Bludné duše/Oddíl druhý/X

Bludné duše - oddíl druhý Václav Beneš Třebízský
IX	X	XI

Údaje o textu
Titulek:	X.
Autor:	Václav Beneš Třebízský
Zdroj:	BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Vácslav. Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70

Nádherné paláce starodávné české šlechty roztroušené po Malé straně a na Hradčanech pustly za minulého století vůčihledě. Když prý se občas těžká dubová vrata v jejich průjezdech otevřela, zaskřípala pokaždé, jako by sténala, že na ně zapomínají. Na mnohém dvoře trávník se zelenal a leckde na prahu jevily se kopce mechové. A když vešel člověk do chodby, ovanul jej vzduch, jaký bývá ve hrobkách, ježprovětrávají jen tenkrát, když z daleka přijde zpráva, že opět umřel člen rodiny.

Ký také div! Skříně, v nichž někdy chovaly se privileje království českého, v nichž ležely uschovány zápisy českých králů s velikými početěmi, v nichž uloženy byly smlouvy národa s panovníky volenými, byly prázdny, listiny sám Bůh ví kde a do „truhel“ dali se červi, kříž na kříž je provrtávajíce. Sedmery klíče k české koruně rezavěly a v královském hradě na Hradčanech prý strašilo! Nejvyšší purkrabí požádal za zdvojení stráží!

A v těch tmavých, zasmušilých domech také strašilo. — Co? Takové příšeře se říká: zlé svědomí. Strašidlo toto bývá ze všech nejhorší. Vniká i mezi hedbávné podušky a k lůžku nezabrání mu přístupu žádný zlatohlav. Potom není také třeba, aby člověk čekal se studenými krůpějemi potu na tvářích od jedenácti do dvanácté.

Dědové majitelů nynějších koupili paláce ponejvíce za grešli; na smluvních listinách tu a tam lpěla věrná česká krev, a bohatýři ve tmavých, atlasových kabátcích se sněhobílým ohrdlím, jichž obrazy visely ve večeřadlech plny prachu a pavučin, byli věčnými rušiteli téhož svědomí. A nepomohlo ani, když je odnesli nahoru na půdu. Pak děsila pány ozvěna kroků jejich temnými chodbami. a také jim nebylo nic platno, když rozložili dlažbou těžké koberce. Slýchali zase dvakrát, třikrát svůj vlastní hlas. A proto do Vídně! Od Vltavy k Dunaji je hezky daleko; strašidla z Prahy za nimi nepůjdou a odváží-li se, Vídeňským vzduchem je otráví či v Dunajských vlnách zatopí.

Za prvních březnových dnů mohli Pražané v jednom z těch nejzasmušilejších paláců Pražských pozorovati náhle živý ruch, jako by se staré, dávno Vltavou do severních moří odnešené časy vracely. Ale kdyby komnaty byly vyzdobili nevím čím, kdyby na stěnách v těch komnatách byli rozvěsili nejdražší čalouny, že by podobných neměl ani sám perský šach, byli by pochmurné tvářnosti, jež odevšad na člověka vyzírala, nezastřeli. A kdyby všecko všudy byli vykouřili a nalili do všech koutů nejostřejších voňavek, dusného vzduchu, jímž plíce dýchaly, byli by neodstranili.

V paláci tom bydlel druhdy jeden z nejslavnějších rodů tohoto českého království. A proto, když vymřel, i stěnám se po těch bohatýřích stýskalo a nemohly a nemohly si uvyknouti na nové panstvo.

Před několika dny zavítal sem z Vídně kníže pán s celou jasnou rodinou. Přijeli za tmavé, bezhvězdné noci tiše jako duchové. Nádvořím kmitaly se pochodně jako přede dvěma sty lety, když ve veliké síni ležel tisícerem voskovic oslněn předposlední potomek vznešeného rodu domácího.

Utíkali z Vídně před — morem. Tenkráte, kdykoliv se Turci dole začali hýbati, pokaždé o tom přinesl na sever zprávu i do nejzapomenutější vesnice — mor. A Vídeň ležela černému poslu z tureckých bojišť vždycky na cestě. Nebylo lze jinak ani mysliti, aby se tu byl nezastavil a nějaký čas nepozdržel. A než ho v císařském městě s dostatek pohostili, stálo to pokaždé dobrých několik tisíc hlav.

