Bludné duše/Oddíl první/XII

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XII.
Autor: Václav Beneš Třebízský
Zdroj: Archive.org
Vydáno: In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence: PD old 70

Poslední knihu nechal Refunda v Třebízi u Klimšů. Nemohli se ho tam už ani dočkati. Listopad se chýlil ku konci a po Refundovi nikde ani stopy. Klimeš byl také čtenářem, a nová kniha platila u něho tolik, jako dnes u mnohých stozlatová bankovka. Leckdo se již poptával, zdali neviděli Refundu, ale všude vrtěli hlavami. Onehdy sešel se s Čeradickým Cívkou, když jeli do Vraného na robotu.

„Šlakovitá věc! — Tenhle čas k nám přicházíval vždycky — každý rok. Jářku, Hynku, vy jste ho tam také neviděli?“

„Neviděli — ale asi před třemi nedělmi vyskytl se v.Podlesí a zase jako by padl do vody.“

Čeradický Hynek Cívka zakýval nějak nedůvěřlivě hlavou a potom se zastavil. Čeledínové s povozy musili úvozem. Sedláci zůstali o hezký kus pozadu.

„Třeba ho už, Martine, ani neuvidíme! Bylo by ho škoda! — Jářku, Martine, věru bych ho litoval. Oni už po něm šilhají dlouho, a kdyby snad roznášel jed, viděli by to radši nežli uzlík s knihami.“

Čeradický Cívka se opět zastavil. Čeledínové s vozem už zahýbali ku Vranému.

„Podlešáci prý se hýbají! — Jářku, Martine: v Podlesí začíná být živo! — Pan krajský psal prý do Prahy pro vojsko. A víš, co mu odepsali, Martine? — Takhle do slova: „My potřebujeme vojáky na Turka, na sedláky vám postačí šibenice a kat s pacholky!“

Sedlák Cívka umlkl. Klimeš kráčel vedle něho také mlčky.

„A pan krajský, když dočetl list, prý se usmál a řekl: „Pověsíme dva, tři, a budeme míti zase na padesát let pokoj!“ — A kdo ví, jestli už také nepřipravují na Refundu oprátku!"

Ale tentokráte se Cívka mýlil. — Refunda zabušil na vrata za humny u Klimšů třetí den.

„Už se povídalo, že Vás, Refundo, chytili...“

„A že na mne pletou oprátku, viďte, sedláče! A nevědí, že až mne budou chytat do opravdy, přehodím přes sebe plášť a stanu se neviditelným!“

„A že prý to, Refundo, v Podlesí doutná, co říkáte? Psali již do Prahy pro vojáky.“

„Doutná to, sedláče, po celém světě, někde už i hoří, a když to páni chtěli hasit, vzali místo vody olej.“ - Slyšíš sedláče, a víš, co se jim stalo? Vypálilo to všem oči. — Dobře tak!"

Refunda mluvil dnes podivným zvukem, tak jako by každé slovo měřil a jako by si na každé dříve jazyk naostřil. Klimeš se skorem ostýchal optati se noclehníka po novinách. Nebyl u nich už dobrý rok, a za takový čas se toho v hlavě nashromáždí, a sedlák sám měl nastřádaných novin k nevypovědění. Ve zdejší dědině bylo sice jen třicet osm čísel, ale kolem vinula se říšská silnice, po níž přejelo denně síla povozův až ze Saska. Vysoké vozy s bílými plachtami s osmi až desíti koňmi zastavily mnohdy silnici nadobro. Podobalť se každý arše Noemově. A Němci s kastorovými klobouky s černými třapci na hedbávných šňůrách, v modrých „košilích“, s divoce červenými šátky kolem polonahých krků zašli do hospody, a šenkýř Šimůnek by byl mohl psáti celé kroniky, co toho li „Sasíci“ pokaždé věděli, zvláště když tu zůstali přes noc. Naklábosili toho mnohdy až k omrzení. Ale někdy to arciť stálo také za to. A Klimeš se Šimůnkem byli sousedé.

„A kdy že k nám, Refundo, zase přijdete?“ prohodil za chvíli sedlák, když ve světnici bylo slyšet už jen praskot na krbu.

