Ballady Göthovy/Píseň svatební

Ballady Göthovy Johann Wolfgang von Goethe
Rytíře Kurta jízda ku svatbě	Píseň svatební	Zaklínač

Údaje o textu
Titulek:	Píseň svatební
Autor:	Johann Wolfgang von Goethe
Zdroj:	GOETHE, Johann Wolfgang von. Ballady Göthovy. V Praze: Ed. Grégr, 1879. Poesie světová. S. 27-29. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Ladislav Quis
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Duch Německa/Svatební – překlad Karla Dostála-Lutinova

Píseň svatební.

Pět milo a povídat o pánu nám,
jenž druhdy zde domoval v zámku,
kde u vnuka jeho jsou hody dnes vám,
to na sňatku slavného známku.
Nuž onen se ve svaté výpravě kdes
to zmužilým vítězstvím ku slávě vznes,
a doma kdy napotom se oře slez,
svůj hrádek zřel na hoře státi;
však statek i sluzi rozváti.

Tak byl bysi hrabátko doma už zas,
však domácnost nalézáš hůře!
Viz, oknem se deře, jak bral by jej ďas,
pan větrovský síněmi zuře.
Co v podzimní noci té činiti jest?
Vždyť mnohou a horší jsem musel už snést,
a všecko as vyrovná dne zase zvěst.
Tož spěšně jen v měsíčném svitu
již v postel, již v slámu, již spi tu!

A v žádoucím spánku kdy spočíval on,
tu pod lůžkem něco mu rylo.
Zda myš to? — Zde věru je marný jí shon!
Ba, kde by tu drobečku bylo!

Však viz! tu zde mužíček maličký stál,
to trpaslík zdobný, a kahan mu plál,
co řečník se tvářil, i váhu si dal,
blíž u nohou hraběti mdlému,
jenž nespí-li, spát se chce jemu.

Zde plesy jsme slavili, v dáli kdys dlel,
a prázdné my komnaty měli,
že každý z nás vzdáleným tebe být mněl,
dnes hodovat zase jsme chtěli.
A jest-li bys' svolil a nejal tě děs,
hod hlučný by trpaslík vystrojil dnes,
a ku poctě bohaté nevěsty ples.
A hrabě dí, hově si v spaní:
Jen užijte místa dle přání!

Tu jezdců tré blíží se, jede už v zor,
již pod samou postelí stáli;
pak sleduje pějící, znějící sbor,
v něm každičký pitvorný, malý;
a za vozem vůz zase s nářadím vším,
že sluch ti a zrak je až omámen tím,
že král jen se rovnati skvostem můž svým;
a naposled ve voze zlatém
tu nevěsta, svatebci s chvatem.

Tak běhá to všecko teď tryskotem vám
a místečko volí si v síni;
tu k točení, k křepčení, k rejdění, k hrám
druh družku si vybírá nyní.

Tu píská a výská to, zvonku zní hlas,
tu kotoučí, šoupá a šustí to zas,
tu štěbotá, šepotá, sviští to v jas;
tam hrabátko žasnoucí zírá,
mníc, mysl že horečka svírá.

A šramoty, rachoty, klepoty kot
zní lavic a židlic a stolů,
tu tlačí se každičký v slavnostní hod,
by s družkou se občerstvil spolu;
a jelítka, uzené nesou sem již,
a pečeně, ryby a ptáky tu zříš;
a kolkolem koluje perlící číš;
tak dlouho to jásá a hasá,
pak zpívajíc mizí ta chasa.

A máme-li dospěti, jak bylo dál,
nechť hluky a zvuky se ztiší.
Neb děj, co se v malém tam v komnatě dál,
on ve velkém prožil a bližší.
A trouby a znějící, pějící zvuk,
a vozy a jezdci, a svatební hluk,
kol honí a kloní se veselý pluk,
vše šťastným a jasným jen zdá se.
Tak dálo a děje se zase.