Bludné duše/Oddíl první/XIX

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XIX.
Autor: Václav Beneš Třebízský
Zdroj: Archive.org
Vydáno: In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence: PD old 70

Prvními dny měsíce ledna protáhly krajským městem dva pluky pěchoty. Hudba hrála veselý pochod, bubny vířily, až uši zaléhaly a měšťáci měli po několik dní výbornou masopustní zábavu. Tolik vojska najednou už tudy neprošlo od bitvy u Lovosic. Ve městě zůstaly dva prapory. Ostatní byli rozlosováni po celém okolí. A když tenkrát přitrhli někam vojáci, bylo všecko nohama vzhůru. Trvávalo potom dobrý týden, než se vše zase urovnalo starým pořádkem.

Za víření vojenských bubnů letěla krajem zvěsť: „Podlešáci se zdvihli. Vypověděli pánům robotu. Vytloukli dráby z vesnic. Ozbrojili se kosami, vidlemi, podávkami, cepy a ve vesnicích se zatarasili. Panské dvorce jsou leckde prázdny; správce utekl, šafář utekl a nezůstalo tam ani psa.“

A vojáci se kasali, jak budou Podlešáky proti srsti hladiti, jak jim jezevčí kůži budou prášiti a jak je usadí, že se nehnou na sto let.

Už se ani dočkati nemohli, kdy že prokleté Podlesí uvidí. A když se jim v dalekém západním obzoru pojevil tmavý pruh lesů, zavejskli si a tamboři spustili jedním rázem, aby jim ubývala cesta rychleji.

Krajem táhly den ode dne hroznější noviny o buřičích.

Panské dvory prý hoří, panští úředníci prý se dusí v plamenech a Podlešáci loupí, kradou, vraždí, kde koho napadnou. Mají prý také flinty a už se chystají do kraje.

Vojáci skřípěli zuby, řinčeli šavlemi, nemohli jim přijít ani na jméno a zaklínali se, že nedají „pardon“ žádnému, kdyby to byl vlastní bratr.

„My jednou přísahali císaři pánu! — Jsme císařští mužové! A kdo se jednou stal císařským mužem, nesmí znát ani matky, ani sestry, ani své holky, kdyby ji měl rád nevím jak. Když nám začnou hrát a páni oficíři řeknou: „hoši, střílejte, nešanujte nikoho,“ na všecko musí člověk zapomenouti. Císař pán je náš otec a my jeho děti. Měli jste ho vidět, jak jezdil mezi námi, a měli jste ho slyšet, jak hovořil... Já mu arciť nerozuměl, ale pověděl nám to potom pan hejtman," vypravoval na noclehu v Hospozejně voják, jenž před třemi lety v nedaleké Kmetňovsi ještě jezdil na robotu s dvěma hubenými voly.

A krajáci se tomu divili, jak že by mohl takovýhle císařský muž jíti na vlastního otce, na vlastního bratra. A potom si je prohlíželi se všech stran, jako by hledali, ve které torbě mají tu chrabrosť uschovanou.

„A císař pán že vám řekl děti?“

Sedlák Dvořáček si přisedl k vojákovi blíže.

„A nejsme, sedláče? — Kdo pak nás živí? Kdo pak nám dává mundur? Snad vy? — A za, to jdeme, ať nás pošle proti komu chce, kdyby to sám ďábel byl.“

Voják na okamžik utichl a div že se mu cos zlého nepřihodilo, jak mu chutnalo. U Dvořáků včera zabíjeli a vojákům přáli. Přišli dnes, jak by je zavolal.