„Vždyť jsem u vás, sedláče! — A snad mne nevyháníš a dáš mi tu snad nocleh?“

Refunda upřel oči na sedláka skorem vyčítavě.

„Ale jak vám to mohlo přijíti jen do hlavy? — Kdybyste přišel o půlnoci a chtěl na nás Bůh sám ví co a my, vám to mohli dáti, věřte, Refundo, otevřeli bychom vrata dokořán a snesli bychom vám všecinko. Ale napadlo mne, že se vám tu dnes u nás nelíbí, že jsme vás snad neuctili. Můj Bože! Celý den jsjne robotovali, musili jsme s potahem až K Černochovu, považte: dvě dobré hodiny. A nemáme než chléb! Ani do mlýna nemůžeme. Chtěli jsme již minulý týden; jsme pořád zapřaženi jako otroci, hůř než dobytek.... Jářku, Refundo, že se vám dnes u nás nelíbí?“

„Poslechni, sedláče: Když z jara přiletí pěnice a když si vyhledají stará hnízda, je jim co platno, kdybyste jim ta hnízda samým hedbávím vystlali a kdybyste jim sehnali těch nejchutnějších lahůdek, když je vzduch kolem nich mrtvý, k zadušení; když si chtějí zazpívati a sotva že otevrou zobáčky, hlásek jim v hrdélku selže, hlavinku pod těžkým vzduchem svěsí, křidélka se rozepnou, jako by chtěly uletět, a nemohou a nemohou? — A nad těmi vašimi statky je vzduch také tak těžký a také tak k zalknutí!“

Refunda si po těchto slovech podepřel čelo o ruku a již nepromluvil. Klimeš jeho řeči nerozuměl; ale po vysvětlení se ptáti neodvážil.

Druhý den z rána zaměřil Refunda polní cestou, jež táhla se rovinou jako mlat k městečku, jehož kostel s vysokými věžemi bělá se až od Bylichova. Městečko toto leží již y širém kraji. Byl v něm knížecí zámek s červenou, prejzovou střechou o jednom poschodí, ale jinak se od o statních vsí nelišilo, leda tím, že tu bylo o několik chat více a že tu směli odbývati trhy. — Ubohá česká městečka!

V těch letech, o nichž vypravuji, vypadalo to v nich asi jako v netopýřím hnízdě. Poloměšťáci své české duše opravdu zavírali v komorách do dubových skříní nejspodněji, a mělo-li kde cizáctví po Čechách dvéře otevřené a příbytky uchystané jako naschvál, v nichž je vítali s dobráckým úsměvem a vykázali nejpřednější místo, bylo to v těchhle městečkách, jimž z celé té bývalé slávy zbyly „dobytčí trhy“ a zelený pečetní vosk. A bývali hrdí na ty „jarmarky“ a ten zelený pečetní vosk ještě více; a na vesničany dívali se s úšklebkem, s ohrnutým dolením rtem. Ale v okolí působili na ně nakažlivě, na bohaté sedláky, bylo-li to v kraji, zvlášť. Ve velikých „gruntech“ si robotu zaplatili; páni potřebovali peněz víc než soli, a sedláci platívali robotu stříbrem, ryzím, císařským stříbrem, na němž z jedné strany leskla se tučná tvář mladé císařovny a na druhé svítily se kříže s korunami. Byli to křížové tolary, a v některých dědinách do dneška si povídají: Tam a tam měřili je na čtvrtce — a dnes ?...

Městečko, jehož kostel s vysokými, bílými věžemi dívá se na tři hodiny cesty do všech úhlů světa a jehož zámek s červenou, prejzovou střechou svědčil o prašpatném vkusu milostivé vrchnosti, bylo na vlas podobno těm ostatním. Jen ve třech či čtyřech staveních pamatovali si ještě dobře, že zdejší předkové byli pevní jako skály, měli hlavy jako železo, ale že musili pro tu svou povahu skalnatou a pro ty své hlavy železné do ciziny. A potom přišly hrozné psoty: městečko zpustlo, rychta zapadla, zelený vosk se rozlil v ohni; ale pergamen, na němž měli upsané trhy a stvrzené Pražským purkrabím, nalezli po letech poloohořelý, šli si ho dát znova napsat a znova potvrdit, ale tentokrát, když jim to přišlo zpět, své „privileji“ nerozuměli, protože bylo všecko německé. — Ubohá česka městečka!