Kníže pán přetrhl cestou čtyři koně, jak prudce ujížděl před hostem příšerným; ale dech jeho, zdálo se,že pronásleduje ho až do Prahy, v Praze až do jeho paláce a v paláci až do komnaty, v níž pod těžkými nebesy z damašku zelenavého leželi na postýlce dva hošíci, jeden jako by druhému z oka vypadl, tak že panu knížeti leckdy napadlo: „Kdyby se starší nejmenoval Max a mladší Hugo, nebyl bych ani s to, abych je rozeznal.“ Mimo koně žil kníže pán celičký v obou pacholíčkách. A láska jeho k dětem osvědčila se nejlépe tím, že čtyř koní, těch nejrychlejších běhounů nelitoval, aby se co nejdříve octnul z morového obvodu. Dva — „Bleska“ a „Střelu“ koupil teprv před rokem od Habichtsburga za čtyři tisíce dukátů a předevčírem dostali se ve chvatu někde za Třeboní do rukou tamějšímu pohodnému.

A dneškem se starší — Max — odpůldne roznemohl. Hyacintová očka jeho zatáhla se jako by mlhami, pod nimi utvořily se modravé pruhy, svěží kvetoucí líce nějak náhle se vpadly a o hlavu hošíkovu mohli zapáliti troud. Když si začal ohmatávati čelo a stěžovati na bolení hlavy, byl by pan kníže raději uslyšel, že povodeň strhla všecky knížecí mlýny, že veliké rybníky zaplavily spoustou vod panství jeho na deset mil široko daleko.

„Ukryj mne — nedej mne! — Podívej se, jak tenhle muž se po mně sápá! Pryč odtud — pryč!“

A hošík se držel za hlavu a chtěl ven na chodbu. Kníže pán měl co jej zadržeti.

„Hrozí nám, vyhrožuje. — Neslyšíš? Uprchněme! — Je to otec toho zastřeleného! — Víš? — Pamatuješ se? — Tenkrát na honbě?“

Jen stěží podařilo se jim hocha vpraviti do postele; a zmatek, jenž nyní nastal v paláci, nelze popsati. Bylo tu slyšeti as patero řečí; — rozvázali i lokajové své české jazyky. Jeden druhému nerozuměl a jeden přes druhého volali na plano. A k tomu ještě vyřítila se komorná na chodbu lomíc rukama, že paní kněžna je bez sebe, že už omdlévá potřetí. A trvalo to dobrou čtvrt hodiny, než koně zapřáhli a než odjeli pro pomoc lékařskou.

„Místo očí má dutiny, místo vlasů uschlou trávu — samá kosť — ruce mu chřestí jako svadlé listí… Otče můj! — Tatíčku —“

A hošík vztahoval ručky po panu knížeti, kteréhož ještě nikdy takto nezval, jejž vždycky jmenoval po francouzsku. Až dnes poprvé v mateřštině.

„Zachraň mně … Tatíčku!“

Jako tenhle hošík, tak na vlas mluví na Podlesí. A jak mu sluší ta řeč, jako by na staré zvonky zvonili! — Naučil se několika slovům od lokajů a kdysi zaslechl, že takhle otrhané, buclaté děti na jejich panství volají na své rodiče. A dnes mu ta slova přišla na jazyk jako nemoc do hlavy.

Kníže pán se od lůžka ani nehýbal. Seděl nad miláčkem s rukama sepjatýma a očima upřenýma ve zbledlé líce hošíkovy, jež zastíraly se znenáhla podivnou promodralou barvou.

Kolem paní kněžny dlelo v její ložnici všecko ženské služebnictvo. Přicházela na ni mrákota za mrákotou. A když přišla na několik okamžiků k sobě, vydralo se jí vždycky rty hrozná slovo: mor. A musili jí pokaždé podati zrcadlo, zdaliž se na krásné, dvaatřicetileté tváři její neobjevují skvrny, jež lékařové Vídeňští prohlásili za neklamné známky strašlivé nákazy. Ale líce její byly jen o poznání rbledší — rty dosud tak tmavě růžové, a o zlověstných skvrnách nikde ani stínu.

A v dětské komnatě, z lůžka polozastřeného zelenavým damaškem ozval se chvílemi výkřik, jenž panu knížeti pokaždé zaryl se do srdce jako dýka vržená vycvičenou rukou italskou. A pokaždé v té divné řeči, po jejichž hlaholech přicházely na paní kněžnu mdloby.

„Nedejte mne — braňte mne, tatíčku!“

A kníže pán těmhle slovům rozuměl, — také tak náhle, jako by ho chlapeček nikdy jinak ani nevolal. Když prý na římsách hrdých paláců usedne si neštěstí a zadívá se vysokými okny s jizlivým úsměvem do komnat skvostem a nádherou přeplněných, modrá krev se leckdy měnívá v čisťounce červenou.

