Bludné duše/Oddíl druhý/XI

Bludné duše - oddíl druhý Václav Beneš Třebízský
X	XI	XII

Údaje o textu
Titulek:	XI.
Autor:	Václav Beneš Třebízský
Zdroj:	BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Vácslav. Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70

Nad Svatogothardským dolíkem koruny staletých dobů naprosto oněměly. Co Refunda odešel, nepohnula se v nich ani větvička. Tak mlčívá člověk, když stojí před soudnou stolicí; soudce béře do rukou papíry, upravuje si okuláry, aby pak jednozvukým hlasem přečetl rozsudek … S novým jitrem tudy letěli skřivánci; ale sotva se octli nad údolinou, zavřeli zobáčky, křidélka zaveslovala vzduchem prudčeji, — jen se nad zdejšími lesy zakmitli.

V úžlabině a po obou stráních bylo posud rozloženo tolik lidí, jako by bludné duše byly oživly a vzaly na se lidské podoby. Jarní slunce svítilo jim plnou silou do obličejů, na nichžto se dnes zrcadlila odhodlanost, kteráž neumí ustoupiti. Chvílemi přikvapilo několik mužů, kolem příchozích skupila se ihned hromada; všichni mluvili tlumeným hlasem. Jen mračné zraky a svraštěná čela věštily, že veselé noviny do dolíku ani cesty najíti nemohou.

Uprostřed údoliny stál zástup Podlešáků s obnaženými hlavami. Na trávníku opřen o starý pařez, kolem něhož vyrážely sněženky, seděl stařec s hlavou obvázanou a nad ním skláněl se mladý muž v černám šatě, tichounce mu cos našeptávaje. Trvalo to několik hezkých minut, než se muž v černém šatě pozdvihl. Šedivec mu podal ruku, stiskl ji pevně, otevřel oči a pravil:

„Zaplať vám, velebný pane, Pánbůh každý krok!“

Potom přistoupili někteří mužové blíže, podívali se na sebe a zavrtěli hlavami.

„Nu jak, Skůro?“

„Dobře, braši. Jen abych se ještě dočkal, až bude dobře taky vam! Kdybych tu umřel, jako že umru, pochovejte mě pod těmito stromy, na zdejší samotě. Líbilo se mi tu všecko od jakživa už pro ty bludičky! Tak, braši! Kde pak jste přece který? Ať si ještě ruce podáme!“

Mužové jeden za druhým dávali mu pravici. Kněz teprve nyní rozhlédl se údolinou, dříve neměl k tomu času. Přikvapili pro něho před svítáním. Žádá prý ho za poslední útěchu raněný osadník; o nikom jiném nechce ani slyšeti. Přinesl prý ho do dolíku na chvoji s rozseknutou hlavou — i nedal jim pokoje, až se vydali do Okrouhliny: nemohl by prý dříve duši vypustiti. Kdo by také ke tvrdé hlavě snopkáře Jiřického mohl a uměl tak promluviti jako kaplan z Okrouhliny?

V oku mladého kněze se chvílemi cosi zasvítilo, přihledlá tvář se zarděla, jako by ku hlavě jeho vstupovala myšlenka, jež mu klíčila pod hrudí už dávno, ale nyní vzrostla a uzrála nad pomyšlení rychle …

Na jižní stráni rozlehl se náhle lomoz, zmatené hlasy, prudké výkřiky, — několik mužů úprkem sběhlo se svahu.

„Táhnou se tří stran! Chtějí nás zaskočit! Do zbraně!“ „Srbečtí, Milínští, Pozdenští nahoru! — Lstibořští k pěti dubům! Našinci ke mně! — Ukážeme jim, seč jsou naše kosy i cepy!"

Tak volal koštištář Rozhoda, mávaje rezavou šavlí na všechny strany, jako by na vojevůdce byl odrostl. Údolinou se všecko rozhučelo.

„Jiřičtí semhle! My se nehneme!“

Květ, jenž se byl před několika okamžiky vrátil s četou rebelantů, stanul náhle před knězem a nechtěl ani očím věřiti.

„Vy, velebný pane, zde — mezi námi?“

„Tatíčku, už jsem se vás ani dočkati nemohla,“ ozvala se místo kněze dívka, jež do té chvíle stála nedaleko pod obrovskou sosnou, majíc oči neodvratně upřené k zástupu, v jehož středu Skůra dokonával; nyní přitulila se k otci.

Mladému knězi se červeň rozšířila až do bílého čela.

„Ukryjte se! Zastihnou vás tu, — prchněte!“

„Já, Květe — prchnouti?“

„Odvezou vás, velebný pane! A pak vás už nikdy neuvidíme!“

Sám Bůh ví, kde se ta slova vzala na rtech Světluščiných. Kněz se zachvěl, jako když mu přinesli psaní, že v rodné chaloupce leží otec na lůžku smrtelném.

