Bludné duše/Oddíl první/XIII

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XIII.
Autor: Václav Beneš Třebízský
Zdroj: Archive.org
Vydáno: In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence: PD old 70

Druhou neděli adventní vynášeli v Jiřících od Květů velikou, dubovou, na modro natřenou jarmaru. Musili ji nésti čtyři a ještě vždycky po každém pátém kroku odpočívali. Z lesů fičel sice ostrý, zimní vítr; ale přenášečům se řinul pot tvářemi potokem. Kolem jarmary vykračovali si dva mužové. Z Jiřic nebyli. Bylo to znáti už na sto krokův, aniž by se jim člověk potřeboval podívat do obličejů. Na hlavách měli klobouky „na facku“, u boků šavle v ošumělých kožených pochvátíh a v pravicích hole s blýskavými knoflíky. Sosaté kabáty jim sáhaly až přes kojena a na střevících leskly se zdaleka bílé, čistě vyleštěné přasky. Na zádech houpaly se jim na polo rezavé ručnice, u nichž se při výstřelu užívalo ještě kladívka. Byli to poslové vrchnostenského úřadu. Někdy jim říkali: „biřiči“; tenkráte je však nazývali „mušketýry“. Zástup dětí je provázel. Mušketýr objevil se sice v Jiřících za rok vícekrát; ale takhle se šavlí u boku a s ručnicí na zádech ještě nikdy. A také si byli vrchnostenští sluhové poslání svého vědomi největší měrou. Jako oni se rozhlíželi dnes Jiřicemi, jako oni kráčeli dnes „podlešáckou“ vesnicí, nerozhlíží se ani generál, když projíždí šiky rozestavených plukův, a nekráčí ani nejvyšší sudí, když si jde zasednout na stolici, na které rozhoduje o životě a smrti obžalovanců.

Před Ouřadovic statkem vykřikli oba mušketýři jako by jedněmi ústy „halt!“ Nosiči postavili jarmaru na zemi, ale nějak nešťastně. Překotila se, dvéře se prudce rozletěly a archivem obce Jiřické žalaškoval si zimní vítr. Mušketýři zaklnuli, jak uměli nejlépe, a děti provodily výbuch malopanského vzteku veselým smíchem. Ale ani jediný kluk se nehnul, aby vyrval větru kusy režného papíru, na němž bezpochyby že na každém byl vrchnostenský rozkaz s nečitelným podpisem. — Co by také mohlo za jinou listinu zablouditi do Jiřic! Mušketýři klnuli poznovu; až osípěli nebozí! Papíry, které vítr nezanesl do nedalekého rybníka, musili sebrati sami.

Ouřada stál na zápraží s oběma rukama podepřenýma v bok. Již podruhé zaskřípal zuby, že se stala tahle nehoda. Byl trochu pověrčiv. Dnes k němu přinášeli — rychtářská „lejstra“ a obecní jarmaru. A hned poprvé nehoda.

„Vrata rozevřete! — Dokořán! — Jářku, Vavřino, neslyšíš!—Takováhle česť tomuto statku ještě nikdy se nestala! — Nesou k nám obecní jarmaru! — Hej, Titěro!“

Ouřada volal na pohůnka, který si přede stájem mnul oči jako u vyjevení. A dál ve dvoře u vrat za humny dlel mladý hoch s hlavou opřenou o starý štěp. A když zaslechl otcův hlas, že k nim nesou obecní jarmaru, zachvěl se. Mimoděk zaletělo oko jeho nahoru do staré koruny štěpové. Zdálo se mu, jako by do opadalých větví bylo náhle cosi přiletělo; ale on zatím pohnul prudčeji suchými haluzemi zimní vítr.

„Neslyšíš, Vavřino ? — Ohluchl jsi ? — To věřím že! — Však já ti od toho pomohu!“

Vavřina opravdu už neslyšel, jako by byl ohluchl naprosto.