A před očima kmital se mu také muž každičkým okamžikem jasněji a určitěji — chuďas v oděvu rozedraném, s pocuchanými šedivými vlasy, kterak chce na něm nazpět dítě jediné, kterak zdvihá pravou ruku k listopadovými oblakům, a se synáčků jeho očí nespouští, jako by vyhrožoval, že o tyhle děti dvě přijde, kdy se toho nadá nejméně. Jeho Jasnosti tenkrát napadlo: „Dítě knížecí a robolnických tisíc — a ještě to jako safír proti hrudce!“ — A dnes o tomhle svém nápadu, kterýž ostatně s ním vyrostl a ustaral, začal opravdu pochybovati.

Hošík se náhle na lůžku vzchopil, oběma rukama uchytil knížete pána kolem krku a zase volal úzkostlivě, aby ho před tím mužem zlým, který stojí u jeho hlav, zachránil a ubránil. A pomoci otcovy dovolával se pořád tou podlešáckou řečí, již sám Bůh ví jak a kde mu větry do mladé hlavy navály.

Dole na nádvoří zahrčel kočár: přiváželi lékaře. Vyhledali v Praze nejvyhlášenějšího. Kníže pán vyšel mu vstříc až na chodbu.

„Každý krok vám, pane, zlatem zaplatím, zachráníte-li jej. K věčným díkům si mne zavážete a celou mou rodinu!“

Kníže pán prosil skorem s rukama sepjatýma — a v očích se slzami.

„Vynasnažím se, seč stačí síly mé!“

Do oken knížecího paláce vnikaly první paprsky sluneční a nad temenem Žižkova usmívalo se na Prahu březnové slunce věštíc jasným svitem, že do Čech už táhne jaro s veškerou družinou. Ondyno si to také již nad Petřínem vyzpěvovali skřivánci z plných hrdélek, až zvonky loretánské přehlušili, když začaly o polednách čarovnou souhru: „Ave Maria!“

Vší silou draly se vysokými okny do komnaty, v níž starší princ na lůžku těžce oddychoval. Na bílém čele tvořily se hošíkovi perla za perlou. Byly to krůpěje osudného potu. Ruce měl sevřeny křečovitě v pěsti a také mu vlhly potem studeným. Už tak ležel bez sebe dobrou hodinu. Rty jeho se modraly jako chrpa v červnu a na líčkách naskakovaly mu temné modré skvrny jedna za druhou.

Kníže pán stál opodál s očima upřenýma na dítě, ruce sepjaté visely mu s ramenou jako bez vlády, v bledé tváři jeho jevil se výraz, jenž svědčil o hoři bezměrném. Kníže pán nehnul se od hošíka celou noc. Sám hodinu za hodinou podával miláčkovi chladivý lék. Nic nebylo platno, že lékař varoval všemožně před nákazou. Kníže pán nepovolil.

Paní kněžna posýlala se pouze poptávat po průběhu nemoci Maxovy, a když jí pověděli, že nebezpečí pořád stejno a že jasný její choť u lůžka hošíkova ponocuje, musili již míti pokaždé připravenou ostrou voňavku. Paní kněžna byla sice vlastní matkou obou hošíků, ale lásky mateřské, takové, již na Podlesí chová ku své krvi žebračka, neznala. Hošíci byli cizím mlékem odkojeni, cizími slovy odkolébáváni, na cizích loktech chováváni, cizí rty naučily je slovům „otče“ — „matko“. Jasná máti se zašla na ně podívat jen z dlouhé chvíle a nikdy se déle nezdržela než tak několik minut, protože dětské „žvatly“ neměly pro ni nejmenšího půvabu. A potom se před ní hošíci schovávali, hlavy za šaty svých chův ukrývali a vždycky vyhrkli v pláč, protože na paní kněžně všecko jen šustilo, a když hnula rukou, těžký atlas zašelestil, jako když větřík zaduje ve svadlé lupení. Paní kněžna byla by asi nejraději před strašlivým pronásledovníkem prchala dál na sever. V duchu si přála, aby z těchhle míst byla sto mil daleko, protože čišel jí do obličeje ze všech koutů -- mor. Rodičovskou péči byla by co nejochotněji přenechala panu knížeti… Byla v plném, bujícím květu. Uvykla si všude na obdiv; jen ten černý host z tureckých bojišť obdivu neznal a neohlížel se ještě nikdy na nikoho. Jednou si služebníci vypravovali, že když ji vyzval k tanci sám zeměpán, že s ním nešla a že mu odřekla. Tak vysoce myslila …

„Dole v průjezdě stojí, vaše jasnosti, kýs venkovan a nedá se odbýti!“ oznamoval komorník na prahu ve dveřích dětské komnaty. Ale mluvil hlasem nějak tlumeným, jako by se bál ústa otevříti, a jako by táhl do sebe dech. Také se asi strachoval moroviny. I lokajská služba a lokajská oddanost mají své hranice.

