyslyšel a poslal mne mezi vás. — —Zaplať vám Kristus Pán vaše modlitby za člověka nebohého, za starce, kterýž ve hříších počat jest, ve hříších putoval světem vezdejším a kterýž vše, co činil, činil pro lásku Boží, aby nalezl ve dnech posledních odpuštění, aby mohl duši hříšnou napojiti jednou z pramene milosrdenství věčného ...“

„My už vás měli za nebožtíka!“

„Za nebožtíka? — Pánbůh prodlužitel dnů lidských a života pomíjejícího ukratitel všemohoucí, ještě nezavřel knihu účtů mých. Přidal mi let, jako někdy králi Ezechiáši. Budiž za to jméno Páně pochváleno! Přidal mi let, abych se místil na rouhačích svaté víry jeho, abych byl s vůlí jeho odplatitelem spravedlivým každému, kdo služebníky Boží potupil, kdo je vyhání z jejich sídel jako z doupat dravou zvěř, kdo je štve do umdlení, kdo jim nepřeje oddechu, kdo s nimi nakládá jako se zločinci... A já tu Boží vůli vyplním, já jí zjednám pod zdejším sluncem, ve zdejším kraji průchodu proti komukolivěk, a potom teprve se uložím k odpočinutí lehkému. Tam na vrchu pod křížem nad potokem ji mé chaloupky ve stínu staletých sosen chci očekávati slavného vzkříšení...“

„Arciže mezi námi, otče Jarolíme, aby se za vás našich dětí děti modlívaly, aby na vás našich vnuků vnukové pamatovali!“

„Chaloupka má už polopobořena, jako by tam padesát let lidské duše ani nebylo ...“

„Pomůžeme vám ji vystavěti! My vám ji, otče Jarolíme, jakb kostelíček vyzdobíme.“

„Kříž poražen, zvonec utržen!“

„My vám nový kříž utesáme a nový zvonec dáme ulíti; nestarejte se, otče Jarolíme. A budete zase pomáhati duším našich pradědův a budete zase mezi námi jako mezi dětmi!“

„Ale dříve se mnou tu Boží vůli musíte provésti do poslední litery. Dříve se mnou musíte na rouhače jména Božího.“

„Na pány, otče Jarolíme!“

„Arciže na pány, aby si vzpomněli přec, že na nebi vládne jeden Bůh všemohoucí, trojjediný a že má na zemi ještě k sobě lid, všechen lid, že len Bůh odměňuje i trestá, že na osobu nehledí; aby si vzpomněli, že lidské zlosti jenom do času, ale on sám jediný že na věky věkův —“

„Amen,“ odpověděli jako jedním hrdlem ženy a mužové.

A ve čtvrt hodině vzrostl zástup jejž vedl otec Jarolím, o dobrých třicet hlav. Kudy táhli, všude se k nim přidávali, až už jich bylo ze tří panství na těchhle stranách jako mraku. Ženy a děti oddychovaly doma volněji, protože muže jejich a otce jejich bude chrániti všeho zlého muž, který slynul, kde ho znali, pověstí svatosti.

Z Kornouzu páni utekli do jednoho. V knížecím zámku nezůstalo živé duše. Ale otec Jarolím uhnul se s lidem do lesů.

Nad černými bory vzplanula tu a tam chvílemi prorudlá oblaka — dým z vypálené myslivny či hájovny. A ještě více pod samou oblohou kroužili ptáci-dravci, posměšně krákorajíce nad spoustou v Podlesí. Večerem ténož dne krvavé červánky však se nechtěly rozplývati; ba rostly spíše a rozlévaly se šíř a šíře, až oči z nepřirozené červeni přecházely. Někde daleko hořely bezpochyby panské dvory. Koštištář Rozhoda neodpustil ani pustým stěnám. Nemohl-li dostat do rukou pány, vymstil se aspoň na jejich obydlí.

Otec Jarolím se náhle v čele tlupy zastavil, položil ruku na čelo a potom se obrátil k sedlákům.

