Bajrama/III.

Bajrama Vítězslav Hálek
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl V. Praha : Edv. Grégr, 1883. s. 19–24. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1857
Licence:	PD old 70

Druhý den byla neděle.

Lidé na se oblékli sváteční oděv, sváteční mysl — ale ne všichni! Před staveními stáli chasníci v bílých zástěrách, mluvili o žněch, o sobe, o lidech, o počasí atd. Leckdes se mluvilo mnoho, ne všechno dobré, a ledacos zbytečného.

Lidský jazyk jest zlý — tuze zlý, a těžko se mu uchránit. Lidský jazyk by tak dobře mohl chválit, jako haní; ale chválu člověk nerad mluví, a jazyk nerad se k chvále přidruží; radši ji zamlčí. V lidech je mnoho závisti, a chybí-li kdo, málokdo ho polituje a ještě méně se snaží, aby ho napravil; ale pomluvy jest až nazbyt. V lidských řečech je mnoho úsměšků, ale málo soucitu. V štěstí se lidé mají rádi, ale v neštěstí se nechtějí znát; mnohý pak mluví, že on by to byl chytře vyvedl, ví pak rady až nazbyt, ale pomoci málo. To jest souhrn vesnických novin.

Sezvánělo se na velkou. Staří spěchali do chrámu, aby našli ve stolicích místa, poněvadž by jim stání bylo obtížné, a mladí stáli ještě před kostelem v kupách a mluvili o Jeníkovi, o Andulce a o cikánce. Jakoby to byl ponocný v noci po celé vsi svým rohem roztroubil — každý o tom věděl, každý o tom povídal, každý to samé, ale každý s rozličnými příměšky — dle toho, jakou měl kdo obrazotvornosť.

Každý uváděl za pramen své zprávy tu a tu babu, ta že to slyšela od jiné, ta konečně od tlampačovy ženy^[1] — a tu nebyla žádná pochybnosť o pravdivosti. Neboť tlampačova žena to mohla slyšet jedině od tlampače, než to z úst vypustila; a tlampač to musil mít z první ruky. Tak to šlo z jedněch úst do druhých, až o tom už i věděly děti, naslouchajíce co mluví staří, a po dětech to už zpívali vrabci, a ti to roznesli do okolních vesnic.

„Nevěděl jeho táta, na koho hospodaří!“ pravil jeden z mladíků u kostela stojících.

„To mohl raději své jmění propit, než aby se dostalo až cikánce,“ notoval s ním druhý.

„Anči Petržilkovic to přeju,“ pravil třetí otočiv se na patách. „Ona si myslila, že není už nikoho víc na světě, jenom Jeníka, a krom Jarošova statku se jí zdálo být všecko malé. Haha, ten ji natáh’ — chodí teď za cikánkou!“

„Však na nás na všecky koukávala s půdy, a kdyby s ní byl někdo chtěl o muzice zatančit, myslila, že dělá milosti, když mu nedala košíkem,“ mluvil zase jiný.

„Však ona by teď ještě ráda,“ bylo slyšet zase jiný hlas, „kdyby našinec“ — a při těch slovech ukazoval mluvící na sebe — „u ní nakous’; ale my nejsme tak mlsní.“

„Ale ta cikánka to musí umět, když Jeníkovi tak zmátla koncept, že teď každý den běhá jen za ní,“ mluvil zas jeden.

„Inu udělala mu!“ mudroval jiný.

„Proto ho tak k sobě táhne; oh! cikáni mají za ušima,“ přisvědčoval třetí.

„Jak to ale jen může být,“ zněla zase otázka, „že mu mohla udělat? To mi neleze do hlavy.“

„Hahaha! Tomšovi to neleze do hlavy! Škoda že neudělala tobě, snad by ti to bylo vlezlo do hlavy.“

„Haha!“ smáli se opět jiní, „byla by to junda, aby Tomeš za ní chodil jako náměsíčník!“

„Smějte se mi nebo ne,“ pravil Tomeš, „ale já tomu nerozumím, co je to někomu udělat, a jak se to může stát.“

„To je vidět, že ještě nejsi čtenář!“ smáli se opět někteří.

„Ale víte co, hoši“ — ujal se slova jeden, „kdo z vás ví, jak cikáni člověku udělají, ať nám to všechněm poví.“

Žádný ani nedutal.

„Proč se tedy smějete Tomšovi, když on to neví?“ tázal se opět onen, a hlasem patrně projevoval, že on má toho známosť.

„Tedy nám to pověz!“ pravil ten, jemuž říkali Tomeš.

„Však jsem já se hnedle z rána na to ptal u staré Stožické, a ta aby něco takového nevěděla! Cikánka prý si ustřihne kousek svých vlasů, a hodí je do vody, o níž ví, že z ní bude pít ten, komu chce udělat. Mimo to hledí od něho něco dostat, co bylo zahřáto na jeho těle, a nosí to u sebe. Jakmile se člověk z té vody napije, musí a musí za cikánkou, a kdyby ho třebas železem ukovali — on musí, a kdyby ji měl kraj světa hledat. Tak se to stalo i Jeníkovi. A jak dlouho to bude cikánka nosit, tak dlouho musí on za ní chodit.“

Všickni se zalekli, zda-li snad cikánka i u některého z nich nehodila vlasy do štoudve aneb do jiné nádoby; každý si umínil, že hned jak přijde domů, všecko zprohledá, zda-li by někde něco hozeno nebylo.

