Bludné duše/Oddíl první/XIV

Bludné duše - Oddíl první Václav Beneš Třebízský
XIII	XIV	XV

Údaje o textu
Titulek:	XIV.
Autor:	Václav Beneš Třebízský
Zdroj:	BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Vácslav. Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70

Nemůže býti zapadlejšího, ani zapomenutějšího a chcete-li, smutnějšího kraje než Podlesí v zimě, za sněhu. Cesty zaváty, ouvozy zanešeny, dědiny roztroušeny mezi lesy jako zatracenci, doškové střechy na statcích a na chatách postříbřeny a kolem do kola chmurná, nevlídná stráž černých lesů.

V kraji říkají: „Podlešáci zalezli do děr.“ A objeví-li se někde člověk z Podlesí, mají hned hotový posměšek! „Bude brzy jaro.“ Když v kraji popěvují: „březen za kamna vlezem“, Podlešáci prý odpovídají: „duben, ještě tam budem.“ A když v kraji na polích pracují bez kazajek a nad jasně zeleným osením poletuje skřivánek a vyzpěvuje si vesele, jede-li tudy cestou do města Podlešák, má na sobě kožich a na hlavě beranici. Krajáci si tropí z něho úšklebky, zdali ten kožich a tu beranici veze na prodej a zač? — Podlešák mlčí, ani se neohlédne a jen prudčeji bičem popraskuje.

Letos přinesla sv. Lucie sněhu, že nebylo takové spousty pamětníkův. A při tom se černé lesy rozhučely, až teskno poslechnouti. Jiřice měly tu divnou, zádumčivou zimní píseň lesní z první ruky, a někdejší ponocný Adamec říkal, s kým se sešel a koho kde potkal, že to nebude nic dobrého. .

„Já ty lesy slýchal po čtyřicet let každou noc; ale to vám povídám: takhle hučely jen tenkrát, když tudy táhli Francouzi. Já bych byl z toho dostal horkou nemoc. Nebožtík můj tatík to odležel. Musila za něho ponocovat matka po dva dni. — Na včerejšek a na dnešek aby ďas to byl taky poslouchal. Až mne hlava rozbolela. Však jsem celou noc ani nezdříml.“

Adamec tento svůj výrok opakoval nejméně po páté.

A lidé si povídali: „Od těch dob, co odnesl hlásnici na rychtu, nějak schází! chodí tak shrbeně. I krok má nejistý. — Tak, tak! Vždyť už je sedmdesátník. — Není divu, že se tratí. Co taky chudák v tom světě zažil dobrého!“

Ubozí! Litovali Adamce a sami toho dobrého zažili také sotva více, než co by vítr jedním zafouknutím odnesl.

Lesy ani dnes ještě nechtěly dáti pokoje. Na chvilku utichly a umlkly, jako by si chtěly oddechnouti: ale potom jim to vyletělo vždycky až z nejhlubších útrob. Stříbro s doškových, prohnutých střech se sypalo a jiné přilétalo v obrovských chumáčích, až pod jeho tíhou latě a trámy sténaly.

Adamec stál před chaloupkou v těžkém kožichu, sáhajícím až na paty, s očima upřenýma na vesnici — přímo proti větrům. Na kožichu bělela se mu už palcová vrstva sněhu. A když tak ty lesy z hluboka zahučely, zdálo se, jako by vrávoral, jako by mu nohy nechtěly nějak sloužiti; ale okamžitě se vždycky vzpřímil a vypjal jako na vzdory.

„Čekáte někoho, Adamče, čekáte?“

Adamec sebou zatrhl, tak jako by mu větry celým tělem byly projely; ale tváře od lesů neodvrátil.

„Či neslyšíte, Adamče? — Je tu na vás zima. Chcete-li, pojďte k nám. Ohřejete se. Panímáma vám uvaří něco teplého. Snad jste dnes ani nejedl? — Jářku, Adamče!“

Adamec se dosud ani neohlédl, jako by byl opravdu neslyšel.

„Kýholi šlaka, Adamče, snad nečekáte starosvata? — Je už poslední neděle adventní?“

Adamec se ohlédl a teprv nyní setřel si s obočí chumáče sněhu.

„Kam pak starosvata, pantáto? -- Nevěstu čekám; — půjdete mi za družbu?“

Adamec učinil tři kroky ku předu.

