Pohádky přímořské/Dožesna Zorka

Pohádky přímořské Siegfried Kapper
	Dožesna Zorka	Talas

V jednom z proslulých zámků, jež před časy dávnými z temných hvozdů pohoří přímořského zhlížely se na dně blankytných zálivů jaderských, žila jednou mladá dožesna.

Tato dožesna byla vílou jednou z pohoří nadána v té míře, že vzácnějších darů sobě přáti děvčatům ani není možná. Vyzdobila ji ta panna nejen veškerou krásou, ale dala jí nad to vázaného, že, až bude na vdávání, za manžele dostane ze všech na světě mužů nejušlechtilejšího a nejšvarnějšího.

Také matka její, dožice, časně o to se postarala, aby dceruška nikdy tuto přípověď nespustila s mysli. Dala totiž chytiti sobě dvé špačků a naučila jednoho, aby krásné dožesně, pokud bude malinkou, nad kolébkou, a až dospěje, nad lůžkem ustavičně zpíval písničku tuto:

„Nechť kdo řekne:
Jarné slunce,
ty jsi krásné!
Nechť kdo řekne:
Luno jasná,
ty jsi krásná!

Nechť kdo řekne:
Růží květe,
ty jsi krásný!
Nechť kdo řekne:
Sněžná vílo,
ty jsi krásná!

Na obloze na nebeské
vše co svítá, —
na pozemí vše co dýše,
vše co skvítá, —
vše to, země co zrodila,
zmizí co sen —
krásná Zorice, líbezná,
krásná’s ty jen!“

a druhého, aby, až povede-li rej, jí zpíval zase takovou:

Jarní slunce, kněžno pyšná,
každinký tě míti může;
boháči do jizby sama
přicházíš i chuďasovi!

Rosná růže, kráso spurná,
každinkému jsi po vůli;
slepému i vidoucímu
libovůni uděluješ!

Sněžná vílo, lesní panno,
každému i ty’s úslužna;
zdravého i neduživce
kouzly svými potěšuješ!

Ne však ale ty tak, Zoro!
kdož by sobě vydobyti
tebe mínil, — tobě roveň
ve kráse by musil býti!

Bez té první písně mladá dožesna nebyla by usnula, byť by věděla nespati tři neděle po sobě; a pak-li při ní usnula, nesnila o ničem, leč o samých sluncích pošmurných, o měsících zpotvořených, o ošklivých růžích a škaredých vílách, mezi nimiž ona jediná si vykračuje co tvor božího světa nejkrásnější. Bez druhé písně nebyla by se pustila do reje, byť byla netančila tři měsíce po sobě. A když tančila, pohlížela bez ustaní, nevšímajíc si ničeho, buď do hor anebo na moře, blíží-li se už slíbený ženich nejušlechtilejší a nejšvarnější.

Když mladá dožesna dospěla, byla z ní skutečně dívka nad vše vymyšlení krásná a vnadná; nad to otec dože jí přisliboval za věno nesmírného bohatství na zlatě a na stříbře, dvou ostrovů řeckých Cyper a Rodyž i s přístavy, tvrzemi, sklady přeplněnými zbožím a s nesčíslnými koráby. Nebyla tedy starost o mládence, bažící po dívce bohaté a krásné, a netrvalo dlouho, začali ženichové hlásiti se ve skvostném zámku.

První, co se tam dostavil, byl nějaký carevič, někde ze Stambola, mladík tak švarný a prost vší poškvrny, jako by sochař ho právě byl dotvoříl, a to ze samé slonové kosti a z rubínů; nad to hrdina proslulý, jenž ve stu snad již bitev porazil Turka, křestanstva nepříznivce hlavního. Dožeti a dožici poctu proukázal dary převzácnými z ryzého zlata a drahokamů, nevěstě pak k nohoum složil perli nevídané posud velikosti a skvostnosti, již někde v Arabii jakémusi žoldánovi, kterého v souboji porazil, s turbentu byl odejmul; — zkrátka, člověk takový, že každá dívka ze srdce ráda za něho by jíti mohla,… jen kdyby ji chtěl!

Než dožesna, sotva že naň pohlédla, a to jen tak z podelbí a s opovržením, nepokládala ho ani za hodna, by ho slušně uvítala, a zkázala mu skrze nějakou služku, by se hned zase odebrati ráčil; neboť člověka tak ošklivého a nepatrného že si prý nevezme a nevezme.

Odbyvši tak vzácného uchazeče běžela neprodleně do lesa, a hořekujíc, div že skály lítostí se nerozpukaly, volala na vílu.

