Bajrama/II.

Bajrama Vítězslav Hálek
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl V. Praha : Edv. Grégr, 1883. s. 9–18. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1857
Licence:	PD old 70

Bylo již pozdě z večera. Vesnice K— byla, jakoby ji peřinou přikryl. Holoubkové zalezli do svých baněk, vlašťovky víc neštěbetaly; netopýři však honili noční hmyz, kuna se plížila po střechách, aby se vkradla do kurníka — a ponocný odtroubil právě desátou. Víčka mladých dívek se zavřela a za to se otevřel uvnitř snivý svět; a hoši? — Což je hochům!

Uprostřed návsi stála hospoda; tam bylo ještě světlo. Sedláci měli dnes po žních, dnes byla sobota, a zejtra se měly slavit obžinky. Někteří ze sedláků slavili předvečer obžinek tím, že poněkud hloub než obyčejněji nahlíželi do džbánků. A proč-by si nepřáli? Obilí bylo sklízeno, úroda hojná, a oni se po celé žně nalopotili až dost. Ale mnozí se už z hospody vytratili domů, a ti co zbyli, to už nestojí ani za řeč.

Ale u jednoho stolu sedí a přihlíží do džbánku ještě vesnický tlampač a kleje. Proč kleje, nemohl se ještě žádný dnes od něho dověděti; jen na to každý hádal, že mu asi ušel výdělek, a on že pije na zlosť.

Tlampač jest zajisté člověk důležitější, než by si mnohý mohl myslit. Tlampač zná holky a hochy z celého okolí — ale dokonale; on zná všechněch slabosti i lepší stránky, on ví, který by se ku které hodil a která ku kterému, a co on ví, to dlouho nedrží za zuby — jde k té a k oné, chválí jí toho a onoho, jde k tomu a k onomu, chválí mu tu a onu — stane se z toho svatba, a tlampač může celý týden pít. Tlampač je jako pavouk; on setkal již po celém okolí takové množství mladých lidí v manželství, že by na to nestačil žádný rejstřík. Ale tlampač to všechno nosí v hlavě; on ví, jak se která panímáma dřív jmenovala, než se vdala, kde měla ohlášky, kdy svatbu — ví každý rok až i na den, ví kolik bylo mládenců a kolik družiček, kdo byl na svatbě — to všechno ví, a on si na tom nemálo zakládá. Který hoch chce vědět životopis některé dívky, která snad mu — jak říkáme do oka padla, vezme útočiště jen k tlampačovi, a ten mu toho poví, až jde hlava kolem, a přidá-li mu hoch na skleničku kořalky — pak mluví tlampač pravdu; pak ani nezatají, kolik té jisté zubů schází, mnoho-li jí otec dá, a přidá-li mu ještě na nějakou, poví mu konečně, na tu aby nemyslil, ta že není nic pro něho, on že mu o jiné poví — zkrátka, tlampač je tlumočníkem každého párku, který spěchá k poslednímu přístavu lásky — k oltáři — on jest znamením otázky i vykřičníkem zároveň pro každé láskou raněné srdce — on jest lékařem, on jest vším — — a za to se má dobře. A tlampač to ví dokonale, co jest; to mu — jak on sám říká — nemusí nikdo povídat.

Tlampačovým pobočníkem nižšího druhu jest ponocný. Ponocný, když nepije, ví, kdo kde v noci vyjde z domu, kam jde, jak dlouho se tam zdrží, kde který chasník se potuluje, a on se o to stará, aby bylo pravdivým: „Nic tak není tajně předeno, aby nebylo světu vyjeveno.“ Ponocný ví, co mnoho jiných lidí neví, poněvadž on nespí, když jiní lidé spí — on je zlodějem, jenž se vkrádá pod tajemnou roušku temnoty, jakouž noc celou ves obestírá, ale on je tímto zlodějem dle zákona a práva. Ale jak pravím, náš ponocný rád pije, a tu velmi rád na svůj ouřad zapomíná, a jest nerad, když mu ho někdo připomene. V celé vesnici není pamětníka, aby byl ponocný kdy vyndal dýmku z úst, leč když se napíjí a když troubí na roh; ostatně ví každý dobře, proč on jest vlastně ponocným, ba každé dítě to ví, že proto, že rád kouří. A kdo rád kouří, rád pije — a tak se u něho váže jedna cnosť s druhou.