Kníže pán přeslechl sluhu úplně. Dosud tu stál opodál lůžka, zrovna tak, jako by ruka tajemná smazávala na erbu jeho nejvýznamnější okrasy, jež císařové prvotnímu znaku předků rytířů jednu po druhé za služby výtečné přidávali, počínajíce od vojny třicetileté, jako by jeden skvost za druhým s koruny knížecí v prach zapadával…

Komorník již potřetí ohlašoval vždy tišším a tišším hlasem venkovana neodbytce.

„A nepředpustí-li ho vaše jasnost, že si sedne na patník, že se nehne a že pryč nepůjde, kdyby tu měl tak sedět do soudného dne! Je to vysoký muž s tváří jako vosk jako by to byl nebožtík…“

Vrásky ve knížecí tváři několikrát sebou zatrhly a týmže okamžikem vydral se modrými rty hošíkovými dušený výkřik a ručky se pohnuly, jako by odpuzovaly od sebe příšeru s dutinami místo očí, s vlasy jako svadlá tráva, se slovy jako jehly a s dechem jako prudký, lednový mráz.

„Jasnosti!“

Kníže pán pouze pokynul záporně rukou a přikročil až k samému lůžku. Polootevřenými rty princovými ozývalo se už jen chropotné sténání.

Uplynulo asi pět minut, dvéře do komnaty se poznovu otevřely, ve dveřích pojevila se hlava jiného sluhy, jenž přinášel zprávu, že mladší princ taktéž před půl hodinou ulehl.

Kníže pán shodil se sebe naprosto všecken návyk a všecken nátěr, jejž mu dali hned do vínku v kolébce, uchopil se oběma rukama za hlavu a div že nohy pod ním neklesly.

„Za živa prý jsi se za mne modlila, na smrtelném lůžku prý jsi mi odpustila a nyní po tak dlouhých letech že si na mne vzpomínáš a přicházíš si pro štěstí mé, — pro jediné štěstí, jakého jsem kdy poznal za minulého života! — Lucilie — Lucilie! Rdousíš tahle nevinňátka, jež za otce nemohou! — Sestro má! Ustaň — ustaň —“

Kníže pán si držel ještě hlavu oběma rukama tak prudce, jako by se o ni bál, že se mu rozskočí, jako by chtěl, aby mu dny uplynulé v letu ani o skráně nezavadily, protože hnaly se mu k čelu prudce, jako skučivé větry, jako rozbouřené vody, jako sivé, kroupové mraky …

Na lůžku hošík opět zasténal; ale nyní už slabounce. Ručky mu klesly na bílé podušky, hlava obrátila se v tu stranu, kde dlel kníže pán … potom ještě jedno zaškytnutí, ale také tak tichounké…. Kníže pán toho ani nepozoroval.

„Sestro Lucilie! — Smiluj se — ustaň!“

Komorník, jenž potřetí už pootevřel dvéře, nevěřil ani uším svým, že by takhle kníže pán mohl mluviti; ale oči je] usvědčily, že jeho jasnost opravdu samotna. Přicházel opět s jakýmsi ohlášením; ale zdálo se, že jest na rozpacích, má-li se obrátiti či vyrušiti milost knížecí. Už učinil dva kroky nazpět; náhle však se zarazil, postoupil, opět ku prahu a pravil ostýchavě:

„Ten venkovan nechce a nechce dát se odbýti! Usedl si opravdu na patníku ve bráně … Chvastá, že prý tu odtud mor zažene, že prý ho tu odtud vypudí… Zdá se mi, jasnosti, že jsem ho na panství nejednou vídával. Povídali o něm, že mnoho umí, že prý, kde chce a komu chce, všude pomáhá.“

„Že odtud mor zažene a že ho vypudí? Doveď ho sem okamžitě!“

Kníže pán pronesl tato slova jako polo ze spaní, a teprv nyní utkvěly oči jeho na postýlce, na níž jeho miláček ležel jako nebožtíček. A zas uchopil se tak oběma rukama za hlavu a zavolal, že to musili slyšeti až na chodbu. Potom se vrhl k lůžku a obě tváře zaryl hluboko do hebounkých, sněhobílých podušek, jako by chtěl míti jeden pohřeb s dítětem.