„Co chceš, kmotřinko znejmilejší?“ ozvala se víla v houští, a v mžiku na to vystoupla nesouc zlatotkaný závoj plný bílých růží v rukou. „Co je ti, srdéčko drahé, že tak hořekuješ…?“

„Co mně je, a co na tobě chci?“ dožesna pro škytání sotva pronesla, „na to ty se mne ptáš…? Neslíbila’s mi nejušlechtilejšího a nejšvarnějšího celého světa muže za manžele? A nyní — nyní, když jsem na vdání, posíláš mi tu lecjakého careviče někde pán bůh ví z jakéhosi Stambola, nadutého vojína, surového práče, který se chlubí, že ve stu bitev na tisíce umořil lidu, — ničeho nemá, čímž by rodiče mé poctil, než zlato a drahokamy, čímž od tchána děvku svou si vykupuje každý pastucha, — a mne obdařiti se osměluje perlí, kterou z turbentu sňal zabitému žoldánu? A kterak mysliti můžeš, že bych se provdala za člověka, jemuž střed obličeje nos vyčuhá okrouhlý, jako by z mračna měsíčná čtvrt…? Hu! Běží po mně mráz, myslím-li na to, že by ošklivec takový mne chtěl obejmouti a líbati…! — Stojíš takto svému slovu…?“

„Ovšem, milá kmotřinko,“ odvětila víla. „Jeť carevič stambolský skutečně té doby nejušlechtilejší a nejšvarnější muž na světě! Ostatně — pak-li se ti nelíbí, nechť s pánem bohem jde…!“

„Věrtel rady za groš!“ vpadla jí dožesna do řeči. „Ani jsem přišla, bych ji utebe kupovala! Věděla jsem sama, jak s takovým rváčem nakládati! Ukázala jsem mu dvéře i bez tebe…!“

„Tvé srdce, — tvůj osud, — tvá vůle!“ pravila víla krčíc ramenoma. „Úmysl můj byl dobrý. Neshodnul-li se s přáním, měj trochu strpení, až najde-li se jiný, bych srdce a kroky jeho naklonila k tobě. Lituji jen těch bílých růží, kterých jsem ti již natrhala na věnec svatební do černých vlasů, a ježto nyní musí zvadnout…!“

„Nechť zvadnou!“ prohodila dožesna. „Nemám tak na pospěch, a posečkám raději deset let, než bych se provdala za takového zabijáka s takovým nosem…!“

Obrátila se a šla.

Šla i víla.

Ale šumot lupení po hvozdě dlouho ještě roznášel ohlasy zpěvu, s nímž zarmoucená se vrátila ku skalnímu sídlu víla:

Ach, vy růže, bílé růže,
k čemu jsem vás chovala,
noční rosou, ranní vlahou
bedlivě zalévala?

Ach, vy růže, bílé růže,
k čemu jsem vás trhala,
květný život, jarné blaho
přenáhle vám zmrhala?

Ach, vy růže, bílé růže,
kde ta láska radostná?
Kvítko hyne, — jaro mine,
slza skane žalostná.

Než dožesna došla k zámeckému mostu, čekaly už na ni družky s radostnou zprávou, že nosatý carevič odejel, avšak ne sám. Rozhorliv se pro ohavné odbytí zasnoubil se prý hned na místě se služkou, kterou dožesna s urážlivou odpovědí k němu byla poslala, a vzal si ji hned také s sebou domů do svého Stambolu. —

Nezadlouho dostavil se v zámku ženich jiný.

Byl to kralevič jakýsi z Karamanie, jinoch tak způsobný a sličný, že ani malíř by nemohl spůsobnějšího a sličnějšího vymalovati. Vzdor pak mladistvému věku byl to pro velikou učenost po celém světě vyhlášený básník, i přinesl rodičům nevěstiným nejskvostnějších darů ze samého stříbra, k nohoum pak nevěstě na důkaz vroucí lásky složil věnec vavřínový, kterým před nedávnem u valném sjezdu učenců a básníků ze všech končin světa slavně poctěn byl.

Než dožesna sotva že příchozího spatřila, měřila ho od hlavy až k patě pohledem opovržlivým, odvrátila se od něho a zkázala mu skrze nějakou služku, aby hned zase hleděl, jak by odešel. Na první pohled už prý na něm požnati, čím a jakým jest; pročež ho prý také jen u schodů dole uvítala. By šel nahoru, byla by práce zbytečná. Neboť strašidlo takové nezvolí si prý za manžele nikdy a nikdy…!

A odbyvši takto uchazeče dala se do pláče, běžela do lesa a volala na vílu.