„S touhle obecní jarmarou nesou k nám rakev, do níž, kdo ví, kdo všecko bude položen! Snad do té rakve budou chtít zavírati tebe, Světluško, abych tě už vícekráte neuviděl, abych už na tebe nikdy nemohl ani slova — ani jediného slova promluviti! Ale já jim to víko strhnu, i kdyby mne samotného za to měli pochovat!“

A rozložitá koruna — stará, zkušená jabloní hlava — při těchhle slovech Vavřínových divně se kývala, jako by mu chtěla říci: „A zdaž toho dokážeš?“

„Vědro piva vypijte si na můj vrub! — Ať v Jiřících pamatují na den, kdy přenášeli k Ouřadovi obecní jarmaru! — A vy, páni mušketýři, pojďte dál! Panímáma pro vás něco uchystala!“

Ze světnice zaváněla pečínka. — Dnes ráno nemohla selka, ani na ranní. Musila zadělat z „vejražky“, rozetřít máku na půl čtvrtce, a Ouřada vybíral zatím nejkrásnější selátko. Chtěl se dát viděti a mušketýrskou přízeň si vydobyti okamžitě. Tak platí leckde ještě dnes, že poslové úřední ledacos dokážou a že jejich náklonnosť už stojí za dobré slovo, natož pak tenkrát! A mušketýrská přízeň dobývala se nejsnadněji navlažováním vyprahlých hrdel a krmením nenasytných žaludkův. Ouřada to uměl chytře navléknouti; nebylť nadarmo „krajákem“.

„Na zdraví a dlouhé panování novému rychtáři v Jiřících!“

Mušketýři zdvihli plné napěněné džbánky nad hlavy, potom je přiložili k okoralým rtům a vyprázdnili do pola.

„A zde vám posílá pan direktor veliké psaní!“

Mušketýr vytáhl z náprsní kapsy list zapečetěný červeným voskem, v němž vytlačen byl knížecí erb, vstal a podal jej Ouřadovi. Sedlák vzal psaní do rukou se zvláštní uctivostí. Dříve si ještě opatrně otřel ruce o tmavé soukené kalhoty. Ouřada otevřel list ještě opatrněji a zahleděl se do něho, jako by každé slovo chtěl pohltit. Psaní bylo německé. Ouřada sice také něco uměl; za mladých let sloužil kdesi za Litoměřicemi a s „formany“ Sasíky, když se ho poptávali po obilí — se ještě tak tak dovedl smluviti; ale tomuhle dnes nerozuměl. Snad samou radostí, že nejblaženější jeho sen se vyplnil tak nenadále.

Mušketýr mu však obsah listu z kanceláře jemnostpána vysvětlil se řídkou ochotou.

„Zítra o desáté máte se dostavit v kanceláři k přísaze,“ Mušketýr podával levicí Ouřadovi list zpět a pravicí sáhl po džbánku. Byl už zase napěněn, až skorem přetékal.

Ouřada přisedl blíže k oběma poslům úředním.

„Jářku, príteli, a nevíte nic, jak to dopadne?“

Ouřada ukázal při téhle otázce ku Květovic statku.

Mušketýr zakýval povážlivě hlavou. Panímámě u kamen stajil se v prsou dech. Otázce mužově porozuměla taktéž okamžitě.

„Nechtěl bych nosit dnes, rychtáři, jeho hlavu!“

Dráb pronesl tento výrok divným zvukem a provodil jej ještě divnějším posunkem.

Panímámě u kamen dělaly se mezi očima mžitky. Nemohla takořka ani rozeznat, zdali už kůže na selátku dosti barevná. A selka Ouřadová byla nějaká kuchařka; i oku dovedla již uchystati pochoutku, naloť pak jazyku.

„A že to tak dlouho protahují?“

Ouřada přisedl ještě blíže.

Mušketýr zakýval opět povážlivě hlavou.

