Bludné duše/Oddíl druhý/XIII

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XIII
Autor: Václav Beneš Třebízský
Zdroj: BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Vácslav. Spisy sebrané: Z různých dob
Online na Internet Archive
Vydáno: In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence: PD old 70

Na neděli Laetare ohlašovali na Podlesí s kazatelen, že milostivá vrchnost odpouští všem, kteří se súčastnili rebelie, že kníže pán poddaným svým míní robotu sleviti, že všeho zapomene a bude lidu otcem dobrotivým. Zároveň čteno vynesení císařské, že někdejší starodávný způsob pochovávání nabývá opět platnosti. Potom následovaly dlouhé modlitby za světskou vrchnost, za odvrácení moru, hladu a války.

V Okrouhlině ty listy četl administrator: pan farář po smrti kaplanově ihned zadal žádost, aby mu dopřáli zaslouženého odpočinku. Přání jeho vyhověli tentokráte nad očekávání brzy.

Podlešáci byli už zase jako jejich předkové — učiněné ovečky. Orali a zasévali panská pole, poráželi panské lesy, a den ode dne čekali na svobodu, kterou jim ondyno slibovali knížecí služebníci. Kdyby toho nebyli též slyšeli z úst Refundových, skoro by se byla jejich víra v panské sliby začala opět viklati. Páni však byli jako z másla a lid těšili, až jim k tomu už scházelo slov. Na úřad nebyl potahován nikdo. Pojezdného z Domašic přeložili někam až ke Krumlovu; direktora dali do výslužby, vrchního poslal i prý do hor, justiciár se poděkoval. Na krajském úřadě také všecko zpřevraceli. A jednou za rozkošného jarního dne rozhučely se všecky zvony, kde jaký na Podlesí byl, na věžích, na kapličkách, v trámcích po návsích; zvonili panu knížeti hrana. Knížecí služebníci pak chodili ode vsi ke vsi a všude povídali, že už ta svoboda je na cestě, aby se jen za knížete pána pobožně modlili. Podlešáci věřili, doufali; — jen s milováním to ještě choditi nechtělo.

Nejdéle zvonili knížeti pánu v poustevně pod Srbčem. Lidé hleděli k lesu na stráň uděšeni, a bylo-li jim jíti kolem potoka, nad nímž šedala se poustevna, jen se kmitali pedél olšin šumících radostí z první zeleni. Se stráně zalátal dolů do vsi hlas ještě chraptivější než zvuk rozraženého zvonce ve vztyčeném trámci.

„Knížeti vašemu zvoním na cestu — a sotva jinam, než do pekel! Za to, že jsem mu pověděl, o každém kroku sestry jeho, že jsem stopoval ženicha jejího jako chrt vysokou zvěř, dal mě na výměnek — do poustevny, abych se tam modlil za jeho a za své hříchy! A když jsem se tu dočkal člověka, jenž mu sestru jeho zavedl, císařovnu a svou zemi zradil, a když jsem s jeho tváře strhl škrabošku: jak s ním naložil? Nezkřivil mu ani vlasu. Šel jsem císařským úřadům povědět, že se v Podlesí potuluje člověk zrádce, a co jsem tím získal? Vyhánějí mě i z mého útulku, z mé poustevny. Co tedy s takovým životem! Vašemu knížeti už jsem odzvonil, vašemu štěstí také, a nyní zazvoním sobě. Kam? Ať je to do nebe či do pekla, všude se vyznám!“

A krajem opět chraptěl rozražený zvonec. Přišlyť onehdy na všecky rychty v Podlesí okružníky, v nichžto se přísně obnovovaly zeměpanské rozkazy, pokud se týče zrušení všech pousteven na samotách. Jarolím měl o nich dobrou povědomost; sáhly mu studenou rukou nejen k srdci, ale i na poslední špetku rozumu. Když byl před lety u slečny Lucilie komorníkem a dělal jednomu ze sousedních velmožů obratného starosvata, nebyl by se byl nadál, že sám sobě jednou zazvoní hodinku a že umře v rouše poustevnickém: sliboval mu tenkrát velmožný nápadník Luciliin správcovské místo na nejlepším panství. Kolovrat mu však štěstí bezděčné pokazil...