„Vyčítají mi, že prý jsem tou vzpourou vinen já! Ať mají tedy aspoň v něčem pravdu! Já mezi vámi zůstanu.“

„Že zůstanete?“ uklouzlo Světlušce, a hlas její se chvěl jako sněžence první kvítky, když je vítr ovane. Kněz utkvěl na ní zrakem, jako by jí chtěl říci: „Mne varuješ a sama se vrháš v záhubu? Již pro tebe tu zůstanu!“

„Naše životy jsou už na to: buď se budeme míti lépe nebo zahyneme; buď budeme žíti pod svou střechou v pokoji anebo tlíti ve zdejším dolíku! Ale váš život!“

Kněz dosud tkvěl očima na dívce, jež se k otci tulila s očividnou úzkostí — snad o sebe samu ? Sotva… V plachých očích četl jí ještě zrejměji: „Učiňte jak vám radí otec můj. Ještě k tomu čas!“

„Ať mezi vámi třeba zahynu!“

Tato slova zahlaholila údolinou, až se jimi Podlešákům zaleskly oči jako blesky a vpadlé jejich tváře zarděly se červánkem. A kolem kněze nakupilo se lidu, jako by byl v kostele na kazatelně a jako by své první kázání, jež měl v Okrouhlině, opakoval, ale důrazněji.

„Lidé dobří, kdo by k nám takto z celého světa promluvil? Kdo by nam tak důvěřoval? Už proto musíme zvítěziti, že budete mezi námi vy! — Vy mne, velebný pane, neznáte, vy se téhle haleně divíte, kde se to pod ní béře, ale já znám vás, jen půl léta vás znám; ale tenhle život svůj bych za vás dal! — Je sice chudý, páni by řekli, že stojí jen za oprátku - - ale vy takovými nepohrdáte!“ Koštištář Rozhoda mluvil následující slova hlasem zvýšeným a pravíci maje na srdci. „Až bude jednou, velebný pane, na vašem hrobě již tráva růsti, za děti všech Podlešáků vám slibuji, že se budou za vás modliti, že vašemu jménu budou žehnati a že budou vyprávěti dětem svým, jak jednou přišel do Okrouhliny kněz, jak jejich otcům a dědům v kostele ponejprv zas jinak mluvil, než se tam ozývalo po sta let, jak šel mezi ně, když jim bylo nejhůře, aby je potěšil a povzbudil k výtrvalosti!“

Touže dobou táhly ku Svatogothardskému dolíku po lesních cestách řady pěchoty a stahovaly se v užší a užší kruh jako báječný drak, jenž sem před lety ze Smečenských lesů zabloudil po kořisti. Vojáci táhli mlčky; ale bylo jim ve tvářích viděti, jak hoří po boji.

Silný oddíl granátníků stanul již nad samým svahem; dále byla cesta zatarasena. Přič na přič naházená drva tvořila dosti pevnou záseku. Mezi kládami vyhlédalo několik hlav a trčely otvory starých ručnic. Ale bylo tu němé ticho. Náhle zavířil buben, hlavy mezi kladami se ukryly a potom se rozlehla rána, jako by tu měli zrovna granáty. Vojáci hnali s nasazenými bodáky na záseku útokem. Víření bubnů bylo vždy silnější, jako když se přižene bouřka a nízko nad doškovými střechami oblaka se trou. V desíti minutách bělala se záseka bílými plášti císařských granátníků. Na povel Rozhodův opustili sedláci klády bez výstřelu a bez odporu.

Buben zarachotil opětně a vojín rozhlašoval, že živá duše odtud nepáchne, nepoddají-li se okamžitě.

„Ať tedy odtud živá duše nepáchne! Na zadní stráň, Podlešáci!“ velel koštištář Rozhoda jako starý generál, když velí svému vojsku do čtverhranu.

Podlešáci ustupovali. Mezi vojskem bylo tu a tam slyšeti hlasité klení, že se tu s těmi jezovci dělá tolik oklik. Sedláci chystali se na druhý výstřel a k novému útoku.

„Vojáci, vy jste sice přísahali věrnost svým praporům; ale pomněte, že s těmito zde jste jedna krev, že až svá léta odsloužíte, vrátíte se ke svým, rodičům, bratrům, sestrám a svým krajanům! Pomněte, že i vám bude ve vašich příštích obydlích dusno, že i pod vašimi krovy bude se vám žíti těžko, smutno, že si také budete přáti, aby se vám ulehčilo. Vojáci, když těmto mužům sejmou s beder jen díl z těch břemen, pod nimiž se jim hlavy ohýbají až do trávy, když jim jen tolik uvolní, aby mohli spokojeně dýchati, oni se rádi sami vrátí do svých dědin. Nechtějte krve těchto ubohých!“

Tato slova zalétající k vojákům s protější stráně nezůstala bez účinku na jejich srdce; tak k nim ještě nikdo nikdy nepromluvil, jako ten mladý muž ve kněžském šatě vystoupiv z řad povstalců v popředí. Po straně jeho zakmitla se dívka s rukama sepjatýma a těsně sevřenými rty přeletělo jí až z hlubin duše holubičí:

„Velebný pane!“

Ale kněz jako by neslyšel; učinil ještě nékolik kroků v před.