„Co je ti, má milá kmotřinko?“ ozvala se víla v úskalí, a mžikem na to vystoupila nesouc na rukou stříbrotkaný závoj plný červených růži. „Proč pláčeš…?“

„Co mně je, a proč pláču? Nejdříve’s mi poslala zabijáka s nosem jako měsíčná čtvrt okrouhlým, - a teď, nešťastná vílo, koho za náhradu teď mi posíláš…? Bídného knihomola s mozkem nabitým samou učeností a samými rýmy, který nic neví, než o svých knihách, — nic neumí, než mudrcovati a rýmovati, — nic nemá, čím by rodiče mé poctil, než stříbro, za jaké na trhu každý sedlák jalovici koupí, — mne pak hrsti vavřínového lupení obdařiti míní, jako bych byla, — o hrůza — nějaká ryba, a on mne na černo vařiti chtěl! A kterak bych se provdati mohla za člověka, jemuž střed obličeje nejen nos vyčuhá okrouhlý, jako by z mračna měsíčná čtvrt, ale i pod ním se dere brada špičatá co motyka, že by člověk mohl jí v zemi kopat? Hu! Jest mi, jako by můra mne škrtila, myslím-li na to, že by takový písničkářský netopýr mne chtěl v náruč vzíti a celovati! To-li u tebe slovu státi…?“

„Ovšem, srdéčko!“ odvětila víla. „Neboť kralevič karamánský skutečně v tu dobu nejušlechtilejší a nejšvarnější muž toho světa. Jiného nic jsem ti neslíbila, jiného také žádati na mně nemůžeš! Ostatně, nelíbí-li se ti, nechť jen s pánem bohem jde, odkud přišel…!“

„Nekupuji škořápky na místo vajec!“ pravila dožesna úsečně. „To už bez toho učinil!“

„Tím líp!“ pokračovala víla. „Nucené lásky bohu líto! Pak měj trochu strpení, až nahodí-li se jiný, který snad spíše dojde zalíbení tvého! Škoda jen, škoda na stokrát líbezných těch růží, které jsem ti natrhala na svatební věnec, a které nyní svadnou…“

„Nechť svadnou nebo nesvadnou!“ zvolala dožesna. „Než bych si takového mudráka vzala s tím nosem a tou bradou, raději posečkám ještě dvacet let…!“

Pravila, obrátila se a šla.

Šla i víla.

Šepot ale vánku po skalinách dlouho ještě roznášel ohlasy vzdechů, s nimiž zarmoucena se vrátila k sídlu svému povětrnému:

Nosila jsem, nosila,
červenou růžičku,
myslila jsem potěšit
přemilou družičku.

Nosila jsem, nosila,
ale to jen jednou…
Vidím, s tebou, růže má,
červánky, ach, blednou!

Ještě dožesna byla nedorazila k zámku, hle, tu na předhradí družky již čekaly s radostnou pověstí, že nosato-bradatý kralevič už ten tam — ale že ne sám; neboť rozezliv se nad odbytím, jakým zdvořilé jeho ucházení se bylo potkalo, zasnoubil prý se hned na místě se služkou, kterou dožesna s vyřízenou k němu vyslala, a vyšvihnuv se i s ní na vraníka už prý odejel.

Však není příčinlivějšího námluvčího nad krásu a nad statek, zvláště, je-li tento hodně veliký. I netrvalo dlouho, a v zámku dožově ohlásil se ženich zase nový, knížecí jakýsi synek někde z Milánska, člověk dosti sličný, postavy příjemné a dojímavých mravů, že mezi stem děvčat zajisté nejméně desetkráte deset milerádo s ním by se bylo potěšilo. Cestovav po mnohá leta po vlastech mocnářův a po mořích, byl dokonalým znalcem národů a obyčejů jejich, o čemž tak zajímavě uměl vypravovati, že ho radost byla slyšeti. Ač ještě mladístvého věku a nástupce toliko domnělý v knížectví otcově nehrubě velikém, pro povahu svou ušlechtilou pokládán byl za národa svého pýchu a naději největší, ctěn a vážen mezi pány a vladaři daleko široko. Dožeti a dožici přivezl všelikých ze slonové kosti a z ebenového dřeva umělecky vyrobených darů a dožesně papouška nevídané posud krásy, kterého před nedávnem v pralesích země mouřenínské vlastní rukou z hnízda byl vybral.

Než dožesna, sotva že k zámku se blížícího spatřila oknem, nechtěla se už ani naň podívati; mrštila oknem, až sklo po komnatě a do příkopů lítalo, nepustila ho ani do zámku, a dala mu zkázati, aby jen honem zase se klidil; že kdyby si byl neobtěžoval radu bráti se zrcadlem, byl by zajisté se nevydal na cestu tak dalekou a nevděčnou. Taková ohyzda tulácká prý ať si ani nemyslí, že děvče bude tak slepé a bláhové, aby si ho vzalo.

l utekla se do lesa, a zlostí křičela na vílu tak bouřlivě, že div stromoví se nepoděsilo.

