Bludné duše/Oddíl první/XX

Bludné duše - Oddíl první Václav Beneš Třebízský
XIX	XX	XXI

Údaje o textu
Titulek:	XX.
Autor:	Václav Beneš Třebízský
Zdroj:	BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Vácslav. Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70

Rychtář Ouřada v Jiřících se od několika dní ani neukázal, jako by se byl snad rozstonal, či jako by byl odjel na koňský trh až někam za Mladou Boleslav. Jedni pravili, že prý uprchl strachem, jiní zas, že je uschován někkle na loubi a že mu tam donášejí jíst, a ještě jinde si vypravovali, že ho odnesl zlý duch za živa. V Jiřících nepracovali již celý týden. Stodoly byly zavřeny a cepy — u Kováře. Mistr Kratochvíl neměl ani dost železa a hřebíkův, aby je náležitě okoval.

U Květů vypadalo to den co den smutněji, tak jako by všickni ve statku leželi na morovou ránu. Onehdy zde byl Refunda. Přišel z nenadání, tak jako by byl vyrostl ze země. Od štědrého večera vzpomněli naň každý den několikrát.

„Od těch dob, co se s ním spolčil, se to na nás připravovalo. Sám Pánbůh ví, kde a jak se spolu seznámili. Pořád mu nosil knihy… Ty knihy! Já to vždycky říkávala. Měl toho plnou hlavu.“

„Matičko!“

„Taky jsi v tom pořád ležela. Všeho jsou ty knihy vinny! — Já se toho člověka vždycky nějak stranila. Proč si tak vyhlídl zrovna nás — naši střechu! My se s tvým otcem leckdys skrze něho pohašteřili.“

„Snad mu ubližujete!“

Světluška se zamlčela; napadlo ji, že sama se těm očím jeho vyhýbala, že se jí vždycky zdálo, kdykoliv se jí dotkl, jako by po ní sáhala studenou rukou sama Morana. A přece se na jeho příchod těšívala - - nejenom pro ty knihy, které přinášel. Když měl přijíti a nepřicházel — chodíval skorem vždycky ve stejný čas — myslívala si: jen aby se mu nic zlého nepřihodilo!

„Ubližuju — neubližuju! Ale tatíka zavedl! — Proč pak nyní se ani neukáže? Aby nevěděl, co se u nás přihodilo! Vždycky povídal noviny z Prahy, z Vídně a sám Bůh ví odkud.“

Selka Květová na lůžku umlkla. Opřevši se o peřiny, upřela mdlé, zakalené zraky do oken. Churavěla neustále. Od té doby, co ji našli v příkopě, nebyla takřka ani s postele.

Venku na zápraží ozvaly se hlasy, ale jen několik okamžiků; potom bylo slyšeti kvapné kroky do síně a než by dvacet napočítal, otevřely se dvéře a do světnice vešel — Refunda.

Selka právě začala dřímati.

Světluška uviděvši muže, o kterémž před několika okamžiky pronesla matka tak divné mínění, přitulila se blíže k lůžku.

Květová procitla a chtěla ho přivítati. Ale slova jí uvízla v hrdle. Světluška se zdvihla, urovnala matce na hlavě vlasy a vtáhla ji šátek až na čelo.

„Jdu vás potěšit, dobří lidé; jdu se na vás podívat, co děláte, jak to u vás vypadá. Slyšel jsem smutnou novinu.“

Refunda nešel jako obyčejně ke stolu; ale zůstal u dveří. Nikdío ho nepobídl, aby se posadil.

„Vzali vám prý, selko, muže, tobě, Světluško, otce — o štědrý večer!“

„Ba že vzali, Refundo!“ řekla Květová tichým, ale přece trochu přiostřeným hlasem. Sebrala všecku svou sílu.

„A vy, selko, stůněte!“

„Ba stůňu, Refundo!“

„A tys prý šla prosit pány, tys prý byla v krajském městě!“

„Byla, Refundo. Vzala jsem peníze, kde jsem jaké mohla sebrati. Chtěla jsem žalářníka uplatit. Slýchala jsem o něm od mládí, jak se pachtí po zlatě a jak má plnou hlavu pokladů. Vy jste, Refundo, o Gregorovi nikdy neslyšel? Ani prý celé noci nespí a pořád má v hlavě zakopané peníze.“

Refunda nyní neodpověděl, zamyslil se na chvilku a potom řekl: „Vidíš — vidíš, abys i ty to odležela…“

„Taky jsem to, Refundo, povídala. — A sedněte přec u nás!“

Hlas selčin znenáhla oné přiostřenosti pozbýval.

