Bludné duše/Oddíl první/XVII

Bludné duše - Oddíl první Václav Beneš Třebízský
XVI	XVII	XVIII

Údaje o textu
Titulek:	XVII.
Autor:	Václav Beneš Třebízský
Zdroj:	BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Vácslav. Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70

Na jitřní byl kostel v Okrouhlině skorem prázdný. Na „velkou“ o Boží hod sešlo se proti jindy lidu pravá hrstka.

Od dědiny k dědině šla jako by paličkou novina, že o štědrý večer přijeli nenadále do Jiřic vojáci, že vzali Květa a snopkáře Skůru, a každého že posadili do vozu zvlášť; ve Lstiboři že také naložili dva sedláky, v Dubé konšela, v Pochvalově rychtáře, že je odvezli do krajského města a tam že je posadili do nejhorších žalářů, v nichž čekávali odsouzenci smrť.

Selku větovou našli z rána v příkopě ke Lstiboři bez sebe — polomrtvou. Stálo je to velké úsilí, než ji zase přivedli k sobě. A když otevřela oči a podívala se kolem sebe, byla první její slova: „Našli jste ji?“ Měla na mysli Světlušku.

„Našli, panímámo!“

„Tak ji sem přiveďte! — Světluško! Cos mi za starosť ještě ty udělala? Vidíš, vidíš, dítě?“

„Teprv si nyní zdřímla, panímámo!“

„Vrdloužetc! — Vy jste ji ani neviděli! — Ubohá holka!“

Selka se zimou tetelila, a přece měla tváře horké, jako žíznivá plotna a ruce jako žhavé železo.

„Že jste mne tam raději nenechali! — Že jste mne sem odnášeli! — Že jste mne křísili! — Můj Bože, můj jediný Bože! Co se to jen s námi stalo! — To všecko on — on —!“

Květová upadla opět do mdlob.

A venku nia návsí lomila Skůrka rukama, kdo že ji bude na stará kolena živiti, kdo že se bude o ni starati.

„Aby se propadl do země, kdo toho příčinou! Aby ho peklo nejhoroucnější pohltilo! Aby se ďáblové o jeho duši trhali! Aby neměl pokoje věčně věkův!“

Skůrka se při tomhle zaklínání obrátila k Ouřadovic statku a obě vyschlé ruce proti oknům, vyzdvihla jako k výhrůžce.

Rychtář se chystal právě do kostela — už dnes podruhé. Na jitřni byl z Jiřic samojediný. Chtěl dáti dobrý příklad. Ale uviděv okny rozsápanou ženu a zaslechnuv úryvkovitě její slova, zahučel cosi; hůl se stříbrným kováním postavil opět do kouta, tmavě modrý, z brusu nový kabát svlékl, pověsil jej do jarmary a usedl za stolem.

Se ženou nepromluvil od včerejška jediného slova. Prosila jej na kolenou, aby „tyhle pány“ ku Květovům nevodil, aby jim štědrý večer nekazil. Mušketýr se ušklebil at štípl selku do tváří se slovy: „Za to jste rychtářkou!“

„Jděte si do, pekel i s tím rychtářstvím!“ odsekla drzému chlapu Ouřadka.

„Zatím, panímámo, jen o několik stavení dál!“

Mušketýr se opět ušklehil a zatleskal rychtářce na rameno.

„Dotkněte se mne ještě jednou a půjdete odtud, že jste tak nešel ještě ze žádného stavení!“

„Máte, rychtáři, zlou ženu; učíte ji špatně poslouchat!“

„Květovic krev! Nedivte se!“

Takhle zastal Ouřada svou manželku. Což mu bylo také po ženě! Vedl na Květa pochopy, do jejichž rukou upadl-li kdo, nikdy s celou kůží nevyvázl. —

Na požehnání do Okrouhliny nepřišel také nikdo, leda několik babiček a několik dětí, školáků. Podlešáci šli místo vdo kostela do hospody. Neučinili tak ještě nikdy až dnes poprvé. Radost v kostele jim zkazili, dvéře do, chrámu před nimi uzamkli a proto šli hledat vánoční radosť — do hospod. Ale ani tady ji nenašli. Či jsem vám neřekl, že ležela hluboko pod sněhem? — V hospodách seděli při plecháčích, jako by měli ústa zamrzlá a jazyky zdřevěnělé. Či jsem vám nepověděl, že jasná vánoční mysl lidu zastřela se umrlčím příkrovem? Po kostelích hrály varhany koledu samy. — Nevíte, že veselá píseň vánoční odletěla z těchto dědin Bůh sám ví až! kam do černých hvozdů?

Podlešáci mlčeli jako živé hroby; ale za to mluvily až příliš zrejmě jejich bleskné oči, jejich zachmuřené tváře a jejich v pěsti sevřené pravice.

Těžké, tmavé mlhy se nad střechami jejich statků, chalup a chat nehýbaly; chvílemi proletěli jimi černí ptáci; nejstarší z nich nad dědinou zakroužil a zakrákal, až to Podlešákům pronikalo do kostí. Stavěli plecháče ode rtů na stoly, poslouchali, potom se na sebe dívali a tváře jejich se tměly děsniěji, než černé lesy kolem jejich dědin, když jim na čela usednou za letních časů chmurné mraky.

Páni se dotkli v posledních dnech nejchoulostivějších stránek v životě Podlešáků. Věděli to dobře; ale chtěli tomu. Mínili tak nespokojencům zlámati vaz. Chtěli je zároveň rozdurdit, pohněvat; chtěli, aby jim krev vzkypěla, vzpěnila se, a potom ji zase přivedou v pravidelný běh ledovou vodou. Chtěli si udělati zkrátka z lidu posměch; chtěli ho na několik chvil snížit až pod němou tvář. Ochablé jejich čivy potřebovaly dráždidla. A podle jejich názoru zahýbal všemi svaly ve vyžilém obličeji, i těmi, kteréž už dávno potratily pružnosti, sedlák-Podlešák, když stál před nimi se hřbetem sehnutým v půlkolo, s rukama sepjatými, s čapkou pod paždí a na rtech s výrazy, které prozrazovaly až psovskou otrockosť…

Páni potřebovali zábavy. Večery v prosinci a lednu jsou příliš dlouhé a příliš jednotvárné. A proto si ji připravili!