„A co as ta má kmotřinka zase na mně chce?“ ozvala se víla v jeskyni, a mžikem vystoupila s košíčkem plným pampulišek.

„Co na tobě chci?“ osopila se na ni dožesna. „Jsem já tvůj šašek, že mi teď posíláš tuláka nejen s nosem a bradou rovněž tak znamenitými, ale i s dvěma tesaky, že od divokého kance ani ho nelze rozeznati? O tom, že je knížecím synkem, že nic neumí, než po světě se toulati, — že nic neví, leč rozpravovati o zemích, kde poctivý člověk jaktěživ ani nebyl, a o lidech, do nichžto žádnému nic není, — že nemá, co by rodičům mým poklonil, leda něco kostí a černidlem natřeného dříví, jakoby byli hadrníci, a mně — dožesně, o jejížto ruku se uchází, strakatého papouška, jako bych měla zvěřinec, o tom ani nemluvím. Ale táži se tě: tomu u vás víl říkají slibu státi…?“

„Ovšem!“ odvětila víla. „Mladý kníže milánský nejušlechtilejší a nejšvarnější té doby muž na světě. Naklonivši mysl jeho k tobě vyplnila jsem slib svůj svědomitě, aniž bych se ti za to odplatila, že od svých špačků den co den si zpívati dáváš, kterak prý jsi krásnější mne, a já, jenž tě krásou, kterou se honosíš, obdařila, proti tobě jen škareda a lehkomyslna, jsouc každému po vůli. Neboť abych se z pýchy tvé na tobě mstila, toť věru na mysl mi ani nepřišlo, aniž kdy přijde! Ostatně, — pakli ani ten ti není vhod, nemusíš si ho vzíti…!“

„Nevěděla bych také,“ odsekla dožesna, „kdo by mne k tomu mohl přinutiti…!“

„Tot se ví, že nikdo!“ pokračovala víla. „Naštědřila jsem ti svého požehnání, — víc jsem nemohla. Aby ti prospělo, aby ti vzešlo v radost a blaho, — to záleží na tobě, na tvé vůli, jež není ničím vázána, ničím obmezena. Však ale musíš míti strpení ještě nějakou chvíli, až přijde-li na švarné a ušlechtilé ženichy zdárnější doba. Pak chci na tebe mileráda zase pamatovati, bych slib svůj vyplnila. Až do toho času, — škoda jen na stokrát těch pampulišek, které jsem na palouku trhala, bych ti z nich upletla svatební věnec, a které nyní tu roztrousiti musím, bych tě uhájila dlouhého čekání…!“

„Roztrus, neroztrus!“ smála se dožesna rozzlobena. „Neboť než takovou nestvůru, jakou mi dohazuješ jednu za druhou, raději žádného muže, třebas bych pro to šedivý rulík nosit musila! A ať to víš, — nemusíš se o mne už pranic starati! Mou krásu, dala-li jsi mi ji, nemůžeš mi zase vzíti! A že i bez tebe dostanu muže, ne jakého mi nabízíš ty, ale jakého si přeji já a jaký se líbí mně, o to se nestarej!“

„Šedivý vlas… šedivý vlas…!“ zavznělo vůkol v houšti lesné.

„Šedivý vlas… šedivý vlas… šedivý vlas…!“ vyprovázeli ohlasové utíkající z hvozdu dožesnu až pod zámek, jak by z tisícera a tisícera úst.

Šustot ale lupení a šepot vánků po hvozdě a po skalinách roznášely ohlasy nářku, jímž dobrotivá víla zarmoucena se vrátila k sídlu svému oblačnému:

Blaho, — divné kvítí!
Kdo je hledá,
ach že tomu osud
nalézti ho nedá!

Blaho — divné kvítí!
Komu kyne,
ach že vidu zbaven
navždy s ním se mine!

První novinka, s kterou družky dožesnu před zámkem již očekávaly, byla ta, že mladý kníže milánský, jakož i před ním ženichové oba, zasnoubil se se služkou, kterou dožesna s opovržlivým odbytím mu byla poslala.

I minula léta a léta na zámku dožeském v nepřerušeném tichu. Ženicha ni viděti ni o jakém slyšeti nebylo. Zachtělo-li se kdys některému přece, by se tam podíval, a o štěstí se pokusil, odstrašila ho nešetrnost, s jakouž všichni před ním byli odmrštěni, a o které pověst už byla rozšířena bez mála po celém světě.