„Slyšel jste, že někdy páni někomu něco „šenkovali“ ? Nevíte-li, když si kočka chytí myš, že ji ještě pustí, že si s jejím životem hraje, mnohdy hezkou chvíli; člověk se musí té kočičí manýře smát —"

Mušketýr se zamlčel, vstal jako by mimoděk, a zašel k oknu, aby se rozhlédl po návsí. Byl by si byl jazyk přehryzl za to, že porovnal pány s kočkou a jejich nápady s manýrou kočičí.

„Sedněte, příteli! — Pijte, jezte! — Máme ještě jedno! — Chci, abyste Ouřadu nepomluvili. — Panímámo — ještě není to druhé? — Ký-li šlak vám dnes do těch kamen vlezl! — Jářku, příteli! — A nedejte se pobízet!“

Mladší mušketýr se usmál. Napadlo jej: oni a dát se pobízet! Sluhové úřední či vrchnostenští nedali se snad ještě nikdy k ničemu pobízet.

Starší dráb se však od okna nehýbal. Zahleděl se nějak neodvratně ke statku, odkudž vynesli dnes obecní jarmaru. A při tom si přejel několikrát pravicí načervenalou, bezvousou tvář a po každé zavrtěl hlavou, až mu cop svázaný rudou pentličkou po zádech poskočil, jako mladé hádě, když si v husté lesní trávě zahrává zvonečky.

„Květ dostal návštěvu!“ prohodil náhle odvrátiv se od okna a ušpouliv naduřelé rty k uštěpačnému úsměvu. — „Pan páter! — Jde ho potěšit; dnes toho bude potřebovat. Já vím, že by raději půl statku za dnešní den oželel.“

Mušketýr již zase seděl za stolem a utíral si rty, na nichž bělela se mu hustá pěna po výtečném pivě.

Ouřada se usmíval jak uměl nejpřívětivěji. Na tváři jevil se mu výraz nejplnější spokojenosti.

„Však mu to budou u nás všickni přát. Nebylo s ním už k vydržení. S našincem jedva že promluvil... Pravý Podlešák! Slyšíte-li, Ouřado? — Jak jsem vás viděl ponejprv, napadlo mne ihned: „tenhle se v Podlesí nenarodil,“ Podlešáctví kouká jim i z bot. A přece jsou nafoukanci! — Počkejte; jak oni vám ty tváře splasknou a hřebínky na vašich palicích ochlípnou... vy kuňata!"

Mušketýr udeřil pěstí na stůl. .. Věřte, Ouřado, jaktěživ jsem nešel nikdy nikam tak rád, jako dneska do Jiřic. Tohle měli páni udělat už před několika lety. — Říká se odjakživa: Podlešácká pýcha je nejhorší. A Květ má tu pýchu i v kapsách!"

Mušketýr se dal do lomozného smíchu.

„A což teprve ta jeho princezna! — Tluče to do ní od maličkosti! Jářku, Ouřado, čtou-li pak také vaše děti! — A přece vyrostou i bez toho! Vavřina je švarný hoch, jen květe; — je vidět, že má vaši krev....“

Mušketýr se na okamžik zamlčel; ale trvalo to jen chvilinku, co by se tak domodlil člověk „otčenáš“ až ku slovům: odpusť nám naše viny —

„A jaké jí dal jméno! — Kdybyste snesl kalendáře Bůh sám ví odkud a hledal v nich Světlušku, oči byste si vykoukal a nenašel byste přece nic! Jářku, Ouřado: kdyby to byl takhle kníže, hrabě, baron; — ale sedlák! Není už tohle podlešácká pýcha? A proto s takovou pýchou na pranýř — pod trdlici! Rozumíte mi, Ouřado?“

Dráb si zase utřel pravicí bílou pěnu, jež se mu tentokráte táhla i po pečlivě oholené bradě.

