Bludné duše/Oddíl druhý/IX

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: IX.
Autor: Václav Beneš Třebízský
Zdroj: Archive.org
Vydáno: In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence: PD old 70

Prvni paprsek sluneční, jenžto se prodral ráno tmavými hlavami kmetů nakloněných nad dolíkem, zaletěl do tváře Refundovy. Starý muž, jenž včerejšího výjevu posledního byl pouze mlčelivým svědkem, dlel vedle Květa, jemuž dosud v náručí dřímala Světluška. Oba hovořili spolu hlasem tlumeným už hezkou chvíli. Nad nimi zpíval si drozdík rozmilou písničku, jako by chtěl laškováním z těchto dvou hlav vážné myšlenky vypuditi a je rozveseliti.

Koštištář Rozhoda stál asi dvacet kroků dále; i jeho švitořivý drozdík z dřímoty probudil. Podlešáci zdvihali v ranním slunci vesele hlavy a leckterému přeletěl rty i žert jako tomu ptáčku hrdélkem rozmarná písnička.

Náhle stiskl Refunda Květovu ruku pevněji, podíval se mu do tváře, zakýval mlčky hlavou a pokročil se svahu níže mezi zástupy. A paprsky jarního slunce všecky jako by za ním; plným proudem osvětlily jeho vysokou postavu.

„Včerejší noci byli jste, Podlešáci, v prudkém ohni; ale vyšli jste z něho jako ryzí, vyčištěné zlato,“ jal se mluviti hlasem, jako když se nejlahodněji rozezvučí Okrouhelský prostřední zvon. „Včerejší noc je mi svědectvím nejmilejším, že do dneška upomínka na princeznu Lucilii z vašich hlav nevymizela. Jste vděčný, upřímný lid, a před takovým lidem hříchem by bylo tajiti déle, co bych vám byl pověděl už dávno rád. Ale obával jsem se, že byste ztratili ve mne víru a s tou vírou i lásku. — A proto měla zakrýti tato halena všecka léta uplynulá. Dnes ale obavy té více není. Abyste věděli, komu jste věřili od tolika let, abyste to na své vlastní uši slyšeli z jeho úst, poslechněte, Podlešáci! — Vy se pamatujete, že do vašich vesnic provázíval slečnu Lucilii mladý muž. Starší z vás dobře vědí, že za těch let vypukly vojny na všech stranách světa. Do Čech vpadli Bavoři s Francouzi. Rozhlašovali, že nesou této zemi na svých praporcích svobodu a lidu jejímu šťastnější dni. Nevím, zdali by tak byli učinili; ale to vím, že se jim záměry nepodařily, a že na Čechy přišly po tom horší časy. Mladý muž, jenž ve vašich dědinách s knížecí dcerou zdomácněl, a jemuž se po jejím boku vaše doškové střechy zalíbily, že jim nemohl od vyknouli ani v letech pozdějších, přidal se k Bavorům, ve Svatovítském kostele na Hradčanech provolal ‚mnohá a šťastná léta králi Karlovi‘ — ale za to musil z Čech. A když se loučil s Lucilií, slíbil jí, že, bude-li moci, první jeho snahou bude, aby se vrátil z ciziny do těchto krajin. Snad jste ještě nezapomněli, že ten mladý muž pocházel z krve Kolovratů. Za nedlouho potom táhli zdejšími lesy Bavoři a Francouzi nazpátek. Byly třeskuté mrazy. Francouzi chtěli si krev rozehřáti prostopášnictvím. Jiričtí zajisté se pamatují na to velmi dobře. Chtěli tam tenkrát slavit svatbu. Nevěsta jen krásou kynula a tváře jí jen hořely. Venku byl mráz div uši a nosy neomrzaly. Francouzi tetelili se zimou; ale růžemi na lících nevěstiných jim krev roztávala, až jí je chtěli strhnouti... Tys byl tenkrát, Květe, škole odrostlý.“

Refunda si na okamžik oddechl, — odpočinul.

„Ve vašem statku objevil se z čisla jasna bavorský důstojník, nevěstu surovým pažím vytrhl, srdce luňáku rozbodal, ženich si tenkrát oddechl; ale svatbu přece sotva strojili...“

„Nestrojili, Refundo! Místo svatby měli jsme tenkráte pohřeb. Všecko vidím, jako by to včera bylo. — A ono už tomu přes čtyřicet let, pomalu táhne padesátka. Ženich sestry mé se již po jiné nevěstě neohlížel; zůstal starým mládencem. Však jsi ho znal, často jsi s ním mluvíval a říkávals, že to duše poctivá. Když umíral, stál jsi u něho. Byl to Adamec.“

Refunda si při těchto slovech Květových několikrát z hluboka oddychl, jako by sbíral sílu k další řeči.