„Matko, dej ještě něco usmažit! Ať se pan voják na ty Podlešáky posilní! Jen je hezky „zlochtejte“! Je to zpropadená Podlešácká kůže! Už prý ani Pánaboha nechtějí poslouchat. A pijte, pane vojáku! Je masopust. V Podlesí vám to nedají. — Já tam mám taky kamaráda. Ale ten je chlapík. Ten s nimi umí točit. Poslal sem onehdy starosvaty, aby jeho chlapci vyhledali nevěstu. Chce míti holku z kraje. Ty v Podlesí neumějí ani promluvit. Poznáte je z daleka. Upejpají se pořád, jako když se kachna potápí v rybníce. -- Nedejte se pobízet, pane vojáku! - - Až tam přijdete a půjde-li vaše cesta kolem Jiřic, jen se tam zeptejte na Ouřadu. Je rychtářem. A vyřiďte mu ode mne pozdravení!“

Nevím, zdali věděl voják z celé téhle řeči desátého slova. Nad takovouhle pochoutkou zapomněl dočista, že je císařským mužem, že ho živí císař pán a že mu dává „mundur“ také císař pán. Počínal si na vlas tak, jako by byl do dneška u Syrovátků ve Kmetňovsi, když voly nakrmil, založiv jim ještě do jeslí a potom přišel do světnice a na stole kouřilo se z mísy bramborů.

„Vyřídím, sedláče, vyřídím a vašeho kamaráda budeme ‚šanovat‘.“

A jako tenhle smýšleli na vlas všickni ostatní. Jen hořeli nedočkavostí, až budou pálit do těch krtčích děr a Podlešácké sysly z jejich pelechů vylévati.

Noviny o nepokojích v Podlesí byly přehnány, snad schválně mezi lidem roztrušovány a s pekelnou vypočítavostí vylíčeny černými, děsivými barvami. Proto také táhli ti vojáci za víření bubnů, s rozvinutými korouhvemi a za hlaholu veselé hudby.

Ale jádro pravdy v těch řečech spočívalo přece.

Od Bylichova až daleko za Kounov, od Nového Strašecí až po Opočno a ještě dále, skorem až ke hranicím českého jazyka na levém břehu Oharčině, podobaly se tiché, klidné dědiny vosím hnízdům, a vesničané pobouřeným vosám, jež rozdráždila ruka všetečníkova.

Kde byly v dědinách kostely na vrších a kolem hřbitovy obehnané zdí, stáli sedláci na stráži s nejmožnější zbraní v pravicích. Bylo to divné podívání na ty jejich postavy zahalené v kožiších, s beranicemi na hlavách, staženými přes uši, na rukou s jednopálcovými, koženými rukavicemi, s cepy pobitými hřebíky a železem, s kosami vyleštěnými, s podávkami nově nasazenými, se starými zrezavělými flintami, jež stěží na ramenou unesli, a s dlouhými kordy u boků, jež pocházely dojista ještě z vojny třicetileté.

Trvalo dlouho, než se k tomu odhodlali, aby se pánům opřeli, aby jim ukázali, že mají v tělech ještě duši a že nejsou doposud tak hluboko jako němá tvář, která, když ji odkopne, ještě nohu olíže. Trvalo to mnohý rok, než Podlešáci ze svých statků a ze svých chat vylezli na Boží slunce s hlavami vzhůru, s očima plnýma ohně a s tvářemi, které se neklopily k zemi a nechvěly bázní před milost- a jemnostpány ve dvorech a na zámcích.

Pověstný patent robotní stál v Čechách mnoho drahé, dobré krve a mnoho jarých životů. Podlešákům se rozležel ve hlavách teprve nyní a zápalkami pod nespokojené lebky a do uhnětených hrudí byly ostré rozkazy o pochovávání nebožtíkův, o zrušení „půlnoční“ - - napohled nepatrné jiskřičky, jež vzrostly však kratince v žár, kterýž by byl pánům málem oči vypálil. Náhlé zatýkání štědrovečerní rozletělo se Podlesím rychle jako blesky za letních bouří a působilo také jako blesky, když bijou do střech a když za nimi vyšlehují sloupy požárné.

