Bludné duše/Oddíl první/XVIII

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XVIII.
Autor: Václav Beneš Třebízský
Zdroj: Archive.org
Vydáno: In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence: PD old 70

Od toho času, co pan direktor navštívil pana faráře, panovaly na Okrouhelské faře poněkud napjatější poměry. Panu faráři, zdálo se, že poslední větry s načervenalých tváří odvály úsměv daleko do lesů. Jen někdy, a to ještě jen jako by zákmitem — — pojevil se mu kolem rtů. Zvláště od pohřbu Adamcova se čelo jeho, jinak vždycky jasné jako hvězdnaté nebe, nějak zachmuřilo. A řeč páně farářova byla také důraznější, vážnější; zdálo se, že každé slovo, které hodlá vypustiti rtoma, dříve měří, váží, zkoumá. Ve svém pokojíku sedával nad velkou knihou, z níž čítával rozličná pojednání o moci a o právech knížat pozemských. Na zažloutlých listech byly snešeny pečlivou rukou a v rozmanitém výběru výroky proslulých právníků, na slovo braných bohoslovců či hlubokomyslných mudrců.

„Tu to máme!“ říkával sám pro sebe, ale rozhorleně a zcela proti svému obyčeji si při tom vždycky ťukl prstem pravé ruky na úhledný stolek.

A při večeři vytasil se potom pokaždé se sáhodlouhou latinskou periodou, při kteréž skladateli šlo asi více o krásně znějící slova, o umělou skladbu vět, o libozvukou zaokrouhlenosť než o předmět samý, více o nátěr než o jádro ...

Pan páter prohodil k takovýmto výkladům lhostejné slovo anebo mlčel úplně.

Pan farář taktéž umlkl. Niť hovoru udržovala pouze panna Kačenka.

Co napadal sníh, pan páter ze svého pokojíka takměř ani nevyšel. Začínal si opravdu navykati na vyhlášenou zdejší vyhlídku. A když se dost a dost nadíval do černých lesů, sedl si za stolek, vzal péro a psal. Potom se leckdy do těch svých řádek zadíval, četl je jednou — dvaktát, za chvíli vždycky vstal a přikročil k oknu. Ale oko jeho bývalo nějak kalné, zatrudělé, jako oblaka nad borovicemi, jež táhla ise k západu do nedohledna. Přibledlým, skorem průsvitným obličejem kmital se úsměv; ale věru slušel k té vlhkosti ve tmavomodrých očích jeho jako věnec z prvních červnových růží na čerstvém hrobě.

Nad farou Okrouhelskou přeletěly vánoce rychle, tak jako by o šindelovou dvojitou střechu ani byly nezavadily. Jen u jednoho okna v tichém, prostranném stavení, zdálo se, že se zastavily, na sklo zaťukaly, na chvilinku se do vnitra podívaly, bílé čelo mladého muže políbily, skráně mladého kněze pohladily, něco mu našeptaly... snad vzpomínku z otcovského podkroví, kde v tuhle svatou chvíli klečí matička, sama, samotinká a modlí se za něho k Ježíši novorozenému, jak umí srdce matčino nejvroucněji a nejupřímněji.

Přinesly mu tamodtud pozdravení. Jak se usmíval, jat se mu hledá průsvitná tvář lehýnkou červení zardívala, jak se mu oko zaskvívalo ...

Škoda, že tak rychle letěly!

Mladý kněz se díval otevřeným okénkem do lesů, jako by je chtěl zavolati — ty vzdušné, tajůplné posly radostí vánoční, jako by je chtěl k sobě přitisknouti těsně a na mladou hruď hodně blizounko.

Byl poslední den v roce. Zlatorudé červánky posvítily mu na cestu do hlubokých, bezedných propastí minulosti. Hlavy černých lesů jen hořely! — umrzlý sníh se leskl jako bílý atlasový šat posetý perlami, a hejna černých ptáků proletovala čistým vzduchem, jako by se už ani dočkati nemohli, až budou starý rok ochovávati. Občas ozvalo se od lesů sbdrové zakrákání: havrani ladili si hrdla k písni pohřební.

