Ballady Göthovy/Mlynářčina lítost

Ballady Göthovy Johann Wolfgang von Goethe
Mlynářčina zrada	Mlynářčina lítost	Pocestný a pachtýřka

Údaje o textu
Titulek:	Mlynářčina lítost
Autor:	Johann Wolfgang von Goethe
Zdroj:	GOETHE, Johann Wolfgang von. Ballady Göthovy. V Praze: Ed. Grégr, 1879. Poesie světová. S. 44-47. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Ladislav Quis
Licence překlad:	PD old 70

Mlynářčina lítost.

Jinoch.

Pryč, čarodějko smědá, spěš!
pryč z čistého mého jen domu,
bych po slovu tě nechyt též
      snad k tomu!
Co pěješ lži tu s drzostí
o dívčí lásce, věrnosti?
Kdo chtěl by báj tu slyšet!

Cigánka.

Můj zpěv o dívčí lítosti
a dlouhém, vroucím snění;
neb lehká mysl s věrností
      se mění.
Již nebojí matčiných hrozeb se nic,
již nebojí bratrovy pěstě se víc
jak nenávisti milce.

Jinoch.

Pěj o zradě mi, zištnosti jen,
a o vraždě, loupeži všude;
čin klamný každý uvěřen
      ti bude.

A když dělívá kořist, statek, šat,
hůř než vy, cigáni, činí snad,
to zvyklé jsou mi už věci.

Cigánka.

Ach, běda! běda! co činila jsem!
Co naslouchat platno k slasti!
Jej slyším k svojí komůrce sem
      se krásti.
Tu ozvala se mi srdce moc:
Kéž milostnou nebyla bych noc
své matce prozradila!

Jinoch.

Žel! já též jednou jsem vstoupil tam
se tiše, sveden, krada:
Ach! cukroušku, jen nech mne k vám,
      to ráda!
Však hned se strhl lomoz, křik;
dav příbuzných šílený mžikem sem vnik.
Krev dosavad kypí mně v těle.

Cigánka.

Když vrátí se ona hodina, jak
tu tichý bol mi nésti!
Já zmařila blízké a jediné tak
      si štěstí.

Já příliš mladá jsem byla v ten čas!
Můj bratr dosti byl bídný zas,
tak špatně by na milém jednal.

Básník.

V dům černá žena pak vstoupila,
kde pramen vřel ve dvoře krásně;
tam prudce si oči vymyla,
      a jasně
skví oko a tvář se, bělajíc
se kráčí krásná mlynářka vstříc
nyní hochu, jenž diví se, hněvá.

Mlynářka.

Mne neleká věru tvá hněvivá, líc,
ty sladký, krásný a milý!
ni rány i body nožem nic;
      v tu chvíli
jen bol a lásku tobě dím,
a klesajíc teď k nohoum tvým,
zde žít chci, nebo též mříti.

Jinoch.

Ó, lásko, pověz, tak hluboko cit
jak tvůj se v srdce schová?
Kdo vzbudil jej, když dřímal skryt
      teď znova?

Ach, láska věru, že věčná jest!
Ni zrada nemůž, mrzká ni lest
jí božský život vzíti.

Mlynářka.

Mne miluješ-li ještě tak,
jak tebou přisaháno,
nic ztraceno nám není pak,
      nic bráno.
Již přijmi tu ženu drahou, dím,
to s mladým tělem, netknutým
Vše nyní tobě to patří.

Oba.

Nechť slunce teď stoupá a zachází!
Nechť hvězdy září a tmí se!
Mně lásky hvězda juž vychází
      a skví se.
Ten pramének pokud se temení,
tak dlouho se mysl nám nezmění,
když na srdci jednoho druhý.