Ponocný a tlampač ve vesnici K— se často o přednosť svého úřadu spolu hádají, a to obyčejně tak hřmotně, že jest je až na náves slyšeti, a tak živě, že si to často až i holmi dokazují, a konec rozepře se strany ponocného bývá obyčejně ten, že tlampačovi řekne, že on — tlampač — neumí ani na roh zatroubit; on ale — ponocný — že je výborný muzikant, že umí zvlášť dobře počítat takt, že ví dobře, kdy má troubit dvanáct a kdy jednu, to že ani pan učitel nedovede. Tlampač obyčejné dokládá, že to známá věc, že je ponocný trouba. Ponocný ale praví, že to žádnému nic neškodí, a že obec dobře věděla, kdo jest pro troubu jako stvořen, a proto že naň tento těžký úřad složila, který mu nedá ani v noci spát.

Teď právě seděli obadva — tlampač totiž a ponocný — v hospodě. Vlastně jsem chtěl říci, že ponocný právě vešel, neboť teď zrovna odtroubil desátou. Když vešel, oddechl si tak z hluboka, jako by byl nevím co vykonal; ale to není maličkosť — desetkrát odtroubit desátou!

Ponocný se usadil, přihnul si a začal: „Jak povídám, byl to vtělený čert.“

Musím podotknouti, že ponocný, než šel odtroubit desátou, začal vypravovat, kterak ze vsi na věčné časy zahnal čerta — a to skutečného čerta — jak se sám dušoval. Začal vypravovat, v tom ale uhodila desátá, a ponocný pravil: „Ouřad mne volá; až přijdu, pak dopovím.“

„Na mou duši — vtělený to čert,“ pokračoval nyní. „Měl rohy, na levé noze kopyto a z huby mu šel oheň — tak jak tady sedím. A už po kolik nocí právě o půlnoci, když odbyla — vlastně když jsem odtroubil dvanáctou, mně vždycky přicházel naproti. „Stůj, chlape!“ zvolám konečně, neboť mi to už dělalo po takový čas vrtochy, že jsem ani celé noci nespal — na mou duši, nespal, jak to i ouřad můj požaduje. „Stůj, chlape!“ zvolám tedy. Chlap se lekl, ani nedýchal. To víte, když já vykřiknu „stůj!“ — tak to už za to stojí. To víte, že já čtrnáct let a tři měsíce sloužil u granátníků — jak to mám na svém obšitě; a věrně jsem sloužil — ani jednou jsem nebyl bit — jen dvakrát — ale — na to už jsem zapomněl, a darmo o tom povídat. A tu když já jsem vám stál vartu, a vykřikl sem: Kverrrraus! tu vám hned všichni vojáci vyletěli, jako když hoří. A zrovna tak jsem vykřikl: Stůj, chlape! až sem zuby zaskřípal. Chlap se lekl, ani nedýchal. „Kde máš vandrpuch?“ ptám se ho. On, že v pekle žádný nedávají. „Co,“ pravím já, „ty jsi z pekla? Spaste lidé duši!“ a křižoval a třásl jsem se na celém — é! co pak povídám, netřásl jsem se pranic. Kuráž jsem měl — to víte — před nepřítelem jsem nikdy neutíkal — jen jednou — ale to byli jako lití čerti — ale o tom darmo povídat, na to jsem už zapomněl. I namířím vám na toho čerta rohem. „Modli se, chlape! tvá poslední hodinka bije.“ Chlap tomu nechtěl věřit; i zatroubím vám ještě jednou dvanáctou, a pravím: „To byla tvá poslední hodinka; klekni a modli se!“ Chlap — chtěl jsem říci čert — klekl, a prosil pro všecko na nebi i na zemi, abych mu to nedělal, totiž abych ho nestřelil, že bych ho udělal věčně-věkův nešťastným. Co s tebou, chlape? myslím si. Když tě zabím, do nebe nesmíš, a do pekla tě víc nepřijmou. A to víte, jak já jsem dobrý chlap — mně ho bylo líto. Ale přisáhat mi musil — na mou duši — že už se více neukáže. A on zdvih’ dva prsty k nebi, udělal frr — a už jsem ho více neviděl.“

Ponocný si oddechl, a díval se vítězoslavně kolem sebe; ale z přítomných se žádný nedivil, neboť věděli všichni, že práší. Ba ani tlampač se nedivil, ale smál se, neboť ten čert byl on sám, a když se jednou od svatby pozdě vracel domů a kouřil — což měl být oheň, jenž mu šel z úst — a měl rozmarinu ze svatby za čepicí — což měly být rohy ďáblovy — udělal si s ponocným dotčený žert.