Když prý se nový rok pere se starým, všecka čeled lesní spustí intrády. Kvakot vran, houkání sov, kulichání sýčků, skřehot krkavců -- může-liž si mysliti kdo romantičtější intrádu? Žádný vladař světa tohoto, vjíždí-li u veškeré slávě do města, nemůže honositi se podobnou! A, když se k tomu ku všemu ještě lesy hlubokým, temným basem rozhučí, s, když větry dávají takt, až se všecko třese v kořenech, až všecko se vrhá v divoký, vířivý rej, může si mysliti kdo pustější maškarády? A když ráno v Podlesí vstávají, táže se jeden druhého:

„Slyšeli jste u vás?“

„Jak bychom neslyšeli!“

„Já myslil, že nám to střechu odnese.“

Okrouhelský pan páter seděl opět nad archem papíru a psal — bedlivě. Chvílemi nahlédl do obrovské knihy, jež ležela před ním rozevřena na stoje. Byla to stará bible z tiskárny někdy Melantrichovy. Pracoval dle všeho novoroční kázání.

Ale když tak ty červánky plným proudem vnikly do světničky, až jimii papír zarudl a tmavé písmo zdálo se, že přechází v krvavé, odložil péro, vstal, zašel k oknu a podíval se na lesy, nad jejichž hlavami rozvinoval se ponenáhlu růžový, poloprůhledný závoj, jakýž někdy kladou do rakve na tváře mladistvé nevěsty, nebožky.

Venku na chodbě ozvaly se náhle rychlé kroky. Než se pan páter ohlédl, rozevřely se dvéře do pokojíku, a na prahu objevila se štíhlá postava mladé dívky. Zdálo se, že se na okamžik zarazila. Sklopila také hluboko hlavu, jako by nemohla snésti oslňující paprsky, ozařující bezedný hrob posledního dne v roce.

„Někdo nemocen? — Půjdu okamžitě!“ pravil kněz odstupuje od okna ku skříni pro talár.

„Velebný pane!“

„Okamžitě! - - V minutě!“

„Což mne, velebný pane, už neráčíte znáti?“

Na tahle slpva upřel pan pater zraky ku dveřím. Chvilinku tkvěl jimi na obličeji dívčině; ale okamžitě se odvrátil. Napadlo ho, že tento obličej arciť již viděl, ale ve snách, už před lety, a potom, už nikdy, až zase zde v Okroublině opět v dřímotách a v... ? No, nebyla to ona! Kde by se tu také vzala nyní a samotna! Byla tak nesmělá, když ho tenkráte přivítala. Skorem jen zašeptala.

Panu páteru se zdálo, že vidí před sebou zjev, kterýž přiletěl odněkud s vysoka a přináší mu zvěsť, že tam nahoře těší se na příchod jeho jedna dobrá věrná duše ... A znova se obrátili ku dveřím. Červánky posledního dne v roce ozářily mladistvou dívku okouzlujícím jasem. Zdálo se mu, jako by se jí byl kolem hlavy utvořil oslňující kruh, jakým štětec malířův skráně světic zdobívá. Bělounký obličej, s něhož červený svit večerní záře nedovedl setříti výraz těžkého utrpení, připamatoval mu obraz, který byl zavěšen na jedné z chodeb v bývalé koleji jezovitské a před nímž často se mimoděk zastavoval, jako by jej táhl k sobě nevysvětlitelným půvabem. Obraz tento představoval mladého muže, bezpochyby že poutníka, jenž v cizí, neznámé zemi klesl zemdlen, vysílen, jarou hlavu opřev si o kámen, kolem něhož tráva spálena žárem slunečním. Jen několik kalně modrých květinek, tak jako by naše čekanky — skíánělo ku bledé tváři jeho své kalíšky, jako by ho litovaly — samotinké v macešské zemi, v otčímském kraji. A nad ním jako by z červánek zapadajícího slunce se byla vynořila, vznášejíc se níž a níže, luzná postava dívčí — poselkyně nebes. Dotýkala se již skorem sněhovými prsty umdlené hlavy jeho; chtěla jej z dřímot probuditi a pověděti mu: „Vstaň, sebeř poslední svou sílu, jen chvíli ještě vytrvej a pozdraví tě rodný kraj,na srdce věrné tě dobrá družka přivine...“

„Jsem dcera Květova — — jsem Světluška! - - - Velebný pane! — Přicházím vás o něco poprosit!“

„Vítám tě, Světluško!“

Panu páteru další slova na jazyku umřela.