Když se všude všecko raduje, když všude všecko zpívá: „Veselme se“, když všecko všude vítá Vykupitele v jeslích, páni posílají do tichých dědin, do klidných statků své pochopy.

V okolí Pochválova, dědiny v lesích takořka zarostlé, ovládal myslí všeho lidu koštištář Rozhoda. Koštištáři na Podlesí tvořili zvláštní cech, třeba neměli praporcův a listin se starými pečetěmi. Věděli o každé střeše, žijou-li pod ní lidé dobří či zlí. Rozhoda byl koštištářského cechu starším, už proto, že uměl čísti; leckdy také donesl do odlehlejších vesnic knihu, již mu svěřil Refunda. Říkali o něm, že je jako pravá jeho ruka. Zaslechl-li Rozhoda takovéhle řeči, pokaždé se samolibě usmál. Za posledních dob vídali Refundu u něho častěji. Koštištář také málo pracoval; proutí leželo na dvorku a na půdě skoro netknuto. Včera prodlel u něho Refunda dobré dvě hodiny.

„Přípravy trvaly už příliš dlouho. Chceš si zdejší dědiny vzíti na starosť?“

„Vezmu, Refundo! Vždyť už se nemohu dočkali. Až k tobě přirazíme, řekneš mi, že známosť naše nebyla nadarmo ...“

Od této rozmluvy neuplynul ani den, Pochválovem rozhlaholil se zvonec a se zvoncem zahřímal Rozhoda:

„Jářku, nejsou-li ti páni na vlas jako Herodes? — Jářku, nejsou-li ti páni horší než Herodes? — A víte, co se stalo Herodesovi, že dal pobít, tolik nevinňátek? — Červi ho užrali za živa. A pánům zaplatí naše cepy, naše podávky, naše kosy! Kdo máte ty kosy tupé, nabruste si je, a kdo máte cepy nepobité, doneste je kováři. — Vzhůru! Vzhůru!“

A koštištář Rozhoda zvonil v Pochválově zvoncem, div že provazu neutrhl a div že srdce nevyletělo.

„Vzhůru, sedláci! — Páni nám berou naše nebožtíky, berou nám Pánaboha, potom vám budou brát ženy, vaše holky — syny vám už berou dnes! — Berou vám je na vojnu, aby chránili jejich hlavy, aby je vycvičili na vás. — Vzhůru, sedláci!“

A koštištář Rozhoda dal se opět do zvonění.

Lidé se sbíhali, poslouchali ho, křižovali se, lomili rukama, kleli, až se lesy třásly, a kovář pobíjel cepy, kde jaké mohli sehnati.

Na Podlesí se zdálo, jako by se vracely časy husitské.

Tenkrát tu bylo také živo. Tenkrát zdejší lesy pokyvovaly hlavami, jako by nepochopovaly, co se děje s lidem kolem nich. Od jakživa navykly tichu v těchhle dědinách a najednou jako by do nich vtáhl jiný lid, který nechal statky pusté, chaty chatami, pole polem a šel za myšlénkou po tu dobu v Čechách neslýchanou... Ale tenkrát to byly postavy jako ulité, byli to mužové, pod jejichž pažemi se cizáctví drobilo jako pískovec pod těžkým, mnoholiberním perlíkem. A potom se zdejší lesy s lidem rozhučely v píseň: „Kdo jste Boží...“ A trvalo celých dvě stě let, než umlkly, než tuhle píseň zapomněly. A dnes? — Můj Bože! Jak se časy mění! Tehdejších dob to byli pouze stínové. Ale i stíny strašily pány a děsily je ve snách. — Měli ještě kus srdce, kus cti, kus paměti. — Poslouchejte!