„Že ti hrom fajfku z huby nevypálí!“ klel tlampač, „jak ty umíš prášit!“

„Na mou duši, jak zde sedím!“ tloukl si na prsa ponocný, čím obyčejně pravdu svých slov osvědčil; ale každý věděl, že tím obyčejně osvědčil kapitální lež.

„Ale víš co, bratříčku, mluv mi jednou také pravdu!“ pravil tlampač, a důvěrně pojal ponocného za ruku, a přisedl si k němu blíž.

Ponocný vyšpoulil ústa, neboť mu to lichotilo, že ještě někdo od něho očekává pravdy.

„Mluv, bratře,“ pravil ponocný, důvěru jeho spláceje, „a ať cucám rampouch tuhle místo své pipky, když ti pravdy nepovím,“ a dýmal co měl dechu, neboť mu v dýmce vyhasínalo.

„Nepozoruješ nic na Jarošovic Jeníkovi od nějakého času?“ tázal se tlampač.

„He he! spletl ti koncept, kmotře, viď?“ odpovídal ponocný, a hrdý na to, že i sám tlampač si jej béře ve svatebních věcech na radu, pravil: „Myslíš s Andulkou Petržilkovic? Holenku z toho nebude nic; neber se o to, škoda by bylo kramfleků, abys si je o to otlouk’?“

„A proč by nebylo?“ tázal se tlampač, a bral sklenici do ruky. „Všecko ještě může být.“

„Ale nebude, pamatuj na mne, že jsem já ti to řekl; co já řeknu, to je svaté. A až z toho nic nebude, pak si na mne zpomeneš, že z toho nic nebude. Pamatuj si, že jsem to řekl zde v hospodě, když jsem odtroubil desátou“ — při tom se díval na stěnu na hodiny — „uvidíš, že z toho nic nebude.“

„Víš co, bratře — že Jeník k Petržilkovům víc nedochází, to já vím; ale to nemohu vypátrat, kam vlastně chodí. Vždycky večír po práci se ztratí, žádný neví kam — přichází pozdě domů, a žádný neví odkud.“

„He he! to chceš jako říct, abych jako já ti jako pověděl, kam Jeník jako chodí — tak jako — což?“ mluvil ponocný, a tlampač dobře věděl, že když ponocný začne opakovat „jako“, že chce na skleničku kořalky, pak ale že poví. Pročež hned řekl: „Víš, bratře, já nechci, abysi se darmo namáhal“ — ponocný dopil — „vím, že práhne, když člověk vypravuje; dej si jen nalít, já ji platím.“

Ponocný se omlouval, že to jako nemusí být, takovou maličkosť že on rád udělá zadarmo, oni že jsou bez toho staří známí a téhož skoro ouřadu — zároveň ale ukazoval hospodskému na práznou nádobu, a když ji tento plnou přinesl nazpět, ukázal ponocný na tlampače, že ji ten jako bude platit, čemuž hospodský přikývnul hlavou, že je dobře.

„Víš co, kmotře?“ počal ponocný jaksi tajemně. „S Jeníkem to nestojí tuhle v pořádku —“ při tom ukazoval prstem na čelo, jakoby chtěl říci, že se zbláznil — „já ti povím, Jeník Jarošovic se chce dát k cikánům.“

„K ci-ci-cikánům?“ koktal ze sebe tlampač, celý udivený. „Ale, bratře, vidíš si do huby?“

„Kmotře, ať mi roh k hubě přiroste, když nemluvím pravdu. Já to vím — na mou duši je to pravda, ať jsem — no ale k čemu bych se zaklínal?“

Tlampač znal ponocného, že když řekl „ať jsem —“, že nelže, a že neví-li dokonale pravdu, mlčí.

