Bludné duše/Oddíl druhý/XII

Bludné duše - oddíl druhý Václav Beneš Třebízský
XI	XII	XIII

Údaje o textu
Titulek:	XII.
Autor:	Václav Beneš Třebízský
Zdroj:	BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Vácslav. Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70

Hlava pana faráře v Okrouhlině za celý život se tolik nenamyslila jako za letošní zimy. Dopis stíhal dopis, brzy od krajského, brzy od vrchnostenského úřadu. Pan farář ztratil už i chuť k jídlu. Posledně táhly Okrouhlinou tři setniny pěchoty; farář poručil důstojníkům snésti, kde měl co nejlepšího, vytasil se i s dvěma láhvemi rýnského samotoku, jež dostal kdysi za katechismus, když se vdávala vrchňovic slečna, ale vojákům se nemohl ničím zachovat. Viděli ve farářovi konečně i zakukleného Podlešáka! — Vojáci sice odtáhli, ale farářovi se nepolehčilo: z čista jasna zmizel z fary pan páter a marně tam očekávali jeho návratu.

Farář pečetil právě zase psaní, když se k němu všecek udychtěn přihnal kostelník.

„Co nového, Fortunáte?“

„Zdali pak už vaše velebnost ráčí věděti, kam se poděl pan páter?“

Farář zatajil v sobě dech; kostelník ostatně dychtivosti jeho na skřipec nenapínal.

„Přidal se k rebelantům! Takový pán a tak se zapomíná. Už to máme docela jisté. Také Jiřický Květ je zase mezi nimi, tentokráte i s dcerou!“

„Opravdu? — Mezi rebelanty? Tu to máme! Neslýchaná věc! — O tom si budou lidé ještě povídati, až my shnijeme! Půjdete s tímhle psaním na krajský úřad! Ach, ach, — jsou to nyní časy! Božínku, Bože náš! — Poskvrnil náš stav a sebe do věčné hanby uvedl.“

Nějakou chvíli potom, když kostelník odešel, přihrčel k faře vesnický vůz, a parma Kačenka hlásila panu farářovi: „S Pánem Bohem.“

„Kam?“

„Do Jiřic.“

„Zase už? A ke komu?“

„Ani jsem se neptala.“

„Pořád a pořád jen Jiřice!“ prohodil nevrle farář i jal se méně ochotně než jindy činiti potřebné přípravy na takovou cestu. Potom se zahalil do pláště s límcem na celé kolo.

„Kdože u vás nemocen?“ zeptal se usednuv do vozu, přikrývaje se opatrně houněmi.

„Pan páter!“ odtušil vozka stručně a práskl do koní.

Panu faráři nezbylo ani času k nové otázce. Takořka letem octli se v Jiřících a ještě okamžik a koně zastavili před statkem Květovým. Vypadalo to v něm, jako by tam drahný čas byl nikdo nebydlel. A přece zde nechal sedlák i koně i všechen brav. Dohlíželi sem ovšem od Jirasů; ale cizí starost člověku k srdci nikdy nepřiroste. Chlévy byly zotvírány, dobytek zmořen a v konírně řehotali smutně bělouši, že se jich nikdo neujímá, že žlaby jejich jsou už prázdny třetí den. — Jen na zápraží seděl jediný tvor, opravdový strážce celého statku. Byl lo „Voříšek“. Seděl u dveří do síně jako by na řetězu přivázán. A oči měl všude po dvoře; — nikdo ničím nesměl ani hnouti. Ale když si zaštěkl, vždycky se podobalo, že někoho volá, že se mu po někom stýská, a když nikdo nepricházel, svěsil na chvíli hlavu a zahýbal ohonem… Upřímně, věrné zvíře! A kolikrát si tak smutně za den zaštěkl!

„Ráčíte, velebný pane, slézti až na dvoře?“

„Zde; — hned!“

Pan farář si pro okamžik ani nevšiml, kdo ho oslovil. Cestou a Jiřicemi hlavy nepozdvihl, aby mu nikdo neviděl do obličeje. Před statkem sprostil se nejdříve houní, potom shodil se sebe plášť a ještě se kolem nerozhlédl. S valoví ta pravice pomohla mu dolů s vozu. Na Podlešácké vozy těžko stoupati a ještě obtížněji s nich slézati.

Až nyní se podíval, kdo mu vyšel vstříc. Ale nějak se zarazil a jazyk mu na chvilku upřel služby.

Pana faráře vítal do svého statku sám Květ.