„Dřevíč máme na pravo... Abychom ho minuli, není ani možná! Do Kounova dorazit musíme! Tam jich bude hlavní síla. Přirazit k nim musíme ještě dnes. Pospíšíme si! Však to asi tuší, že jim jdeme ku pomoci. Svítí nám na cestu!“

Otec Jarolím týmže mžikem kráčel již opět lesní cestou, zpola zavátou a nedávnými mrazy utvrdlou. Sedlákům v kožiších a beranicích bylo nevolno. Na tvářích vyvstávaly jim veliké krůpěje potu. Ale myšlénka, že jdou ha pány, že se jim vymstí za všecko, co od nich po celý život vytrpěli, sílila je nad pomyšlení. Táhli tiše, skorem bez jediného slova; jen někdy druh ke druhu cos pověděl; ale okamžitě zase bylo slyšeti jen skrípání obuvi jejich ve sněhu.

Otec Jarolím držel v pravici růženec a pohybující se jeho rty svědčily o horlivé modlitbě poustevníkově.

Rudá záplava po celém západním obzoru svítila jim na cestu až příliš jasně. Perly ve sněhu, které za dne lesknou se jasem stříbřivým, chvílemi přecházejíce v pestrou barvitosť, podobaly se krůpějím krvavým. Lesy kolem mlčely hlubokým tichem, jako by nadobro přišly o svou věčně věkův stejnou řeč, jako by jim ve tmavých hlavách nadobro byly vymřely zádumčivé písně, plné hlubokých stonů, zachvívající nenapodobitelnými akkordy až na dno dušemi poutníků ve zdejších samotách. Však věděly dobře, proč ani větev, ani haluzka se jim v korunách nehýbe. Jakou by také píseň mohly tomuhle lidu zapěti! — Vítěznou nemohly, veselou neuměly a umrlčí — nechtěly.

„Co dělá žena? Co dělají děti? Pláčou, naříkají — vzpomínají! —Přišel na ně stesk teprv večer, až v noci—“

Ale sedláci tyhle myšlénky, kteréž jim jedna za druhou na čelo usedaly, jako ptáček, když na okénko zobáčkem ťukává, setírali si s krůpějemi horkého potu a pokaždé, když si vzpomněli na domov, urychlili krok, aby byli s těmi pány hotovi co nejdříve a aby se mohli zase vrátiti k milým svým.

Otec Jarolím se náhle zastavil.

„Slyšeli jste?“

„Neslyšeli! — Lesy spí, dřímají — —“

„Tedy nyní poslechněte! Jsou to vozy — jen jeden! — Ještě neslyšíte? — Přihotovte se! Ani krok dále! — Ať přítel či nepřítel! — Polovic do lesa na levo, polovic na pravo!“

Netrvalo ani pět minut a poboční cestou vyjížděl vůz. Lesklé bodáky zasvítily se krvavou září ještě temněji než v ouvoze navátý, omirzlý sníh. A bílé pláště vojenské příšerně odrážely se o tmavý háv borovin. Vojáci byli Němci, podle řečí odněkud od Chomoutova. Hovořili hlasitě; chvilkou ozvial se i smích. Mezi bílými plášti bylo lze rozeznati schoulenou postavu, o jejíž bedra leckdy zavadila hezky zprudka — jako by bezděky — těžká pažba ručnice.

Sedláci po obou stranách lesní cesty stajili v prsou dech, sevřeli těsně rty, upřeli oči bystře k povozu, jenž přiblížil se již na nějakých deset kroků, stiskli pevně cepy či kosy v rukou a čekali, až otec Jarolím zavelí.

Vůz jel již kolem. Vojákům bylo tou dobou nejvíce do smíchu. Postava uprostřed schoulila se ještě níže a několik pažeb najednou dotklo se zostra hlavy buřičovy. Nemohl to nikdo jiný býti, než nějaký rychtář, který se jejich požadavku opřel anebo nechtěl se státi zrádcem svých sousedů.

Sedlákům chvěla se nezvyklá zbraň v rukou, jako když pytlák začátečník vyjde si na čekání.

Náhle se otec Jarolím vzchopil, mlčky vrhl se do cesty dosud mrštností mladickou a za ním bleskem sedláci, - ne však již mlčky, ale s výkřikem, který přehlušil několik výstřelů z vojenských ručnic, jichž kule hlavy útočníků přeletěly do jedné.