A v komnatě u dveří dlel již vysoký, štíhlý muž v šerkové haleně, v uzounkých spodcích, zvířetinkách, na nohou se sešlými střevíci, na nichž se leskly mosazné sponky. Čepici, černavou pangrotku s bělavým beránkem, držel v levici. Oči měl přimhouřené a tvář jeho podobala se zašlému pergamenu, na němž peruti času dávno poslední písmenu setřely. Rty jeho byly těsně sevřeny, jako by ani dechem nechtěl pana knížete z hlubokého zármutku vyrušiti. Trvalo to hezkou chvilku, co tu tak stál jako duch a než kníže pán zpozoroval, že má svědka svých slz i těžkého hoře.

Kníže pán zavadiv zarosenýma očima o obličej venkovanův, postoupil opět až k samému lůžku, hošíkovy skorem až ke hlavám.

„Přišel jsi pozdě …“

Kníže pán skorem jen zašeptal, aby tak nebylo znáti bolest jeho.

„Přišel jsem v čas nejvhodnější, jasnosti!“ Při těchto slovech, jež vyšla tak tiše ústy venkovanovými, rty sotva se mu pootevřely.

„Či umíš mrtvé křísiti? — Člověče!“

Kníže zahovořil nyní s kvapem, s jakousi nedočkavostí,hlasem chvějícím se jako travička šelestem větru.

Muž venkovan zavrtěl pouze hlavou a zraky jeho teprvnyní spočinuly na postýlce, na zsinalém obličeji hošíkově.

„Potkalo vás, pane kníže, neštěstí? —• Pánbůh rač všecko další zlé od rodu vašeho odvrátiti!“

„Čeho tedy chceš ode mne, nechceš-li mému miláčku pomoci?“

Kníže pán nabyl nyní už zase odvahy a tahle otázka zněla již utrhačně.

„Na jednom z největších vašich panství žije hodný, pracovitý a poctivý lid. Za vrchnost svou, je-li jen trochu k němu, dal by život i duši svou. Už to dokázal kolikrát, jak upřímná, až dětinná jest jeho oddanost k pánům svým. Úředníci vaší jasnosti ode dávna uráželi ten lid v nejcitlivějších stránkách jeho povahy. Úředníci vaší jasnosti tropili si posměch ze všeho, co tomu lidu bylo, jest a bude vždy nejsvětějším a nedotknutelným… A ten lid nemaje nikde zastání, nikde vyslyšení, odhodlal se pomoci sobě sám…“

„A za to bude voděn do svých děr v okovech a řetězích,“ přerušil prudkým hlasem kníže pán venkovana.

„A kdo jsi ty, jenž se odvažuješ až ke mně, jenž přicházíš v tuto chvíli omlouvat buřiče, zbůjníky?“

„Jen se račiž na mne, pane kníže, podívati! — Či už mne opravdu nezná jasnost tvá?“

„Pryč odtud! — Nad mrtvolou dítěte…“

„Je nejpřiměřenější chvíle o záležitostech našich se domluviti!“

„Našich - - našich záležitostech ? Pryč odtud — pryč!“

Kníže pán chtěl ku dveřím; ale muž venkovan zastoupil mu rychle cestu a dvéře rychle uzavřel; zdálo se, že zapadly na zámek.

„Rač míti jen jasnost tvá strpení!“

„Co chceš tedy? — A kdo jsi?“

„Chci pro ten ubohý lid nejdříve odpuštění a potom úlevu — svobodu!“

„Odpuštění na šibenicích, úlevu v okovech a svobodu v žalářích!“

Tváří příchozího, na které do této chvíle ani jediný sval se nepohnul, rozestřel se podivný, nepopsatelný výraz,, tak jako by se byl kolem rtů zakmitl trpký smích a zas jako by se náhle stahovaly rysy zažloutlého, zdálo se, že zmrtvělého obličeje ve strašlivou výčitku, v děsivou výhrůžku …

„Takhle že mluví jasnost tvá v té chvíli, kdy jedno dítě u prahu smrti a druhé nemá k tomu daleko? — Je tohle hoře, jehož jsem byl já svědkem před okamžikem, opravdové? Jsou ty slzy, které ti ještě v očích nevyschly, slzami opravdu oteckého zármutku?“

„Nuže mluv: — kdo jsi tedy, že dovoluješ si, co si ke mně ještě nikdo nedovolil?“

Knížeti pánu, zdálo se, že bledé tváře nějak zimničně červenají.