Panímámě u kamen přecházel sluch a před očima utvořily se jí mlhy slzami. Vždyť tu zapíjeli dnes v tom jejich statku cizí lidé štěstí a pokoj; její muž jim naléval o přítrž a při tom se mu oči jen jiskřily a tvář samou laskavostí rozplývala.

„Zavdej mi, ženo, pojď. Ještě jsi mi na to rychtářství ani nepřipila! Jářku, Liduško! — Ode dneška jsi rychtářkou, ode dneška nesmíš mluvit s ledakýms, ode dneška musíš dělati paní, jako u nás v kraji, ode dneška ti musejí v Jiřicích ruce líbati, ode dneška budeš sedat v Okrouhlině ve druhé lavici, hned za pány ze zámku — ode dneška říkají u nás u — rychtářů!“

Ouřada stál za stolem v ruce se džbánkem, s očima jako jiskry a tváří jako měsíc v ouplňku.

„Na zdraví nové rychtářky Jiřické!“ Mušketýrům hlas už nějak selhával a prsty u rukou se jim příliš nápadně roztahovaly.

A nové rychtářce v Jiřících se zdálo, že přiletěl odněkud z hlubin lesů nade střechu jejich statku černý, příšerný pták, že si usedl na kalenec, roztáhl křídla, rozevřel zobák a odporným, vřeštivým hlasem se rozkrákoral.

Tou chvílí, když dobré ženě pili mušketýři s mužem jejím na zdraví, seděl ve stáji mladý hoch s čelem opřeným o ruce, a starý, věrný kůň — dobrá plosička — sklonila hlavu až k jeho hlavě, hebká hříva její rozvinula se mu šíjí, a kdybyste se byli podívali tomuhle zvířeti do očí, byli byste řekli, že červenají.

Mladý hoch se náhle zdvihl, pohladil plosičku, potom jí projel hřívou, a plosička zařehotala radostně třikráte za sebou; ale staré, věrné oči jí při tom ještě více zčervenaly.

„Nevím, nevím, plosičko, zdali mi ji přivezeš! — A kdybys mi ji nepřivezla, odvezeš za to mne, viď že, ty dobrý, věrný koni můj! A až mne odvezeš, potom si ulehneš a nebudeš sloužit už nikomu!“

A mladý hoch položil si zase čelo na koně, do hřívy jeho, a plosička už nezařehotala. Těžko řehotali a radovati se koni věrnému, když cítí na své hlavě horkou, mladou tvář a tuší, jak těžká dumka pod jarou lebku dnes zabloudila....

Jiřicemi zavládlo už ticho, jako by bylo o půlnoci, a ona minula sotva čtvrtá odpolední hodina. A k tomu byla ještě neděle. Už i ty děti zalezly dnes do svých domovův a jindy se tenhle čas teprve rozproudil návsí rej, až uši zaléhaly. — Přece přenášeli dnes obecní jarmaru, a to po venkově, v Podlesí zvláště, vždycky hlučně slavívali. — Napřed šel dudák, někdy i dva až tři, klarinetista a za ním nesli skříň ověnčenou svěžím chvojím, za jarmarou vykračovali si sousedé a k nim připojila se celá ves. Nechávali si to obyčejně na neděli a potom pili, radovali se, veselili se a zpívali až do rána bílého. — Když se tak rychtářem Květ, rozveselily se prý i vůkolní černé lesy. Měli na rychtě čtyři dudáky, dva klarinetisty a jednoho cymbalistu. Už vycházelo sluníčko, když vystoupil sedlák Jiruš s plecháčem vysoko nade hlavou a zazpíval:


„Ještě jednou buďme zdrávi,
všickni dobří kamarádi!“


Snopkáři Skůrovi bylo tenkrát nejveseleji a klarinetista musil mu zazpívati:


Já mám chaloupku
na vršku bez došku
roztrhanou:
až já se vopiju
já si ji pošiju
hra-hra-hra hra-hra-hra-
hrachovinou.