Vojákům čas k opětnému nabíjení už nestačil. Sedláci obklopili vůz se všech stran; jedni vypřáhli mžikem koně a jiní vyšinuli se obratně nahoru. Vojáci chtěli se brániti, ale zůstalo to pouze při dobré vůli. Za několik okamžiků byli odzbrojeni. Jeden přes druhého křičeli s rukama sepjatýma: „pardon!“ a sám ďas ví, co ještě povídali divným zpěvným nářečím Chomoutovským.

„S vámi vojnu nevedeme! — Kdo vás poslal, jděte a povězte mu, že sedláci umějí býti také velikomyslní, že Podlešáci po lidské krvi nežízní. — Rozumíte mi?“

Vojáci rozuměli otci Jarolímovi příliš dobře a nedali se dlouho pobízeti. Nikdo jim nepotřeboval říci podruhé, že o jejich svobodu sedláci nestojí.

Několik mužů rozvazovalo zatím zajatci provazy.

Musili je přořezati, ale opatrně; nešťastníku zaryly se hluboko do masa.

„Odkud, brachu? - A jak že jste jim padl do rukou?“

Otec Jarolím přistoupil až k samému vozu.

Osvobozenec pozdvihl hlavu. Rudou záplavou bylo kolem jako za bílého dne. Sedláci podívali se mu teprve nyní dobře do obličeje; jeden koukl po druhém, a potom opět na rebelanta, ale nyní polo s úctou a polo se strachem.

„Refunda!“ zašeptali.

„Jak že, vy jste se jim dal?“ zeptal se za chvilku nejsmělejší z nich, Hřešický Kilijes.

Dvé ostrých pronikavých očí utkvělo na tazateli.

„Což nejsem člověk jako vy?“ Refunda se ušklíbl.

„Ba právěť že nejste. Vy jste jim mohl udělati; vy jste je mohl ochromiti, vy jste je mohl přimraziti! Či jste to neprovedl onehdy v Jiřících?“

„Dobře jsi řekl, že nejsem! — Ale nevíš-li, že Kristus Pán mohl jedním slovem povaliti k zemi všecky žoldnéře, co jich Pontský Pilát měl...“

„Mlčíš-li? - - S Kristem Pánem se chceš rovnati, ty červíku... ty mravenečku ubohý?“

Otec Jarolím zakřikl drsným hlasem Refundu, který až nyní všiml si starce ve tmavém habitu s bílým až po pás sahajícím vousem, ale okamžitě odvrátil tvář, jako by záplava očím jeho nesvědčila.

„Raděj sepni ruce a Kristu Pánu poděkuj, že pomocí naší vytrhl tě z drápů jestřábích. Těm bys se byl vícekráte nevymknul!“

„Prosil jsem tě o to? — Volal jsem tě?“ Hlas Refundův zněl jako fičení ostrého větru.

Sedláci hleděli jeden na druhého s úžasem. „Ne nadarmo se říká: čiň čertu dobře a on peklem se ti odslouží!“

„Jsem už na to stár, labych poslouchal tvé kázání!“

Sedláci ustoupili každý o krok dále.

„Arciťže stár — ale hříšník, prastarý hříšník!“

Refunda se prudce otočil a změřil poustevníka od bílých vlasův až ku rozpraskaným dřevěnkám s tváří, ve které zračilo se největší opovržení. Ale nepromluvil ani jediného slova. Zdálo se, že nemůžo. Vyschlý, nesmírně vyzáblý obličej, v jehož vráskách červenala se čerstvá krev, zatahoval se strašlivým výrazem. Zraky ze spodu našedivělého, taktéž zkrvaveného obočí vystoupily o dobrou polovici, jako by si zevrub chtěly prohlédnouti člověka, který opovážil se nm vytýkati hřích — prastarý hřích.

Sedláci svěsili hlavy do sněhu.