Oba vešli mlčky do síně. Voříšek zasvítil pouze prudčeji očima a mrštil jimi jaksi nedůvěřlivě po panu faráři. Ale s prahu se nehnul.

„Pan páter že u vás — nemocen?“

Pan farář se v síni zastavil a zahleděl se ostře Květoví do tváře.

„A vy že jste jej u sebe přechovával?“ Pan farář ani nečeklal odpovědi sedlákovy. Měl bezpochyby na jazyku ještě jakousi výčitku; ale Květ otevřel již dvéře do světnice se slovy:

„Račte konati svou povinnost!“

V selské jizbě bylo dusné ticho. Jen hodiny — staré dřevěnky u dveří brkaly, ale tak, jako by každou chvilinku mělo jim dojíti. Člověku, vkročil-li do vnitra, zdálo se, jako by o tváře jeho vší silou zavadal dech neštěstí. O hlavu se až závrať pokoušela a oči na okamžik neprohlédaly.

Pan farář se také ihned nemohl nějak zpamatovati. Trvalo několik minut, než se poohlédl a než po levé straně ve světnici uzřel lůžko a na lůžku smrtelně bledou tvář, s očima zavřenýma, se rtoma těsně sevřenýma … Vedle klečela s rukama sepjatýma mladinká dívka s očima upřenýma neodvratně ve smrtelně bledou tvář na lůžku, sledujíc v zimničném napjetí každinké zatrhnutí v tazích zdánlivě zmrtvělých. Na stole bělel se čisťounký posvícenský ubrus a hořely dvě voskovice, pomalované pestrými květinami.

Dívka zaslechnuvši ve světnici kroky, zdvihla se, políbila panu faráři ruku a opustila jizbu.

Smrtelně bledá tvář na lůžku se pohnula, oči se rozevřely, utkvěly na příchozím a kolem těsně sevřených rtů cosi přeletělo. Měl to snad býti úsměv, snad přivítání! Můj Bože! Jaký úsměv, když jsou oči už zkaleny perutí Morany, když nade rty se již sklání tajemná ruka, aby na ně vtiskla pečef věčnosti!… Jaký to úsměv může se jeviti na rtech, když mizí ve tmavé mlhy mladý život, nad jehož kolébkou už splétaly sudičky niť, která vedla stezkami samého odříkání. A přece usmívaly se tyhle rty, otevíraly se, — zraky se na chvilku jasnily, hlava se výše zdvihala; ale nemohla. Byla tak sesláblá…

Pan farář mluvil hlasem tlumeným a z lůžka zalétal k uším jeho jen šepot, slabounký, tichounký, jen někdy přerušený těžkým, zlověstným chrapotem, zrovna jako ty hodiny - staré dřevěnky u dveří, jimž, zdálo se, že dojde každou chvilinku.

- - - - -

Za hodnou chvíli teprv otevřely se dvéře a dveřmi vyšel pan farář. Zaměřil k protějšímu prahu, jenž vedl do komory, kde dlel Květ se Světluškou.

„Lidé dobří! — Ublížil jsem vám. Odpustíte-liž mi?“

Pan farář vyšel všecek změněný. A při téhle prosbě se mu hlas chvěl, jako by se bál, že mu odřeknou a že mu neodpustí.

„Podívej se tam, Světluško! — Posluž! Přijdu co nevidět! — Račte usednout!“

Sedlák Květ podával panu faráři starou dubovou židlici, v jejímž lenochu bylo vydlabáno lidské srdce.

„Jářku, sousede! — Ublížil jsem vám velmi! — Jsou tím vinni jazykové zlí, ještěří… Kam tak člověka přivedou! — Vy mlčíte, Květe?“

„Záleží vám, velebný pane, tolik na odpuštění takového člověka, jako jsem já?“

„Opravdu tolik, sousede …“

„Nemám vám ani co odpouštěti…“

„A přece, sousede — přiznávám se k tomu upřímně. Člověk mnohdy za sebe ani nemůže; ani mnohdy neví, jak v duši jeho vzklíčí podezření… Dnešní den je pro mne těžkým trestem! Bůh ví, zdali pod ním neklesnu… Sousede Květe!“

V komoře bylo ticho, v protější světnici také ticho, pan farář stiskl oběma rukama pravici Květovu a nad střechou statku zdejšího vznášela se smrť.