„Já myslil, že už mne ani neznáte. Tak jste se na mne podívaly, jako byste mi chtěly něco vyčítat, zrovna tak jako se díváme na člověka, místo něhož bychom raději viděli nevím co. Už jsem se skoro chtěl obrátiti; ale musím si tedy sednout, aspoň na chvilku.“

„A vy že byste se na nás mohl, Refundo, hněvati?“

Světluška se na něho při téhle otázce podívala tím dávným, známým pohledem, po kterém bývalo Refundovi pod starou hrudí jako vězni, když po mnoholetém žaláři ovane jej čistý vzduch a na čele políbí jej první paprsek sluneční.

„Ani bych to již, holka, neuměl! — Ani bych tomu, Světluško, nepřevykl!“

„Jsme, milý Refundo, nešťastni a snad teprve budeme ! — Muži můj!“

Selka na lůžku sepjala vyschlé ruce a zraky upřela na kříž.

„A nic nevíte, Refundo, o tatíčkovi?“

Opět ten známý, dávný pohled: celá ta hloubka dvou čistých očí s veškerým kouzlem mladých let.

„Nesu vám od něho pozdravení.“

„Od něho? — Z vězení? — Od tatíčka? — Vy jste byl u něho? — Pustili vás tam?“

„Nevíš, Světluško, co o mne říkají? — Že se přede mnou otvírají zámky na sedm klíčův uzavřené a že mám plášť, pod nímž stanu se -neviditelným? — Ptal se na vás, co děláte, jste-li zdrávy? — Povím pravdu: přelhal jsem ho. Řekl jsem, že se vám jen po něm stýská! Ale to jsem mu pověděl, že tys šla prosit za něho pány… A víš, Světluško, co na to řekl?“

Refunda se na chvilku zamlčel, ale jen na chvilinku, jako by neměl pro okamžik na jazyku vhodných slov.

„Má-li mine ráda, a já vím, že má, ať nejde ani krok, ani jediný krok! Slyšíš, Světluško? To ti otec vzkazuje. A ty ho poslechneš! Vidím ti to v očích, že poslechneš. A vy, selko, to pusťte zatím z hlavy! Usoužila byste se. Jemu nepomůžete, sobě uškodíte, a pomyslete si vždycky na dítě — na Světlušku. Já svou povinnosť vykonal a nyní musím zase dál. — Potěš vás tu Pánbůh! Půjdu-li tudy — možná, že dost brzy — nezapomenu se u vás zastaviti!“

Panímáma měla ještě tolik otázek na jazyku. Nemohla se pro okamžik ani z udivení probrati, jakže mohl Refunda býti u muže a jakže ho tam jen pustili. Světluška vyběhla za ním na dvůr — na náves; ale nebylo o něm už nikde ani pohádky, jako by opravdu měl ten divotvorný plášť.

„Neviděli jste Refundu?“ ptala se několika žen, jež stály u Jirasů před vraty a povídaly si, jak zapálili v Domašicích dvůr, jak pana pojezdného zmučili a jak ho potom hodili do ohně. Přály mu to všecky.

„Kde pak by se tu vzal?“ řekla Hrdličková, a ženy vedly dále svou.

Světluška pustila se cestou k lesům, ale marně. Refunda jako by do vody padl.

„A jejich hejtmanem je Pochválovský koštikář. V Kounově se jich k nim přidala zase síla. Páni ze zámku před nimi utekli. Všecko tam nechali, nic s sebou nevzali … Všecko zlato a stříbro tam zůstalo. — Ale podívejte se: Skůrku to zase chytilo!“

Ženy se obrátily. U jedné z chaloupek na konci vsi, u té, jež vypadala učesaná a uhlazená jako nevěsta-vdova, které podle křestní matriky už táhl šestý křížek, stála stará ženština, prostovlasá, s oběma rukama vzhůru, naťatýma v pěsti, s pravou nohou vykročenou, jako by se proti někomu chystala s veškerou silou, jež zbyla jí ještě z mladých let.