„Když v Čechách začali kázati slovo Boží pod šírým nebem, když byla v Čechách svoboda — od těch dob je tohle již sedmé koleno — chtěli páni tu svobodu zavřít do sklepů, urazit jí hlavu a zakopat na sto sáhů do země, aby ani lebky po ní nikdo nenašel; když z jednoho zámku na druhý roztáhli řetězy, aby do nich chytali lid, jako když je honba, povstal jeden rytíř, jmenoval se Žižka, a ten ty zámky všecky pobořil, až na jediný Křivoklát. A i ten by byl jeho hněvu neušel, kdyby mu byla stará babice neukázala falešnou cestu.“

Ženy a i někteří z mužů se při jméně Žižkově poznamenali křížem. V nedalekém klášteře viděti o pouti obraz, pod kterým napsáno bylo: „Jan Žižka z Trocnova, nepřítel Boží, nepřítel lidí - - pohřben jest v pekle“.

Koštištář Rozhoda postavil se na kámen, aby viděl lépe všem do tváří a očí.

„A ten Žižka nám schází! — Víte-liž, že se ho báli i po smrti? — Pradědek císaře pána v tom městě, kde ležel Žižka, ani přes noc nechtěl býti! — arciť že schází nám taková hlava, takové čelo — takový vůdce!“

Lidu se po těchhle slovech točila hlava, jako když si někdo v hospodě přebere.

„Dnes naši svobodu nechtějí zavírat do sklepův, ale táhnou ji jako zdechlinu na mrchoviště. Dnes nezatahují nám cesty od zámku na zámek na řetězy, mají dost provazův; a víte na čí hrdla! — Na hrdla Podlešáků! — Mají borovice, porážejí je; a ví,tc nač? — Na šibenice! — A víte pro koho? Pro Podlešáky! Už se tím vychloubají. Chtějí nás zastrašit. Ale my nejsme noční sůvy! My dovedeme být jestřábi i krahujci.“

Na konci vesnice rozlehl se náhle lomoz.

Koštištář Rozhoda dal se znova do zvonění.

„Vzhůru! — Vzhůru!“

Už nebylo snad živé duše k Pochválově pod střechou. Všecko kupilo se na návsí kolem zvonce a Rozhody.

A byla ostrá, skorem třeskutá zima. Ale koštištář dovedl každému krev zatepliti.

„Vítáme vás! — Hoj braši! — Vítáme vás k nám! — Už se tedy chystáme! Potáhneme s vámi! — Ichuchu!“

Koštištář si zavejskl, až to lesy třikrát po něm opakovaly.

Přitáhli vzbouřenci ze Smilovic a z Kozojed. Byla jich hezká tlupa, skorem ke stu. Nedaleko napadli myslivnu. Nehnuli ani stéblem; neublížili nikomu; ale fořta svázali a posadili na parohy v průčelí myslivny. Sedláci si potom cestou zpívali:

»Ten delektor parukář,
sám největší pletichář,
     bije nás
     jako ras,
zasloužil by sám provaz!

A ten šelma nešťastný,
ten šmaťhavý poklasný,
     pro ten klas
     stíhá nás,
zasloužil by sám provaz!

Šafář, taškář vybraný,
od biřice vypraný,
     sám co vzal
     a prodal,
nám ubohým vinu dal!

A v půl hodině odtáhli z Pochválova sesíleni o dobrou padesátku. V čele vykračoval si koštištář Rozhoda. Měl starou flintu. Tatík ji našel někde v lese u zmrzlého Francouze. Už tomu bude nyní nějakych čtyřicet let. Tenkráte prý ležela šavle za každým kmenem a ručnice za každým pařezem. Francouzi utíkali Podlesím z Prahy za nejtužší zimy a zbraň zahazovali schválně. Ale nepomohlo jim to; padali hladem a zimou, jako v létě mouchy po muchomůrce. A od těch dob, zvláště v některých dědinách, nebylo jediného stavení, kde by byli neměli v komoře pečlivě uschovanou ručnici anebo zrezavělý kord.

„Na Domašice ! — V pravo !“

Koštištář měl hlas opravdu jako na lesích a ukazoval tlupě šavlí po nějakém švališéru v pravo do ouvozu, kudy šla cesta do Domašic.