A Bůh ví, co vedlo kroky Refundovy z Klimšova statku přímo ke kostelu s vysokými věžemi „krumplovitou“ cestou do polí. Zdálo se, jako by šel bez paměti. Ze Třebíze chodíval přece po tolik let vždycky k Čeradicům. Šel s hlavou svěšenou k zemi a s očima upřenýma v umrzlé hrudy, jako by se bál, aby neklopýtl. Chvilkou se zastavil a zraky jeho pokaždé pod hustým, popelavým řasovím jako by zpola vyhaslé náhle oživly, v zažloutlé, nesmírně vyzáblé tváři se vrásky pohnuly. Refunda pozdvihl hlavu a zadíval se poněkud v levo, kde nad zahnědlými poli vyvstával v modrých, průhledných mlhách obrovský vrch s bělavou kapličkou na temeni. „Jak jsi tu jediný mezi všemi, ty starý, věrný brachu, na jehož hlavě neodvážili se stavěti hnízda otroctví. Ba právěť že jediný, ty pamětníku první záře volnosti v těchhle krajích a svědku posledních jejich červánků! Však věděli, proč na tvém temeni zasvětili kostelíček rytíři světci, kterýž proráží ostrým dřevcem chřtán ještěrův! — Měl bys oživnout, ty mládenče, rozjeti se po Čechách, ale dřív si kopí nabystřit, a práce bys měl do nejdelší smrti, co po té naší zemi ještěrův!“

Ranní slunce prorazilo šedivými oblaky a kaplička svatého Jiří na Řípu zaleskla se, jako by její stěny byly obloženy saminkým křišťálem. A lidem na robotě bývalo vždycky volněji, když se kaplička na Řípu bělela stříbrem, protože ode dávna říkávali: „Dokud se na nás svatý Jiří s Řípu bude smát, ještě to ujde; ale až se zamračí, až se kaplička rozpadne, potom bude zle; potom zdejší potoky potekou poslední českou krví.“

Refunda si také oddechl a už zase kráčel s hlavou vyzdviženou a prsoma vypjatýma, jako kníže Švarcenberk, když je mu nejvolněji. A za malou chvilku dorazil do městečka. Ale potom hlavu vzpřímil ještě výše a prsa vypjal až nápadně. Z hospody vyběhli tři muži s posměšným chechtotem. Jednomu se ještě bělela na opuchlých rtech pěna z polonedopitého plecháče.

„Hej, kmotře! — U nás se nezastavíte?“ Refunda se ani neohlédl.

„Je to on! — Kdo by si taky uměl takhle vykračovat? Už tu sice nebyl několik let; ale já se naň pamatuji velmi dobře. Kdo pak by taky mohl kdy zapomenout na tu jeho seschlou tvář, z níž to fičívá ostřeji než jsou zimní větry, když profouknou člověka až do kostí! — Jářku, Pastejříku: když jsem byl malý kluk, viděl jsem ve Kvílících na zvonici „festa“, a věříte-li, že ho vídávám do dneška? Refunda je mu podoben jako bratru!"

Šenkýř si podepřel boky, rozkročil se a díval se za Refundou. Náhle se obrátil a řekl vážně: „A proto není radno za ním pokřikovati.“ A při tom se podíval na mistra Potěhníka, kterémuž bílá pěna na ústech umrzla. Bylť prudký mráz.

„Však on to neslyšel! — A kdyby! — Za živa přece nestraší!“

„Ale mnoho umí! A věříte-li, že takoví lidé, kteří mnoho umějí, jsou horší než strašidla?“