Ve vrboví za Jiřicemi zase už štěhotali slavíčkové, ale zladili si na dalekém jihu brdélka k samým smutným pěvánkám. Veseleji šveholili vysoko pod oblaky skřivánci, hlouběji ve hvozdě přizvukoval jim drozda, ob čas vmísila se do toho i žežulka. Na lukách konvalinky s petrklíčem začali tanec a za nimi všecky krásky až do slunečnice. Oči přecházejí, jak se všecko kmitá a leskne. Při všem vůně libá, že by si tu člověk rád zdříml k nejtouženějšímu snu! Ovane poutníka na hodinu daleko a vábí jej za sebou, jako by ho chtěla čarovnou silou zmámiti a lesním pannám vydati.

Podél Jiřického potoka kráčeli za rozkošného nedělního odpoledne v máji dva mužové. Neměli dle všeho na spěch, často se zastavovali. Mluvili málo. Lučiny se tu úžily v pouhý pruh, ale také zelenaly se nejsvěžejší barvou. Vrby s olšinami ustoupily zde pouhému proutí, ale za to v zeleni kývalo se na tisíce modravých zvonečků, potok ozýval se tu volněji, a vysoko nad křišťálovou vodicí objímaly se staré černé borovice.

Mužové — Květ a Refunda - - zabočili v levo do mlází uzounkou, již skorem zarostlou stezičkou, jež ovinula se v dosti příkrou stráň. Za malou chvilku octli se na výběžku, s něhož mohlo oko přeletěti Podlesí na míle daleko a široko. Slunce stálo ještě hezky vypoko. Starší rozhlédl se kolem, levicí protřel si zrak, podíval se k jihu, kde nade tmavými lesy pročervenávala střecha knížecího zámku; potom se obrátil k východu, kde se zelenaly zahrady Jiřické a zelení jejich šedaly se doškové střechy. Poněkud na pravo bělela se věž Okrouhelského kostela.

Pod štíhlou jedlí na výběžku jevily se stopy někdejší mechové sedačky; ale už si tu asi dávno živá duše neodpočinula. Přibylo několik vrstev zelenějšího a jemnějšího mechu, a kolem lávky vyrůstalo asi šest košatých trsů bujného kapradí, s nímž prý umějí lidé na Podlesí prováděti kusy až k neuvěření.

Oba se zde usadili. Pohlíželi do kraje, pohlíželi do minulosti, hovořili o dávných letech svého života i o příbězích, jež teprv před krátkým časem se dokonaly. Otevřela se tu sobě stará srdce dokořán, pravice obou mužů mnohokráte se vyhlédávaly a mocně tiskly, jako by se nikdy rozloučiti nechtěly. Přece však přišla chvíle rozchodu.

„Jsem z Kolovratů,“ promluvil starší muž vstávaje. „Lidé si povídají, že prý v Področově mramorový kámen, na Kolovratské hrobce se potí. A to prý pokaždé jeden Kolovrat umírá. Řada je nyní na mně — jsem z nich, nejstarší. Snad se vidíme dnes v životě naposled!“

Oba muži octli se druh druhu v objetí. Nad hlavami jejich kosík náhle umlkl, a v jehličí cosi zašelestilo — Morana ? ...

Květ potom odcházel — zůstal jen Refunda. „Lucilie!“ zašeptal náhle. „Pod tímto kmenem jsme zažili nejšťastnějších okamžiků, zde jsem se zapřísáhl, že, seč stačí síly mé, vůli tvé poslední zadost učiním. A dnes ti mohu říci: Poslední vůli tvou jsem vyplnil. Lid na Podlesí bude přece šťastnější. Ten lid na tebe pamatuje do dneška, velebí a zbožňuje tě do dneška. Lucilie, neklamala jsi se v něm! — Však více ti povím, více, ty drahá nevěsto má, až tě zase uvidím!“

Starý muž ještě jednou utkvěl očima na Podlesí, rozvinujícím před ním veškeren svůj půvab májový a vešekeré skvosty bující květeny. Ale dobře neviděl; měl oči plny slz. Vplížiloť se mu náhle do hlavy tušení, že naposled zří tyto lesy — naposled tyto dědiny — naposled ty doškové, mechem prozelenalé střechy, a přišlo mu tak příliš za těžko, s tímto krajem, s tímto koutem v české zemi skorem zapomenutým, s těmito vesničkami, s těmito střechami, z nichž v bludném životě jeho byla mu skorem každá domovem, kde by ho byli na rukou nosili, — na vždy, na věky se rozloučiti.