„Vidíte ji? — Podívejte se! Musíte ji viděti! Slyšíte, jak chřestí zuby, jak z hluboka dýchá? — Tuze prudce letěla, unavila se, odpočívá a běda, běda, že nad statkem Květovým! Už po druhé a přijde po třetí, po čtvrté, dokud živé duše bude pod krovy. — Ó já věděla, kam zaletí mé vlasy, všude že bude zle! Nejdříve letěly k Ouřadovi. A měli tam funus za několik dní — ten poslední byl nejhezčí… Vidíte, vidíte? Kosu si brousí… Ukryjte se, schovejte se, zastrčte se, zandejte si okna… Hu! — Už se zdvihá, už ruku s kosou napřahuje… Br!“

Stará Skůrka, jejíž hlas rozléhal se návsí houkáním ochraptělé sovy, podepřela si boky a postavila se tváří přímo ku Květovic statku, jako by chtěla ukázati celé vsi, ona že smrti se nebojí a že se jí může podívati směle do očí. A kde ji dnes slyšeli, všude opravdu dvéře zavírali na závory a okna zabedňovali okenicemi, ač do večera bylo ještě dosti daleko. —

Pan farář seděl dosud u Květů v komoře se sedlákem, hlavu maje o pravici opřenou a poslouchaje vypravování Květovu s tak bedlivou pozorností, jako snad nikdy v životě, toliko že občas pokoušel jej dnes dusivý kašel. Sedlák Květ však pokaždé poustal, aby pan farář ani jediného slova nepřeslechl. —

„Do Jiřic měli jsme nejblíže,“ zakončil Květ své vypravování.

Potom se chystal pan farář k odchodu;-ale než odešel, podíval se ještě do světnice. Zraky pana pátera byly však zavřeny, rty těsně stisknuty, ruce sepjaty — jen hluboký, chrapotný dech byl dosud znamením, že z tohohle mladého těla duše ještě neuletěla. Pan farář nechtěl asi rušiti poslední smrtelné dřímoty svého mladého soudruha a potom se mu náhle v té dusné světnici hlava zatočila, před očima se mu udělala tma, a už začal vrávorati. Květ zachytil ho ještě v čas. Panu faráři, zdálo se, že jazyk tím dusnem až ochrnul; pokynulť sedlákovi pouze rukou, aby jej vyvedl.

U lůžka zůstala Světluška samotna.

Hodiny u dveří odbíjely zdlouhavě šestou. Chraptivý hrkot jejich mladého kněze probudil. Otevřev oči, pozdvihl hlavu, jako by se chtěl přesvědčiti, kam ho to opravdu zanesli. Ve světnici bylo již pološero.

„Už se stmívá — můj Bože — jak se jen domů dostanu — tak cizí, neznámý kraj — cesty nikde — i ta hvězda mi shasíná — a doma mne už čekají — kde jsem se to jen octl — — vždyť tu zahynu — můj Kriste Ježíši. A nikde duše- živé, duše dobré. — Matičko milá, kam vám to syna zavezli. — Už se ho nedočkáte — už ho vícekráte neuvidíte — k vám tak daleko z těchhle končin, do nichž zacházím dál a dál — matičko drahá, kdo vás tu potom potěší — a já nazpátek nemohu — kam mne to zanesli…“

Vedle lůžka mladá dívka těsně svírá rty, aby vzlykot utlumily, a tváře si zakrývá rukama, aby hlasitý pláč zadržela násilně, a hnědé, hebounké tvlasy, vinou se jí v bohatých pletencích na ňadra, jež tak těžkým, nezvyklým dechem pod šedavým živůťkem pracují.

„Což tu opravdu není duše žádné? — Lidé drazí, lidé dobří! — Smilujte se nade mnou —“

Mladý kněz vší silou chtěl se na lůžku zdvihnoutia prchnouti z kraje, jenž rozestíral se před zrakoma jeho jako čirá, tmavá pustina, v níž uhaslo poslední světélko — i ta bludička …

„Jste u nás — v naší světnici — velebný pane!“ zahovořila tichounce, nesměle Světluška, naklonivši se nad lůžko.

„U vás — u vás — ve vaší světnici?“

Mladý kněz položil si ruku na čelo, jako by se chtěl vzpamatovati; ale nebyl s to. Pořáde se mu kmital před očima tmavý, pustý kraj, bez lidské duše, bez živého tvora, nad nímž shasly všecky hvězdy, z něhož odstěhovaly se i bludičky.