Už se šeřilo, když přitáhli sedláci do dědiny.

Přivítal je ohlušující štěkot psů. Ve dvoře již svítili. Pan pojezdný zasedal zrovna k večeři. Úpravným pokojíkem zaváněla libě zvěřina a na stole přetékal cínový korbelík nápojem, uvařeným z nejlepšího Žateckého chmele.

Pan pojezdný sedl za stůl zle pohněván. Noviny, že se to bouří v nejbližším okotí, rozpěnily mu krev nejvyšší měrou. Vrata poručil dobře zatarasiti a několik chlapů postavilo se na stráž do vrátnice.

„Všude ticho, jemnostpane! — V lesích se nehýbe ani větvičky!“

„Uzamkli jste dobře?“

„Na dva západy, jemnostpane! — A k větší jistotě zapřeli jsme vrata pavezami!“

„A opatrně hlídejte! — Zítra dostanete zpropitné.“

Šafář zavřel tichounce dvéře a pan pojezdný rozkrojil daňkovu kýtu;, ale nůž se mu při tom smekl a zajel do stolu.

„To všecko ta psovina! — Počkejte!“

Pan pojezdný si odplivl až ku dveřím. Byl starý mládenec a — jak to obyčejně bývá — murous; ale na robotníky jako kat. Karabáče po celý Boží den z ruky ani nepustil.

Lidé se Domašického pojezdného báli jako vtěleného ďábla.

Když přišly patenty, že je robota o polovičku slevena, ani jich lidem nepřečetl, ani se jim o tom nezmínil. A kdo se odvážil mluvit o císařském patentu, na lavici v Domašické vrátnici sepjat řemeny a krváceje pod holí mušketýrovou naučil se mlčeti.

Na panství si o něm povídali, že je „frajmor“. A v Podlesí znamenalo slovo „frajmor“ jako ve středověku černokněžník.

Pan pojezdný seděl již pohodlně ve vycpané lenošce, chvílemi dívaje se hezky hluboko do korbelíku. Bylo mu nyní už příliš volno. Na sedlačinu ani nevzdechl. Kolem očí mu poskakovaly obrázky svůdnější a svůdnější, červené rty se blažené usmívaly, šedivé oči se ponenáhlu přimhuřovaly, ruka jeho se časem pohnula, jako by chtěla neposluchovi připomenout jeho povinnost ostrým zášvitnutím karabáče... Pan pojezdný někdy také cos zamručel; ale nebylo slovu rozuměti. Zlého však to sotva bylo co; opuchlé rty usmívaly se lahodně ...

„Jemnostpane! — Vzácný pane!“

„Mlčíš, chlape!“

Pan pojezdný zahučev polo ze spaní, stišil se týmž okamžikem.

„Milostpane! — Jsou tu!“

„Zavři ho zatím do vrátnice !“

„Je jich síla, obstoupili dvůr...“

„Půjdeš?“

Ruka pana pojezdného švihala povětřím.

Do světnice, v níž se panu pojezdnému zdálo, že holkám, nejhezčím v Podlesí, padá z náruče do náruče, zaletěl náhle z věnčí zpěv, jako když se bouřka sežene na střechu zdejšího dvora:

»...přijmi nás do nebe,
a pány ať č . . . vezme«

Na vrata padala rána za ranou; chvilkami ozvaly se i výstřely. Těžká, duhová vrata praskala pod ranami seker, závory povolovaly; v tom zadunělo cos, jako když hrom udeří. Sedláci zavejskli, až se okna v pokojíku pana pojezdného zatřásla.

„Jemnostpane! — již jsou ve dvoře! Vypáčili vrata!“

Šafář křičel svému pánu do ucha, co mu hrdlo stačilo. Ale pan pojezdný se usmíval pořád přívětivěji a lahodněji, až se mu v tlusté tváři tvořily vrásky. Šafář se o pána dále nestaral; sám sobě byl nejbližší a uprchl zadními vraty. Rozkaceným robotníkům nechtěl upadnouti do rukou. Bylo by se mu také zle vedlo.