„Ruku na to a slovo s to!“

Adamec uchytil ruku sedláka Květa, do nedávna rychtáře Jiřického, stiskl ji, co měl síly, a při tom se podíval Květoví do očí s tak podivným úsměvem, že sedláku na čele vystoupil skorem pot.

„Járku, pántáto, Adamec se bude ženit, vás zve na svatbu, vás prosí za družbu — půjdete? Ruku na to: slovo s to!“ ..

Pojďte, Adamče, pojďte! A na svatbu nemyslete! Máte na ni dost času! Budou mít něco pro vás připraveného!"

Adamec náhle pustil ruku Květovu, hlavu svěsil do země k navátému sněhu a zdálo se, jako by se mu do slarých očí vkrádaly slzy, horké, veliké slzy.

„Tak si tu nevěstu povedu k oltáři sám; ale dnes se jí už nedočkám. Dej vám Pánbůh, pantáto, dobrou noc!“

Adamec se rychle obrátil a za několik okamžiků zmizel v chaloupce. Ale kožichu nesvlékl. - Nebylo tu už topeno od předvčerejška. Jediné okénko zavál do pola sníh. Hodiny u dveří nešly; nenatáhl jich nikdo už po kolik dní. Dva hliněné hrnce stály na plotně prázdny. Z police vyhlédal skrojený bochník chleba; ale už se ho chytala plíseň. Postel byla však vystlána jako na svatbu. Adamec už si na ní dobrý týden neodpočinul.

Přišed z venčí, usadil se za stolem; sníh se sebe ani nesetřel. Když ponocoval, na téhle lavici vždycky sedával, odtroubiv a vrátiv se do světnice. Za měsíčku bývalo odtud dobře vidět do Květovic statku. A Adamec očí nespustil s bělavých jeho stěn, s oken, která se leskla jako by byla z nejčistšího křišťálu, se zahrádky s růžemi a se dvou starých ořechů, které stály před vraty a vrhaly tmavé stíny až do prostřed návsí k rybníku. Adamci pokaždé přilétala ze skrýší v černých lesích jará léta na hluboké brázdy na něm líbala, stříbrné vlasy na hlavě hladila, staré oči rosou vlažila … Hodiny u dveří odhrkovaly, Adamec se zdvihal a šel ponocovat. Ale potom troubíval, až se růže u Květů v zahrádce pod okny probouzely, až se ořechy chvěly v korunách a okolní černé lesy hýbaly. A vždycky se zdálo, jako by kolikerou ozvěnou tmavé hlavy nedalekých borovin opakovaly po Adamcovi :

„…už nejsou
a nebudou:
to trápí hlavu mou
šedivou …“

Dnes ku Květovic statku neviděl. Překážel mu v okénku sníh a už se také šeřilo. Ale oči jeho tkvěly přece na té straně neodvratně. Vyzíraly však ze spoda posněžehého řasoví, jako když dohořívá u oltáře svíce za mrtvé.

„Dlouho nebude! — Smrť z něho zrovna kouká. — Sešel v několika dnech. A jako by se mátí na rozumu.“

Skůra, kterému Květ těmito slovy vylíčil stav Adamcův, svěsil hlavu, a nové upletené husí hnízdo, jež nesl Jirasce, vyklouzlo mu z ruky.

„Bude míti aspoň dříve pokoj ! — Ale dobře, že jste mi to řekl, pantáto ; podívám se k němu.“

Skůra zdvihl hnízdo zo sněhu, vyklepal je a zaměřil k Jirasovům. Sedlák Jiras už také v Jiřících nekonšeloval. Páni ho shodili zároveň s Květem; ale na jeho místo ani na Ouřadovo neustanovili žádného. Nový rychtář musil bdíti nad pořádkem v Jiřících sám. —

„Dej vám Pánbůh dobrý večer, strýčku! — Že prý stůněte ! — Matička vám tuhle něco posýlá.“

Adamec na tato slova, jež zaletěla mu k uším ode prahu, pozdvihl hlavu; teprv nyní sejmul beranici a otřel si s obočí sníh.

To ty, Světluško? — Můj dobrý Bože! — Holka, holka!"

Adamec se za stolem zdvihal; chtěl bezpochyby dívce vstříc. Ale nohy mu nechtěly sloužiti, nějak pod ním klesaly.