Otec Jarolím náhle zavrávoral; polootevřenýma rtoma jeho vydralo se zaúpění, jako kdyby mu sáhal tenhle muž po srdci, a okamžitě zase výkřik, jakéhož žádný, co jich tu stálo, ve svém životě nikdy neslyšel. Ozvěna v lesích, zdálo se, že pro tuto chvíli oněměla; pro tenhle zvuk neměla hlasu, protože ho snad také nikdy ve zdejších borovinách neslyšela.

Otec Jarolím klesl k zemi; ze sedláků nezachytil ho nikdo. Stáli tu opravdu jako přimrazeni. Cepy chvěly se jim v pravicích, jako kdyby jejich rukou chytala se křeč, kosy klonily se k zemi, jako by jich nemohli udržeti, mezi očima dělala se jim kola a o hlavy jejich pokoušela se závrať.

Vojáci, již byli už hezky daleko, zaslechnuvše hrozný výkřik, urychlili krok, dali se do běhu, protože si vzpomněli na pověsti o lesních mužích, kteří za dlouhých zimních nocí nejraději procházejí své revíry a běda, kdo jiní za takových obchůzek padne na oči. Doma v horách leckdy našli z rána po lesních cestách oděv zkrvácený, rozedřený a rozvěšený jako na posměch.

Poustevník stál již opět vzpřímen a s očima, které nehrozily se děsného mraku v obličeji Refundově, ale zdálo se, že zpytují každinký rys ve vyzáblé, nesmírně vyschlé tváři jeho.

Otec Jarolím vzkřikl poznovu, ale tentokráte mu strašlivé zvuky umřely na jazyku. A potom se vrhl na Refundu jako lev, který přišel na stopu smělci, jenž mu byl mládě z doupěte odnesl. Tento však odskočiv hbitě se závěje, uhnul se zaťatým pěstem poustevníkovým.

Otec Jarolím klesl do sněhu po druhé; ale nyní nevstával.

Sedlákům sestydla v žilách všecka krev.

„Pomozte mu a naložte ho na vůz! — Nám by cestou darmo překážel. — Odkud je?“

„Z poustevny nad Srbčem!“ odvětil nesměle Králíček. Scdláci zdvihli otce Jarolíma ne bez obtíží, na voze slámu urovnali, rozestřeli houni a potom teprve položili do něho svého vůdce.

„Je vás dvou dost, abyste ho dopravili do jeho chatky. Vy ostatní půjdete za mnou! Beztoho vás očekávají netrpělivě! — Či jste ztratili sluch? — Či chcete, aby vás vedl tenhle — šílenec? V takovémhle stáří je nejlépe zůstat už při růženci a přemýšlet o posledních věcech člověka. A když k tomu ještě rozum vyšine se z kolejí—?“

Refundova postava, zdálo se, že roste, že už je vyšší o polovici; s tváří však mizel mu onen děsivý výraz a měnil se v rysy, které rázem získávaly si u lidu poslušnosť až otrockou.

Za pět minut zaskřípal ve sněhu vůz a týmže mžikem hnuli se sedláci v čele s Refundou dále hlouběji do lesův. Ale už se jim to tak rychle nešlo; připadalo jim, že je cos táhne vší silou zpět za tím starcem, kteréhož dva koně vezli nazpět k rodným jejich dědinám, že na nohou mají centy přivázané. Refunda tušil jejich myšlénky. Když ušli asi půl hodiny, zastavil se, obrátil se k nim a ostré oko jeho utkvělo zpytavě na všech obličejích, kteréž opět skláněly se k umrzlým závějím, na nichž zdálo se, že jsou umrzlé krůpěje krvavé.

„Myslíte na domov! — Myslíte na ženy, na děti! — Myslíte na toho starce, na toho nebohého pomatence! — Vím to. Chcete-li, vraťte se domů ke svým ženám, ke svým dětem, za tím starcem do jeho poustevny. — Ale domníváte-li se, že vás nechají, že vám odpustí?“

Refunda se zasmál; ale sedláci nad tímhle smíchem strnuli.

„Až si ulehnete ke svým ženam, až budete ve vašich statcích a pod vašimi střechami nejtišeji jako ve hrobech, potom přijdou; těm ženám vyrvou vás z náručí a odvedou, odkud se lidé nevracejí. — Chcete-li, vraťte se tedy!“

Refunda již zase kráčel rychlým, skorem chvatným krokem vpřed a sedláci za nLm, jako by si byli jen chvilinku oddechli.