Švec Potěhník těmihle slovy vystřízlivěl a také nějak nápadně zbledl. Teprve nyní setřel si pěnu se rtův a protřel si oči. A když si sáhl na čelo, nahmátl horké krůpěje potu. Mistr Potěhník se bál čar jako své ženy, když se vrátil z jarmarku, odpočítával, co utržil, a nemohl se dopočítati. (Jednou se vraceli z Kornouzu už samý večer. Musili „černým dolem“. Když se octli asi v polovici lesa, Potěhník urychlil krok, nemohl ani dechu popadnout, ani se neohlédl po kamarádech a jen vykřikl,- ale tak, jako by mu někdo hrdlo stahoval: „Braši — nemáte tu nikdo růžence?“ — Provaznice ho měla s sebou, půjčila ho Potěhníkovi, a švec jí ho nevrátil, až se octl na prahu ve svém domově. Do světnice vrazil bledý jako umrlec, a když začala na něho žena, kde má „počinek“, všecky kapsy prohledal a nenalezl ani haléře. „To mne to prohnalo!“ zabědoval, a když ho žena plísnila a nepodala mu ani sousta, lehl si s prázdným žaludkem; ale než si lehl, celý se tříkrálovou ještě postříkal. A přece celinkou noc ani oka nezamhouřil.)

Za kostelem rozlehl se náhle povyk.

„Buřič!“

„Tulák!“

„Už jsme po tobě dávno pásli. Ale tentokráte nám neuoláchneš!“

„Chyťte ho!“

„Hej, hoši! — Nebojte se! Nic se vám nestane! — Podvodník!“

A v hlomozivý zvuk vmísil se pronikavý štěkot psů.

„Aha! — Mušketýři! — Vocásek, Plašil,Kropáčck .... Bude to mela! Půjdeme raději do světnice. Není s tím nic. Refunda nezná žertů!“

Mistr Potčhník první zmizel v šenkovně a jedním douškem vytáhl, co zbylo mu ještě v plecháči. Zapíjel strach, jakýž mu nahnal šenkýř Refundovými čarami.

Za kostelem stál opřen o hradební zeď vysoký muž v šerkové haleně, koženkách a na hlavě s Pangrotkou, jako zvětralá socha, když smečka chrtů na ni pekelným štěkotem doráží. Starý muž měl vyschlé rty těsně sevřené, oči pod popelavým, hustým řasovím přimhouřené, levici svislou a pravici na holi, jako by to opravdu nebyl živý tvor, ale socha zvětralá.

Několik chlapů, hbitých jako úhoři a podrážděných jako v žitništi křečkové, obstoupili jej, aby jim neuklouzl. Ale mohli býti bez starosti. Starý muž se ani nepohnul. Stál pak tiše, jako by neměl očí ani uší. Ve vyzáblé tváři jeho zdálo se, že jsou vrásky nějak příliš stuhlé, jako by se jich byla dotkla smrť. Chlapci na okamžik utichli, podívali se jeden na druhého a četli si navzájem v očích otázku: „Je živ nebo nebožtík?“ A žádnému se nechtělo přistoupiti blíže, dotknouti se ho, zaklátiti jím a „sebrati“ ho.

„Chce nás ošálit! — Je to podvodník! — Potom by se nám všude vysmáli. Řekli by: „knížecí chasa se bála Refundy.“ Řekli by: „mušketýři se báli tuláka.“ — Či to není poběhlík?"

Dráb Švandrlík přiskočil, uchytil oběma rukama starého muže, zaklátil jím, podíval se mu do očí a zavřískl, co měl hrdla: „Je živ! — Či jsem neřekl, že šálí, že to podvodník?“

A okamžikem vrhlo se na něho pět ostatních pochopův, ale dlouho se hrdinství svému netěšili. Refunda, se jim vysmekl a ustoupil zase do hradební zdi kostelní; nyní se mu však obočí pošinulo o dobrý palec výše, pod ním vystouplo dvé ostrých, sokolích očí, vrásky ve vyzáblé tváři několikrát prudce sebou zatrhly, Refunda se vzpřímil, vztýčil hlavu, opřel se pevně o hůl, levici pozdvihl na proti drábům, a rtoma jeho, které se pootevřely, vyproudil se hlas, jehož by byl nikdo v tomhle vyzáblém starci nehledal. Knížecí chase drkotaly zuby úzkostí a zase se jeden na druhého díval, a opět četli si navzájem ve tvářích: „je to člověk či snad duch?“

„Jste otroci, horší než psi! Také zahynete jednou bídněji než psi, vaše duše — máte-li jaké, zalezou do psích hlav, budou bloudit po světě a budou děsit lidi po sta let. Vy bídáci! Beztoho vám každému vepsáno na čele, znamení Kainovo!“