Dožesna mezi tím, zdá se, nestala se mladší. Neboť pyšnila-li se na začátku, spolehávajíc se na neodolatelnost vnad a na půvab pokladů svých, započala přec přemýšleti o přirozeném běhu věcí, a to ne beze strachu, že výhrůžka víly by konečně přece vejíti mohla v pravdu.

Tu pojednou úmrtím starého dožete a nezadlouho po něm staré dožice nenadálá stala se proměna.

Dožesna totiž, už nehrubě mladistvá, přec ještě dosti krásná, jsouc jedinký dožův potomek, nastoupla po něm co samovládkyně v moci a vládě nade všemi zeměmi, moři, městy, otrovy, loďmi a přístavy; sdědila mimo to nesmírné po něm bohatství na ražených penězích, ana i před tím už byla korunována na království cyperské jakož i rodyzské.

Ženichové počali zase se hlásiti.

První, kdo se ohlásil, byl nějaký velmož někde z Uher.

„Co tomu…“ tázala se Zorica svých dvou špačků, obdrževši uctivý dopis, „co tomu říkáte, drazí špačkové, vy jediní všech druhů a družek mých někdejších, co jste u mne zůstali, — věrní, nestranní, upřímní, vy moji přátelé a rádcové…?“

I zazpíval jí na místo odpovědi jeden uvyklou ukolébavku, začež ona, jsouc za poučení takové nad míru vděčna, zdvojnásobila mu ihned obyčejný pokrm, — druhý, kus drůbeže to věkem již sešlý a mnoholetým štěbetáním omrzelý, ani nešpetna, chrápal vzdor dědečkovi za pecí, začež panna královna nešetrnost takou jemu převelmi za zlé majíc, mu dala něco přes zobák, div se neskutálel s příčle. Druhý den na to, přivstavši si pěkně za časna rána, zavolala služku.

„Učesej mne,“ poručila jí, „a upleť mi pletánky co nejpěknější!… Očekávám dnes ženicha… ne právě ženicha, nýbrž jen hosta — císaře — krále — vojvodu, neb čím vlastně jest, aniž mně na tom hrubě záleží — tomu jsem se zalíbila, a on by se rád u mne o své štěstí pokusil!… Učesej mne co nejvkusněji, odměním se ti za to královsky! Ne snad, že jsem marnomyslna a že bych se ráda vyfintila…! Víš, že toho nepotřebuji! Je to jen pro slušnost — pro dvornost — ostatně, člověk neví… Co to?“ trhla sebou, pozorovavši, že služka v česání pojednou přestala.

„Nic… milostivá panno královno!“ odvětila služka.

„Nic…? Pro nic se nikdo nezarazí! Chci vědět, co jest!“

„Inu — vždyť jsem už řekla, že nic! Jen… šedivý vlásek…!“

To zaslechnuvši, vyskočila dožesna jako poděšená.

„Lžeš…!“ zvolala. „Proto že jsi zrzavá, závidíš mně moje krásné černé vlasy, a ráda bys mne přivedla do zlé pověsti! Však ale, zrzounče zlomyslné, nepodaří se ti…“

A popadnuvši služku za vlasy, vlekla ji do výstupku, a vystrčila ji oknem.

„Tu máš za šedivý vlas…!“ zvolala s řehtotem zlostným. Služka padla do hluboké studně pod zámkem.

Sotva že si zakryła místo, kde služka nalezla šedivý vlas, zlatou jehlící vyloženou diamanty a nad to velkolepou korunoü cyperskou, vstoupil do síně uherský velmož.

Byl to muž vytáhlý co věž a hubený co bidlo, nevalně mladý, napadal na jednu nohu a šilhal oběma očima, měl nos co měsíčná čtvrt okrouhlý, hradu jako motyku, a páreček tesáků co pravzor všech kanců.

„Překrásná panno královno, nebo-li dožesno, anebo-li snad spíše princezno,“ jal se řečniti, ukloniv se dožesně, div nezavadil o zem, „jak snad i sama již spozorovati, nebo-li shledati, anebo-li spíše mysliti si ráčíš, nejsem nikoli na dobro bez vady, nebo-li kazu, nebo-li spíše poškvrny! Ale doufám, to nebude lásce naší na ujmu! Není na světě člověka, jež by neměl svůj uzlíček s chybami. Tedy nevyjímám ani sebe, ani tebe! Doufám tedy, že jeden k druhému velmi trefně se hodíme! Ištenem! Musím se ovšem vyznati, že jsem znamenitým příznivcem proslulého našeho tokajského, a že milerád ho vypiju něco přes čárku, nebo-li přes míru, nebo-li spíše přes vědro. Však nestává se to leč každou neděli, a jsem ostatně, teremtete, pradobrý dobrák, jenž jaktěživ dítěti neublížil, nerci-li člověka zabil! Dopřeješ-li mně jen málo zuňku a něco tanečku, hussa, leányam! — budeš se u mne míti, jak u nás v Uhrách, teremtete, ani sám pán bůh baratam…!“

Neměla ještě dožesna ani kdy oddechnout sobě po předešlé zlosti, a spatřivši uchazeče tohoto, pustila se neprodleně do nové, mnohem prudčí.