„Celé to Podlesí — celé! — Aby v něm ani živé duše nezůstalo! — Kam mne to jen všichni ďáblové zanesli! Já byla holka jako lusk — a dnes mám hlad! Já mohla býti ve statku — a dnes jsem v chaloupce… Aby vás tu všecky můra zardousila, všecky do jednoho; aby vám tu děti nerostly, ale mřely hned v kolébkách; abyste tu nikdy štěstí neměli! — A to všecko za to, že mi vzali muže, že mi ho odvezli… Můj zlatý, dobrý mužíčku!“

Ženština zalomila rukama nad hlavou a dala se do pláče.

„Už tě neuvidím, co živa budu! Ani se na tvém hrobě nebudu moci pomodlit, můj milý, upřímný manžele!“

A stará žena rvala si prošedivělé vlasy oběma rukama.

„Tu máte si všecko! — Všecku tu mou krásu, všecku tu mou radost, celou tu mou pýchu!“

A vítr prošedivělé vlasy její roznášel na okolní střechy. Někdy bývaly tmavé jako uhlí, svítily se jako peruti černého holuba, který jí o letošním Božím hodě odletěl někam do lesův a nevrátil se do dneška, a rulíky z nich vypadaly jako hedbáví.

„A budete tu v Podlesí mřít na zlé nemoci. Ode dneška ani jednomu nepomohu, kdybych ho mohla lžicí vody spasiti. Uvidíte a poznáte, co to, když se Skůrka hněvá, když se rozezlí a když začne proklínat lidi do posledních kolen. -- Vemte si je, sesbírejte si je!“

Slará žena rvala si vlasy ještě prudčeji a rozhazovala je do větru, jako kdyby Meluzinaa je chtěla svým dětem na hračky.

„A kam ten můj vlas padne, všude se zachytí a nezbavíte se ho. Kam který zaletí, tam jaktěživ pokoj nebude mezi manžely, mezi rodiči a mezi dítkami, mezi bratry a sestrami… Ten můj vlas promění se ve štíra, před nímž nebudete jisti ani ve dne, ani v noci, vy Podlešáci!“

A celý kotouč bělavých vlasů s hlavy Skůrčiny letěl zrovna na statek Ouřadův.

Ženy na návsi se rozešly. Byly by tu vydržely ještě hezkou chvilku, kdyby jim byla Skůrka hovor vyhrůžčivým povykováním, kterým všem na těle husí kůže naskakovala, nepokazila.

Světlušky, vracela se domů humny. Svrchnici měla přehozenou přes hlavu. Zase to začínalo ostře od vrchů fičeti. Jen se pěšinkou kmitala; toliko na okamžik, sklouzla-li jí noha omrzlinou, ustala v rychlém, skoro letavém kroku. Nevšímala si ničeho kolem sebe; ve mladé hlavě vězel jí Refunda a pozdravení otcovo.

Kdosi už podruhé z nedaleké zahrady na ni zavolal. Světluška však jako by neslyšela. Jen rychleji ještě kmitala se stezičkou vedoucí přímo do jejich dvora.

Náhle zachytil ji někdo za rameno. Světluška se zastavila. Svrchnice svezla se jí šíjí dolů. A dívce se zdálo, jako by na levém rameni cizí ruka svírala ji kleštěmi. Ale ani se neohlédla; chtěla se vymknouti. Nemohla však.

Cizí ruka sevřela ji prudčeji.

„Tenkrát mi neupláchneš! — Nechodím kolem vašeho statku od vánoc den co den nadarmo!“

Slova tato byla pronesena hlubokým, nezvyklým hlasem. Muž, kterýž je byl zahovořil, přistoupil těsně k dívce; ale těžké pravice s jejího ramene nespustil.

Světluška stáhla si červený šáteček až přes oči. Do tváří vehnala se jí snad všecka krev, co jí měla ve mladém svém těle. I čisté, hluboké oči její, jež tkvěly na umrzlém sněhu, zdálo se, že podběhly červení. Ještě jednou pokusila se vymknouti železné ruce; ale nešlo to.