„Jen neklej, bratře, neklej; já už jsem se sám pro to dnes mnoho naklel,“ pravil tlampač. „Ale to musíš vysvětlit, jak to s tou věcí stojí — já to posud nechápu.“

„Jářku, on se dá k cikánům — to ať mluví, kdo chce co chce. Pamatuj na mne, že až se to stane, že to bude; to já vím, a co vím, to mi žádný nevezme. Ale já povídám, pamatuj na mne, že se to stane, neboť mu cikáni udělali.“

„U-udělali?“ vyvalil tlampač oči, a otevřel ústa.

„He, he! divíš se, viď? Ale jakžby to jináč mohlo být? Pomysli si jen, co to bylo za hocha — ten Jeník Jarošovic — a on by jen tak zhola chodil vždycky večír za cikány?“

„Což on už chodí za cikány?“

„Inu za cikánkou anebo za cikány — to je čert nebo ďábel. Ale to už trvá hezký čas, co jsem to spozoroval — na mou duši, ať jsem — já jsem to první spozoroval. — To je právě ten kásus, na který chci přijít. Ale ať mi hlas na věky věkův v chřtánu zamrzne, když promluvím nepravdivého slova. S tou věcí to stojí tak. — Já ti onehdy odtroubím jedenáctou; v hospodě už bylo zavřeno, domů jsem nechtěl jít, abych svůj ouřad nezaspal — co dělat? Noc byla krásná až milo, a měsíc svítil jako rybí oko a bylo tak jasné, že by mohl člověk špendlík na zemi nalezti. Jdu ti až na konec vesnice, a v myšlenkách zajdu až ke kříži, jenž stojí nad roklí, co se vchází do našich lesů. U kříže jsem si sedl a tak myslím, už ani sám nevím, na co. Sedím tak asi, co by půl dýmky vykouřil, tu vidím se blížit dva lidi — přicházeli z rokle. Kdo by to mohl tak pozdě ještě být? myslím si. Abych je ale spíš mohl pozorovat, anižbych sám byl od nich pozorován, zasedl jsem si za keř, který právě za mnou stál, a tam jsem byl tichý, jako sysel. Mluvili spolu ustavičně, až přišli ke kříži — a koho tu nepoznám? Byl to Jeník Jarošovic; a co myslíš, kdo s ním? Ta mladá cikánka, co tady před tím chodila po vsi. Ať mi hrom rozbije dýmku, když slova lhu! A co se dále nestalo? Oni tedy oba přijdou až ke kříži, a kleknou si tam oba tak, jakoby stáli u oltáře. Já se na to na všechno dívám jako u vyjevení, co se ještě dále bude dít. Když tak oba klečí, vyzdvihnou oba pravé ruce k nebi, a přisáhají si, že věčně se budou milovat — jen si pomysli, kmotře, věčně! a to Jeník Jarošovic a cikánka! Hoch jako panna a — cikánka!“

„A což je hezká ta cikánka?“ tázal se tlampač a ukazoval pomocnému na sklenici, aby jako pil, kterémuž znamení ponocný velmi snadno rozuměl.

„I což hezká nebo nanic! Je to přec jenom cikánka. Kdo to jaktěživ slyšel, aby selský synek chodil za cikánkou! A kdyby ta cikánka nebyla Jeníkovi udělala, zajisté by za ní nechodil.“

„Hm, hm!“ divil se tlampač. „Co pak tomu řekne asi jeho matka?“

„Ta by z toho jistě měla smrť.“

Tlampač se zamlčel.

Na hodinách, jež visely na stěně, zarachotila jedenáctá.

„Ouřad mne volá!“ pravil ponocný, zdvihl se a dopil.

„Půjdu také!“ pravil tlampač a zaplatil.

Oba vyšli. Ponocný troubil jedenáctou, a tlampač ho doprovázel.

Konec návsi potkali Jeníka. Oba ho pozdravili, Jeník neodpověděl. Šli okolo Petržilkovic. Okýnko na náves bylo otevřené; bylo to okýnko Andulčino. Jeník musil jíti okolo, a Andulka bezpochyby že ho zhlídla. Z komůrky zněla píseň — ponocný a tlampač se zastavili a poslouchali.

Vadne, vadne — až uvadne,
není pro mne v světě žádné —
není žádné potěšení
pro mne více k nalezení! —

Poslední slova byla udušena hlasitým pláčem, v který Andulka vypukla.

Potěš tě pánbůh, holka! —