„Ten bavorský důstojník byl onen mladý muž, jenž princeznu Lucilii provázíval na jejích vycházkách. Potom uplynulo dvacet let, z nichž každé třeli se podobalo černým chmurám, když se valí nad zemí hodně nízko, když to v nich svítí k oslepnutí, když se to z nich sype, že všechno všude šmahera hyne. Mladý muž byl za hranicemi daleko; ale hrozné bouřky z milých Čech slyšel na sta mil a leckdy ho v cizině napadlo, že snad se ta drahá země propadává se vším, co mu v ní bylo milého. Zatím se stal z něho padesátník. A leckdy se mu zdálo, že slibu slečně Lucilii učiněného nikdy nebude moci vyplniti.“

Refundovi vyšel dech úplně a na čele se mu vyrazily těžké krůpěje horkého potu. I vyschlá, vyzáblá tvář měnila barvu po dvakrát.

„Co zkusil v cizině a co zažil? Drazí, dobří lidé, nechtějte ani věděti. K svému rodu se nemohl a nesměl nikdy hlásití. Byloť jméno jeho mezi zemězrádci. Naděje, jež kladl ve výsledky vojen pro svůj národ, rozplynuly se jako dubnová oblaka; sokové si podávali ruce přes hlavy ubohého lidu a slavili mír nad tisíci mrtvol. A za všechny služby neměla cizina pro něj nic než pelyněk; ale v té cizině krok za krokem vznášela se nad ním postava z domoviny. Ta mu našeptávala: Vrať se, vrať, dosavadní šat svůj svlékni, jméno rodové zakopej, zapři i ty své, když oni tě zapírají, jdi na Podlesí a ten lid ti připraví radost, žes takové nepoznal. A on konečně poslechl, vrátil se do Čech, vzal na sebe halenu, jakou nosíte vy, aby ho nikdy nikde nepoznali; aby pak se mu všechny vaše duše otevřely, dal si jméno, které ve zdejších lesích, v tomhle zastrčeném zapomenutém kraji dlouhá léta žilo u vděčné paměti... A potom hledal v Praze, kde jaká česká kniha, kde jaký český spis, i ptal se, kde tam tisknou knihy psané českým jazykem: ukázali mu s úsměškem chudičkou jizbu, v níž byly sklady českých knížek a on při tom na stará léta v duši zaplesal a pak začal ty knihy roznášeti mezi vás. Od těch dob život starce tohoto znáte. A nyní víte, Podlešáci, to ten Refunda a komu jste důvěřovali.“

Sterá ústa šeptala v udivení: „My to tušili — my to říkali — hrabě Kolovrat!“

„Knížecí poslové!“ zahoukl náhle se svahu Podlešák na stráži.

Týmž okamžikem rozlehla se údolinou jízdecká trubka a nahoře mezi kmeny objevily se uniformy úředníků jeho jasnosti. Doprovázelo je několik vojínů.

„Co nesou?“ zavzněl mocně hlas Refundův. A dolíkem se všecko rozvlnilo, jako když nad černými bory zdejšími zakrouží v prudkém sykotu vichry severní.

Knížecím úredníkům bylo u srdce asi úzko; ze zámku vyjeli vtipkujíce, ale čím dále jeli do lesů, tím nápadněji umlkali, až nad Svatogothardským dolíkem už jedva dýchali.

„Co nám nesete?“

„Jeho jasnost knížecí připomíná svým poddaným naposled, aby majíce na paměti —“ Úředník se zajikl. Mimoděk zašlehlo oko jeho do údoliny, není-li někde přiložena k líci ručnice, namířená na jeho čelo; „aby majíce na paměti své ženy a své děti, vrátili se do vesnicještě v čas, a potom že jim všem chce býti pánem milostivým ...“

„A jiného nám nenesete nic?“

Tato otázka fičela úředníkovi kolem uší jako kalená střela.

„Jinak že ponechá jeho milost průchod přísnému právu.“

„Jdi, milý pane, s Pánembohem, a těm, kteří tě poslali, pověz, že s knížetem pánem za Podlešáky promluví Refunda samoten.“

Podlešákům těmito slovy leskly se v jarním slunci oči, jako když uděšenym plavcům v rozbouřeném moři mezi černými oblaky zasvitnou severní hvězdy... Touhle chvílí by byli necouvli, ani kdyby se proti nim valily celé proudy bílých kabátů. Vždyť je tu s nimi ten muž, kterýž se neštítil jejich chat už tenkrát, kdy si po nich dovolil hoditi kámen úšklebku každý otrapa s krkavčí hlavou, se supím zobanem a jestřábími drápy, a dosud chová k nim v srdci lasku, jakou chovala k nim ondy dcera knížecí. Budouť jim oba za těchhle dnů pomáhati! — Slyšeli tak z jeho úst na vlastní uši. A neoklamal-li jich Refunda nikdy, mohl by mysliti s nimi zle hrabě Kolovrat, ženich princezny Lucilie? — Bylo tedy přece pravda, co o něm všude povídali, že není z jejich krve, že pochází z rodu, který patří v českém království k nejpřednějším!

Podlešákům rozleželo se toto všecko teprv jak se patří v hlavách, když byl již Refunda na cestě ku knížeti pánu.

A knížecím úředníkům spadl kámen se srdce, když se octli od Svatogothardského dolíku dobré dvě hodiny. I vojáci oddychovali si nyní volněji.