Bajky Ivana Krylova/Vybíravá nevěsta

Bajky Ivana Krylova Ivan Andrejevič Krylov
Kohout a zrno perlové	Vybíravá nevěsta	Vlk a Jehně

Údaje o textu
Titulek:	Vybíravá nevěsta
Autor:	Ivan Andrejevič Krylov
Krátký popis:	bajka
Původní titulek:	Разборчивая невеста
Zdroj:	Soubor:Bajky Ivana Krylova v devíti knihách, díl I.djvu Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha, 1886
Licence:	PD old 70
Překlad:	Hynek Jaroslav Mejsnar
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Pohádky přímořské/Dožesna Zorka
Index stran

Panence nevěstě se chtělo za ženichem.
To ještě není hříchem,
než to je hřích, že byla jako páv.
Vynajdi ženicha, by moudrý byl a sličný,
a hodnosť, řády měl, a mlád byl, všechen dříčný,
— (ta kráska pyšná měla divné chuti háv) —
nu, aby všecko měl. Kdo všecko míti můž’?
I v tom jí dobře služ,
by nebyl žárlivý, leč láskyplný muž.
Ač divno, přece jen byl šťasten její stav,
že skvělých ženichů jak na vybranou
se sjíždělo k ní dvorní branou.
Však vkus a důmysl má hlavička ta vrátká:
tacíto ženiši jsou jiným jako med,
a jí jsou na pohled
ne ženiši, než ženišátka.
Nu, jak si vybrati? Kdo vrtoch oblomí?
ten bez řádů, ten žije v soukromí,
ten sice v hodnostech, však v kapse ani mrvy.
tu ploský nos, tam srostlé brvy,
tu tak, a tam ne tak —
nu, není po mysli jí kabát ani frak.
Chuť přešla ženichy. Dvě léta prošla světy,
zas jiní přišli na zálety.
To byli ženiši již z míry tuctové.
„Jací to ťulpové!“

se durdí panenka; já nevěstou býť pro ně?
jich obmysly jsou věru ku ouhoně!
Jáť ženichy již onačí
ven s poklonou jsem sprovodila:
má ženou zváti si mě morous ledačí?
jakobych po vdavkách se všecka fanfrnila?!
Mne neomrzel panenský muj stav;
mně za dne veselo, a v noci spím jak v nebi,
mně za muž vdávati se není zapotřebí.“
I tento zmizel z domu dav.
Vidouce, že je čeká opomítka,
již dohazovali se ženichové zřídka.
Rok uplyne,
muž nekyne;
a ještě minou dva, již je tu celá šestka —
a ženiši jdou pro jiné.
Ta naše nevěsta již dozrála jak švestka.
I sčítá družek hotovosť:
(a k čítání má pokdy dosť) —
ty dávno za mužem, a ty již snuby měly…
a na ni jaksi zapomněli.
I nastal zármutek. Ó trpce bolí to,
když pohled v zrcadlo již světle poučoval,
že každý den, že to i to
z těch lepých půvabů čas krutý vyhlazoval.
Již zbledl ruměnec, ten tam zrak vítězný,
a zmizel na tváři již důlek líbezný,
a bujnosť, veselosť jakoby propadly se,

tam dva, tři šedivé již vlásky prokradly se…
Ó, zle je, všude strasti vznik!
Kdys bez ní společnosť vší prosta byla vnady,
a zástup otroků ji obklopoval všady,
a nyní, ach! ji zvou, by zahrala si v cvik. —
Aj, hrdá panenka již mění zvuk a zvyk,
jí káže rozvaha své uspíšiti vdavky
a vyhnať rozmar vrtohlavky.
Ať děvče na mužské si kosmo pohlídá,
však pro nás srdce jí vždy svoje povídá.
By na samotě zlé věk její nezkysal,
prv nežli odkvetla, ta hrdá krasavice,
hned brala prvního, kdo připlul na udice,
a ráda byla převelice,
že — mrzák si ji vzal.