„Vy víte, jaké neštěstí nás potkalo!“

„Vím, Světluško, slyšel jsem všecko a litoval jsem — vás! Ale že tak pozdě? — Pojď dál! Sedni si!“

Mladý kněz podával dívce židlici.

Světluška pokročila as o tři kroky do světničky; ale nesedla si.

„Pro sebe ne — pro tatíčka, velebný pane!“

Mladý kněz byl opět na rozpacích, jakými slovy by jí měl nabídnouti služeb svých. Ale dívka jej rozpačitosti zbavila okamžité.

„Vy jste ho znal, vy jste s ním, velebný pane, mluvíval!“

„Ovšem jen několikrát; ale to postačilo!“

„A domýšlíte se, že by mohl učiniti něco zlého, že by byl schopen ... ?“

Světluška se zamlkla.

„Naučil jsem se ho za ten krátký čas vážiti! — — Usedni však přece! Hodně jsi se asi unavila. Je špatná cesta. Za každým krokem to sklouzá!“

„A oni ho v krajském městě zavřeli do hlubokého žaláře. Dáyají mu jen vodu a okoralý chléb. Leží na poloshnilé slámě mezi ošklivým hmyzem. A sám Pánbůh ví, co mu učiní. Ani mne k němu nepustili. Já je prosila na kolenou pro Krista Ježíše, pro jeho matičku...!“

Světluška se na okamžik zajikla; ale potom sepjala ruce a upřela hluboké oči na kněze. Rty se jí chvěly zimničně a z očí vyprýštěly se divce veliké slzy. Nemohla a nemohla je utlumiti.

„Velebný pane, pro vašeho tatíčka, pro vaši sestřičku, pro vaši matičku, povězte těm pánům, že zle nemyslil, že zle nečinil; vám to uvěří, s vámi spíš promluví, na vás spíš dají!“

Mladá dívka spínala bílé ruce křečovitě a vší silou tlumila pláč, jenž hrozil vypuknouti v usedavý nářek. Hluboké oči měla slzami zalité, tváře, jež poslední paprsky líbaly, jen se leskly, jako by samými perlami...

„Velebný pane, povězte jim to! — Pro vašeho tatíčka, máte-li ho ještě na živě! Pro vaši sestřičku, jestli jste kdy jakou měl! S vámi spíš promluví, vám spíš uvěří...“

Kněz jako by mimoděk odvrátil hlavu.

„Já se za vás budu věčně věkův modliti, já na vás budu věčně věkův pamatovati!“

Světluška ještě tak stála nedaleko dveří s rukama sepjatýma, s hlubokýma očima zalitýma slzami, upřenýma na něho. Panu páteru zatanul na mysli u bělavého kostela hrob, na němž zelenal se kříž z netřesu, jejž tam nasázela ruka hezounké děvušky, a musil těsně sevříti rty, aby na tváři jeho nebylo znáti pohnutí.

„Už nemám, Světjuško, tatíčka!“ promluvil tiše za chvilku.