„Vítám tě, vítám! Kdy už jsi u nás nebyla! Sedni si, holenku; tamhle je židlice… Ne, semhle ke mně, pojď, Světluško! A je tu už šero! Ani tě neuhlídám, ani ti do očí neuvidím!“

„Hned vám oheň rozkřísnu!“

„Rozkřísni, miláčku; — ale nevím, bude-li tam louče. Já už nesvítil — ani nevím, kdy to bylo naposled.“

„Zatím se ohřejte polívkou! — Posýlá vám ji matička. Já pro louč domů doskočím. Máte tu jako v lednici.“

Dívka postavila před samého starce ozdobný hrneček a skočila ke lžičníku. Ale byla tam lžíce jediná a na té ještě vrstva prachu. Rychle ji otřela a podala Adamcovi.

„Budu tu hned, strýčku --za chvilinku!“ A byla tu opravdu hned — za chvilinku. A za několik okamžiků praskaly na krbu plaménky a kamna začala také za nedlouho hezky dýchati.

„Tak si sem přece ke mně sedni, Světluško! Ať ti vidím do očí, ať ti vidím do tváří….“

„A vy jste, strýčku, nevzal lžíci ani do ruky…. Musíte. — Takhle byste se umořil. Poslechněte mne! — Jezte, strýčku!“

„Tak, Světluško, hezky proti plamenům — snad tě už vidím naposled. Nevím — nevím; ono to tak fouká jako tenkrát!“ — Má holka si jde pro mne — slyšíš, Světluško? Můj Bože, co ti to povídám! — A přece jsou to její oči, její tváře, její vlas — ty mne už neznáš, Mařičko? Což už tomu tolik let? — Vždyť je to včera; dnes ráno Francouzi odjeli…. A tys jim uprchla, uletěla…. jen se na mne dobře podívej: já jsem to, já…. ani se tě nemohu dočkati! — Mařičko!"

Adamec se za stolem zdvihal, rozpínal ruce a chtěl kohosi přitisknouti v náruč; ale opět klesl nazpět, jako by ho nohy nemohly udržeti.

„Byli mezi nimi Bavoři, měli světlomodré kabáty, jezdci měli na hlavách helmy. — Já bych toho jednoho poznal ještě dnes. Ale přišel pozdě, už byla polomrtvá, už nemluvila… Ale ještě dnes bych se mu vrhl k nohoum a sníh bych mu setřel s obuvi těmahle svýma rtoma. Slyšíš, Světluško? Rozehnal se tasenou šavlí proti nim, zdvihl ji se země, dal mi ji do rukou a potom ti Bavoři s Francouzi táhli dál. Ale tři tu zůstali a krkavci jim na borovicích rozkluvali jazyky, vykluvali oči, rozryli ostrými zobáky tváře až do kostí… Ale co všecko platno, když mi v náručí nevěsta skonávala!“

Větry z lesů zalehly vší silou do střechy na chaloupce Adamcově; oheň na krbu se rozprskal, ale okamžitě vyšlehl prudčeji.

„V neděli třetí ohlášku, v úterý svatbu, Mařičko! To si zavejskneme, to si zavdáme, to si zadupneme.“

Dívka přistoupila ku starci blíže, sejmula mu s hlavy čepici, na bílé skráně mu položila ruku a naklonila se k němu. Nebála se ho. A potom mu odhrnula z čela rozcuchaný vlas.

Hruď Adamcova zdvihala se těžce; pracovalo to pod ní asi prudce. Oči se znenáhla zavíraly a bílá hlava bezděky klesala níže; kolem zvadlých, promodrávajících rtů kmital se tichý, mírný úsměv.

„Strýčku ? — Vzpamatujte se! — Doběhnu pro tatíčka.“

Náhle se rozevřely dvéře a do vnitř vstoupil tichým krokem vysoký muž celý posněžen, opíraje se o sukovitou hůl. Zůstal však na prahu, utajiv v prsou dech, a oči, jež si musil teprve levicí protříti, zaletěly za stůl ke starci, jehož klesající hlavu mladistvá dívka vší mocí pokoušela se zadržeti svýma rukama.