Ti, co se vraceli k Srbči, jeli tuž dobrou hodinu. Otec Jarolím se na voze náhle zdvihl a vytřeštil oči na muže, jenž seděl vedle něho, udiven.

„Kde to pro Bůh jsme? - Já že na voze? - Kde jsou Pozdenští, Srbečtí ... ?“

„Šli s Refundou, otče Jarolíme“

„A kam mne vy vezete?“

„Do vaší poustevny, otče Jarolíme. - Chcete-li, třeba do mého statku.

„A kdo vám to poručil, že jste se opovážili?“

„Refunda, otče Jarolíme.“

„Refunda! Je to váš pán, že ho tak slepě posloucháte? Já že mám do své chaloupky se vrátiti? Je rozbořena, střecha stržena, kříž poražen, zvonec rozbit, mech vichrem roznesen ... Proto že já přišel mezi vás? Proto že já činíval vám tolik dobrého? - Vy lidé nevděční - “

„Otče Jarolíme!“

„Či nejste nevděčníci? - Tedy obrať koně, ať jich dojedeme!“

„Byl by to, otče Jarolíme, váš hrob! A my chceme, abyste byl mezi námi ještě dlouhá, dlouhá léta!“

Poustevník na slámě se zdvihal, jako by chtěl seskočiti dolů; ale nemohl. Nějak přílis seslábl! Kam pak také s osmdesáti a snad ještě více lety. Potom zapřel si vysoké čelo, jež rozrývala pouze jediná, ale za to hluboká rýha, o ruce a nepromluvil více jediného slova. Nepozdvihl se ani, když koně poklusávali a vůz „kotrcal“ se od jedné strany ke druhé. -

Asi k jedenácté hodině stanuli sedláci s Refundou nad oužlabinou, kde vysoký bor náhle ustoupil pehejlovým nedochůdčatům, která po stráních nade sněhem černala se jako zabloudilci, k nimž příroda zachovala se tak zcela po macešsku.

Před očima rozvinul se jim obraz - že naň do smrti nezapomněli.

Dolinou planulo na sta ohňů. Kolem plamenů stály mužné postavy s hlavami svěsenými ke hrudi, opírajíce se o selskou zbraň. Zdálo se, že dřímají stoje. Oužlabinou panovalo ticho, které rušilo pouze prudším praskotem čerstvé, ob čas přikládané dříví.

„Podívejte se! Tihle všickni opustili své ženy a své děti, své statky a své chaty jako vy... Chtějí těm dětem svým dobyti lepších časů...“ Refunida se zajíkl. „Chtějí, aby se vrátila do Podlesí svoboda, vyštvaná panskými chrty, sepnutá mušketýry a jak se všecka ta panská rasovina jmenuje — ze starých pergamenů vyškrábaná, zfalšovaná a zohyzděná. Vy to taky chcete! Kdož by toho nechtěl! A proto, braši, beze strajchu i O vašich kosách si budou dlouho povídali a na vaše cepy tu dlouho nezapomenou!“

Sedlákům zněla tahle slova do uší jako veselá hudba o posvícení.

„Kdo tu?“ ozval se z povzdálí drsný, hluboký hlas.

„Přátelé. — Od Kornouzu!“

„Vítáme vás; — pojďte dál!“

Dva hřmotní muži ustoupili a sedláci s Refundou táhli dolů do oudoliny již zase krokem urychleným, s čely vzpřímenými a zrovna jako vůdce jejich s hnulí vypjatou. A při tom se jim zdálo, že ten Refunlda není přece jen člověk jako oni, protože dřevem by hnouti dovedl ai že proti němu nezmohl ničeho ani otec Jarolím. — - - - Bylo už dávno po půl noci. Západní obzor rděl se dosud temnorudou záplavou. Hořel Kounovský dvůr. Ohně oužiabinou už jen doutnaly; ale temné postavy dosud stály kolem nich s hlavami svěsenými ke hrudi, opírajíce se o selskou zbraň jako by stoje dřímaly.