Měl arciť tehdáž na bedrách skorem o dvě desítky méně. Ale dnes by to byl také ještě dovedl. Dosud by ae byl uměl se svou krajačkou v kole zatočit jako před padesátkou; však musil by býti zase rychtářem zdejším Květ a ne „ten kraják“, „ten krocan“ Ouřada. Skůra seděl ve své chaloupce rozmrzen tiše a beze zpěvu; toliko chvílemi si prudce odplivl a někdy se mu křečovitě sevřela také na okamžik pravice.

„Zdali pak by nám nebylo lépe, kdybychom byli šest střevíců pod zemí! — K čemu je nám takovýhle život! — Rodíme se, dřeme se, trpíme a umíráme. A té radosti je v životě tolik, jako když padne krůpěj vody do moře. Eh — nač o tom přemýšlet!“

Skůra se náhle zdvihl, sáhl po plášti, přehodil ho přes ramena a vyšel ven uzavřev dvéře pouze na provázek. Však mu tam nikdo nevleze; a kdyby vlezl, musil by zase s prázdnýma rukama ven.

„Hej, Adamče! — Kam?“

Jiřícký ponocný se ohlédl, poznal po hlase, kdo za nim volá; ale bylo mu to divné a proto se chtěl přesvědčiti. Skůra na návsi na nikoho nikdy nevolával a pak se leckdy spolu poškorpili.

„Nesu na rychtu odevzdat troubu. Ať si ode dneška ponocuje kdo chce!“

„Dobře děláte, Adamče!“

„A od zejtřka ať si vyhání taky kdo chce!“

„Máte pravdu, Adamče!“ Skura se dal do uštěpačného smíchu.

„Může si rychtářovat, ponocovat a vyhánět sám!“

„Taky si tak myslím, Skůro!“

„Za to vás chválím, Adamče!“

„Je to dost, že přece jednou jsem vám trefil do noty!“

„Ode dneška, Adamče, budeme pískat oba jednu!“

„Až pánům budou mozky přeskakovat a Ouřada se zblázní!“

„Tak, Adamče!“

Skůra zaměřil potom k mistru krejčímu a Adamec s vyleštěnou hlásnicí přes rameno k Ouřadovic statku. —

Třetí neděli adventní přijel do Jiřic na křesťanské cvičení pan farář. Bylo to vůbec poprvé, co se stal v Okrouhlině farářem, že zastal odpůldne pana pátera. Už po dvě neděle měl také sám „ranní“ a zároveň kratinký výklad. Chtěl, aby si pan páter trochu pohovil; vyšelť prý beztoho ze semináře jako Boží umučení. Ale lidé uviděvše pana faráře, povídali si, že prý jede zasvětit nového rychtáře do úřadu. Na dnešní cvičení se ostatně pan farář připravil výborně. V jakési staré latinské knize vyhledal dlouhé pojednání o rozdílech stavův a povinnostech jedněch ke druhým. „Tak jako na nebi“ — bylo v té knize psáno - - „je devět kůrův andělských, tak také na zemi je devět stavův od císaře pána až do svobodníka, a potom jako na nebi je poslušnosť, tak na vlas musí býti i na zemi....“ Pan farář by byl tuhle knihu vázanou ve vepřové kůži zrovna zulíbal — a přinesl ji zároveň k večeři. „Zlatá kniha! - - Měli ji svázati do slříbra a obložiti druhými kameny. — Otevřte jen, bratře, a čtěte. Já říkám: tv staré knihy — — to byly knihy! — Vy se jí štítíte! Poslechněte mnel Z té můžete mít látky pro svá kázání na kolik let. Já přišel jednou také k takové knize: Byl jsem ve vašich letech. Psal ji jeden vlašský jezovita. Jméno jsem už zapomněl. Jak pravím: Byl jsem ve vašich letech. A víte, jak dlouho jsem vážil z ní látky? — Dobrých...“ pan farář se náhle zamlčel a přejel si pravicí čelo, jako by se chtěl vzpamatovati — „ dobrých pět let! — Uvidíte: ta slova z téhle knihy budou pravým deštíčkem májovým na zkornatělá srdce! Můj Bože! Ba že jsou ta lidská srdce mnohdy učiněné úhory. A když se potom leckdy místo jadrného zrna koukol rozsévá.“ — Pan páter vzal ve svém pokojíku knihu panem farářem tak vřele doporučenou do ruky, rozevřel ji, četl v ní asi čtvrt hodiny, potom ještě několik listův okem přeletěl a odložil ji s úsměvem...