„Dnes musíme spolu konečně promluviti rozumně. Slyšíš, Světluško?“

Do uší mladé dívky zněl ještě ten drsný hlas, ale nějak ztemnělý, tak jako když s věže kostelní zvuk zvonů v dáli umírá.

„Pusť mne, Vavřino! — Matka stůně — nemám s tebou kdy!“

„Ale uděláš si kdy, Světluško, musíš udělati! Když jsi měla kdy jít na faru, k mým několika slovům bys času neměla?“

Muž pristoupil k dívce ještě blíže, div že se tváří svou její tváře nedotekl.

„Poslechni, Světluško! Já vím, žes mne mívala ráda, byť bys přede mnou byla i utíkávala. Vím to dobře. Podívej se mi do očí, Světluško, můžeš-li? Upři mi to, můžeš-li? — Vidíš, že nemůžeš!“

Světluška se pod železnou rukou jeho zachvěla.

„Vavřino!“

„Dej mi domluviti! Ty víš, že za svého otce nemohu, ty víš — ne, to ještě nemůžeš věděti a proto ti to chci pověděti. Víš-li, že jsme se spolu rozešli na smrť? Posloucháš mne, Světluško? My jeden druhého prokleli.“

Mladý muž ha okamžik utichl; zdálo se, že mu k dalším slovům scházel dech.

„Já se ho zřekl na věky proto, že jeho vinou přišlo na vás tohle neštěstí. Já se k němu nechci hlásiti, co živ budu. Budeš-li ženou mou ty, jak lehce zapomenu na jeho otcovskou lásku, jak lehce opykám jeho otcovskou dobrotu … Slib mi to, Světluško, a já budu čekati deset let, dvacet a více let, jen když budu viděti, že nebudeš patřiti nikomu jinému. A kdyby tyhle tvé hnědé vlasy byly už bílé jako stříbro, já se přece dočkám. — Slibuješ mi to?“

„Jak jen o takových věcech můžeš se mnou mluviti nyní, když otec v žaláři a matka těžce nemocna! — Pusť mne, Vavřino!“

„Ty mne opět odbýváš? -- Světluško!“

Mladý muž sevřel dívku v náruč oběma rukama.

„O svatbě, Světluško, nemluvím; já chci jen tvůj slib, tvé slovo, a více nic… Slyšíš mne?“

„Měl bys se zastyděti, Vavřino!“

„Zastyděti? — Skoro bych měl!“

Vavřinův hlas nabyl opět oné drsnosti, jako z počátku.

„Máš pravdu! — Připomenulas mi to ještě v čas! — Jdi!“

Vavřinovi sklesly náhle ruce, jako by byly zmrtvěly. Tvár mu sesinala, v očích jeho se. dvakrát, třikrát zablejsklo a rtoma mu vyšla slova, jež působila na dívku strašněji než hrom, protože hrom rázem zabíjí a tahle slova, jež zaslechla, rozhodla jí mladé srdce do polovice.

„Jdi! — Já arciť neumím mluviti jako ten kněz, já arcili nemám tak hladkých tváří jako on, já jsem sprosťák, já jsem hlupák a on je chytrák, on je pán! Jdi! — Já mám na rukou mozoly a jeho ruce jsou jemňounké. — Či myslíš, že nevím, kam z večera chodíváš?“

„Vavřino!“

Světluška sepjala ruce, upřela na hocha hluboké, krví zaběhlé oči, Jako by ho chtěla prosití, aby dále nemluvil, že každé jeho slovo je jako ostří jedem napuštěné dýky.

„Stav se jen, stav, jako bys byla nevinná holubička… Umíš to dobře. Naučilas se tomu, z těch knih. A já hlupák tě poslouchával, já sprosťák se, těch veršů nemohl nikdy .dočkati!“

„Tvůj otec …“

„Mlč o něm! — Nevíš, že jsem ho proklel, že jsme si oba klnuli? — Pak mi ještě, vy kněži, povídejte o křesťanské lásce, kažte mi ještě o věrnosti, mluvte mi o poctivosti, hlásejte upřímnosť.“

A mladý muž pustil se opět doi zahrad k domovu.