„Šťastný dobrý večer, pane pojezdný!“

S tímhle pozdravením vrazil do jizby Rozhoda se šavlí v ruce, flintou na zádech, hlavu pocuchanou a bez čepice.

„Pane pojezdný!“

Rozvoda zakýval spáčem, až lenoška zahvízdala.

„Vstávejte! - - Už je den, bílý den! — Jdeme na robotu!“

Pan pojezdný se náhle probudil.

„Mušketýre! — Voháňko!“

„Je v kozelci, pane pojezdný!“

„Šafáři!“

„Stal se vám nevěrným!“

„Skotáku — poklasný ,— oráči — !“

„Nemohou se ani hnout! — Znáte mne ještě, pane pojezdný? Takhle jsme se už neviděli ňákých dvacet let! — Jsem koštištář Rozhoda!“

Pan pojezdný náhle zbledl a zavrávoral. Ale přišel k sobě okamžitě.

Na dvoře rozléhalo se strašlivé povykování.

„Co chceš ode mne?“

„Cos mi vzal... Či už si to nepamatuješ?“

Rozhoda přistoupil až k samému pojezdnému.

„Podívej se na mne dobře! Jsem otec Martinův. Však se naň budeš pamatovati. Tenkrát jsi poslal za mým hochem do lesů psy. A když ho vyčenichali, nebyls to ty, jenž jsi ho poručil odvézti na krajský úřad v řetězích, aby mu bílý kabát nastrčili? — Potom jsi zkazil jeho nevěstu a přivedl ji do hrobu. Já syna také od těch dob neviděl; a s tebou se přicházím vypořádat až dnes.“

Pan pojezdný octl se týmž okamžikem na zemi.

Koštištář Rozhoda měl dnes v pravici dvojitou sílu. Do hlavy vstoupily mu minulé doby v nejživějších barvách; dnes od dvaceti let poprvé je ze spoda lebky své nevyháněl a dnes od dvaceti let poprvé jich v paměti neutlumil. A také mu letěly hlavou divoce jako vichr, zuřivě jako litice a v děsivém sykotu jako havěť ještěří, až ho to rozesmálo nejpříšernějším chechtotem.

„Rozsvěťmež si, sedláci! — Ani tu ňák nevidíme ! — Ať na nás v Domašicích pamatujou! — Ať žije svoboda! Ať zdechne robota! Ať ďábel pány odnese, jako tohohle!“

Za malou chvíli vyšlehly nade dvorem plameny — snad první v celém Podlesí za selské bouře. Na kostelní věži zvonili na poplach; ale sotva pět minut. Sedláci zvoníka sehnali, provazy u zvonův uřezali, zvony vysadili, a z Domašických přidalo se jich k nim ještě jedno sto.

Dvůr hořel plamenem.

Ani jedna ruka nepozdvihla se však k hasení.

Na hřbitově po levé straně stál muž, máchaje zrezavělou šavlí nad bílou hlavou a dobře bylo slyšeti praskotem plamenů, vytím psův a řvaním dobytka hřímavý jeho hlas:

„Vstávej, Mařko! — Vstávej! Podívej se! Pan pojezdný slaví svatbu. — Ichuchu! Tvůj pantatínek mu ji vystrojil! — Vstávej — vstávej! Přijdeš mu za družičku, eh — co, za nevěstu. Když jsi mu byla tenkrát dobrá, proč pak ne dnes? — Jen víc, braši! Ať to svítí po celém Podlesí!“

Sedláci na návsí na okamžik utichli. Zraky všech upíraly se ke hřbitovu.

Starý muž oběma rukama hrabal sníh, na němž byly rozšlapány uschlé kopřivy a dávno uvadlý svlačec.