Nebylo-li v dědině kostela, křesťanská cvičení odbývala se vždycky u rychtáře. Přicházeli z celé vsi. Scházeli se sousedé, dostavila se dorostlá mládež, sešli se i školáci, a mělo to opravdu tak upřímný a srdečný ráz, když kněz nenucené rozpředl hovor o nikterém předmětu náboženském, otazuje se a vykládaje. Těm starým, sešedivělým hlavám se zdálo, že jsou zase dětmi, že sedí zase ve škole a nad bílými lebkami letěl jim dětský věk milým šelestěním; ale na žádnou neusedl, jen tak, jako by líbal stříbrné vlasy, jako by na okamžik chtěl zaceliti četné vrásky, hluboké brázdy a letěl dál do tmavých lesu, do černých hrobů věků zapadlých....

Pan farář už dlel u Ouřadů hezkou chvilku; ale na cvičení nepřicházel nikdo. Ani školáci se neukázali. Návsí nebylo viděti živého člověka. Pan farář přecházel světnicí netrpělivé. Chvilkou vyhlédl oknem; ale v Jiřících bylo jako na hřbitově. Zvonec zavěšený na zcela novém trámě před Ouřadovým statkem rozklinkal se dědinou podruhé. Pohůnek rychtářův mohl provaz utrhnouti. Bylo asi slyšeti pronikavý klinkot hluboko do lesův. Ale v Jiřících teprve jako by neslyšeli.

Pan farář asi za hodinu odejel. Ouřada se ještě dvakráte za vozem hluboce poklonil a zůstal před vraty, až povoz zmizel v ouvozu.

„Hezkého máš bratra! I za víru se už stydí! A celou ves nakazil. Uvidíš, co z toho pojde! — Jste vy potměšilci, vy Podlešáci! Však já vás naučím. — Vy se na mne podíváte, vy ‚chramostejlové‘!“

Ouřada si při tom dupl nohou, až sklenice na stole, již byl nalil panu faráři, poskočila.

„Za tebe se stydí. — Víš? — A přijde to tak daleko, že se bude musit tvá vlastní žena za tebe styděti, tvůj vlastní syn ... .“

„A až to tak daleko přijde, potom tu vlastní svou ženu ze statku vyženu, toho vlastního syna vymrskám ... Jak by také mohlo jinak mluvit Květovic plemeno! Jste všickni hadi, ale štěstí, že bez jedu. Jste slepejší a takovým hlavu rozšlápnu!“

Ouřada se dal do posupného smíchu.

„Podívej se, ženo! - Takhle!“

A Ouřada zadupnul poznovu nohou, až se otřásla okna ve světnici, zrovna jako by mu byl vjel pod chodidlo had, ale plný prudkého jedu, jehož žíhadlo v pohádkách proštípne i ocelové podešvy.

Druhý den vyjel si Ouřada do zámku k přísaze. Na koních všecko jenom hrálo, žluté, mosazné ozdoby na řemení se leskly, jako by byly ze zlata, a vůz s novými proutěnými košinami byl vydrhnut jako na svatbu. Toliko plosička poklusávala s hlavou svěšenou, tak jako by nebožtíka vyváželi.

Ouřada vyjel schvalně hezky pozdě, aby ho v Jiřících viděli.