„Jsem tvůj věřitel, kterýž na konci dnů svého života přichází k tobě pro svůj dluh, kterýž účty nechal schválně na pozdní doby, na dnešní den, kdy tys bezpochyby už dávno, pradávno byl na ně zapomněl.“

„Ty v tomhle šatě, — můj knížecí věřitel?“

„Tvůj knížecí věřitel — v tomhle prostém šatě, jako ten nejchudší robotník na panstvích tvých. Bytost, jež odkázala mi dluh, již dávno odešla na věčnost! — Račiž se přesvědčiti milost tvá…“

Venkovan sáhl kostnatou pravicí v záňadří, vyňal závitek papíru zaobalený v hedbáví a stažený modravými, nyní už vybledlými stužkami, pečlivě jej rozbalil, stužky rozvázal a podal list knížeti pánu mlčky; ale oči jeho utkvěly na něm s takou ostrostí, že nebylo možno, aby pyšný šlechtic, sebe více se přemáhaje, dovedl zakrýti vnitřní zimničné rozechvění.

Zdálo se, že knížeti pánu zraky nechtějí nějak sloužiti. Až k samým očím si lístek přiložil. Písmo nějak vybledlé, sežloullé; už hezkých let asi uplynulo, co je ruka na psala, a písaře už dozajista hlava nebolela drahný čas. Kníže pán četl list po čtvrté; ale nohy chvěly se pod ním, jako by vykládaná podlaha náhle povolovala a se prolamovala. — Potom se zachytil levicí sloupu, jenž ještě se třemi jinými podpíral „nebesa“, pozdvihl hlavu a otázal se sotva slyšitelným hlasem: „A jméno tvé?“

„Refunda!“

Kníže pán opřel se o sloup s celou tíhou svého těla.

„Nahlédni ještě jednou v listinu!“

Na lístku bylo třesoucí se rukou napsáno: „Vzpomeneš-li si někdy na mne a bude-li ti líto toho, co se stalo, a budcš-li chtíti památce své sestry učiniti něco k vůli, za nic jiného neprosím, než abys lidu na Podlesí, jejž jsem si tak zamilovala, stal se otcem laskavým. Buď ubezpečen, že ti duše má dávno odpustila. — Lucilie.“

„Ty Kolovrat? — Ty žes to v tom šatě a v téhle podobě?“ „Jsem!“ Refunda pronesl toto slovo pevným, rozhodným hlasem; vzpřímil se, vztýčil hlavu, vypnul prsa. — I zdálo se, že o dobrou třetinu náhle vyhnal do výšky.

„Jsem hrabě Kolovrat a přicházím ve jménu nebožky sestry tvé!“

Refunda kladl na každé slovo přízvuk ostřejší a ostřejší.

„Zapomínáš, že jsi do dneška psancem, že bych mohl okamžitě…“

„I toho bych se do tebe nadál! Tohle vyjádření jsem očekával, věříš, pane kníže? Prozatím to však zůstane pouze při tvé vůli.“

„Pryč odtud. — Pomoc — pomoc!“

„Oho, pane kníže! — Máme ještě spolu cos promluviti!“

„Chceš-li, jinde. — Ano! Ale zde nad mým dítětem?“

„Budeš tím pozornější, tím snáze a tím lépe mne pochopíš a tím opravdověji mi po rozumíš!“

Refunda svíral knížeti pánu obě ruce jako železnými kleštěmi. Měl v těch svých kostnatých rukou sílu obrovskou. Nikdo by toho byl v téhle vytáhlé postavě jeho nehledal.

„O pomoc volal bys marně! Jsme tu sami! Služebnictvo na chodbách — poručil jsem jim, aby se neodvažovali vyrušiti mne v lékaření, sic že by celé rodině knížecí a sobě nejvíce uškodili. Mnozí znají mne velmi dobře pod nynějším jménem mým a bojí se mne jako zlého ducha! — Pane kníže, měl jsi tohle své dítě rád?“

Knížeti pánu se zdálo, že z úst Refundových vane do obličeje jeho ostrý, ledový vítr.

„Jářku, měl jsi tohle své dítě rád?“

„Jak se jen můžeš tázati? — Abych je byl zachoval na živu, polovic statku byl bych obětoval.“

Kníže pán odpovídal už zase poslušně jako žák učitelovi.

„A na těch tvých panstvích má i žebrák tak rád své dítě jako ty, — ne-li ještě radši, protože až nebude moci choditi od stavení ku staveni po almužně, dítě zatím vyroste a obživí ho!“

„A beru já jim ty děti, — Kolovrate?“

„Ještě více jim béřeš! — Poslechni! Služebníci tvoji vyhánějí od těch lidí spokojenost. O jmění je oloupiti nemohou, protože žádného nemají, okrádají je tedy o jediné štěstí, jež znají v životě, o pokoj… A když z pod kroví těch statkův a chat vypuzena spokojenost násilně a ze srdcí lidu poddaného vyrván klid, ptám se tě, zdaž to není horší, než kdyby jim děti pomřely, kdyby na Podlesí vyhynulo všecko, co dýchá životem ?… A když ten lid musí trpěti i proto, že mluví tak, jak se tomu naučil od matky, jako předek jeho před sta lety mluvíval, pověz mi, pane kníže, zač stojí život takový? — — A proto na Podlesí povstali, aby si vymohli lepší časy. Rozumíš, pane kníže? Chceš-li, kaž tedy stavěti šibenice všude, kde tvůj zámek, kde tvůj dvůr, kde dědina tobě poddaná, poruč smrti, aby šla na Podlesí… Tentokráte tě poslechne!“

Refunda na okamžik utichl.