Ale přece se vzchopil a za několik okamžiků stanul již na lesní cestě, jež vedla ke klášteru Augustiniánů pod Ročovem.

Touže dobou za humny Květova statku hezounká, dívka dovíjela věnec z lučních květin; nejkrásněji v něm vypadaly pomněnky. Chvilkami pozdvihla hlavinku, nejspíš ji vyrušilo šelestění větví v korunách štěpů, jež se bělaly a červenaly už posledním květem; poletovaly tam s haluzky na haluz pěničky.

„Jdu tady dobře ke Květovům, panenko?“ ozval se náhle před ní tichý hlas.

„Dobře, staruško! Koho hledáte? Tatíček před chvílí odešel!“

„Ty sama jsi Květovic?“

Starušce bylo tak okolo šedesáti; byla umdlena, musila si několikrát oddechnouti, než mohla promluviti dále. Hlavu jí halil šátek tmavé barvy a sukni měla z popelavé dykyty.

„Jdu vám za to poděkovat, že jste mého syna, mého miláčka k smrti dochovali! Zaplať vám to Pánbůh vše mohoucí nastokrát!“

A stařenka zavzlykala, sepjala ruce a podívala se na tu dívku, jež synu jejímu za ni prokázala službu poslední.

„Vy jeho matička? — Já vás mám od něho naposled pozdravit a potěšit...“

A Světluška ukryla své líce ve tmavý šátek staruščin. A když tu tak obě stály pro slzy nemohouce slova pronésti, ozval se ještě jiný hlas:

„Po smrti jako za živa! A já se nespouštěl naděje do tohoto okamžiku. Ale nyní ji zahrabu, do černé tmavé hlíny na jednom z hrobů Okrouhelských. Jen jestli se mi to podaří!“

Z úvozu vystoupil náhle hoch ve vojenském šatě, s tváří vpadlou, zažloutlou, s očima zčervenalýma, opíraje se o těžkou ručnici. Už stál za hruší na protějším břehu hezkou chvilku, zrakoma takrka hltaje dívku věnce vijící.

„Panno Maria Področovská!“

Světluška zaúpěla, jako by jí po duši sáhali, a veškerou silou přivinula se k stařence, aby ji ubránila před synem Ouřadovým.

„Neboj se, Světluško! — Již jen s touhle starou ženou chci promluvit. — Vy jste, matko, měla syna, jedinou svou radost — já jsem vás o něj oloupil. Já ho tenkrát v tom dolíku zastřelil. Může-li tak býti, abyste mne neproklínala, abyste na vraha syna svého trestů Božích nesvolávala, zjevte mi, čím bych mohl získati vašeho odpuštění.“

„Ty?! — Hrozný člověče!“

Obou ženštin zmocnila se hrůza tou měrou, jako by se měly proměniti v kámen. Mladý muž viděl v nich své skutky jako v zrcadle. Marně pokusil se ještě slovo z nich dostati, — němota spoutávala i jeho jazyk, posléze polo nevědomky se odvrátil a bezděky jal se odtud utíkati, jako Kain od teplé mrtvoly bratrovy. Teprve v dáli vyrazil z prsou jeho zoufalý ryk a tratil se zvolna...

Staruška pozdvihla hlavu a upřela zraky do zahrad, zdali se tenhle muž v bílém kabátci nevrací; ale nebylo již viděti nikoho. Jen s koruny rozložitého štěpu spadávaly poslední běločervené květy.

Staruška utkvěla uplakanýma očima na májové obloze.

„Je pravdou, že v tomhle kraji duše zemřelých ani po smrti nemají pokoje? — Je pravdou, že, chce-li kdo pomáhati jiným, zabloudí sám a stane se bludičkou taky sám? — Jsi-li, synu můj drahý, duší bludnou i ty, jen přijď ku své matce, ona tě pozná mezi tisícerem jiných, ona tě přivine na srdce mateřské, na němž musíš nalézti pokoje . . .“

Světluška probravši se ze mdlob, plaše se kolem rozhlédla a ještě těsněji k starušce se přitulila.

Na bělounké, skorem průsvitné líce její zavál tichounký větérek nejkrásnější kvítek jabloňový.