„Vojáci, pamatujte na své otce, na své matky, na své sestry, na své nevěsty …“

Tentokráte zavířily bubny, jako by byly potaženy černým suknem, a vojáci postupovali mlázíni dolů se všoch stran s napřaženými bodáky. Podlešáci stáli mlčky.

Náhle zahoukla rána, — ještě okamžik a kněz klesl do náručí mladistvé dívce.

Lesklé bodáky svítily se jarním sluncem Podlešákům již mezi samýma očima, už napřáhli i svou zbraň, aby studenou ocel odrazili, když nad zásekou zahlaholily lovecké rohy a mezi černými borovicemi zavlály bílé praporce. Nejvýše na svahu zabubnovali tamboři jiným tempem, jež granátníky zarazilo. Několik jezdců, podle všeho panských služebníků, seskákalo s uhnaných koní, jeden podal velícímu důstojníkovi list s knížecí pečetí, a ostatní pustili se dolů k Podlešákům.

„Jeho knížecí milost vám všecko odpouští! Vzkazuje vám, abyste se do svých vesnic v pokoji vrátili. Udělil vám svobodu. Přijde vám potvrzena z úřadu. — Budou vám ji ohlašovati ve všech kostelích!“

Podlešáci na tato slova knížecích služebníků ani nehlesli; jenom zbraně tiskli v rukou ještě pevněji. Byly to tytéž tváře, jež dosud neměly pro ně jiného výrazu než posměšného, byly to tytéž jazyky, jež pro ně dosud neměly leda šeredné přezdívky: ký div, že jim nevěřili. Důstojníci sestoupili se v hluk, a podle prudkých řečí jim sotva asi tito knížecí služebníci přišli vhod.

„Tentokráte nelhou! Uvěřte jim. Přímo od knížete pána přicházím i já a nesu vám nejen odpuštění, ale mnohem více nad to: svobodu!“

Nesčíslné zraky obrátily se v tu stranu, odkud přiletěl tenhle hlas, a nesčíslné oči spočinuly na známé, zažloutlé tváři Refundově.

„Zaplesejte, Podlešáci! Ať o tom zvědí v těch nejzapadlejších vesnicích. Ať to slyší i vaše děti, které jsou ještě v kolébkách, jak pozdravili jejich otcové ponejprv svobodu!“

Podlešáci se podívali nejdřív jeden na druhého, a potom všichni na Refundu. A když domluvil, pojednou si zavejskli jako by jedním hrdlem. První ze všech stiskl Refundovi kostnatou pravici Rozhoda. —

„Jen o hodinu později, Refundo, a ve Svatogothardském dolíku bylo by nebožtíků, kolik stromů kolem, a na Podlesí vdov i sirotků, co na téhle borovici jehličí. My byli připraveni na smrť. Však ta naše svoboda přece stála dva drahé životy!“

Koštištář Rozhoda ukázal ke strouchnivělému pařezu, o nějž se dosud opíral Jiřický snopkář, jako by staré hlavě hledal podušku. Refunda zašel si k němu, vzal stuhlou ruku jeho do své pravice a vřelým stisknutím s nebožtíkem se rozloučil.

„A druhý?“ pronesl pak zdlouhavě.

„Pan páter z Okrouhliny! Zavolali jsme ke Skůrovi, a potom tu mezi námi zůstal. Měl jste jej slyšet, měl jste tu být, jak mluvil vojákům do duše!“

Refunda sklopiv hlavu prohodil: „Škoda — věčná škoda!“ Potom utkvěv pronikavýma očima na zástupech zahovořil smutným hlasem: „Takových kněži vám už sotva sem pošlou, leda jednou vašim dětem, vašim vnukům… A kolik se jich přece narodí pod střechami doškovými jako vy, a kolik jich, lidé dobří, na to zapomene, kolik jich paměť na rodnou chaloupku ve své hlavě utlumí; a kolik se jich vašim srdcím, vašim snahám i vašim tužbám odcizí!…“

Podlešáci si již podruhé v dolíku nezavejskli. Několik rukou rylo ve vlhké jarní půdě hrob. Z daleka zalétal sem temný rachot vojenských bubnů, za něhož vojáci odsud odcházeli; — a nad čerstvě nahozeným rovem hlaholila ze sterých hrdel starodávná: „Odpočívejte v pokoji, věrné dušičky!“ Jen se zdálo, že slůvko „věrné“ tmavé koruny okolních kmenů přehlušují náhlým šuměním a že nad dolíkem Svatogothardským — nad hrobem ryzího Podlešáka letí píseň: „Odpočívejte v pokoji, bludné dušičky!“