Kníže pán opíral se dosud o uměle vyřezávaný sloup nad postýlkou.

„Poslední vůli nebožky sestry své znáš. Já ji vyplnil na vlas …“

Refunda se opět odmlčel a oči jeho zahleděly se pronikavě v bledou, zamodralou tvář hošíkovu. Na nesmírně vážném obličeji jeho zakmitl se úsměv — vítězoslavný. Tak se usmívá vojevůdce, když střed šiků jeho už proražen, když obě křídla odtržena, a když náhle za zády domnělým vítězstvím zpychlého nepřítele vystoupí šedivá oblaka dýmu a ozve se hřímavé: „urá“ pluků pomocných. Bystrým zrakům Refundovým neušlo, že rtíky hošíkovy se pohnuly.

„Abys byl tohohle svého miláčka zachoval na živu, řekl jsi před okamžikem, že bys polovici statků svých obětoval! — Já nechci na tobě polovičku panství tvých, já od tebe ani haléře nežádám, já tě jen o to prosím, abys vyplnil vůli zvěčnělé sestry své, abys tomu lidu ulehčil, abys se nad ním smiloval, — abys mu odpustil …“

„Ty že bys mohl a chtěl niě dítě přivésti zase k životu? Za to bych se ti nikdy ničím odvděčiti nemohl.“

Refunda pokročil až k samému lůžku, upřel zraky v zamodralou hošíkovu tvář ještě pronikavěji, potom ho vzal za ruku, sevřel ji vší silou v kostnaté pravici své a levici položil mu na čelo. Rozuměl stavu jeho lépe než zoufalý otec, jenž své dítě už pokládal za ztracené. Rty princovy se náhle pootevřely, hluboký výdech vydral se jimi a za ním druhý — třetí — —

„Tvé dítě žije.“

Refunda pronesl tuto výpověď tiše, hlasem sotva slyšitelným.

A týmže mžikem ozvalo se od lůžka opět tou řečí, jíž hovoří lid na Podlesí:

„Tatíčku!“

„Bože dobrotivý!“

„Vlastní tvá krev upomíná tě jazykem lidu zhněteného na povinnost… Slyšíš —?“.

„Všecko učiním — všecko! — Miláčku můj!“

A kníže pán tiskl tváře své na líce hošíkovy, s nichž anděl života tajemnou rukou stíral stopy Morany, jež rozestřela již děsivé peruti nad mladistvou obětí.

„Jsem opět u tebe … A už mne neodtrhnou … Už ten černý vůz nevidím!“ Hošík si zase oddechl z hluboka a ovinul ručky své kolem hlavy knížecí. „Tak daleko jsem byl. Vezli mne tmavou nocí, zrovna jako když jsme ondyno z Vídně utíkali. A byli by mne tobě jistě odvezli na věky — už bychom se byli nikdy neviděli — ale náhle nás zastavila paní vznešená, byla tak na vlas podobna obrazu v rohu salonu našeho paláce ve Vídni — vzala mne do náručí, letěla se mnou až sem, položila mne do téhle postýlky a při tom zašeptala: ,Pozdravuj ode mne svého tatíčka' — — “

Hošík utichl a očka jeho zavřela se k lehkému, sílivému spánku.

Kníže pán ještě držel hošíka ve svých rukou, jako by se bál, že může znova přiletěti vůz tažený koni větrnými a že by mu opět mohl odvézti jedno z milených dítek a že by se s ním nikdy — nikdy potom neshledal. „Vidíš ji, otče můj? — Je zde zase — tam u toho starce s vyschlou, vyzáblou tváří usmívá se na něho, shýbá se k němu, dotýká se čela jeho, podívej se, ona toho muže líbá — na hlavu mu dává věnec pomněnkový —“

A v téže komnatě stojí naproti sobě dva mužové: jeden mladší v bohatém oděvu z přihnědlého aksamitu a druhý, starší o dobrých deset, ne-li více let, v šatě prostičkém, hledí si do očí a oběma se zdá, že si do nich dobře nevidí.