„Však li zacpeme hubu nevymáchanou! — Tak, abys nemohl už nikdy ani zaklesnout!“

„Že se nestydíte! — Švandrlíku! Pět na jednoho — na žebráka! Pfuj! Kdo se ho ještě dotknete, lavice ve vrátnici je připravena! — Zpátky, nestydové! A ty, vstávej! -- Slyšíš, starče! — Vzkazuje pro tebe kníže pán!“

Knížecí chasa rázem ztichla a zase díval se jeden na druhého, a opět četli si navzájem ve tvářích otázku: „Rozumíš tomu?“ — A jeden za druhým zavrtěl hlavou a nerozuměl žádný. Kde pak by také chlapské mozky jejich mohly pochopiti, jak to, že si pro Refundu vzkazuje sám kníže pán, že jeho milosť knížecí sníží se mluviti s člověkem, po kterém pásly už od několika let vrchnostenské úřady v celém okolí, po jehož stopě šli slidiči jako příšerné stíny, a který byl na zámcích kamenem úrazu od pana direktora až do nejposlednějšího psovodce.

„Slyšíš, ty starý! — Kníže pán si pro tebe vzkazuje!“

Pan pojezdný přistoupil k samotnému starci; ale okamžitě ucouvl o dobré tři kroky zpět. Tváří Refundovou rozestřel se strašlivý výraz, jakého pan pojezdný ve svém padesátiletém životě neuzřel ani ve snách. A ve dřímotách vídává člověk přece nejpodivnější a často nejedpornější obrazy.

Refunda se zdvihl, opět se tak o hradební zeď opřel, popelavé obočí vystoupilo ještě výše do čela, vrásky v zažloutlé, vyzáblé tváři se rozšířily a svaly kolem rtů stáhly se k úsměvu, kterýž připomínal panu pojezdnému z knížecí obrazárny starého otce, jemuž před očima věšeli na polouschlých vrbách pět synův, pět jarých sokolíkův, a potom mu házeli španělské dukáty, aby prý nemusil žebrotou. Kníže pán byl zvláštním milovníkem obrazů, na kterýchž hezky ostře vystupovaly odporné stránky lidské povahy. Prostranný pokoj v jednom z největších knížecích zámků byl podobnými obrazy ověšěn po všech stěnách, ode stropu až ku podlaze. A když se jeho milosť už vším přesytila, když už čivy tak ochably, že oči mimoděk se zavíraly ku dřímotám, kníže pán se vzchopil a rychlým krokem zaměřil ku dveřím vedoucím do obrazárny, jejížto díla by mohli nadepsati v katalogu: „Zde se ukazuje lidská bída, lidská otupělosť, lidská zvrhlosť, lidská zvířeckosť...“ A mezi těmi obrazy vždycky zase k sobě přicházel.

„Kníže pán že si pro mne vzkazuje ? — Snad mi chce za tyhle rány svých pochopů zaplatit. — Měl bych říci, že mu děkuju, měl bych mu vzkázati: zaplať a naděl Pánbůh, jako říkají žebráci, když jim vystrčí kousek okoralého chleba a potom za nimi prudce dveřmi zabouchnou. — Ale půjdu přec! Kdy jsem už vašeho pana knížete neviděl!“

Pan pojezdný nevěřil ani svým uším a knížecí chasa chvěla se na celém těle. Báliť se. že by jim dnešní den přec jen velmi draho mohl přijíti.

„Nebojte se! — U pana knížete žalovat nebudu! - Což jste už zapomněli, že jste otroci, horší než psi? Což už nevíte, jak jsem vám předpovídal, že zahynete hůř než psi, že duše vaše i po smrti do psích hlav zalezou a že budou bloudit po světě?“

Refunda se zase vztyčil, hlavu vzhůru, prsa vypjal a vykročil, jako by byl knížetem zdejším on — Refunda, kterého před okamžikem čeleď knížete utahala a jemuž nemohla přijíti na jméno. A dívali se za ním jako by sami nyní se byli proměnili v sochy kamenné. Pan pojezdný se vzpamatoval teprve potom, když Refunda zmizel v zámeckém průjezdě.