Světluška zůstala ua pěšince s rukama sepjatýma a s očima upřenýma pořád v to místo, kde dlel Vavřina; rty měla sevřené a nemohla učiniti ani jediného kroku, jako by jí nohy ku sněhu byly přimrzly. Zdálo se, že jí na okamžik všecka paměť opustila, že mladé srdce jí ustalo bušiti, že duše její odletěla vysoko nad černé lesy, daleko za šedivá oblaka.

Z Ouřadovic statku rozlehlo se náhle divoké zařehotání koně, potom ještě dvakrát, ale slaběji a slaběji, skorem jako pláč, a selka vyběhla na zápraží křižujíc se a volajíc na syna.

„Vavřino! — Měj rozum, dítě!“

„Však ho mám, a běda, že ho mám!“

„Což tu budeme všickni nešťastni?“

„Všickni, matko! Kde syn otce a otec syna prokleje, myslíte, že by tam kdy mohlo býtti štěstí, že by tam kdy mohl býti pokoj? Pokoj bude jen nad našimi hroby, a kdo ví, jestli ještě potom?“

„Kam jdeš, chlapče ? — Vavřino, vrať se! — Synu můj! Což ani jiskry lásky nemáš už ku své matce? - Jak jsme tu všickni nešťastni!“

Mladý muž již matčina nářku neslyšel. Byl už hezky daleko na cestě do lesů. Nesl si uzlík pod paží a běžel s větrem o závod. Jen jednou se na okamžik zastavil. Zaletělo mu k uším zařehotání koně ze stáje v rodném statku, a oko jeho zavadilo jako by letem o štíhlou dívčí postavu, jež stája dosud nedaleko, jako by zkameněla. Rty, na nichž bělela se mu pěna, stáhly se k příšernému úsměvu, a oči se mu opět tak divoce zablejskly a ústy jeho vyšla opět slova, jako když po blesku okamžitě bije hrom: „Neměj nikde stání, jako já nemám, a bluď světem, jako já budu blouditi!“

Světluška sebou pohnula. Vavřinoví se zdálo, že ho volá jménem; ale tvář jeho přibrala ještě příšernějšího rázu a oči leskly se mu ještě divočeji.

„Neměj nikde stání, jako já nemám, a bluď světem, jako já budu blouditi!“

Z rodného statku ozvalo se opět zařehotání, ale prudší než dříve, že si po takovém člověk bezděky zakrývá uši rukama.

Plosička ve stáji dodychávala naposled. Vavřina jí život zkrátil, aby jí otec nemohl prodati, aby se na stará léta nemusila dřít, aby, když už nepoveze nevěstu, už nikoho nevozila. A když jí zasazoval smrtelnou ránu, při tulila k němu hlavu až ha prsa, aby mohl dobře mířiti, aby nechybil…

Vavřina zmizel již v lese a Světluška potácela se k domovu s tváří na smrť ubledlou, v očích s divnými mlhami a se rtoma bez barvy, jako když je sevře Morana. A jak bylo milounké hlavě její za těmi divnými, temnými mlhami? Jako růži, když ruka odtrhává lísteček za lístečkem a rty při tom rozmařile šeptají: „mám či nemám?“ Jako slzičkám na holých stíráních, když je oko jizlivé vyhledává a noha potom zašlapává.

- - -

Už se tě nemohu dočkati! Kde se tak jen vždy opozdíš? Odejdeš a nejsi k dočkání. Víš, že potřebuji ledačehos! Tak jako kdybys na matku zapomínala. Už mne tu beztoho nebudeš dlouho míti. — Můj Kriste Ježíši."

„Matičko drahá!“

Světluška položila si bledé tváře na ruce matčiny a dala se do pláče, až se těmi jejími slzami studené dlaně rozehřály a byly horké jako tály na plotně.

„Ale mlč, dítě, a utiš se. Vždyť jsem ti tak mnoho neřekla. Víš, že lidé nemocní bývají mrzutí. A jsi všecka ustydlá. Pořád ti říkám: šetři se. Kdo pak by mi takhle posloužil, kdybych tebe neměla. Kdo pak by mne potěšil. Neplač, Světluško!“

A dobrá matka oběma rukama hlavu dceřinu zdvihala a potom ji s bledých, hezounkých líček slzy stírala a na bílém, čistém čílku vlasy jemňounké rovnala.