Příchozí u dveří se ani nehýbal. Stařec za stolem sebou prudce zatrhl, jako by se byl probudil ze tvrdého sna, vstal, vzpřímil hlavu, opřel se o stěnu a matné zraky jeho utkvěly na cizinci pronikavě.

„Věčný Bože! — Vítám vás pod můj krov, pojďte mi podat přece ruku, já dnes nějak nemohu! — Kde pak jste se tu vzal, pane můj ? To vás sem přivály ty větry, však vím — jdete mi na svatbu!“

Světluška odskočila, a pohledem na cizince se zachvěla; ale poznala ho okamžitě. Byl to Refunda. Šel do Jiřic na noc; musil kolem chaloupky Adamcovy, zahlédl ve světnici světlo, zeslechl hovor a proto se zastavil.

„Podívej se, holka, je to on, ten tvůj zachránce — ale už starý, suchý, jako smrť a má kabát jako žebrák …“

Refundovi se svaly kolem rtů pohnuly.

„Tenkrát měl helmu, leskla se mu jako slunce, měl šavli, měl zlaté střapce, měl kabát modrý soukený se zlatými knoflíky… Kam jste to všecko dal, vy pane můj ? — A tak brzy jste sestárl. Odjeli jste přece dnes ráno … Slyšíte? Oběšenci se ještě na borovicích hýbají… Pojďte blíž, pane můj, já vám ruce zulíbám, jsem ještě vaším dlužníkem! Že jste tenkrát jen dříve nepřišel! - - Kde jste se jen ráno opozdil…“

Refunda se postavil do stínu, aby mu nebylo viděti do tváří.

„Jdi zatím domů, Světluško; — vyřiď otci pozdravení a řekni mu, že dnes budu noclehovat u Adamce. Mé pomoci bude mu zapotřebí. — Jdi, zlaté dítě, už je venku čirá tma a hrozná plískanice… Ani bys se domů nedostala.“

„A vy tu u něho zůstanete?“

„Zůstanu, Světluško!“

„A pomůžete mu?“

„Všecko, zlaté dítě, v rukou nožích!“ Refunda se nějak divně pousmál.

„Vy toho přece tolik víte a tolik umíte.“

Refunda se tomu v duchu divil, že se tahle holka pustila s ním dnes tak do řeči.

„Nech ho, Světluško, začíná dřímati, odpočine si… Snad mu to vyjde. — Je už dlouho nemocen?“

„Od těch dob, co není ponocným, schází den za dnem; a dnes —“

„Adamec že už není ponocným?“

„A tatíček už také není rychtářem.“

Refunda svěsil na okamžik hlavu a zamyslil se. „Však si toho zítra napovíme … Zatím se vyspíš, Světluško - dobrou noc!“

Refunda zůstal ve světnici s Adamcem samoten. Sedl si naproti němu, upřel na něho ostré oči, díval se mu do sešlé, nějak ztrnulé tváře hezkou chvíli, zakýval několikrát hlavou, potom opřel čelo o levici a pohroužil se v myšlénky. Zdálo se, že úplně zapomněl, co zkusil cestou do Jiřic, jako by ani necítil, že sníh studí ho až do kostí a že střevíce jsou skrz naskrz promočeny a že od rána neměl v ústech nic teplého.

„A ty íábory ať jsou hodně široké! Rozumíte, hoši? A propleťte jim i hřívy! - - A musíte je hodně pobídnouti; ať letí jako ptáci! Však budete za to píti, až se zpotíte! — Hej, hoši! Pět dudáků jsem si pozval, housle a klarinet -- jářku!“

Adamec za stolem zdvihal do výšky ruku, jako by jí chtěl udeřit o stůl; ale nemohl. Okamžitě mu vždycky sklesla na lavici.

„Adamče! — Slyšíte? Pamatujte se!“ Refunda starým mužem zahýbal. „Shoďte kožich; lehněte si, máte ustláno.“

„Ach pane můj, nevíte, jak jsem rád, že jste tu; ale povězte mi přece, kde a jak jste se tu vzal?“

„Což mne, Adamče, neznáte? - - Jsem Refunda!“

„Refunda — Refunda! Bůh ví, kde toho je konec! Vy jste ten Bavor, ten dragoun, ten oficír, vy jste ty padouchy dal pověsiti… Bez vás by ji byli zhanobili, utahali ji na smrt, ale nezneuctíli, a proto mou nevěstou zůstala a proto si ji v úterý povedu k oltáři. Květ půjde za družbu, vy, pane, za svědka.“