Kníže pán přecházel nádherným pokojem s rukama přeloženýma na zad a s hlavou lehounce nakloněnou ku stolistym růžím, kvetoucím prvním květem červnovým na jasně zelených, těžkých kobercích, rozestřených podlahou. Kníže pán byl vysoké, štíhlé postavy. Modrá krev prý žene vždycky do výšky — a zdejší jasnosti musili prý před lety lékaři pouštěti žilou. Tolik jí měl mladý kniže pán. Oči jeho, zdálo se, jako by se pásly na plném květu stolistých růží, jež vetkala umělá ruka do koberců v podlouhlé věnce, a nohy jeho po těch růžích šlapaly. Ba zdálo se, že je zadupávají, jako by každým krokem jednu chtěly rozdrtiti... Tak zcela na vlas jako v životě. Když se oči napasou, vykonává tu druhou službu noha s vysokým podpatkem. O očích pana knížete se říkávalo, že prý měly v sobě sílu jako slunce, že vytáhly všecku barvu na nejpůvabnějších květech... Kníže pán chodil pokojem velmi rychle — zcela proti svému obyčeji. Býval vždy tak chladný; až ta jeho lhostjnosť mrazila. Kroky jeho byly vždycky, jako by je schválně odměřoval. Zdejší „měšťáci“ si vyprávěli, že ti velcí páni jsou přece jen asi jiní lidé než oni; nesmějí prý se, nepláčou, a někteří si domyslili, jako by neměli srdce; ale hned tu myšlénku zase potlačili. Když onehdy pochovávali do nádherné hrobky matku pana knížete, ani jediné slzy na všech těch panských obličejích neviděli; a když sem jednou přijela knížecí svatba, zas se nikdo ani nezasmál a tím méně, aby si byl zavejskl.

Kníže pán se náhle zastavil; zaslechl za dveřmi kroky a hovor. Do pokoje vešel komorník s obrovským copem a na modré uniformě s knoflíky jako pěsti, z kterých za každý, jak říkával, mohl si koupiti třílanový grunt.

„Toho tuláka že mám vpustiti, knížecí milosti?“

„Nerozuměl — on?“

Pan kníže byl nějak nevrlý. Takhle se už dávno na lokaje neutrhl. Nečesaná a nejmožnějšími voňavkami napuštěná hlava komorníkova zmizela však ve dveřích okamžitě a na prahu vedoucím do knížecí „pracovny“ pojevila se vyzáblá, zažloutlá tvář Refundova.

Kníže pán ustoupil o dva kroky zpět a poněkud mdlé oko jeho spočinulo opět na stolisté růži vetkané v těžkém koberci. Zimní slunce, vniknuvší vysokým oknem zastřeným do pola skvostnými záslonami z měnivého damašku, osvětlilo plným jasem pomněnky, jejichž drobné kvítky vyhlédaly jako by nesměle uprostřed královen květeny.

„Tvé jméno?“

Tato slova, zdálo se, že se prodrala těsně sevřenýma knížecíma rtoma příliš těžce. Oko jeho milosti zavadilo o pomněnku, jejíž kalně modrá barva jako by zalévána byla slzami.

„Refunda!“

Kníže pán sevřel rty ještě těsněji — a chudák — modravá pomněnka na koberci ucítila celou tíži knížecí nohy.

„Tvé pravé jméno?“

Kníže pán podíval se poprvé Refundovi do tváře, ale rychle, a už zase zraky jeho těkaly po rozkošných květinách kobercových.

„Mé pravé jméno?“ — Refunda se usmál a upřel své oči na pana knížete, jako dvé dýk, které ruka mstitelova nejdříve své oběti ukáže a potom jejich ostřím hledá jeho srdce. Kníže pán šlápl nyní hezky z ostra na sněhobílou liliji.

„Pochováno, zahrabáno, zakopáno! — A co panu knížeti do žebráka! Co jeho milosti do tuláka! Co jeho osvícenosti do poběhlíka!“

Refunda postoupil o pět kroků blíže, ale vábným květinám na koberci jeho noha neublížila; vyhnula se jim.