„U Květů, velebný pane — v Jiřících!“

„U Květů — v Jiřících a ty — ty?“

„Světluška …“

Dívka skorem už jen šeptala a jako by bezděky ještě níže naklonila hlavu nad očima ukalenýma, nade tváří na smrť zbělenou, nad jarým, shasínajícím životem. Cítila, jak jí náhle obě líce zahořely, tak z nenadání, a zalekla se, aby nikdo — ani to oko zkalené — nepostřehl červeni, jež se jí tak náhle rozlila tvářemi, jako by červánky věštící vábný, jarní čas, které nedávno nad černými lesy pozvolaa umíraly, všechen svůj půvab — nejjemnější nach byly zůstavily na tomhle dívčím obličeji.

„Světluška? — Tedy přec jedna duše — ta nejdražší — - ta nejmilejší. Až někdy — potěš, Světluško, mou chudou matičku — — až ji uhlídáš — —“

Na lůžku pohnula se bílá studená ruka, jako- by předmět nějaký hledala: a nalezla jej takřka nevědomky. Spočinula na čistém, dívčím čele. Bylo horké, rozpálené. Hnědé, hebounké vlasy ovinuly se kolem studené ruky. —

Hodiny u dveří došly. Ve světnici rušil dusné ticho jen tlumený pláč. Ale návsí rozlehl se pojednou lomoz, jako když přijde první v létě bouřka. Bylo slyšeti výstřely z ručnic, ozývalo se vejskání a přes Jiřické střechy letěla do všech koutů v Podlesí radost.

„Ichuchu! Máme na Podlesí svobodu, svobodičku! Ohlašovali nám ji knížecí služebníci na koních, v rukou měli bílé praporce. Abychom se vrátili do svých vesnic, že nám pan kníže odpouští, že nám sleví roboty, že budeme míti časy, jaké na Podlesí nikdy nebývaly! A přijde nám to všecko napsané, pečeťmi potvrzené. A víte-liž, kdo nám to vymohl? Refunda! Byl u knížete pána — —“

„A zradil vás, prodal vás za bídnější peníz než Ježíše Krista Jidáš! Kamenovat jste ho měli, jak jste ho uviděli ponejprv. A tak dlouho vás štval, až vás vylákal — všecko k vůli pánům, protože chtěli, aby vás ubylo. Jen čekejte na svobodu, počkáte si! Leda že pro vás přijdou s řetězy a okovy! Jak podvedl slečnu Lucilii, tak nyní podvádí i vás. Zavedl ji jako vás - - a potom uprchl, dal se k Francouzům, zradil císařovnu — — Jeho jméno visí snad do dneška na šibenici. Hned před čtyřiceti lety měl býti utracen, jeho erb byl rozlámán katem, zapřeli ho vlastní bratři, otec ho vydědil. Já jediný strhl mu škrabošku s tváře, já jediný věrný sluha slečny Lucilie, která i když umírala, na vás Podlešáky vzpomínala!“

„A proč jste nám tohle, otče Jarolíme, už dávno neřekl?“

„Slepotou byly raněny vaše oči — a nevíte-liž, že Hospodin poroučel mluviti věrným teprve ve dnech bídy a soužení?“

„Co pak už, otče Jarolíme, nepamatujete, za čího syna jste v dolíku Svatogothardském Refundu prohlásil? — Jdětež, vy svatý muži, nás Pánbůh slepoty zbavuje, a oči vaše zastírá mlhami,“ odpověděl poustevníkovi koštištář Rozhoda.

„Půjdu — půjdu! Ale až vám sepnou hlavy k nohám, vzpomenete si na mne! Až se na Podlesí ozve pláč a skřípění zubů, bude to trest spravedlivý — také za dnešek!“

Do téhle vády zaklinkal zvonec — i rozezvučel se tak smutným hlaholem, že, co jej sem z Prahy zavezli, nikdy ho takto neslyšeli. Na návsi všecko rázem utichlo a všecky hlavy se obnažily. I otec Jarolim sepjal svadle ruce a bílou hlavu naklonil. Západní větřík nesl hlahol zvonku daleko do kraje a tam ho zavál pod strání do oken prosté chaloupky, kde klečela letitá stařenka, modlíc se k Bohorodičce za jediného syna …

Kněz na lůžku dýchal rychleji a rychleji. Bílá studená ruka jeho spočívala dosud na čistém, dívčím čele.

„Umírá! — Pomodleme se, Světluško!“

A v Jiřících se v tu chvíli ozývalo jako na všech rtech šepotem: „U Květů skonává Okrouhelský pan páter!…“