Vypravovatel stvrzoval svoje slova příkladem, jak jistá mlynářova dcera také šla za cikány, poněvadž jí udělali, a že všechno bohatství doma opustila, a že se až posud s nimi potuluje.

Někteří vypravovali, že prý Jeník už dávno měl něco cikánského v sobě, a jiní zase tvrdili, že jim to divno, kterak s ním mohli po tak dlouhý čas obcovati, aniž by se byli jím nakazili; všickni ale v tom se shodovali, že Jeník už jest učiněný cikán.

V tom šel Jeník okolo nich do chrámu a — všickni umlkli.

Divná ta věc! Lidé tak rádi pomlouvají, ale jakmile se jim ukáže ten, jenž jest předmětem jejich řeči — jakoby uťal! A kdyby byli měli dříve sterých chuti k pomlouvání — najednou je přejde všechno. Kolikrát jsem viděl, kterak se objevil vlk, jenž byl za humny — jak praví bajka — a ten, jenž pomlouval, často v půli slova přestal, a nebylby druhou polovici vyslovil, kdyby snad jej ta druhá půle i zadusit měla.

Jeník všecky přítomné zdvořile pozdravil, a skoro všickni přítomní poděkovali rozpačitě.

Ale ani děvčata nezůstala Jeníkovi a Andulce nic dlužna; ba, jim bylo ještě tíž, držet jazyk za zuby.

Ta vypravovala, že Jeníka zrovna pánbůh trestá — že leckterás z těch, co jsou zde přítomny, mohla být také Jeníkovi dobrá (při čemž ovšem hlavně myslila na sebe) — že teď, kdyby i nakrásně hned přišel, mu víc ani dvéře neotevře — že ho pánbůh nemohl lepší potrestat za jeho pýchu, nežli cikánkou.

Jiná zas rozkládala, že Andula bez toho myslila, že jest o bůh-ví co víc, než ostatní — že by teď mohla být ráda, kdyby měla jen takového hocha, jakého má mnohá z nich — že může být ráda, že ji ještě něco jiného k tomu nepotkalo, že beztoho pýcha předchází pád — a tak věděla každá to samé, ale každá na jiný způsob.

Ale i děvčata, když šla Andulka celá bledá kolem nich, jakoby zkameněla.

Zazvonili po druhé, a všichni kdo stáli venku, šli teď do kostela.

Mezi službami božími byla Andulka předmětem všeobecné pozornosti. Dívky na místě do modliteb, se dívaly na ni, jakoby ji rok byly neviděly, a hoši se dívali i po Andulce i po Jeníkovi, a v mysli spřádali všecky možné poměry mezi nima a cikánkou.

Andulka ani neodvrátila očí od modliteb — ubohá! měla se co modlit. Ale bylo přece na ní patrno, jakoby všecky ty oči cítila, které po ní pásly. Barva v tváři se jí měnila — brzy se jí hnala krev do tváře, brzy zas k srdci, až se ozývalo srdce v hlasitém tlukotu.

Bylo po pozdvihování. Andulce se zdálo, že všecky ty oči, co se na ni dívají, se mění v oheň — ten oheň ji pálí, div se jí hlava nerozskočí — nemůže déle setrvat na modlitbách, aby nevzhlédla — povznesla oči — naproti spatřila Jeníka, ale on se nedíval na ni; v celé duši její se ozýval hlas: Jene, proč’s mi to udělal? — Ale velebnosť místa jí nedovolovala, aby slovem odlehčila svému srdci — každá žílka byla napnutá — zde to nemožno déle vydržet — je tu tak těsno, tak ouzko — jakoby v hrobě — a ty hlasy varhan, jakoby doprovázely k hrobu — — „Vzduch! — ach — Jene — —“ vykřikla a padla do mdlob. Vedle ní stojící muž ji zachytil, a vynesl ji ven; až doma ji teprv vzkřísili.

V kostele nastal neobyčejný ruch; posvátnosť místa bránila slovům — ale každý pokašlával a obracel se na místo, odkud Andulku vynesli; někteří i vyběhli za ní ven. Ten ruch byl sice dušný, ale přece patrný. Již málokdo se modlil, za to ale se již těšil, až bude o tom moci promluvit — mnozí se dívali po Jeníkovi, který za celý ten čas ani sebou nepohnul, jakoby se nic nebylo stalo, aneb jakoby on toho byl nepozoroval.

Celá ves — ba celé okolí bylo pro dnešek zásobeno látkou k řeči, jejímž hlavním předmětem bylo omdlení Andulky v kostele, a jež se dále otáčela kolem Jeníka a cikánky.

---

1. V některých krajinách jmenují řečenou osobu „tlampačem“, jinde se nazývá též „starosvatem“.