Kníže pán octl se až u samého okna. „Pan kníže se mne bojí? — Ještě jsem živ a za živa prý lidé nestraší! — Pan kníže si mne poručil zavolati a já poslechl!“

„Kdys povídali si služebníci moji, že tudy chodí člověk a že ho všude jmenují Refundou. Zkusí prý mnoho, někdy noclehuje i pod širým nebem. — Bylo mi ho líto. — Abys nemusil se toulati, abys nemusil žebrati!“

Kníže pán podával Refundovi hezký váček s penězi a dopověděl... „Až budeš potřebovati, ohlas se u mého pokladníka!“

Kníže pán se při těchto slovech obrátil k oknu; ale ruka Refundova se ani nepohnula a kolem vyschlých rtů poletoval mu úsměv, kterým změnil se náhle výraz obličeje jeho k nepoznání. Tváří starého muže hluboké brázdy jen hrály, na čele vrásky se mu rozevíraly a v těchhle rysech, nezvyklých u Refundy. jevilo se také cosi šlechtického, řekl bvch skorem knížecího. - - Či spočívalo snad něco pravdy v řečech lidu, když uviděvše Refundu s hlavou vztyčenou a prsoma vypjatýma, říkali, že si vykračuje jako Švarcenberk?

„Pane kníže, já ještě nikomu neřekl: dejte kus chleba. Já se ještě za žádnými dveřmi nemodlil a já nikoho neobtěžoval dosud almužnou! — Refundovi dají, kam přijde, sami a rádi. A pobízejí ho! Zaplať vám Pánbůh vaši dobrotivosť! — A buďte, pane kníže, vesel a zdráv!“

Starý muž dávno už odešel a pan kníže seděl ještě v pohovce. Přeceť již odbyla hravými zvuky nade stolkem drahocenné práce řezbářské hezkou chvíli druhá hodina - a v ten čas každinký den si kníže pán vyjížděl mohutnými alejemi kaštanovými na lesklém vraníku.

„Pochováno, zahrabáno, zakopáno! - - Má pravdu; co mi do tuláka, co mi do — poběhlíka!“ Kníže pán se náhle vzchopil, ale prudce, tak jako by v tom štíhlém, padesátiletém těle byla ještě svižnosť dvacetiletá, a zazvonil, div že neutrhl skvostnou, zlatem a stříbrem vyšívanou stuhu, na níž byl stříbrný zvonec zavěšen. Dvéře se rázem otevřely a v nich objevila se opět načesaná a všemožnými voňav kami napuštěná hlava s obrovským copem.

„Ráčí poroučeti vaše milosť knížecí? — Druhá hodina už dávno minula!“

„Vím, osle!“

Načesaná hlava s obrovským copem několikráte sebou zatrhla. Kníže pán- neřekl už svému sluhovi „osle“ dobré dva měsíce, až zase dnes. A zatím je vinen ten tulák, ten poběblík....

„Proč ho ráčila vaše osvícenosť k sobě pouštěti! — Já sám bvch ...“

„Mlčíš? — Ať osedlají Oberona!“

„Ve čtvrt hodině budou tři! A ke třetí přijde s poklonou pan děkan ze S ....“

„Jdeš-li mi s očí?“

Kníže pán zadupl zlostně nohou, až se celý koberec posunul.

Chudinky — stolisté růže! —

Pan kníže vyjel ze zámku tryskem a za městečkem nechal za sebou sluhu dobrou čtvrť hodiny. Kolem kostela stavěli kramári boudy; pozejtří tu měl býti jarmark. Oberon pana knížete strhl je chudákům i s bednami, v nichž měli uschované zboží. Kramáři zahryzly se zuby do rtův a zaťali ruce; — ale mlčeli jako pěny.

„Viděli jste ho ?“

„Jak pak ne! — Jel, jako když hrom bije!“

„Letos se tu pozdržel. Ani nepamatuji, aby milostivá vrchnosť tak dlouho byla na zdejším zámku. Jindy sem přijížděli jen na několik dní. Je to pro nás vyznamenání!“

„Dbá nás! — A proto ať žije náš milostivý kníže pán.“

A tři „měšťané“ pozdvihli v šenkovně plecháče a pili na zdraví milostivé vrchnosti! — Ubozí měšťané! - Ubohá česká městečka!