„A proto mi snad nevěříte! — Vy jste to nikdy nezkusil! Co už já jen od toho štědrého večera vytrpěla! A matička leží, snad nám umře ... Můj Bože! A já tu budu sirotkem! Koho budu míti na světě!“

„Nevíš, že jsi se učila ve škole, když všichni opustí člověka, že mu přece zbývá někdo, jenž ho nikdy neopustí? — A tys prý bývala, Světluško, hodnou — nejlepší školačkou! — A což bys to již byla zapomněla ? — Já'k těm pánům půjdu, já jim řeknu, že otec tvůj nemyslí zle, že otec tvůj je mírný, poctivý, já za něj budu prositi.“

„A já vám budu za to vděčna do skonání!“

„A nepomohou-li, Světluško, kroky mé, a budou-li marna slova má?“

„Potom se pustím k samému knížeti pánu, tam daleko do Vídně; vrhnu se-před ním na kolena. Snad ho obměkčím, snad ho uprosím! Velebný pane! Nevím ani, co bych učinila, kdyby se tatíček vrátil k nám do našeho statku a s ním zase svatý pokoj... Vy nevíte, jak se nám to žilo pod naší střechou. Tatíček říkával, že si lidé dělají nebe na zemi sami a peklo také sami. My jsme si udělali nebe, a nyní se mi zdá, kdykoliv se na tu naši střechu podívám, že tam sedí smrť a že číhá na někoho... Vy mi odpustíte, velebný pane, že jsem se utekla k vám; vždyť tu nemáme nikoho, kdo by nám poradil upřímně, kdo by se nás ujal, jen vás — vás! Ale už se stmívá, červánky blednou, musím k domovu. Matička nemá ani zdání, kam jsem odběhla!“ - - -

V kaplance na Okrouhlině bylo už úplné šero. Jen obličej matky Boží nad lůžkem pana pátera osvítil se ještě naposled shasínající září.

Mladý kněz seděl za stolem, oběma rukama opíraje si hlavu, na jejíž skráně usedly těžké, přetěžké myšlénky.

Světluška dlela již tou chvílí u matky, jež seděla na lůžku polovzpřímena s okem upřeným na dceru. Už se po ní dvakráte sháněla. Chvílemi přišlo jí ještě do hlavy, že leží v příkopě s tvářema do sněhu, že jdou kolem lidé, že ji pamatují, že jí pomáhají na nohy a že ji odnášejí do statku ...

„Kde jen běháš pořád, holka! — Ještě abys ty taky ... Potom by to u nás divně dopadalo!“

„Byla jsem, matičko, na faře!“

„Můj Bože! — A já myslila, že někde ve dvoře!“

„U pana pátera! — Půjde k pánům, bude za tatíčka prositi.“

Panímáma sepjala na lůžku ruce.

„Aby ho Pánbůh posilnil! Aby Pánbůh kroky jeho požehnal!“

Nad Květovic statkem zakmitila se vysoko v poloprůhledných mlhách hvězda naděje a dvěma srdcím se pode zdejší střechou uvolnilo. — —

„Půjdu k nim; zkusím to. Děj se co děj. Ale ty do Vídně nesmíš! — Tam odtud bys se vícekrát nevrátila jako dcera Květova, jako Světluška, a otci svému bys také sotva pomohla. A kdybys mu přišla otevřít dvéře žalářové, jak by tě potom přivítal, jak by ti poděkoval! Za svobodu otcovu setřeli by s tváří tvých pel... A on by si raději nechati řetězy přitáhnouti, on by se raději viděl nevím kde, než aby za Světluščin vínek přijal svobodu ... Poznal jsem ho důkladně, toho rychtáře Jiřického, tuto perlu našeho lidu českého. Těšte se, těšte alespoň na chvíli, vy dobří, šlechetní lidé! Běda duši, když ztratí doufání! Běda lidu, když ho opustí naděje! A třikrát běda národu, když počne nad životem svým zoufati!“ pravil po chvíli tichým hlasem mladý kněz, jako by viděl do tváře usoužené, jak se jí oko na okamžik rozjasnilo, a jako by slyšel, jak volně si Světluška u lůžka matčina oddechla.

Potom si opět opřel čelo o ruce, zapomněl naprosto na zítřejší kázání; ani nepozoroval, že ve světnici čirá tma a že dívá se mu zrovna do okna třpytivá hvězda — samojediná na tmavém nebi, jako by svítila novému roku z dalekých východních končin na cestu do Podlesí.