„Nezbedo ty jeden nezbedná!“ zvolala, třesouc se na celém těle. „Ty — takové strašidlo, taková ohyzda, netvor — ty se opovažuješ o mne se ucházeti, mne si namlouvati — mne, dožesnu a královnu Zoricu, pýchu a ozdobu veškerého na světě ženstva? Což’s už někdy slyšel, že orlice si vzala do hnízda sovu…? Kliď se mi z očí…! Jdi…! Jdi…! sice bych chrty své na tě pustila…!

Velmož však náběhem tím ani dost málo zaražen, „Teremtete!“ odpověděl a zakroutil si kníry. „Ovšem, že orlice si nevezme do hnízda sovu; ale sova též ne krůtu! Ostatně… přijížděje právě k tvému zámku, spatřil jsem něco vylítnouti z okna a padnouti pod hradem do studnice. Jsem sice mravů drobet drzých, avšak srdce dobrého, i vyslal jsem hned sluhy, by zvěděli, co to. A sluhové vytáhli děvče, zrzavé sice, avšak ještě mlaďounké a dosti hezké. Nuž, milostivá královno, milosrdný nade dnem studánky keř vzal je do náručí, a zachoval je při živobytí. Co paní zahází, nezřídka bývá lepší paní samé! A že jsem se už vydal na námluvy, a bez milenky domů navrátiti se nehodlám, pokusím se, zdali i ta na mne vyšle chrty…!“

Domluviv, učinil dožesně kulhavou poklonu a odešel.

Služka ale, jsouc vyprostiteli svému povděčna, myslila si: „Lépe muže kulhavého a šilhavého než žádného; a má-li zalíbení na tokayském, zalíbím se mu i já!“ — A pravila: „Dejž nám pán bůh štěstí!“ a odebrala se s ním do Uher. —

Za nějaký čas došlo dožesnu zase psaní.

Vyrozuměvši podivným slovům nového ženicha, tázala se opět špačků: „Nuže! co tomu říkáte?“ aniž se mohla zdržeti, by se nedala radostí do tance.

Starý špaček sotva že ji tančiti viděl, jal se hned zpívati uvyklou svou taneční, a dožesna, za zvěst takovou nemálo mu povděčná, hned ztrojnásobila mu pokrm. — Ale druh jeho mrzutě se čepejřil vrtě hlavou, jak by se mu to docela líbiti nechtělo, a dožesna ho uhodila přes zobák, že celý poděšený odlítl.

Druhý den na to zavolala si služku.

„Učesej mne!“ velela jí. „Dej si ale záležeti, bys upletla mi pletánky co nejozdobnější! Odměním se ti za to, že budeš spokojena…! Očekávám nějakého… nevím vlastně… musila bych ale tuze býti na omylu, nebude-li to zase jakýsi ženich…! Neboť jsou nynějšího času mužští podivní, že mladé dívce ani okamžik pokoje nedají! Avšak jeť to už tak běh světa i osud ubohé ženštiny… Dej si tedy pozor, bys mne učesla co nejpěkněji…! Co to…?“ trhla sebou najednou pozorovavši, že služka v česání po několikráte již přestala.

„Nic, milostiva panno královno!“ odvětila služka.

„Nic? Pro nic za nic nepřestáváš každou chvilku česati! Chci vědět, co to!“

„Inu…,“ odvětila služka nic zlého netušíc, „chumáček šedivých vlasů…!“

„Utrhačko!“ vyskočila dožesna, jako by živý oheň pod ní vyrážel. „Proto že sama máš vlasy co hrachovina kostrbaté, hanobíš mé vlasy krásné a černé, a ráda bys mne vyhlásila za starou! Ale zle se ti povede…! Pryč s tebou, kam hrachovina patří…!“

I zavolavši na pacholky, velela jim, aby vyhnali služku před zámek a hodili do cihelné peci, v níž právě byli oheň rozdělali.

Sotva že měla kdy zakryti místo, kde služka našla šedivý chumáček, zlatou kyticí ze samých diamantů, rubínů a smaragdů a nad to korunami cyperskými a rodyzskými, vstoupil do světnice nový ženich.