„Ichuchu! — Sedláci, chaso, vejskejte! — Kdy už jsme takhle veselí nebyli!“

Sedláky pocházel až mráz. Zdálo se, že pro okamžik zapomněli, že hoří dvůr, že ho sami zapálili, že ve dvoře pan pojezdný a skoro všecka panská čeládka svázána v kozelcích...

„Mařka spí tvrdě; ani se nehýbá! A můj Martin Bůh ví kde hnije! Musil bych si chřtán roztrhnout, abych je oba zavolal, a já ho ještě budu potřebovat! — Ku předu! Dál, braši! Jato vojáci... Nelitujte nikoho! Vás taky nikdo nelituje! — Nešetřte nikoho! Vás taky nikdo nešetří! Ku předu, sedláci! — Na Kounov! Budeme tam do rána! Tam jsou taky hodní!... A ty, holka, tu odpočívej tiše. A ty, synu můj za lesem — s Pánembohem!“

Koštištář Rozhoda za několik minut stál již uprostřed četné tlupy vzbouřenců, jako by se nic nebylo přihodilo.

„Už jsme jednou začali; bát se nesmíme — nebudeme!“

„Nebudeme!“ vzkřiklo všecko jako by jedním hrdlem.

Za půl hodiny dlely v Domašicích na náměstí už jen tlupy žen, dětí a starců.

„Co z toho, Bože, bude!“

„Matičko Področovská!“

„Soudný den! — Uvidíte!“

„Váš muž také je s nimi?“ — Já tatíka prosila na kolenou, aby nechodil! — Nedal a nedal si říci!"

„Můj byl mezi nimi první! — Zrovna jsme večeřeli! odhodil lžíci od huby a už jsem ho ani neviděla.“

„Co z toho bude? — Zle, tuze zle! Schytají je, pověsí je, pozavírají je, postřílejí je — to z toho bude!“ pravil vážným hlasem osmdesátiletý stařec, maje oči upřené do plamenů. „To z toho tenkrát bylo. — Na každém popravišti stálo mnoho let o několik šibenic více. Byl jsem malý kluk, tak v letech vašeho Martina; jeli jsme do Rakovníka na jarmark. U města všiml jsem si čtyř podivných trámů. „Jsou to šibenice!“ řekl mi tatík. „Na jedné z nich pověsili před třiceti lety tvého strejce.“ A stály tam všecky čtyři až do Marie Terezie!"

Před dvorem ozval se náhle hluk.

„Je živ?“

„Trochu popálen; uhořel mu cop!“

Tři čeledínové vynášeli pana pojezdného. Byl ovšem živ; ale pořád jako by ve mdlobách. Jen těžké oddychování svědčilo, že z něho koštištář Rozhoda nevyrazil duši. Zaměřili s ním zrovna do pastoušky.

Z daleka zarážel sem temný hukot, jako když jde velká voda. Ale za chvíli nebylo již slyšeti ničeho. Na návsi v Domašicích bylo pusto; ženy s dětmi seděly v jizbách bez hovoru, bez jediného slova a rudá záře ze dvora přidávala obličejům jejich nevypsatelného rázu. Podobaly se obětím, které choulí se úzkostlivě k zemi a s dechem tajeným, se rtoma křečovitě sevřenýma upírají utěšené zraky vzhůru, když vidí letěti ke hlavám svým neštěstí, jemuž se uhnouti nemohou, a když slyší už křídel jeho šumění, jímž na čele ubohým vyrážejí těžké krůpěje studeného potu.

Domašický dvůr věstil krvavou záplavu na míle daleko, že je v Podlesí zle; ale že bude ještě hůře. Shořel dočista; nezůstaly než silné, kamenné stěny. Čeledínové, kterým se podařilo sprostiti se provazů, nezachránili mimo pana pojezdného skorem nic, ani svých vlastních truhel a peřin.