Ballady Göthovy/Mlynářčina zrada

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Mlynářčina zrada
Autor: Johann Wolfgang von Goethe
Zdroj: GOETHE, Johann Wolfgang von. Ballady Göthovy. V Praze: Ed. Grégr, 1879. Poesie světová. S. 41-43.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Ladislav Quis
Licence překlad: PD old 70
Mlynářčina zrada.

Aj, odkud časně přítel běží,
kdy na východě sotva svit?
On v lesní kapli asi s těží
v té zimě byl se pomodlit.
Vstříc utuhlý mu potok zeje;
zda dobrovolně bos tu jde?
Proč ranní modlitbu svou kleje
v ty posněžené vrchy zde?

Ach, ovšem! Spěje ze postele,
kde jinou hledal kratochvil;
kdy plášť by neměl na svém těle,
s jak hroznou by tu hanbou byl!
Jej ošidil ten šibal katů
a raneček mu také stáh;
jest chudák, přítel beze šatů
a skoro jako Adam nah.

Proč plížil se též spády těmi,
by jablátek dvé krásných sčís’,
jež za mlýnskými ovšem zděmi,
jak v ráji byly krásné kdys.
Těch žertů jindy nechá hezky,
on rychle z domu utíkal
a hlasité i trpké stesky
pak z náhla venku vést se jal.

„Jí v oku, ohnivě jež hrálo,
mnou odlesk zrady nebyl zřen;
že se mnou plesá, se mně zdálo,
čin zatím černý snula jen!
Zda v náručí jsem moh’ jí sníti,
že v prsou jejích úkladnost?
I přikázala mílku dlíti,
a on nám příznivý byl dost.

„Se v mojí lásce pokochati!
V noci, jíž konce nebylo!
a teprv matku zavolati,
teď, kdy se k ránu chýlilo!
Tu příbuzní, as tucet, spěli
sem, pravý lidský proud to byl;
tu přišli ujci, tety zřely,
tu bratr, strýc se objevil.

To byly hluky, byly vzteky!
zdálť každý zvířetem se být.
I chtěli se strašnými jeky
té dívky vínek na mně mít. —
Proč jako zběsilé vše řítí
se na hocha, jenž nevinen?
Neb poklad taký vydobyti
můž hbitějším se zdařit jen.

Ba nezná mílek váhat líně,
znáť hru svou záhy sledovat!
On nenechává věru v mlýně
si kvítka šestnáct roků stát.

Teď vzaly jsou mně uzlík, šaty
a chtěli také plášť mi vzít.
Jak v takém množství hmyz ten klatý
se v těsném domku mohl skrýt!

Tu kleje jsem se skokem zvedl,
zře, že se prodrat snadná věc.
Já bídnici jsem ještě shledl
a dosud byla krásnou přec.
Mým hněvům všichni ustoupili;
slov divokých tu padlo dost,
a s hromovým jsem hlasem v chvíli
z těch doupat koncem vyváz prost.

Hoch má se před děvčátky venku
tak jako v městě v útěk dát.
Aj, nechte přece milostenku
si služebníky vysvlékat!
Však jsteli také vycvičeny,
a neznáte-li něžnost žen,
nechť milence vám třeba změny,
přec nikdy nebuď prozrazen.“

Tak zpívá sobě v zimním čase,
kdy travičky bys nespatřil.
Však jeho ráně směju já se,
neb on ji v skutku zasloužil.
To každý zkus, kdo v záři denní,
by dívku drze podváděl,
a v noci v smělém odvážení
lézt k mílkovu pak mlýnu chtěl.

Rule Segment - Span - 20px.svg
Rule Segment - Rectangle - 15px.svg
Rule Segment - Span - 20px.svg