„— — Jsem sice rodný její bratr; ale tys měl k ní větší právo. Můžeš a chceš mi za ni ruku podati?“

Starší zdvihá mlčky pravici, dívá se při tom v uměle vykládanou podlahu a kostnatá ruka jeho tiskne hebounkou, jemnou — knížecí.

„A slovo tvé?“

Refunda podíval se již zase ostře, pronikavě vo knížecí tvář.

„Přesvědčíš se, jak mu dostojím. Ještě dnes posly vypravím!“

„Kolovrat zůstane však pro tebe navždy pochován!“

Kníže pán chtěl cosi namítati; ale zraky Refundovy usvědčily jej o nezvratném úmyslu.

„Jen to mi aspoň pověz, kdes že přišel k tak divnému jménu a co tě pohnulo k takovému životu?“

„Dnes budeš asi mít, pane kníže, ještě jiné starosti, než abys poslouchal vypravování starého člověka, které, kdo ví, zdali by tě konečně neomrzelo. Až budou lepší časy a sejdeme-li se kdy jindy v životě, všecko ti povím.“

V přiléhající komnatě ozvaly se kroky, hovor a pozlacená klika u dveří zaskřípala. Tentokráte otevřel Refunda sám a lehce se ukloniv, prošel několikerem pokojů na chodbu krokem rychlým, ale zároveň tak jistým, jako by se byl na podlaze vykládané a vyleštěné pohyboval od nejútlejších let.

Lokajové hleděli jeden na druhého udiveni, jako by byli ztrnulí úžasem nad tímhle člověkem, jejž často vídávali na panstvích knížecích a jenž od knížete pána odcházel už podruhé, jako by byli jeden druhému roveň.

Do komnaty, v níž pan kníže probíral se teprv nyní také jako by z těžkého snu a začínal věřiti do opravdy, že si tu smrť s mladým životem pouze zahrála, jako si ostříž zahrává s hrdličkou, vstoupil lékař s radostnou novinou, že nemoc mladšího prince vzala mimo všecko očekávání náhle obrat příznivý, a měl již na jazyku nejvybranější výrazy, jimiž chtěl projeviti jeho jasnosti nevýslovnou soustrasť nad ztrátou prince staršího, když se hošík na lůžku probudil, zatleskal rukama a volal, pokud ochablé síly jeho stačily: „Toho starého muže přiveď, otče — s tou vyschlou, vyzáblou tváří — tomu poděkuj! — Byl tak sešlý, tak usoužený — v tak ošumělém šatě…“

- - - -

Refunda kráčel již ku svaté Markytě tak chvatným krokem, sotva že mu nohy stačily. Přál si míti dnes orlí křídla, aby mohl letěti do povětří a pověděti Podlešákům, že budou míti lepší časy, že jarní slunce se letos na Podlesí usměje, jak se neusmálo už od sta a sta let… A celý ten vůkolní kraj připadal Refundovi tak náhle jako změněný, vesnice, jimiž mu bylo jíti, jako by znova oživlé, tváře lidí, jež potkával, jako by prodchnuté pevnou nadějí, že nad českou zemí už počíná svítati, koruny stromů, ještě holé, bez jediného lístečku, i bez pupenců, jako by se k němu klonily, a což ty vrchy modré na dalekém obzoru severním! — Refundovi se tvář až zardívala … Podobného výrazu jako dnes zajisté v něm ještě nikdo nepostřehl! A chodíval dlouhou mílí od Liboce ke Kněževsi rok co rok vícekrát! A nosíval tudy v kapsách, pod paždí a v uzlíku do českých dědin z Prahy — šotky… Leckdy se také pousmál, oko pod bílým, hustým řasovím často se zalesklo a kolem bledých rtů občas mu také přeletěl zákmit radosti, když tak s nedočkavostí brali od něho ty šotky — nepatrné knížečky na režném papíru se švábskými literami, když na těch knížkách nápisy takořka hltali, když šly potom ty knížky podtají z ruky do ruky … Tu arciť bývalo Refundovi do radosti, až se mu staré oči zkalily, ale aby toho nikdo — ani ten nejbystřejší zrak — nezpozoroval. Ale což to všeckobylo proti dnešku! Tak rád a s takým chvatem ještě nikdy neputoval v tu stranu, kde se širokým polokruhem tměly boroviny a za nimi ukrýval se zapomenutý kout české země, jeho milé Podlesí.

Po silnici od Prahy k Ruzyni ujížděli tři jezdcové. Refunda se popjal, jako by chtěl sebrati všecku svou sílu a pustiti se s nimi o závod …