Bylť to jakýsi kozácký náčelníček někde hluboko z Ruska, jenž pán bůh ví jakým spůsobem zabloudil byl až k jaderskému přímoří — trpaslík zakrsalý, kulovitý, viklavý a břichatý co kbelíček, šilhal sice jenom jedním okem, a to proto, že druhého neměl, napadal ale za to na nohy obě, a to na koňské. Nos měl co měsícová čtvrt okrouhlý, bradu jako motyku, dvé roztomilých kolozubů, mimo to bleptal, dobře neslyšel a vystrkoval lokte, jimiž chodě, aby se nesvalil, ustavičně házel na způsob dvou držadel, čímž kbelíčku tím více se podobal.

„Prekrásnaja, premileňkaja princesnoňko!“ jal se řečniti. Poklona, již při tom vysekl, přivedla jeho bradu až k střevíci dožesny. „Pytaješ sja, čomže sam do tebe prišol…? Oj, matuško, radbym sja ženil! A čom já v těbě kocham sja, vyprošu si těbja za žinoňku! Co snad vidžíš, němogu tvrždati, žeby tilo moje bylo biz všech nedostatočnoste ba i bezobraznoste. Němogu také zapírati, što kuda jidem, krčmy neminajem, rad jím, ješče raději hulajem, a nejráději pijem, a o ostatek, leč o mojega koňa voronoňka, nic nedbajem. Ali samť já pric kozák molodeňky, molodec predobreňky, čto ni pido mnoju na zemli, ni nado mnoju na nebu ravnoga nebude! Nepijem leč vůdku páleneňku a nepijem leč jedyn raz v děň, a něnado nam k tomu mnoga času, leč vid raneňka, kogda vstanem, až do temneňka, kogda usnem. Neboť kogda spim, togda nepijem; toť, matuško, v obyčaju nemajem! Majem-li vůdky páleneňky pro sebe a obroka pro koníka voroneňka, ničego víc nepotrebujem! Ješče to ti skažem, sčo ni jednoju všech desiat žinoček, čo sam už mial, víc sam bil, leč po try razy za den — jej bogu! a zaklinajem sja ti do čorta! — aště ni s odnoju sam nebul leč tri měsjaca… Hoj, skaži meni…! Chočeš-li mene, anebo nechočeš…? Podyvy sja na mene…! Uvidžiš, jen co mene poznaješ, že budem spolu čo dvie zazuleňky na zelenoj berezoňke…!“

Dožesna zdržeti se už nemohla. Vyskočila všecka bez sebe — oči se jí jiskřily — tvář zlobou se zarděla a zase zbledla co stěna — a tisknouc pěsti a třesouc se, jak by zimnice jí třepala, nebyla s to, aby pronesla leč: „Ochlasto… kliď se mi z očí…!“

„A čom darebo…? divilo se jí kozáče. „Já kozák molodeňky, a ty baba stareneňká! Majemť já černu goloveňku, a ty golovu šediveňku! Nechočeš-li býti moju žinoňkoju — nebudem prosit sja! Byvaj zdrová! Sloze nebudem prolivat niodnoňkoju…!“

Obrátil se, a — nešel, nýbrž dožesna nanejvýš rozvzteklená dala ho vyhoditi chlapy a vyštěkati ze zámku chrty.

Přišed ale kozák na koníku svém k cihelně a spatřiv, kterak pacholci právě se k tomu mají, by ubohou služku plavohlavou do ohně vrhli: „Hoj!“ zvolal, „hoj bratci! Ně tak! Čekejte maleňko! Škoda by byla divčinoňky, kogda by izgorjela v peči!“ I obrátiv se k děvčeti: „Hoj! Skaži meni, divčinoňko! Čo bude lěpši, izgorjeti v peči, anebo moju žinoňkou býť…?“

A děvče rádo vrhlo se mu na krk.

I vyzvedl ji k sobě do sedla, bodl koníka voroneňka ostruhami, a odejel cvalem.

Na zámku chrtové se umlčeli. Umlkl tu i brzy veškeren život, a panovalo ticho jako v hrobě.

Tu seděla dožesna Zorica se svými špačky — seděla o samotě a dala si zpívati známé písničky, bez nichžto se už obejíti ani nemohla. Minuly měsíce a minula léta, aniž na vrata zámecká kdo by zaťukal.

Tu po dlouhém čase, aniž se toho více nadála, došlo zase psaní na zámek. Ohlásil se ženich, jenž se jmenoval „Svobodný pán ze Šestiprken.“

„Nuže! Co myslíte…? tázala se dožesna radostně dvou špačků.

A špačkové, pamětlivi ran, jali se zpívati jako by o závod, každý svou písničku, že radost byla slyšeti, — a velitelkyně ihned tolik pokrmu jim nasypala, že ptáci bezmála se dusili.