„Jen se na mne podívejte opravdu … Jsem Refunda.“

„Vy lžete, pane! Upřete mi to, že nejste ten Bavor, co táhl zdejší vesnicí před… už nevím, kolik tomu let, někdy mi to přichází, jako by to bylo dnes ráno… Upřete mi, že nechtěli tenkrát vypáliti Jiřice a vy že jste jim pohrozil provazem … upřete mi to, pane, a já vám řeknu, že v hrdlo lžete!“

Hlava Adamcova opět klesla hluboko ku předu a polootevřenýma rtoma dral se mu výdech za výdechem, ale těžký, namáhavý, tak jako by se mu pod hrudí všecko trhalo.

A nad doškovou střechou jeho chaloupky letěly skučivé větry, že pod nimi zase lati zasténaly a trámy v založeninách popraskovaly.

Refunda tkvěl neodvratně očima na obličeji Adamcově, na němž hluboké brázdy, zdálo se, že se rozevírají, tuhnou a kamení; a leckdy zakýval hlavou, jako by myšlénkám, jež táhly mu lebkou také tak rychle, jako větry nad střechou zdejší chaloupky, v duchu přisvědčoval… Potom vstal, přiložil do kamen i do krbu a opět se posadil naproti stařečkovi.

Na dvorku ozvaly se kroky. Kdosi několikráte po sobě prudce zadupal; oklepával si s bot sníh. A okamžikem vešel do světnice malý, zavalitý muž ve starém, vojenském plášti a s popelavým vousem pod krkem, vinoucím se až k oběma uším.

„Staří známí se scházejí! — Jen dál, Skůro! A sedněte si! Jdete ho navštívit, jdete se s ním rozloučit; — ale už sotva budete moci.“

„A kde vy jste se tu vzal, Refundo, za téhle psoty?“

„Vidíte! — Což neslyšíte větry, jak hučí zdejší dědinou? — Přivály mne sem.“

Skůra přistoupil mlčky až k samému starci za stolem. Postavil se také do stínu a zahleděl se na bílou hlavu hluboce nakloněnou ke hrudi.

Venku ozvala se hlásnice! Nový ponocný odtruboval devátou, ale neuměl to. Zvuk podlouhlé plechovnice mu skorem pokaždé selhal. A špatně také počítal; — jednou odtroubil asi dvacet. Ký div také! Ponocným v Jiřících byl ode dvou neděl Ouřadův pohůnek.

Adamec náhle procitl z těžkého, horečného sna a naklonil hlavu k polozasněženému okénku.

„Už mi troubí… Ale aby mu hrom, první z jara, tu troubu od huby urazil! Ani dřímnout si člověk nemůže! A mám, braši, tak těžkou hlavu, jako centy a nohy jako stýbla. — Nevím, co to se mnou bude. Ach můj Bože! To jste vy, Refundo, a to vy, Skůro? A já vás ani nepřivítal. — Přišli jste mi dát s Pánembohem! — Jde to se mnou ke konci.“

„Však budete zase chodit, Adamče!“

„A zase budete ponocovat, Adamče!“

„Už nebudu - - nebudu! — A kam se ta holka poděla?“ „Přijde se ráno na vás podívat!“

„Ach, kde já budu do rána! Už ji vícekrát neuvidím a já se s ní ani nerozloučil! Ale něco se vás ještě chci zeptat, Refundo! Už jsem na to myslil dávno, ale nemohl jsem se k tomu nikdy připravit. — Nebyl jste nikdy za mladých let ve zdejší krajině?“

„Nebyl, Adamče.“

„Tak se přece mýlím!“

„Arciť že se mýlíte! — Ale poslechněte mne a ulehněte si; my vám pomůžeme. Odpočinete si. Jaká to také pohova v prosněženém kožichu sedět za stolem! Máte ustláno. Světluška vám to tak hezky připravila!“ —

Když se rozednilo, rozhoupal se v novém trámu před Ouřadovým statkem zvoneček. Klekání to asi nebylo, protože už byl bílý den. Větry se k ránu stišily a smutný klinkot Jiřického zvonečku bylo slyšet až do lesův.

Ouřadův pohůnek zvonil Adamci hodinku.