Na nejzazším konci ve svahu pod obrovským, polouschlým dubem dlel osamotnělý muž s hlavou o kmen opřenou a s rukama přeloženýma křížem přes prsa. Krvavá záplava svítila inu přímo do tváře, v jejichž vráskách černala se usedlá krev.

Byl to Refunda.

Chvilkami rozhlédlo se oko jeho oudolinou, z tlupy na tlupu přelétalo a potiom vždycky zahledělo se v neurčito.

Zprávy, které před chvílí uslyšel, poněkud ho zarazily. Od Žatce táhl prý celý regiment rychlým pochodem na Podlesí. A neštěstí, jež ho zastihlo dnes a mohlo pro něho býti osudným, také mysl jeho znepokojilo. Chtěl do Jiřic; u Lstiboře lapila ho však vojenská hlídka a kdyby náhodou povoz, který vojáci sehnali kdesi V Okrouhlině, nebyl zabloudil, dnešní noc trávil by již v šatlavě. Ale všecky tyto představy ustupovaly pod lebkou jeho v pozadí před starcem, kteréhož vůči sedlákům prohlásil šílencem. A téhle poslední události zbaviti se nemohl a nemohl.

„Což pak by byli ještě nevymřeli svědkové... ?“

Refundovi tato slova přešla rtoma takřka bezděky.

„Nedávno zasypali černou hlínou jednoho. A ten mluvil tak, že mu rozuměti nemohl nikdo! Jazykem jeho hýbala horečka... Buď bez starosti jen, ty hlavo má! Budou na tebe přece vzpomínati v Podlesí, až dávno budeš setlelá! Budou o tobě mluviti, až nebudou ani vědět, kde se v prach tvé tělo rozpadává... Budeš, musíš býti jejich vykupitelem! A proto neotálej! Škoda každé hodiny, škoda každé mihnuty! Až potekou proudy horké, kouřící se krve, potom bylo by už pozdě, všecko zmeškáno...“

Kdesi odbíjely hodiny na kostelní věži druhou. As uprostred tábora pozdvihl náhle hlavu zavalitý muž; měl ji opřenou o obrovskou ručnicif. Stál také poněkud o samotě. A sotva že dozvučely hodiny, ozvala se někde hlásnice ponocného.

„Teprv dvě!“ zahučel zavalitec a sáhl si levicí k boku, jako by se chtěl přesvědčiti, zdali tam dobře upevněna polorezavá francouzská šavlice. Potom si promnul oči a podíval se k západu.

„Ke čtvrté musíme vyrazit! Jdou za námi jako slídiví psi. Nechť se však do našich lesův odváží. Vícekrát odtud nevyjdou! Na to se vám, vy čepičáři, zakleju, jak budete chtít! Když tenkrát přitáhli na Podlesí za Žižkou, taky odtud ani jediný nevyšel zdráv! — Ale svítíme vám, vy páni, ve dne v noci! Zdaž to tam ve Vídni vidíte? Zdaž o tom ve Vídni slyšíte? Měli byste přijíti a vlastní oči se podívati, jak se Podlešáci mstí na svých tyranech vždycky za sto let jednou!“

Zavalitec mnul si opět oči, aby viděl bystře jako krahujec.

„Regiment. — Co jest to na nás i tři, čtyři — vy páni! Potom bychom s nimi ještě mluvili. Našim kosám a našim cepům by porozuměli snadno! Jsou to Němci! Jinak bychom se s nimi ani nedohodli.“

Koštištář Rozhoda se dal těmhle svým nápadům do smíchu.

Temné postavy nedaleko také zdvihaly hlavy, rozhlížely se kolem sebe a bylo jim divno, jak může někomu býti ještě do smíchu. Ale jediného slova nikdo neprohodil, jako by jazyky jim byly zamrzly. Pod lebkami vězely jim i v polodřímotách myšlénky: „Zdaž tohle všecko není zbůhdarma, zdaž co dokážeme; zdaž si pomůžeme?“ Ale okamžikem zase jiná vždy k těmhle usedla: „A když ničeho nedokážeme a sobě nepomůžeme, zbůhdarma to přece nebude.“