Na to zavolala služku a nařídila jí, aby ji učesala co nejlépe a zčerstva, neboť host prý, jejž očekává, oznámil, že za psaním jde v zápětí.

Ale pozorujíc, že služka s česáním s místa nikterak nemůže, tázala se netrpělivě: „Co to, že ti to od ruky nejde…? Či nevíš, že mám na pospěch…?“

„Panno královno,“ odvětila služka, „těžko keři o hromnice honosit se lupením…“

„Jak to…?“ zarazila se dožesna.

„Inu — těžko černých pletánků plésti ze vlasů šedivých…!“

„Bodejž tě ďasi!“ vzkřikla dožesna, a už se neměla v moci. „Tedy i ty’s se proti mně spikla? Závistivá! Proto že’s sama hřívnata co divoká, klisna, proto mi nepřeješ ani černého vlásku…?“

A škrtíc dívku hedvábným svým pásem, vlekla ji do nejhlubšího sklepa v zámku.

Vrátivši se odtamtud, by skryla šedivou kštici, dala si na hlavu obě své koruny, zahalila se do černého závoje, usedla si na královský stolec do nejtemnějšího koutka. V tom ale ohlášený ženich i s komonstvem už před ni vstoupil.

Byla to strašná, vyzáblá postava s temenem lysým, beznosá a bez očí, beze rtů a bezzubá, nemožno ani říci, že by byla jen „kost a kůže,“ neboť nemajíc ani koží ani masa, ne byla leč samá kost. Na místo všeliké zbraně držela v pravici ohromnou kosu.

Byla to — smrt.

„Krásná kněžno!“ pravil kosinník. „Jak na mně seznat, nelze vytýkati mně ni jedinou z vad, pro které ženichy své jsi tak ohavně odbyla. Nejsemť zpotvořen ni nosem co měsícová čtvrt okrouhlým, ni bradou jako motyka, ni kolozuby kancovými. Nekulhám a nešilhám; nejsem práčem, nejsem mudrcem, neskládám písně, aniž piju. Nad to jsem v té míře vzácný a urozený, že všecka hrabata a knížata, všickni císařové a králové daleko mnou na zad postaveni jsou; jsem v té míře bohatý a mocný, že všechen toho světa statek i s veškerou mocí zmizí přede mnou v pouhý mar! Jednu ovšem chybu mám, — tu, že jsem tulák, jemuž na zemi roveň není. Po celý rok ve dne v noci, bez ustáni, bez klidu a neunaven světem se potloukám… tu severem, tu jihem, — tu mořem, tu zemí, — tu osadami, tu pouští. Jsem hostinou tu v paláci králově, tu v chýži žebrákově, vybírám sobě u staroby i u mládeže, u škaredosti i u krásy…! Pravdať, že’s právo měla k blahu velikému, neobyčejnému. Ale došlo i na tebe, i jsemť já ten pravý, na nějž’s tak drahně let čekala, a přicházím, bych tě co milenku svou přemilenou vzal do zámku svého … Šestiprken…!“

Hrozíc se strašlivébo hosta dožesna, až krůpěje studeného potu jí na čele vystouply, zachvěla se jak olše, již vichr láme.

„Couvni…!“ vzkřikla. „Probůh, couvni…! Nezvolila jsem až podnes žádného, nezvolím si ani tebe! Ba než bych se podala tobě, volím raději bez muže žíti třebas i sto let…!“

„To ti věřím!“ odvětil ženich neodbytný. „Lituji však, srdéčko, že to tak nejde! Neboť kterou jsem si vyslídil, té nikdy více se nevzdávám! Pročež, má milenko, jen do reje! Jen s chutí do reje svatebního…!“

I chopiv jí okolo pasu, zatočil se s ní kolem do kola, — jeden ze špačků zapěl uvyklou svou taneční; — spustil ji na to na lůžko bezživotnou, — špaček druhý zapěl uvyklou ukolébavku; — a vyrazil na kose oknem.

K pohřbu krásné někdy dožesny dostavily se všecky její družky a služky i s manžely a dítkami, ba některé i s vnuky.

Na hrobě pak, loučíce se s bývalou svou velitelkyní pohřební hosté, našli z rána na to hromádku zvadlých růží, bílých a červených, jakož i pampulišek. Vše to stačilo na tři krásné svatební věnce.

Nelze pochybovati, že v noci je tam složila víla, ač nikdo nevěděl, kým a jak se tam dostaly. Ve hvozdě, kde někdy zámek stával, špačkové podnes děvčatům na výstrahu zpívají ty dvě písničky, byť i žádná jim nerozuměla, nebo rozuměti nechtěla; jinak by zajisté žádná si tak nevybírala, jak bezmála všecky ještě ve zvyku mají.